I. ÚS 3642/14 #1Usnesení ÚS ze dne 09.12.2014

I.ÚS 3642/14 ze dne 9. 12. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivany Jarošové, zastoupené JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem Praha 7, pplk. Sochora 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2014 sp. zn. 61 To 314/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla dne 19. 11. 2014 doručena ústavní stížnost směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2014 sp. zn. 61 To 314/2014, kterým byl zrušen zprošťující trestní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. 3 T 82/2012, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí se současným nařízením, aby byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem. Vůči stěžovatelce je vedeno trestní stíhání pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 a odst. 2 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měla dopustit jako opatrovnice v souvislosti s uzavřením nevýhodné dohody o výměně bytů za poškozenou osobu, jež k takovému právnímu jednání nebyla způsobilá.

2. V ústavní stížnosti bylo namítáno, že odvolací soud svým rozhodnutím zasáhl do základních práv stěžovatelky - práva na spravedlivý proces, práva na zákonného soudce a principu presumpce neviny - garantovaných ústavním pořádkem.

3. Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadeného rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), pro meritorní projednání ústavní stížnosti.

4. Ústavní stížnost zčásti není přípustná.

5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Předmětné ustanovení je vyjádřením zásady subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná, tedy pokud byly vyčerpány všechny dostupné procesní prostředky obrany (mimo zákonem výslovně stanovené výjimky). Podmínkou projednání ústavní stížnosti je mimo jiné předpoklad pravomocně ve věci skončeného řízení - což v daném případě splněno není. Vzhledem k tomu, že k podanému odvolání byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, je nyní podaná ústavní stížnost v tomto směru předčasným návrhem. Trestní věc stěžovatelky bude v řízení dále právně posuzována. Ústavnímu soudu nyní do průběhu trestního procesu nepřísluší zasahovat. Proti konečnému rozhodnutí ve věci, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, lze pak podat novou ústavní stížnost, k jejímuž meritornímu projednání bude mít Ústavní soud pravomoc.

6. Jde-li o část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka napadla výrok, kterým byla věc odvolacím soudem přikázána k projednání a rozhodnutí jiným samosoudcem soudu prvního stupně, Ústavní soud zde neshledává porušení principů spravedlnosti. V uvedeném rozsahu je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

7. V článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") je vyjádřeno základní právo na zákonného soudce: "Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon." Vzhledem k tomu, že zákon stanovuje příslušnost soudce, je zřejmé, že i případná výjimka, je-li vymezena v zákoně, tuto příslušnost určuje zákonným způsobem. Tak činí i ustanovení § 262 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jestliže při rozhodování o odvolání umožňuje společně s vrácením věci nalézacímu soudu nařídit (výjimečně) její projednání v jiném složení senátu, anebo jiným samosoudcem.

8. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti "konečnému" rozhodnutí, vůči němuž nemá účastník řízení možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti [viz např. usnesení ze dne 5. 9. 2001 sp. zn. I. ÚS 339/01 (N 33/23 SbNU 383)]. Za "konečné" rozhodnutí je však možno považovat i některé procesní rozhodnutí, jímž se řízení sice nekončí, ale kterým se uzavírá jeho relativně samostatná část a účastník je nemůže u jiného orgánu veřejné moci napadnout. V rozhodovací praxi Ústavního soudu byl k tomuto typu rozhodnutí přiřazen i pokyn odvolací instance podle § 262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu soudu prvního stupně (nebo jiným samosoudcem). V potaz je totiž nutno brát mj. zásadu ekonomie řízení, neboť pokud by porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny bylo shledáno až na samém konci soudního řízení, toto řízení by probíhalo zcela nehospodárně. Zároveň ovšem v těchto případech musí být kladen zvláštní důraz na zásadu sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší role arbitra ve sporech mezi jednotlivými instancemi obecného soudnictví. Kasační zásah tudíž ve vztahu k odnětí věci ve smyslu § 262 trestního řádu připadá v úvahu jen tehdy, shledá-li Ústavní soud, že postup odvolacího soudu byl projevem libovůle, nebo k němu došlo bez náležitého odůvodnění [nálezy ze dne 7. 12. 1995 sp. zn. III. ÚS 90/95 (N 82/4 SbNU 271) a ze dne 13. 1. 1999 sp. zn. II. ÚS 282/97 (N 5/13 SbNU 33)]. Ústavní soud se při řešení této otázky nemůže zabývat skutkovým základem věci či samotným posouzením merita trestněprávního případu, poněvadž by tím prejudikoval rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, což je v rozporu s čl. 90 Ústavy ČR i s uvedeným principem minimalizace zásahů (viz např. usnesení ze dne 31. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 216/10, nebo ze dne 3. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 311/09).

9. Ústavní soud je tak nyní oprávněn toliko posoudit, neporušil-li odvolací soud svým rozhodnutím, resp. jeho výrokem, základní právo stěžovatelky na zákonného soudce. V předmětné věci odvolací soud vyložil, proč přistoupil k nařízení projednání a rozhodnutí případu jiným samosoudcem soudu prvního stupně. Pokyn odvolací instance k projednání a rozhodnutí dotčené věci jiným samosoudcem nepředstavuje podle názoru Ústavního soudu vybočení z kautel ústavnosti. Odvolací soud postupoval v mezích daných zákonnou procesní úpravou, přičemž aplikaci § 262 trestního řádu navázal na konkrétní okolnosti záležející v neprovedení nápravy pochybení, která byla ze strany odvolací instance vytčena původní samosoudkyni (soudu prvního stupně) již dříve ve dvou zrušujících usneseních. Postup odvolacího soudu podle § 262 trestního řádu - při v pořadí třetím projednání věci - tedy nelze považovat za zjevnou svévoli či výraz neaprobovatelné účelovosti.

10. Z výše řečených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem zčásti jako nepřípustná, v intencích § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako zjevně neopodstatněná, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnuta. S ohledem na způsob a dobu vydání rozhodnutí již Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrzích stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného soudního rozhodnutí a na přijetí usnesení o naléhavosti věci.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu