I. ÚS 367/99Nález ÚS ze dne 06.02.2001 Odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu

Sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 trestního řádu v současném platném znění nelze sice považovat za rozhodnutí s formálními náležitostmi podle trestního řádu, lze však přesto konstatovat, že nárok na náhradu škody vzniklé sdělením obviněním, se řídí ustanovením § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969. Ten, kdo byl zproštěn obžaloby z důvodu, že skutek, pro který mu bylo po 1. 1. 1994 sděleno obvinění, není trestným činem, by totiž byl vyloučen z uplatňování nároku na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb. jen proto, že v důsledku změny trestněprocesních předpisů mu bylo obvinění sděleno formou opatření a nikoli formou rozhodnutí (usnesením o vznesení obvinění). Takový výklad zákona, vycházející pouze z doslovného znění jeho jednotlivých ustanovení a nereagující na změnu ustanovení trestního řádu, týkající se zahájení trestního stíhání určité osoby, by však odporoval smyslu a účelu zákona č. 58/1969 Sb., jakož i zásadám materiálního právního státu. Proto i po této změně trestního řádu je třeba dovodit právo na náhradu škody způsobené nezákonným sdělením obvinění, přestože trestní stíhání nebylo zahájeno rozhodnutím. Ústavní soud v této věci v dalším odkazuje na publikovaný judikát Nejvyššího soudu ČR, v němž Nejvyšší soud dospěl ke shodnému právnímu názoru na danou problematiku (viz rozhodnutí 25 Cdo 1800/98).

I.ÚS 367/99 ze dne 6. 2. 2001

N 23/21 SbNU 207

Odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu o ústavní

stížnosti stěžovatele P. U., proti rozsudku Krajského soudu

v Ostravě, sp. zn. 13 Co 331/99, ze dne 17. 5. 1999, takto:

Ústavní stížnosti se vyhovuje a rozsudek Krajského soudu

v Ostravě, sp. zn. 13 Co 331/99, ze dne 17. 5. 1999, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ve svém podání, které bylo Ústavnímu soudu

doručeno dne 26. 7. 1999, domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu

v Ostravě, sp. zn. 13 Co 331/99, ze dne 17. 5. 1999, jímž byl

změněn rozsudek Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 17 C 243/97, ze

dne 16. 12. 1998, ve výroku ve věci samé tak, že se žaloba

o náhradu škody zamítá. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné bylo

totiž vyhověno žalobě stěžovatele proti České republice

- Ministerstvu spravedlnosti ČR, v níž žádal náhradu škody ve výši

11 825 Kč spolu s 21% úrokem podle zákona č. 58/1969 Sb.,

o odpovědnosti za škodu, způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo

jeho nesprávným úředním postupem. Nesprávným rozhodnutím mělo být

sdělení obvinění pro trestný čin ublížení na zdraví a trestný čin

výtržnictví, na základě tohoto obvinění byl stěžovatel rozsudkem

Okresního soudu v Karviné z 26. 11. 1996, sp. zn. 5 T 165/96, pak

uznán vinným z trestného činu ublížení na zdraví a trestného činu

výtržnictví. Následně byl však rozsudkem Krajského soudu

v Ostravě, sp. zn. 5 To 181/97, ze dne 10. 4. 1997, zproštěn

obžaloby v plném rozsahu, neboť žalovaný skutek nebyl trestným

činem. Dle názoru Okresního soudu v Karviné, k němuž se stěžovatel

obrátil s nárokem na náhradu škody, ".tím bylo zrušeno nezákonné

rozhodnutí o jeho obvinění", takže okresní soud následně rozhodl

o náhradě škody stěžovateli.

Odvolací soud však vyhovující rozsudek Okresního soudu

v Karviné změnil s odůvodněním, že vyšetřovatelem sdělené

obvinění, s nímž stěžovatel spojuje odpovědnost státu za škodu

vzniklou v souvislosti s trestním řízením, nemá formu rozhodnutí,

proti němuž je možné podat opravný prostředek. Podle názoru soudu

nemohl navrhovatel se svým požadavkem na náhradu škody uspět

proto, že není splněn nutný předpoklad pro odpovědnost státu za

vznik škody - vydání nezákonného rozhodnutí. Odvolací soud

nesouhlasil se závěry soudu I. stupně, že "vznesení obvinění" je

"rozhodnutí státního orgánu svého druhu", protože formu takového

rozhodnutí předpokládá § 119 odst. 2 trestního řádu, byť se jedná

o rozhodnutí, proti němuž není přípustný opravný prostředek.

Stěžovatel se závěry odvolacího soudu nesouhlasí. Podle jeho

názoru je záznam o sdělení obvinění určen konkrétní fyzické osobě,

konstituuje určité právní postavení s jistými právy a povinnostmi.

Současně jde o uplatnění zákona - aplikaci trestního řádu.

Stěžovatel proto zastává názor, že záznam o sdělení obvinění je

rozhodnutím, aniž by to výslovně stanovil trestní řád, neboť

rozhodující je obsah aktu, nikoli jeho forma. Nepřiznání náhrady

škody v podobě nákladů obhajoby bylo tedy podle názoru stěžovatele

protiústavní z důvodu porušení práva na spravedlivý proces a práva

na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu

(čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod).

Faktickým důsledkem upření práva na uhrazení nákladů obhajoby

v případě neodůvodněného trestního stíhání je - dle stěžovatele

- protiústavní zásah do práva na právní pomoc, neboť ti, kteří

mají právo na právní pomoc uvažují, zda se jim tyto náklady vrátí

- v daném případě tím, že stát uzná chybu, kterou učinil tím, že

někoho bezdůvodně trestně stíhal. Jestliže ten, kdo má právo na

právní pomoc, nebude mít jistotu, že v případě úspěchu ve věci se

mu náklady na právní pomoc vrátí, může se rozhodnout tak, že si

právní pomoc nesjedná a pod vlivem situace, kterou nastolil stát,

své právo z vlastní vůle nebude realizovat. Nebude se tak

například kvalifikovaně bránit obvinění z trestného činu.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud

v Ostravě prostřednictvím předsedy senátu JUDr. J. D., který

uvedl, že setrvává na názoru, že sdělení obvinění, ať už je

publikováno dotčené osobě písemně nebo ústní formou, je svým

obsahem informací o zahájení trestněprávního procesu, jehož

výsledkem má být vydání odsuzujícího nebo zprošťujícího

rozhodnutí. Samo sdělení obvinění není formálním rozhodnutím,

které je možno napadnout opravným prostředkem a zákon pro ně

nepředepisuje žádnou konkrétní formu. Nemůže být tedy tím

nezákonným rozhodnutím, se kterým je podle zákona č. 58/1969 Sb.

spojována odpovědnost k náhradě škody.

Okresní soud v Karviné ve svém vyjádření z 10. 11. 2000

setrval na důvodech, na jejichž základě vyhověl žalobě stěžovatele

o náhradu škody, vzniklé úhradou právního zastoupení.

Vedlejší účastník řízení - Česká republika - Ministerstvo

spravedlnosti ČR - ve svém vyjádření z 25. 8. 2000 vyslovil

přesvědčení, že Krajský soud v Ostravě svým rozhodnutím neporušil

žádná práva stěžovatele. Nárok na náhradu škody stěžovateli

objektivně nevznikl, když zákonné podmínky pro jeho uplatnění

splněny nebyly a ústavní stížností napadený rozsudek nelze proto

považovat za protiústavní, pokud jím náhrada škody nebyla uznána.

Na okraj vedlejší účastník uvedl, že náhradu škody by nebylo možno

přiznat ani z titulu nesprávného úředního postupu pracovníků

státních orgánů. Vyšetřovatel postupoval tak, jak mu ukládá § 160

trestního řádu, když do sdělení obvinění zjištěné skutečnosti

nasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin ublížení na zdraví

a trestný čin vydírání. Vyšetřovatel byl přitom povinen nejpozději

na počátku prvního výslechu sdělit stěžovateli, že ho stíhá jako

obviněného. Teprve z následně provedených důkazů, které nebylo

možno před sdělením obvinění realizovat, dospěl soud k závěru, že

skutek, pro který je trestní stíhání vedeno, není trestným činem.

Postup vyšetřovatele při sdělení obvinění byl proto zcela

v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a nelze proto

vedlejšího účastníka činit odpovědným ani ve smyslu ustanovení §

18 zákona č. 58/1969 Sb.

Dne 4. 2. 2001 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění

vyjádření vedlejšího účastníka řízení. Ve svém obsáhlém rozboru se

vyjadřuje k otázkám právního důvodu odpovědnosti za škodu,

k podmínkám vzniku práva na náhradu škody, příčinné souvislosti

a k dalším aspektům posouzení vzniku odpovědnosti státu. Vedlejší

účastník potvrzuje své stanovisko, že podle zákona č. 58/1969 Sb.

nevzniká právo na náhradu škody, způsobené nezákonným rozhodnutím

tam, kde došlo ke skončení trestního stíhání z důvodů uvedených

v § 172 nebo 226 trestního řádu, není-li doloženo, v čem spočívala

konkrétní nezákonnost postupu orgánů činných v trestním řízení,

nebo není-li prokázáno, že bylo předmětné sdělení obvinění pro

nezákonnost zrušeno. Podle platného právního řádu neznamená

meritorní rozhodnutí ve prospěch obviněného nezákonnost vedeného

trestního stíhání. V předmětném trestním řízení byly podmínky pro

zahájení trestního stíhání splněny a celé trestní stíhání bylo

zákonné. Podmínkou vzniku nároku na náhradu škody je podání

opravného prostředku účastníkem řízení. Takovým prostředkem je

postup podle § 167 trestního řádu. Vedlejší účastník dále tvrdí,

že stěžovateli vůbec v souvislosti s trestním stíháním škoda

nevznikla. Za škodu nelze univerzálně pokládat vlastní náklady

obviněného vynaložené na toto řízení. Právním důvodem vzniku

nákladů obhajoby, které stěžovatel označuje za škodu, je nikoli

sdělení obvinění, ale smlouva, uzavřená mezi stěžovatelem

a advokátem, jejímž předmětem byla obhajoba v trestním řízení. Již

v době, kdy stěžovatel se rozhodl uzavřít smlouvu o poskytnutí

právní pomoci, věděl, že náklady obhajoby v tomto případě ponese

ze zákona sám. Okolnost, že volbou obhájce realizoval své ústavní

právo na právní pomoc, je irelevantní, neboť zákon č. 58/1969 Sb.

neupravuje náhradu nákladů spojených s realizací práv, byť

zaručených Ústavou.

II.

Po přezkoumání napadeného rozsudku Krajského soudu

v Ostravě, jakož i po zvážení důvodů ústavní stížnosti dospěl

Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Z napadeného rozsudku vyplývá, že Krajský soud v Ostravě

opřel své zamítavé rozhodnutí o názor, že sdělení obvinění podle

§ 160 trestního řádu není tím rozhodnutím, které je podle zákona

č. 58/1969 Sb. předpokladem pro uznání odpovědnosti státu za

škodu.

Podle § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti

za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho

nesprávným úředním postupem stát odpovídá za škodu způsobenou

nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení

a v řízení před státním notářstvím, v řízení správním, a dále

v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu,

vydal státní orgán nebo orgán státní organizace. Podle § 1 odst.

2 zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit.

Podle § 2 zákona právo na náhradu škody způsobené

nezákonným rozhodnutím mají ti, kdo jsou účastníky řízení a byli

poškozeni nezákonným rozhodnutím vydaným v tomto řízení. Podle §

3 zákona, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok

na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat, jen

využil-li účastník možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí

odvolání, rozklad, námitky, odpor nebo stížnost. Podle § 4 odst.

1 cit. zákona nárok na náhradu škody nelze uplatnit, dokud

pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, není pro

nezákonnost zrušeno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu

je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

Podle § 119 odst. 2 trestního řádu státní zástupce,

vyšetřovatel a policejní orgán rozhodují, jestliže zákon nestanoví

něco jiného, usnesením. Trestní řád uvádí v § 160 odst. 1, že

nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný

čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá

osoba, zahájí vyšetřovatel neprodleně trestní stíhání, pokud není

důvod k postupu podle § 159 odst. 2 a 3 nebo § 159a odst. 1

trestního řádu. Trestní stíhání zahajuje tím, že této osobě

nejpozději na počátku prvního výslechu sdělí, že ji stíhá jako

obviněného, a učiní o tom záznam. Podle § 160 odst. 1 trestního

řádu záznam musí obsahovat popis skutku tak, aby nemohl být

zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je

v tomto skutku spatřován, a důvody, pro něž je obviněný stíhán.

Opis záznamu vyšetřovatel doručí obviněnému a do 48 hodin jej

zašle státnímu zástupci. Z formy tohoto procesního úkonu

i zachycení úkonu záznamem, je třeba dovodit, že sdělení obvinění

není rozhodnutím, nýbrž opatřením.

Je však skutečností, že zákon č. 58/1969 Sb. byl vydán

v době, kdy podle ustanovení § 160 odst. 1 tehdy platného

trestního řádu se zahajovalo trestní stíhání usnesením, proti

němuž nebyla přípustná stížnost, a také usnesením bylo vznášeno

obvinění podle § 163 odst. 1 tehdy platného trestního řádu. Proti

usnesení o vznesení obvinění byla přípustná stížnost, která však

neměla odkladný účinek. Až po novele trestního řádu provedené

zákonem č. 292/1993 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 1994, se

podle § 160 odst. 1 trestního řádu zahajuje trestní stíhání

zásadně sdělením obvinění. Dle stanoviska Krajského soudu

v Ostravě je sdělení obvinění "informací o zahájení trestně

právního procesu". Dle názoru Ústavního soudu nelze však toto

sdělení redukovat na pouhou informaci. Když např. státní zástupce

zruší "sdělení obvinění", ruší nikoli "informaci", ale opatření

spojené s navozením určitého právního stavu, z něhož vyplývají

práva a povinnosti obviněného. Sdělení obvinění je přitom

nejdůležitějším procesním úkonem podle trestního řádu v počáteční

fázi vyšetřování.

Podle § 160 odst. 1 trestního řádu význam sdělení obvinění

spočívá zejména v tom, že trestní stíhání se začíná vést proti

určité osobě, proti této osobě lze od okamžiku sdělení obvinění

použít všech prostředků podle trestního řádu, tato osoba může

uplatňovat práva, která dává trestní řád jen obviněnému, mezi něž

patří např. právo zvolit si obhájce a radit se s ním i během úkonů

prováděných orgánem činným v trestním řízení. Sdělení obvinění je

realizací základní zásady trestního řízení uvedené v čl. 8 odst.

2 Listiny základních práv a svobod a v § 2 odst. 1 trestního řádu,

podle níž nikdo nemůže být stíhán jako obviněný jinak, než ze

zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon (zásada stíhání

jen ze zákonných důvodů). Sdělení obvinění má zásadní význam i pro

další průběh trestního řízení.

Jednou z podmínek odpovědnosti státu za škodu způsobenou

nezákonným rozhodnutím v trestním řízení je podle § 1 odst. 1 a

§ 3 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., nejde-li o případy zvláštního

zřetele hodné, že účastník využil možnosti podat proti

nezákonnému rozhodnutí odvolání nebo stížnost. I když sdělení

obvinění představuje závažný zásah do základních práv a svobod,

není proti němu stížnost přípustná. Sdělení obvinění podléhá pouze

přezkumu státního zástupce v rámci dozoru nad zachováváním

zákonnosti podle § 174 trestního řádu. Neodůvodněné nebo nezákonné

sdělení obvinění je oprávněn státní zástupce zrušit podle § 174

odst. 2 písm. e) trestního řádu a může je nahradit

i vlastním sdělením obvinění. Obviněný však nemá právo - na rozdíl

od předchozí právní úpravy - brojit proti sdělení obvinění

žádným z prostředků, vypočtených v § 3 zákona č. 58/1969 Sb.,

takže zákonná podmínka, uvedená v tomto ustanovení, tj. využití

možnosti podat proti rozhodnutí opravný prostředek, nemůže být

naplněna.

K další podmínce pro uplatnění nároku na náhradu

škody uvedené v § 4 odst. 1 cit. zákona je třeba uvést, že trestní

řád, kromě případu zrušení sdělení obvinění státním zástupcem

podle § 174 odst. 2 písm. e) trestního řádu, nezná institut

zrušení sdělení obvinění pro nezákonnost. Sdělení obvinění není

rozhodnutím ve smyslu § 119 trestního řádu a nenabývá právní moci.

Proto je nelze zrušit ani v řízení o stížnosti pro porušení zákona

podle hlavy sedmnácté trestního řádu. Ani v případě pravomocného

odsuzujícího nebo zprošťujícího rozsudku soud nevydává

žádné rozhodnutí, kterým by rušil opatření o sdělení obvinění

nebo pravomocná rozhodnutí, pro něž bylo sdělení obvinění zákonnou

podmínkou (např. rozhodnutí o vazbě obviněného). Ani v době,

kdy se trestní stíhání zahajovalo usnesením podle § 160 odst. 1

trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 1993, nebylo vydáváno

žádné rozhodnutí o zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání

pro nezákonnost v případě, že byl vyhlášen zprošťující rozsudek.

Pokud jde o povahu a dosah sdělení obvinění dle § 160 odst.

1 trestního řádu, zastává Ústavní soud názor shodný s přístupem

Nejvyššího soudu k této problematice ve věci 25 Cdo 1800/98.

Ústavní soud respektoval stanovisko Nejvyššího soudu, podle

něhož sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 trestního řádu

v současném platném znění nelze sice považovat za rozhodnutí

s formálními náležitostmi podle trestního řádu, avšak

s přihlédnutím ke všemu, co bylo výše uvedeno, lze konstatovat, že

nárok na náhradu škody vzniklé sdělením obviněním, se řídí

ustanovením § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969. Ten, kdo byl

zproštěn obžaloby z důvodu, že skutek, pro který mu bylo po 1. 1.

1994 sděleno obvinění, není trestným činem, by totiž byl vyloučen

z uplatňování nároku na náhradu škody podle zákona č. 58/1969

Sb. jen proto, že v důsledku změny trestněprocesních předpisů mu

bylo obvinění sděleno formou opatření a nikoli formou rozhodnutí

(usnesením o vznesení obvinění). Takový výklad zákona, vycházející

pouze z doslovného znění jeho jednotlivých ustanovení

a nereagující na změnu ustanovení trestního řádu, týkající se

zahájení trestního stíhání určité osoby, by však odporoval smyslu

a účelu zákona č. 58/1969 Sb., jakož i zásadám materiálního

právního státu. Proto i po této změně trestního řádu je třeba

dovodit právo na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb.

způsobené nezákonným sdělením obvinění, přestože trestní stíhání

nebylo zahájeno rozhodnutím. Ústavní soud v této věci v dalším

odkazuje na publikovaný judikát Nejvyššího soudu ČR, v němž

Nejvyšší soud dospěl ke shodnému právnímu názoru na danou

problematiku (viz rozhodnutí 25 Cdo 1800/98).

Ústředním tématem argumentace vedlejšího účastníka je

interpretace pojmu "sdělení obvinění", i když základem ústavní

stížnosti je spojitost tohoto sdělení s pozdějším odsouzením

a následným zrušením rozsudku odvolacím soudem. Nárok na náhradu

škody odvozuje Ústavní soud právě z této spojitosti, neboť právní

zastoupení, které musel stěžovatel hradit, bylo z hlediska

právního státu přiměřeným a nutným krokem k dosažení

spravedlnosti, a to krokem, vynuceným postupem státu vůči jeho

osobě. Došlo-li k zrušení odsuzujícího rozsudku, je přiměřené, aby

stát chápal nutné náklady na právní zastoupení osoby neprávem

odsouzené jako náklady,vynaložené v zájmu právního státu samého.

Na základě výše uvedeného musí Ústavní soud konstatovat, že

rozsudkem Krajského soudu v Ostravě došlo k porušení ústavně

zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod), a zužujícím výkladem

příslušných ustanovení zákona č. 58/1969 Sb. rovněž k porušení čl.

36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Je však třeba rovněž

konstatovat, že Ústavní soud se v daném případě zabýval pouze

namítanou nesprávnou interpretací pojmu "nezákonné rozhodnutí" ve

vztahu ke "sdělení obvinění", nikoliv však dalšími skutkovými

okolnostmi případu, jejichž zhodnocení je úkolem obecných soudů.

Restriktivní výklad zákona není také s ohledem na čl. 13 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod na místě, neboť

vytváří sféru státní neodpovědnosti za opatření, jimiž vznikla

občanům újma na jejich právech i újma materiální. Protože Ústavní

soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Ostravě při svém

rozhodování použil příliš zužující a tedy ústavně nekonformní

výklad aplikovaného právního předpisu, nezbylo, než ústavní

stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhovět a rozsudek

Krajského soudu v Ostravě, podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a)

citovaného zákona zrušit.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně 6. února 2001