I. ÚS 3667/10 #1Usnesení ÚS ze dne 10.02.2011

I.ÚS 3667/10 ze dne 10. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. V. K., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Brunclíkem, advokátem se sídlem Brno, Lidická 710/57, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2010, čj. 215 C 78/2009 - 61, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ve včas podané a poněkud obsáhlé ústavní stížnosti, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného rozsudku, jímž byla údajně porušena jeho základní práva zaručená čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").

Stěžovatel brojí proti tomu, že mu byla uložena povinnost zaplatit Statutárnímu městu Brnu (dále "žalobce") částku 300,- Kč s příslušenstvím, představující náklady za přiložení a odstranění technických prostředků k zabránění odjezdu vozidla podle § 17a odst. 5 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o obecní policii"). Nesouhlasil i s tím, že mu současně soud uložil povinnost zaplatit soudní poplatek podle § 11 odst. 2 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o soudních poplatcích"). Žalobce totiž jednal jako správní orgán. Žádný zákon, ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 OSŘ, nestanoví, že soudy v občanském soudním řízení mají rozhodovat podle § 17a odst. 5 zákona o obecní policii. Nebyla proto dána pravomoc soudu a žalobce měl postupovat ve správním řízení. Stěžovatel poukázal na právní literaturu, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 1994/99, sp. zn. 33 Odo 1028/2004, rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, čj. 6 A 90/96 - 23, a Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 1744/10.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že k návrhu žalobce byla stěžovateli rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2010, čj. 215 C 78/2009 - 61, uložena povinnost zaplatit žalobci částku 300,- Kč s 10% úrokem z prodlení ročně za období od 25. května 2000 do zaplacení a České republice, na účet Městského soudu v Brně, poplatek z návrhu ve výši 600,- Kč. Jedná se o rozsudek, proti kterému ustanovení § 202 odst. 2 OSŘ odvolání nepřipouští.

III.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; není proto samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody účastníka.

Stěžovatel spatřuje zásah do svých shora uvedených práv ve skutečnosti, že mu aplikací "nezákonné vyhlášky č. 2/1995" bylo uloženo zaplatit shora zmíněné náklady ve výši 300,- Kč, ačkoliv nebylo prokázáno, že vozidlo na předmětném místě ponechal. Napadl tak výklad a aplikaci běžného práva, což ústavněprávní roviny zjevně nedosahuje, přičemž ze strany Ústavního soudu požaduje přehodnocení závěrů soudu prvního stupně způsobem nasvědčujícím opodstatněnosti jeho právního názoru.

Ve vztahu k projednávané věci Ústavní soud připomíná, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných již v prvním stupni, a toto není v obecné rovině v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby byl (namísto odvolání) automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, která nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jak je tomu i v případě stěžovatele, předpokládá splnění rigorózně kladených podmínek; její opodstatněnost v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a jeho právní posouzení esenciální (sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01).

Pokud jde o jiná ústavně zaručená práva, tedy i práva na ochranu vlastnictví, do kterého bylo podle názoru stěžovatele rovněž zasaženo, je předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla tímto zásahem způsobena.

Ústavní soud však poté, co se seznámil s obsahem napadeného rozhodnutí, "extrémní pochybení" soudu prvního stupně ani takovouto podstatnou újmu stěžovatele neshledal. Ověřil přitom, že ve věci bylo provedeno důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který soud prvního stupně oprávnil k přijetí rozhodnutí ve věci. Totožné námitky, které uplatňuje v ústavní stížnosti, navíc stěžovatel vtělil již do svého vyjádření k žalobě, přičemž soud prvního stupně se s nimi řádně vypořádal a své právní závěry patřičně odůvodnil.

Vzhledem k výši předmětu sporu (částky 300,- Kč) lze proto stěžovatelovu věc v rovině ústavněprávního přezkumu označit jako bagatelní, tato skutečnost již sama o sobě vylučuje její posun do ústavněprávní roviny a činí tak jeho návrh zjevně neopodstatněným (sp. zn. III. ÚS 405/04, II. ÚS 597/10, II. ÚS 2538/09).

Soud prvního stupně rozhodl v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s jeho závěry, odůvodněnost ústavní stížnosti založit nemůže, proto nezbylo než jeho ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu