I. ÚS 3989/14 #1Usnesení ÚS ze dne 21.04.2015

I.ÚS 3989/14 ze dne 21. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Cisárové, zastoupené JUDr. Františkem Kollmanem, advokátem se sídlem v Náchodě, Komenského 511, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1631/2013-243 ze dne 2. října 2014, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 24 Co 432/2012-195 ze dne 3. prosince 2012, a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 21 C 36/2010-174 ze dne 13. června 2012, za účasti Zdravotnické záchranné služby Královéhradeckého kraje se sídlem v Hradci Králové, Hradecká 1690/2, a Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze, Pobřežní 665/21, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Hradci Králové domáhala na Zdravotnické záchranné službě Královéhradeckého kraje (dále jen "žalovaná") náhrady újmy na zdraví ve výši 160 543 Kč. Tato újma jí měla být způsobena neočekávanou reakcí organismu na injekční podání léku lékařem výjezdové skupiny žalované. Z provedeného dokazování soud zjistil, že stěžovatelce byly tímto způsobem v jeden den nezávisle na sobě podány léky dva, a to praktickým lékařem a později také lékařem výjezdové skupiny žalované. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že není možné určit, zda k neočekávané reakci organismu stěžovatelky došlo v důsledku dříve, či později podaného léku. Znalec zároveň uvedl, že k reakci mohlo dojít v souvislosti se znečištěním místa vpichu v běžných domácích podmínkách, tedy zcela bez souvislosti s podáním léků. Okresní soud proto žalobu zamítl, proti čemuž se stěžovatelka odvolala.

2. Krajský soud odvolání stěžovatelky zamítl. Zdůraznil, že k podání léku došlo technicky správným postupem. Za takového stavu by žalovaná odpovídala pouze, pokud by reakce organismu a s ní spojená újma měla původ v povaze užitého léku. Z dokazování však nic takového nevyplynulo, znalec konstatoval, že příčinu reakce organismu určit nelze (mimo jiné i z důvodu značného časového odstupu mezi újmou stěžovatelky a zpracováním znaleckého posudku). Proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala dovolání, které Nejvyšší soud odmítl se stručným odůvodněním, proč toto dovolání nebylo přípustné.

3. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti výše uvedeným rozhodnutím okresního, krajského a Nejvyššího soudu neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 3 odst. 3, čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

4. Porušení svých práv stěžovatelka spatřuje ve formalistickém postupu soudů, které náležitě nepřezkoumaly její tvrzení, že zásahem zdravotnického zařízení došlo k nevratnému poškození jejího zdravotního stavu. Příčinou poškození zdraví stěžovatelky byla aplikace léku lékařem výjezdové skupiny, který vyvolal nečekanou reakci organismu. Za takového stavu je lékařské zařízení odpovědné za vznik újmy. Je sice pravda, že tento lék byl užit k léčení alergické reakce stěžovatelky, k nepříznivé reakci (konkrétně nekróze kůže v loketní jamce) však došlo až po jeho nitrožilní aplikaci. Jednalo se tak o jedinou a výlučnou příčinu vzniku újmy na zdraví, jak vyžaduje i judikatura Nejvyššího soudu.

5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.

6. Následně Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

8. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu lze pouze stručně uvést, že Nejvyšší soud s odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551) vysvětlil, že pro věc je rozhodné znění Občanského soudního řádu do 31. 12. 2012. Stejně tak Nejvyšší soud vysvětlil, proč stěžovatelkou uváděný dovolací důvod, tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, není možné uplatnit (srov. § 241a odst. 3 ve vazbě na § 237 občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2012). Pokud stěžovatelka v dovolání vytkla okresnímu a krajskému soudu nesprávné posouzení provedených důkazů a neuvedla jiný důvod, který by přípustnost dovolání ve světle aplikované právní úpravy založil, postup dovolacího soudu důvodem k zásahu Ústavního soudu není. Přestože Nejvyšší soud z uvedených důvodů odmítl dovolání jako nepřípustné, lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím krajského a okresního soudu zůstala zachována [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3634/10 ze dne 29. 3. 2011 (U 3/60 SbNU 777)].

9. Těžiště argumentace stěžovatelky spočívá v tvrzení, že v řízení před okresním soudem prokázala, že užití léku lékařem výjezdové skupiny bylo příčinou poškození jejího zdraví. Stěžovatelka tak zpochybňuje skutková zjištění obecných soudů k příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a újmou stěžovatelky a následné hodnocení těchto zjištění.

10. K těmto námitkám Ústavní soud nad rámec výše uvedených obecných východisek zdůrazňuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 Občanského soudního řádu. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 Občanského soudního řádu respektovány [srov. již nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Mohl by tak učinit pouze tehdy, kdyby dospěl k závěru, že se obecné soudy při hodnocení důkazů dopustily svévole, či že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry obecného soudu na straně druhé. Tak tomu však v daném případě nebylo.

11. Ve vztahu k rozsudku krajského soudu Ústavní soud žádné vady neshledal. Krajský soud přezkoumal úvahy okresního soudu zejména z hlediska k významu znaleckého posudku při dokazování a případné odpovědnosti žalované podle § 421a Občanského zákoníku za újmu způsobenou užitím léku. Krajský soud v rozsudku dostatečně vysvětlil, proč o závěrech znaleckého posudku nevznikly pochyby a proč stěžovatelka odpovědnost žalované neprokázala. Okresní soud se žalobou stěžovatelky zabýval řádně, v napadeném rozsudku vysvětlil, co zjistil z provedených důkazů, a vysvětlil i proč jiné důkazy neprovedl. Vzhledem k tomu, že posouzení důvodnosti tvrzení stěžovatelky záviselo také na odborných medicínských znalostech, soud ustanovil znalce. Předložený znalecký posudek soud nechal doplnit, takto doplněný jej společně s výslechem znalce hodnotil a své úvahy o těchto důkazech v napadeném rozsudku jasně vyložil.

12. Ústavní soud ze spisu okresního soudu ověřil, že znalec srozumitelně a přesvědčivě vysvětlil, proč nelze potvrdit příčinnou souvislost mezi jednáním lékaře výjezdové skupiny žalované a újmou stěžovatelky. Stejně tak Ústavní ověřil, že stěžovatelka závěry znaleckého posudku pro věc významným způsobem nezpochybnila. Tvrzení stěžovatelky o tom, že existuje příčinná souvislost mezi podáním léku a újmou na jejím zdraví, je tak pouze pokračující polemikou se závěry obecných soudů. Důraz, který stěžovatelka klade na časovou souvislost mezi jednáním žalované a újmou na zdraví (uvádí: "k nekróze kůže v pravé loketní jamce ovšem došlo až po intravenózní aplikaci...") na uvedeném nemůže nic změnit. Časová souvislost mezi jednáním tvrzeného škůdce a vznikem újmy pouze napomáhá při posuzování souvislosti věcné, bez dalšího ji neprokazuje. Tu však stěžovatelka neprokázala, což obecné soudy dostatečným způsobem vysvětlily.

13. Lze tedy uzavřít, že Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích takové ústavněprávní nedostatky, které by bylo možno z hlediska judikatury Ústavního soudu označit za odporující požadavkům řádně vedeného soudního řízení. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily, srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů. Právní závěry soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, přičemž provedený výklad právní úpravy nepřekračuje meze ústavnosti.

14. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu