I. ÚS 3720/13 #1Usnesení ÚS ze dne 05.02.2015

I.ÚS 3720/13 ze dne 5. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Okapalové, zastoupené Mgr. Sabinou Daňhel Dobešovou, LL.M., advokátkou, se sídlem Bachmačské náměstí 334/6, Praha 6, proti výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 9. 2013 č. j. 5 C 114/2011-57, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ve výroku II., jímž obvodní soud rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle stěžovatelky se obvodní soud tímto rozhodnutím dopustil svévole a porušení jejího práva na rovnost všech účastníků před zákonem, jakož i jejího základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále stěžovatelka navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem podle § 62 odst. 4 či § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

2. Napadené rozhodnutí obvodního soudu bylo vydáno v řízení o zaplacení částky 206 Kč s příslušenstvím - pohledávky vzniklé nezaplacením pokuty za jízdu městskou hromadnou dopravou ("MHD") bez platné jízdenky, v němž stěžovatelka vystupovala jako žalovaná. Řízení bylo zahájeno v roce 1996, stěžovatelka se jej původně neúčastnila osobně, ale byla jí ustanovena opatrovnice, neboť ze strany soudu se stěžovatelce nepodařilo řádně doručit žádné písemnosti na její adresu. V roce 2000 bylo žalobě rozsudkem obvodního soudu vyhověno; tento rozsudek byl následně ke stěžovatelčině žalobě pro zmatečnost usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2012 č. j. 36 Co 139/2012-44 zrušen, neboť v původním řízení byl stěžovatelce ustanoven opatrovník, aniž by pro to byly splněny zákonné předpoklady. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím obvodní soud ve věci rozhodl znovu, přičemž žalobu zamítl (výrok I. napadeného rozsudku, nenapadený ústavní stížností), jelikož v řízení již nebyly k dispozici žádné doklady prokazující, že stěžovatelka spáchala předmětný přestupek proti přepravnímu řádu MHD. Dále obvodní soud rozhodoval o nákladech řízení, přičemž tento svůj výrok, podle nějž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, odůvodnil tím, že v daném případě nelze hovořit o převažujícím úspěchu ve věci samé na straně ani jednoho z účastníků řízení. Na straně žalobce totiž již nebylo možno zpětně prokázat okolnosti týkající se spáchání přestupku v MHD, stěžovatelka coby žalovaná se však sama v rozhodné době nedostatečně zajímala o svůj trvalý pobyt, čímž zapříčinila nemožnost doručování jí na řádnou trvalou adresu.

3. Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti předně věnuje otázce bagatelnosti dané věci, přičemž poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž soudy i v řízení o peněžitém plnění do 10.000 Kč stran náhrady nákladů řízení musí ctít zásadu úspěchu ve věci; jestliže je tedy žalobce ve sporu zcela úspěšný, má zpravidla právo na náhradu nákladů řízení. Mimoto stěžovatelka upozorňuje, že daná věc vlastně není bagatelní, neboť je jen jednou ze 44 věcí, v nichž stěžovatelka takto byla žalobcem původně úspěšně žalována a následně proti ní bylo vedeno exekuční řízení s nepřiměřeně vysokými náklady tohoto řízení. Stěžovatelka přitom v každé z těchto věcí z procesní opatrnosti podávala separátní žalobu pro zmatečnost, spojenou s povinností zaplatit soudní poplatek, a posléze jen u některých z věcí došlo ke spojení ke společnému řízení. Ústavní soud by tedy měl projednávaný případ posuzovat komplexně jako celek a zohlednit všechny relevantní okolnosti. Stěžovatelka též rozporuje samu podstatu sporu a nesouhlasí s tvrzením žalobce, že byla přistižena při cestování MHD bez platné jízdenky ve všech 44 případech. Celkově tak považuje výkon práva žalobce za rozporný s jejími základními právy, ústavním pořádkem a zákazem zneužití práva, vyplývajícím z ústavně zakotveného principu právního státu.

4. Dále stěžovatelka poukazuje na víceré případy svévole, přepjatého formalismu a porušení principu rovnosti ze strany obvodního soudu. Stěžovatelka nesouhlasí s výrokem obvodního soudu o nákladech řízení a jeho odůvodněním, a má za to, že ve věci byla 100% úspěšná; připomíná též judikaturu Ústavního soudu k zásadě úspěchu ve věci (nález sp. zn. II. ÚS 3011/11 ze dne 15. 5. 2012). Stěžovatelka též konkrétně zmiňuje a vyčísluje náklady, jež musela vynaložit v průběhu řízení poté, co se dozvěděla o probíhající exekuci a exekučním titulu - soudní poplatky za podání žaloby pro zmatečnost a odvolání v této věci, náklady na právní zastoupení. K důvodům rozhodnutí obvodního soudu o nákladech řízení upozorňuje, že v rozhodné době si nemohla dovolit samostatné bydlení a na místech, kde se aktuálně zdržovala, jí dotčení vlastníci bytů nikdy neudělili souhlas ke zřízení trvalého bydliště, pročež jej automaticky měla vedeno na adrese městského úřadu. V neposlední řadě vnímá rozhodování obvodního soudu jako nerovné zacházení, neboť v původním meritorním rozhodnutí, kterým bylo žalobě vyhověno, byla žalobci náhrada nákladů řízení přiznána. Navíc upozorňuje, že ani jí podávané žaloby pro zmatečnost v oněch 44 sporech nejsou vždy úspěšné a pak je stěžovatelce rovněž uloženo hradit žalobci náklady řízení v několikatisícových částkách. Podle stěžovatelky tak obecné soudy fakticky podporují osoby, které dlouhodobě profitovaly z živelného uplatňování bagatelních pohledávek.

5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Žádné pochybení obvodního soudu v tomto smyslu však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

8. Ústavní soud zdůrazňuje, že projednávaný případ nepovažoval za bagatelní věc, byť ve věci samé šlo v řízení jen o částku v řádu několika set Kč. Nicméně je nutno zároveň upozornit, že stěžovatelčina ústavní stížnost směřuje toliko proti výroku rozhodnutí obvodního soudu o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud přitom při posuzování rozhodování obecných soudů o nákladech řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Přestože se totiž rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tak zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá jejich rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel, například v důsledku svévolné interpretace či aplikace příslušných zákonných ustanovení [srov. příkladmo nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 536/06 ze dne 3. 4. 2008 (N 64/49 SbNU 9), nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365), nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) či nález sp. zn. II. ÚS 1066/12 ze dne 6. 6. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].

9. Žádné takové extrémní pochybení obvodního soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Je třeba zdůraznit, že obvodní soud učinil uspokojivou úvahu při rozhodování o náhradě nákladů řízení v daném případě a ve svém rozhodnutí srozumitelně vysvětlil důvody, o něž opřel výrok II. svého rozsudku, o náhradě nákladů řízení. V tomto odůvodnění se odráží určitá mimořádnost daného řízení, v němž bylo znovu rozhodováno po třinácti letech od vydání původního meritorního rozhodnutí (což zkomplikovalo důkazní možnosti žalobce), jakož i skutečnost, že předchozí pochybení soudu, pro něž došlo ke zrušení jeho původního rozhodnutí ve věci pro zmatečnost, se odvíjelo též od potíží s doručováním písemností stěžovatelce, které byly na její straně. Ústavní soud takové zdůvodnění a postup obvodního soudu, který tímto fakticky přistoupil k určité moderaci při rozhodování o náhradě nákladů řízení, nepovažuje za extrémní či jinak ústavně nepřípustné, a z nich vyplývající výrok II. rozsudku obvodního soudu za vybočující z mezí ústavnosti. Stěžovatelčin odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3011/11 ze dne 15. 5. 2012 zde není případný, neboť tam se jednalo o odlišnou otázku účelně vynaložených nákladů při vydání elektronického platebního rozkazu znějícího na bagatelní částku.

10. Ústavní soud přitom akcentuje, že nezpochybňuje, že celé řízení v dané věci, a to nejen řízení nalézací, ale i exekuční, bylo pro stěžovatelku velmi komplikované a obtížné; konečné rozhodnutí obvodního soudu, nyní napadené ústavní stížností, bylo vydáno až po více než sedmnácti letech od zahájení řízení, poté, co stěžovatelka uplatnila žalobu pro zmatečnost, jíž ovšem bylo vyhověno až v odvolacím řízení. Nicméně zároveň je třeba upozornit, že v daném případě došlo k nápravě původního pochybení obvodního soudu (neúčasti stěžovatelky na řízení), ke zrušení jeho původního meritorního rozhodnutí představujícího exekuční titul, na jehož základě pak se stěžovatelkou bylo vedeno exekuční řízení, a k vydání nového meritorního rozhodnutí, jímž byla žaloba zamítnuta. Svou ústavní stížností pak stěžovatelka brojí toliko proti rozhodnutí obvodního soudu o náhradě nákladů daného řízení, do jehož ústavního přezkumu se však nepromítá předchozí dění v řízení - vydání původního vyhovujícího meritorního rozhodnutí, vedení exekučního řízení na jeho základě (údajně spojeného s nepřiměřeně vysokými náklady exekučního řízení) a následné zrušení tohoto rozhodnutí pro zmatečnost. Stejně tak se do něj nepromítají ani výsledky řízení o dalších stěžovatelčiných žalobách pro zmatečnost. A napadené rozhodnutí o nákladech řízení nelze ani srovnávat s nákladovým rozhodnutím v rámci původního, následně zrušeného, vyhovujícího, rozsudku, jež bylo vydáno za jiných okolností případu.

11. Ústavní soud tedy uzavírá, že přestože z ústavněprávního pohledu by v dané věci bylo možné akceptovat i jiná rozhodnutí o nákladech řízení, respektive rozhodnutí přiznávající stěžovatelce (alespoň částečnou) náhradu nákladů řízení - a snad by se i takové rozhodnutí v předmětném případě s ohledem na všechny jeho okolnosti mohlo zdát přiléhavější - z důvodů osvětlených výše je nutno konstatovat, že napadené rozhodnutí obvodního soudu o náhradě nákladů řízení nelze považovat za ústavně nesouladné. Tímto rozhodnutím, respektive postupem obvodního soudu mu předcházejícím, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky či ústavních principů, včetně zákazu svévole.

12. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na tento výsledek řízení nebylo možno vyhovět ani stěžovatelčině návrhu, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem dle § 62 odst. 4 či § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu