I. ÚS 3944/14 #1Nález ÚS ze dne 18.05.2015 Porušení práva být slyšen při rozhodování o dalším trvání vazby a o žádosti o propuštění z vazby

Pokud Ústavní soud formuloval ve svých rozhodnutích v souladu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zásadu, že obviněný musí být řádně poučen o právu požádat o konání vazebního zasedání a osobní slyšení, ať už se jedná o řízení o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě, či řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby, nerespektování tohoto ústavněprávního výkladu je porušením práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

I.ÚS 3944/14 ze dne 18. 5. 2015

N 96/77 SbNU 415

Porušení práva být slyšen při rozhodování o dalším trvání vazby a o žádosti o propuštění z vazby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Kateřiny Šimáčkové a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) - ze dne 18. května 2015 sp. zn. I. ÚS 3944/14 ve věci ústavní stížnosti Daniela Rudzana, t. č. ve Vazební věznici v Brně, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem, se sídlem v Hořovicích, Husovo nám. 65/2, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2014 č. j. 9 To 460/2014-23 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. října 2014 č. j. Nt 118/2014-10, jimiž bylo rozhodnuto o dalším trvání stěžovatelovy vazby, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě jako účastníků řízení.

I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2014 č. j. 9 To 460/2014-23 a usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. října 2014 č. j. Nt 118/2014-10 byla porušena základní práva stěžovatele zaručená čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2014 č. j. 9 To 460/2014-23 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. října 2014 č. j. Nt 118/2014-10 se ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 17. prosince 2014, doplněné podáními doručenými Ústavnímu soudu dne 22. prosince 2014 a 2. února 2015, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel dále navrhoval, aby Ústavní soud rozhodl o jeho propuštění z vazby na svobodu.

II.

2. Ústavní soud si za účelem posouzení celé věci vyžádal spis Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. Nt 118/2014.

3. Proti stěžovateli a dalším 14 spoluobviněným bylo zahájeno trestní stíhání pro skutek v něm popsaný, v němž je spatřováno spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, spáchaného ve spolupachatelství podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením okresního soudu ze dne 21. března 2014 č. j. Nt 19/2014-18 z vazebních důvodů podle § 67 písm. a), b), c) trestního řádu.

4. Stěžovatel dne 10. října 2014 podal žádost o propuštění z vazby. Podáním ze dne 17. října 2014 navrhl státní zástupce rozhodnout o dalším trvání vazby stěžovatele, neboť nadále trvají důvody vazby podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Okresní soud doručil návrh státního zástupce stěžovateli s tím, že dne 27. října 2014 bude soud rozhodovat o návrhu státního zástupce a o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby a do té doby může stěžovatel soudu zaslat případně jeho písemné vyjádření. Stěžovatel ve svém vyjádření ze dne 22. října 2014 navrhl okresnímu soudu, aby návrh státního zástupce na prodloužení vazby nepřijal. Okresní soud usnesením napadeným ústavní stížností nepřijal písemný slib stěžovatele, dohled probačního úředníka nad stěžovatelem, předběžné opatření podle § 88d, 88h a 88l trestního řádu ani nabídku peněžité záruky. Dále okresní soud zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a ponechal stěžovatele ve vazbě, neboť důvody vazby podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu trvají i nadále.

5. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost. Krajský soud v Brně usnesením rovněž napadeným ústavní stížností podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu podanou stížnost zamítl.

III.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti ve věci rozhodujícím soudům vytýkal zejména jejich procesní pochybení v souvislosti se slyšením k vazbě. Stěžovatel namítal, že okresní soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. října 2014, přičemž stěžovatele k tomuto zasedání nepředvolal ani ho o něm nevyrozuměl, pouze 4 dny před konáním veřejného zasedání přípisem sdělil obhájci, že soud bude o vazbě stěžovatele rozhodovat, nebyla však uvedena ani hodina, ani místo konání rozhodování o vazbě. Podle tvrzení stěžovatele nebyl vznesen žádný dotaz, zda se chce stěžovatel rozhodování zúčastnit, a stěžovatel ani nebyl vyrozuměn o tom, kde a kým bude o otázce vazby rozhodováno. Uvedené pochybení pak podle tvrzení stěžovatele nenapravil ani krajský soud. Stěžovatel je přesvědčen, že postup obou obecných soudů je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a s právy, která Listina garantuje. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 21. října 2010 sp. zn. I. ÚS 1104/10 (N 213/59 SbNU 103), ze dne 22. října 2009 sp. zn. III. ÚS 2198/09 (N 227/55 SbNU 135), ze dne 20. října 2011 sp. zn. II. ÚS 2288/11 (N 182/63 SbNU 111), ze dne 12. října 1994 sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.) a ze dne 23. března 2004 sp. zn. I. ÚS 573/02 (N 41/32 SbNU 397).

7. Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 11. února 2015 uvedl, že novelizací trestního řádu, provedenou zákonem č. 459/2011 Sb., s účinností od 1. ledna 2012 byly nově v trestním řádu podrobně upraveny podmínky pro konání vazebního zasedání, proto nelze argumentovat nálezem Ústavního soudu ze dne 20. října 2011 sp. zn. II. ÚS 2288/11 a předcházejícími obdobnými rozhodnutími. Trestní řád v § 73d odst. 3 výslovně specifikuje, kdy se koná - v případě jiných rozhodnutí než vzetí do vazby - vazební zasedání. Obviněný je zastoupen obhájcem, při vzetí do vazby byl náležitě poučen i podle § 73d trestního řádu, jak vyplývá z písemného vyhotovení usnesení zdejšího soudu ze dne 21. března 2014 č. j. Nt 19/2014-18, kterým byl vzat do vazby. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že se vazební řízení koná, jestliže o to obviněný výslovně požádá nebo soudce považuje osobní slyšení za potřebné. Před rozhodnutím soudu o návrhu státního zástupce na vydání rozhodnutí o dalším trvání vazby mu byl tento návrh řádně doručen, bylo mu sděleno, že bude zároveň rozhodováno o jeho žádosti o propuštění, s ohledem na vazební lhůty byl sdělen i termín, kdy soudce bude rozhodovat, a také, že má možnost se k návrhu písemně vyjádřit. Obviněný nevyužil svého práva, o kterém byl poučen při vzetí do vazby, byl si tohoto práva nesporně vědom a nepožádal o konání vazebního zasedání. Soud takový postup zvolil s ohledem na význam ustanovení § 73d odst. 3 trestního řádu, vědom si rozhodovací činnosti Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu, že soudce nepovažoval za potřebné pro účely rozhodnutí o další vazbě osobní slyšení obviněného, a vzhledem k absenci návrhu obviněného nenařídil a nekonal vazební zasedání, o návrhu státního zástupce a žádosti obviněného rozhodl mimo vazební zasedání, když takový postup ustanovení § 73d odst. 3 trestního řádu podle jeho názoru umožňuje.

8. Ústavní soud vyzval k podání vyjádření i Krajský soud v Brně, žádné vyjádření k ústavní stížnosti, i přes opakovanou výzvu, však nebylo tímto soudem Ústavnímu soudu doručeno.

9. Ústavní soud doručil vyjádření okresního soudu stěžovateli, který ve své replice k tomuto vyjádření ze dne 7. dubna 2015 k tvrzení okresního soudu, že rozhodoval o žádosti obviněného o propuštění z vazby a o návrhu státního zástupce na vydání rozhodnutí o pokračování vazby mimo vazební zasedání, kdy takový postup zvolil podle § 73d odst. 3 trestního řádu, uvedl, že trestní řád vychází ze závaznosti vazebního zasedání, ve kterém se rozhoduje o pokračování či ukončení vazby, a zná jen výjimky uvedené v § 73d odst. 3 trestního řádu. Podle názoru stěžovatele nešlo ani o jediný z důvodů uvedených v citovaném ustanovení, a proto nebylo možné konat rozhodování o vazbě mimo vazební zasedání a stěžovatel měl být vyslechnut k otázce trvání či ukončení vazby.

IV.

10. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž je navrhováno zrušení napadených rozhodnutí, důvodná.

11. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavní soud pak ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva orgánem veřejné moci za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce chráněných ústavním pořádkem České republiky.

12. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Podezření ze spáchání trestného činu musí být důvodné jak v tom směru, zda byl spáchán určitý konkrétní trestný čin, tak i zda jej spáchala dotyčná osoba. Z povahy věci vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro obžalobu, natož pak pro odsouzení.

13. Článek 5 odst. 4 Úmluvy stanoví, že každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zabavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.

14. Podle ustanovení § 73d odst. 2 trestního řádu se rozhoduje ve vazebním zasedání vždy, pokud rozhoduje soud o vzetí obviněného do vazby. Podle odstavce 3 citovaného ustanovení v jiných případech se rozhoduje ve vazebním zasedání, jestliže o to obviněný výslovně požádá nebo soud, a v přípravném řízení soudce, považuje osobní slyšení obviněného za potřebné pro účely rozhodnutí o vazbě. Vazební zasedání však není třeba konat, i když o jeho konání obviněný výslovně požádal, jestliže:

a) obviněný se odmítl vazebního zasedání účastnit, ačkoliv o to výslovně požádal,

b) jestliže zdravotní stav obviněného neumožňuje jeho výslech,

c) jestliže obviněný byl v posledních šesti týdnech k vazbě slyšen a neuvedl žádné nové okolnosti nebo jím uváděné okolnosti nemohou vést ke změně rozhodnutí o vazbě,

d) obviněný se propouští z vazby.

15. Ústavní soud měl již mnohokrát možnost vyjádřit se konkrétně k právu obviněného být osobně slyšen při rozhodování soudu o jeho vazbě. Principy svého rozhodování Ústavní soud shrnul například v nálezu ze dne 15. ledna 2014 sp. zn. I. ÚS 3326/13 (N 5/72 SbNU 69).

16. V tomto citovaném nálezu Ústavní soud uvedl, že Evropský soud pro lidská práva považuje právo na osobní svobodu, zakotvené v čl. 5 Úmluvy, za jedno z nejvýznamnějších základních práv chránících fyzickou bezpečnost osoby, které jako takové má v demokratické společnosti vrcholný význam (srov. např. rozsudek ve věci Ťupa proti České republice ze dne 26. května 2011 č. 39822/07, § 45). Obdobně Ústavní soud ve své judikatuře vyslovil, že v případě vzetí obviněného do vazby, jíž je prolamována ústavně zaručená osobní svoboda, která je na předních místech v katalozích základních práv a svobod, musí být náhled na postup orgánů veřejné moci přísnější [nález ze dne 28. března 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06 (N 56/44 SbNU 719)].

17. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem v rámci rozhodování o vazbě či jejím dalším trvání a z toho vyplývající právo být slyšen (vyjádřit se) v kontradiktorním řízení je třeba považovat za zcela základní prvek práva na spravedlivý proces týkající se omezení osobní svobody. Právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení.

18. Nicméně jak Ústavní soud, tak Evropský soud pro lidská práva dospěly k závěru, že z článku 5 odst. 4 Úmluvy nelze dovodit povinnost automaticky ve všech případech rozhodování o dalším trvání vazby (tj. na rozdíl od prvotního rozhodování soudu o vzetí do vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy) plně respektovat záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v čl. 6 Úmluvy. Opačný výklad by byl ryzím formalismem, byť je nepochybné, že i v těchto případech procesní záruky nesmějí být výrazně nižší, než jsou garance, které poskytuje článek 6 odst. 1 Úmluvy.

19. Ústavní soud rovněž upozornil, že od osobního slyšení je možno také upustit, avšak pouze tehdy, pokud by obviněný sám takovýto výslech expressis verbis odmítl nebo pokud by takovému výslechu bránila objektivně nepřekonatelná překážka či pokud by k rozhodování soudu docházelo bezprostředně poté, co byl obviněný k otázce vazby soudem vyslechnut, např. v souvislosti s řízením o stížnosti proti jinému vazebnímu rozhodnutí.

20. Pro povinnost osobního slyšení obviněného soudem není tedy rozhodující "typ" řízení, tzn., zda se jedná o žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu či periodické rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě státním zástupcem, ale rozhodující je časový interval, který uplynul od posledního osobního slyšení obviněného při rozhodování o jeho ponechání ve vazbě, případně existující mimořádné okolnosti, které by činily slyšení obviněného nezbytným. Obviněnému musí být umožněno v určitých časových intervalech být k trvání vazby slyšen bez ohledu na to, zda se tak děje v řízení o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě či v řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby. Evropský soud pro lidská práva přitom v zásadě nenutí obviněného prokazovat, že osobní slyšení nad rámec písemného vyjádření obsaženého ve stížnosti či žádosti je opravdu nutné.

21. To znamená, že v každém řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby, ba dokonce ani v každém řízení o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby, není nezbytné konat slyšení obviněného, jestliže byl tento k důvodům vazby slyšen v době nedávno minulé. Proto je třeba sledovat nikoli typ řízení, ale časový interval, který uplynul od doby, kdy byl obviněný naposledy osobně slyšen. Mezi jednotlivými výslechy obviněného je třeba dodržovat časové odstupy v řádu maximálně několika týdnů. Je zřejmé, že dodržení tohoto časového odstupu není možné, pokud obviněný v průběhu zákonem stanovené tříměsíční lhůty pro periodické rozhodování o trvání vazby nepožádá o propuštění z vazby na svobodu. V takovém případě musí soud při rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě obviněného vždy vyslechnout, ledaže by byly dány podmínky neumožňující takové slyšení.

22. Z uvedeného vyplývá, že obviněného je nutno zásadně slyšet vždy, když je rozhodováno o jeho pokračující vazbě a od jeho předchozího slyšení uběhlo již několik týdnů, ledaže by osobnímu slyšení bránily objektivně nepřekonatelné překážky.

23. Z chronologie celé věci vyplývá, že v době rozhodování okresního soudu o dalším trvání vazby dne 27. října 2014 uběhlo od posledního slyšení stěžovatele v březnu 2014 sedm měsíců, přičemž na nařízeném vazebním zasedání dne 18. července 2014 stěžovatel svoji účast omluvil a současně souhlasil, aby proběhlo bez jeho osobní účasti. Dne 20. října 2014 stěžovatel podal žádost o propuštění z vazby, aniž by žádal o slyšení. Rovněž tak dne 22. října 2014 stěžovatel doručil okresnímu soudu své vyjádření k návrhu vrchního státního zástupce na vydání rozhodnutí o dalším trvání vazby, aniž by o slyšení požádal. Pokud pak stěžovatel podal stížnost proti rozhodnutí okresního soudu ze dne 27. října 2014, na základě kterého byl ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) trestního řádu, ani v této stížnosti o slyšení nežádá.

24. Povinností okresního soudu však bylo sdělit stěžovateli, že bude rozhodováno o jeho vazbě a poučit jej o právu požádat o konání vazebního zasedání. Osobní slyšení osoby, o jejímž zbavení osobní svobody je rozhodováno, je základní institucionální zárukou spravedlnosti řízení.

25. Z obsahu spisu okresního soudu sp. zn. Nt 118/214 se z č. listu 6 a z přípisu ze dne 21. října 2014 adresovaného okresním soudem advokátovi stěžovatele podává, že okresní soud zaslal stěžovateli opis návrhu Vrchního státního zastupitelství Olomouc - pobočky Brno na prodloužení vazby a vyjádření k žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu. Současně okresní soud sdělil stěžovateli, že bude rozhodovat o návrhu Vrchního státního zastupitelství Olomouc - pobočky Brno o jeho žádosti o propuštění z vazby dne 27. října 2014 s tím, že do té doby může zaslat písemné vyjádření. O právu požádat o konání vazebního zasedání stěžovatel poučen nebyl.

26. S ohledem na shora uvedené nelze než dovodit, že okresní soud nerespektoval ustanovení § 73d trestního řádu a porušil právo stěžovatele na osobní slyšení v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť stěžovatel ve sdělení ze dne 21. října 2014 nebyl poučen o právu požádat o konání vazebního zasedání a osobního slyšení v řízení o vazbě. Pokud toto poučení nebylo realizováno, bylo namístě, aby na základě podané stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí okresního soudu krajský soud řádně přezkoumal v souladu s ustanovením § 147 odst. 1 písm. b) trestního řádu i způsob řízení před soudem prvního stupně. Jestliže tak krajský soud neučinil a stížnost podanou stěžovatelem podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl, porušil i on právo stěžovatele podle čl. 8 odst. 2 Listiny nebýt zbaven osobní svobody jinak než způsobem, který stanoví zákon.

27. Lze shrnout, že právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem v rámci rozhodování o vazbě či jejím dalším trvání a z toho vyplývající právo být slyšen v kontradiktorním řízení je třeba považovat za zcela základní prvek práva na spravedlivý proces týkající se zbavení osobní svobody. V každém případě je nutno naplnit zákonné podmínky pro rozhodování o vazbě či jejím trvání. Je na obecných soudech, aby se s touto skutečností vypořádaly.

28. V posuzované věci došlo k porušení formálních procesních postupů, proto se Ústavnísoud nijak nevyjadřuje k důvodům vazby. Zjištěná procesní pochybení totiž nelze zhojit ani za situace, kdy by nutnost dalšího trvání vazby stěžovatele mohla být na základě spisového materiálu mimo jakoukoli pochybnost [srov. nálezy ze dne 24. listopadu 2009 sp. zn. II. ÚS 1681/08 (N 240/55 SbNU 325) a ze dne 6. srpna 2014 sp. zn. I. ÚS 2942/13 (N 150/74 SbNU 281)].

29. Závěrem Ústavnísoud poznamenává, že ústní jednání v souladu s § 44 zákona o Ústavním soudu nenařizoval, neboť od něj nebylo možno očekávat žádné další objasnění věci.

30. Z důvodů výše uvedených Ústavnísoud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) stejného zákona napadená rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu zrušil.

31. Pravomoc Ústavníhosoudu při posuzování ústavní stížnosti je upřesněna v § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Z uvedeného ustanovení nelze dovodit oprávnění rozhodnout o propuštění stěžovatele z vazby. K takovému rozhodnutí je oprávněn pouze příslušný orgán činný v trestním řízení. I po zrušení napadených usnesení trestního soudu zůstává další posouzení důvodnosti vazebního stíhání v kompetenci orgánů činných v trestním řízení, k nimž Ústavní soud nepatří [srov. nálezy ze dne 21. října 2010 sp. zn. I. ÚS 1104/10 a ze dne 30. září 2014 sp. zn. I. ÚS 1123/14 (N 180/74 SbNU 569)]. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než v části, ve které stěžovatel navrhoval, aby Ústavní soud rozhodl o jeho propuštění z vazby na svobodu, ústavní stížnost odmítnout jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].