I. ÚS 3978/14 #1Usnesení ÚS ze dne 05.08.2015

I.ÚS 3978/14 ze dne 5. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Vernera, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. září 2014 č. j. 32 Co 397/2014-147, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní soud obdržel návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se navrhovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu, kterým dle jeho tvrzení došlo k neoprávněnému zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V rámci civilního řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 294/2012 o zaplacení částky 53 463 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacení doplatku ceny zhotoveného díla, v němž stěžovatel vystupuje jako žalovaný, ustanovil soud znalce Ing. Jaroslava Marka k podání znaleckého posudku a dále k vypracování jeho dodatku. Soud podle § 127 odst. 3 o. s. ř. uložil účastníkům řízení, aby poskytli znalci nezbytnou součinnost pro provedení znaleckého posudku, umožnili mu přístup k předmětu díla, na vyžádání poskytli potřebnou dokumentaci apod. Zároveň je poučil o tom, že tomu, kdo nesplní povinnost uloženou mu podle § 127 odst. 3 o. s. ř., může soud uložit pořádkovou pokutu až do výše 50 000 Kč. Soud prvého stupně zjistil, že stěžovatel neumožnil znalci přístup na jeho pozemek, kde se dílo nachází, a uložil mu proto usnesením ze dne 9. července 2014, sp. zn. 18 C 294/2012, pokutu ve výši 10 000 Kč. Za obdobné jednání již byla v uvedeném řízení stěžovateli uložena pokuta ve výši 5 000 Kč.

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil.

4. Ve vydání napadeného rozhodnutí spatřuje stěžovatel porušení ústavních práv. Tvrdí, že se žádného jednání, které je uvedeno v ustanovení § 53 o. s. ř., nedopustil. Podle názoru stěžovatele soudní znalec musí při zaslání předvolání počítat s tím, že předvolané osoby si zásilku vyzvednou až poslední den lhůty určené k vyzvednutí a že písemnost nebude za těchto okolností doručena včas, tedy před plánovaným úkonem. Pokud tuto skutečnost opakovaně znalec opomíjel, nelze tento postup klást stěžovateli k tíži a postihovat jej za to uložením pořádkové pokuty. Z toho důvodu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

5. Ještě dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel byl při podání ústavní stížnosti právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, následně však sdělil, že právnímu zástupci vypověděl plnou moc a požádal, aby Ústavní soud rozhodnutí ve věci doručil přímo jemu. Je nepochybné, že povinnost být právně zastoupen platí v řízení před Ústavním soudem až do ukončení řízení a stěžovatel od tohoto okamžiku náležitost právního zastoupení nesplňoval. V posuzované věci vzhledem k závěrům uvedeným níže však jediným úkonem, který připadal v úvahu, bylo toliko doručení rozhodnutí Ústavního soudu. Proto Ústavní soud stěžovatele k odstranění vady nevyzýval, neboť důraz na splnění náležitostí řízení se mu za těchto okolností jevil jako přílišný formalismus.

6. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Předně je třeba konstatovat, že objektem chráněným pořádkovými delikty je důstojný a řádný průběh určitého druhu řízení, v tomto případě soudního, přičemž zajistit rychlý průběh soudního řízení je povinností a zodpovědností předsedajícího soudce, který má v dispozici řadu prostředků, jakými může tuto důležitou hodnotu spravedlivého procesu zajistit. Za spravedlivý lze pak považovat jedině proces, který proběhne v důstojném duchu a maximální možné rychlosti, přičemž je opět zodpovědností soudce efektivním způsobem naplánovat rámec průběhu soudního řízení, respektující však procesní práva účastníků řízení. Je pak zcela nepochybné, že nevhodnými a nevěcnými výstupy, obstrukčním chováním či neustálou polemikou nad soudem již vyřešenými otázkami může účastník řízení takto naplánovaný průběh řízení nepřiměřeně narušit. Této obecné skutečnosti si musel být stěžovatel vědom, neboť byl již jednou za své chování soudem sankcionován. Pokračováním v chování podobného stylu na sebe stěžovatel vědomě vzal riziko potenciálně neúspěšné faktické polemiky v této otázce a důsledky tohoto rizika nelze v takovém případě označit za nepředvídatelné. Takové uložení pořádkové pokuty tak není možné v tomto obecném směru označit za protiústavní. Tím se veškeré stěžovatelovy námitky přesouvají do oblasti posouzení konkrétních okolností stěžovatelova případu.

8. V tomto ohledu musí Ústavní soud především připomenout, že jakožto orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není povolán k přezkumu "běžné zákonnosti" nebo věcné správnosti postupu či rozhodování obecných soudů, do jejichž soustavy Ústavní soud nenáleží a nemůže tedy jejich výlučné pravomoci nahrazovat rozhodovací činností vlastní. Jádro stěžovatelových námitek přitom představuje právě tvrzená nesprávnost vyhodnocení skutkových okolností, o něž bylo rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty opřeno. Za takových okolností může Ústavní soud do činnosti obecných soudů zasáhnout toliko v případě zjevných excesů, tedy zejména v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního a logického základu [nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. K tomu však v projednávaném případě nedošlo.

9. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že po uložení pořádkové pokuty stěžovateli ve výši 5 000 Kč soudem prvého stupně znalec vypracoval posudek, v němž uvedl, že ani při jednom ze dvou místních šetření neměl možnost přístupu na pozemek stěžovatele. Následně byl znalec soudem vyzván k vypracování dodatku ke znaleckému posudku. Ani v dalších třech termínech stanovených znalcem k místnímu šetření však přístup na pozemek stěžovatele nebyl umožněn a dodatek tak nemohl být znalcem zpracován. Odvolací soud se k námitkám stěžovatele zabýval jeho argumentací ohledně nutnosti při stanovení termínu místního šetření počítat s možností, že k vyzvednutí zásilky na poště dojde až poslední den úložní lhůty. Soud dospěl k závěru, že stěžovateli musí být z informace o uložené zásilce zřejmé, jaké věci se doručovaná písemnost týká, a pokud za této situace opakovaně ponechává vyzvednutí zásilky až na samotný konec úložní lhůty, jedná se o laxní přístup, kterým účelově protahuje soudní řízení.

10. Ústavní soud k těmto závěrům dodává, že mají-li soudy plnit svou Ústavou přikázanou povinnost, "aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům" (viz čl. 90 Ústavy), musí být nezbytně nadány pravomocí přikazovat účastníkům soudního řízení plnit zákonné soudní pokyny a vynucovat jejich plnění. Bez takového oprávnění by řádné vedení soudního sporu nebylo vůbec myslitelné. Mezi takové přípustné postupy patří mj. též právo soudu uložit účastníkovi občanskoprávního sporu, "aby něco vykonal nebo snášel, jestliže to je k podání znaleckého posudku třeba" (§ 127 o. s. ř.). Ustanovení § 53 odst. 1 o. s. ř. poskytuje předsedovi senátu právo uložit pořádkovou pokutu do výše 50.000 Kč "tomu, kdo hrubě ztěžuje postup řízení zejména tím, že ... neuposlechne příkazu soudu".

11. V posuzované věci se obecné soudy při aplikaci citovaných zákonných ustanovení nedopustily žádného protiústavního excesu. Rozhodnutí obecných soudů jsou důkladně, logicky přesvědčivě a věcně správně odůvodněna. Ústavní soud tudíž považuje za vhodné v podrobnostech na rozhodnutí těchto soudů, s nimiž se ztotožňuje, odkázat.

12. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí obecného soudu nelze označit jako rozhodnutí svévolné, které by bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti; toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu