I. ÚS 3626/17 #1Usnesení ÚS ze dne 10.01.2018

I.ÚS 3626/17 ze dne 10. 1. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Výcha, t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Romanem Kouckým, advokátem se sídlem Generála Svobody 339, Pardubice, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. 43 Nt 73/2017, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 8 To 394/2017, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení předmětu řízení

1. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 20. 11. 2017 navrhl stěžovatel zrušení v návětí konkretizovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi dle jeho názoru byla porušena jeho základní ústavně zaručená práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 3Listiny, jakož i dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") rozhodl svým v záhlaví specifikovaným rozhodnutím tak, že stěžovatele vzal do vazby z důvodu dle ustanovení § 67 písm. b) zákona o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Stalo se tak v rámci trestního řízení proti stěžovateli pro důvodné podezření ze spáchání zločinu podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve stádiu pokusu dle ustanovení § 21 odst. 1 trestního zákoníku.

3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost k Městskému soudu v Praze (dále jen "stížnostní soud"), který ji zamítl. Stěžovatel se s tímto výsledkem řízení nespokojil, a proto napadl obě v záhlaví vymezená rozhodnutí svou ústavní stížností.

III. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že nalézací soud byl místně nepříslušný, neboť u tohoto soudu jako soudkyně působí vnučka poškozené. Z tohoto důvodu se rovněž předsedkyně senátu, jíž věc původně napadla, vyloučila pro podjatost, neboť je kolegyní a přítelkyní této vnučky poškozené, a věc převzal jiný předseda senátu. Podle stěžovatele však měli být z tohoto důvodu vyloučeni všichni soudcové a soudkyně nalézacího soudu, přičemž ve věci mohly být místně příslušné i jiné obvodní soudy, a proto měl již návrh na vzetí do vazby být podán u jiného místně příslušného obvodního soudu, čímž by byly již dopředu rozptýleny obavy o možné podjatosti soudkyň a soudců nalézacího soudu.

5. Tímto postupem rovněž dle stěžovatelova názoru získala příslušná státní zástupkyně v řízení o stěžovatelově vzetí do vazby výhodu, a tím byla rovněž narušena i rovnost účastníků řízení.

6. Stěžovatel rovněž uvedl, že jeho nynějšímu právnímu zástupci nebylo doručeno napadené usnesení stížnostního soudu.

IV. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je v řízeních o ústavních stížnostech vázán zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tento zákon předepisuje soubor procesních předpokladů, jež musí být splněny, aby se Ústavní soud mohl zabývat ústavní stížností po věcné stránce. Dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je možno ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu musí proto být k ústavní stížnosti přiložena kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva.

8. Dle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dále musí být fyzické osoby jako účastníci řízení zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. Dle § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu musí být v plné moci k tomuto zastupování výslovně uvedeno, že je udělena k zastupování před Ústavním soudem.

9. Ke stěžovatelově ústavní stížnosti nebyla přiložena ani kopie posledního procesního prostředku dle § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu, ani plná moc k zastupování před Ústavním soudem. Ústavní soud neměl pochyby o tom, že mezi stěžovatelem a jeho právním zástupcem, JUDr. Romanem Kouckým, existoval v nějaké podobě právní vztah zástupce a zastupovaného, a proto vyzval stěžovatele k odstranění shora zmíněných vad podání prostřednictvím tohoto právního zástupce (k tomuto postupu srov. obdobně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3288/16 ze dne 3. 11. 2016, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1811/16 ze dne 29. 7. 2016, usnesení sp. zn. III. ÚS 2927/15 ze dne 11. 11. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 3821/14 ze dne 6. 1. 2015, usnesení sp. zn. II. ÚS 2363/15 ze dne 28. 6. 2016, či usnesení sp. zn. III. ÚS 2947/14 ze dne 30. 9. 2014) ve lhůtě sedmi dní od doručení výzvy, jejíž součástí bylo i poučení o tom, že v případě neodstranění vad podání ve lhůtě bude ústavní stížnost odmítnuta pro neodstraněné vady dle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

10. Tato výzva Ústavního soudu byla právnímu zástupci stěžovatele doručena dne 5. 12. 2017. Dne 12. 12. 2017 byl Ústavnímu soudu doručen přípis právního zástupce stěžovatele, v němž tento uvedl, že shora specifikované rozhodnutí stížnostního soudu mu dosud nebylo doručeno. K tomuto přípisu přiložil kopii shora specifikovaného rozhodnutí nalézacího soudu a plnou moc, o níž uvedl, že jde o plnou moc k zastupování před Ústavním soudem.

11. Ústavní soud na základě tohoto přípisu nemohl konstatovat, že stěžovatel by odstranil vytýkané vady. Jak bylo uvedeno výše, lhůta k podání ústavní stížnosti počíná běžet až doručením rozhodnutí o posledním procesním prostředku. Pokud se stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, domnívá, že mu toto rozhodnutí mělo být doručeno, a přesto mu doručeno nebylo, lhůta k podání ústavní stížnosti mu ještě ani nezačala běžet (k tomu srov. ustanovení § 143 odst. 1 trestního řádu). Stěžovatel by mohl proto namítat toliko jiný zásah orgánu veřejné moci, spočívající v průtazích s nedoručením takového rozhodnutí, a v tomto případě by musel využít všech prostředků, které mu právní řád proti takovému jinému zásahu přiznává (typicky návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů.

12. Pokud naopak stěžovatel chtěl brojit proti obsahu shora specifikovaného rozhodnutí stížnostního soudu, nikoliv proti skutečnosti, že toto mu nebylo doručeno, musel mu obsah tohoto rozhodnutí být znám, toto by mu tedy z materiálního hlediska doručeno být muselo a stěžovatel by jej (tedy jeho kopii) musel přiložit ke své ústavní stížnosti. Je přitom zásadně věcí vztahu stěžovatele a jeho právního zástupce, jakou procesní taktiku zvolí a je výlučně mezi nimi, aby ve vzájemné součinnosti zajistili řádné podání ústavní stížnosti opatřené všemi nezbytnými přílohami. Ostatně právní zástupce stěžovatele tvrdí, že předmětné usnesení bylo doručeno jiné obhájkyni stěžovatele, tedy mohl zajistit jeho kopii případně od ní.

13. Ústavní soud je tak nucen uzavřít, že stěžovatel buď podal svou ústavní stížnost předčasně, nebo neodstranil přes výzvu Ústavního soudu a jeho řádné poučení v k tomu stanovené lhůtě vady podání. Aby Ústavní soud zjistil, o který z těchto dvou případů se jedná, musel by ústavní stížnost posoudit z věcného hlediska, což učinit nemohl, neboť procesní předpoklady pro takové její posouzení nebyly splněny. Jelikož ústavní stížnost směřovala primárně proti obsahu napadeného rozhodnutí stížnostního soudu, resp. proti výsledku řízení, vycházel Ústavní soud při svém procesním rozhodování o ústavní stížnosti proto z toho, že stěžovatel neodstranil vady podání.

14. Vadu podání představovala i plná moc, která ke shora uvedenému přípisu právního zástupce stěžovatele byla přiložena. Tato plná moc totiž nebyla udělena speciálně pro zastupování stěžovatele k řízení před Ústavním soudem, nýbrž se jednalo o tzv. generální procesní plnou moc, v níž však výslovně zastupování před Ústavním soudem zmíněno nebylo, a to přesto, že na předtisku této plné moci je rozsah zastoupení ukončen větou "...a jako zvláštní plnou moc k...," po níž však žádný další text nenásleduje. Tato plná moc tedy zjevně neobsahuje zvláštní výslovné zmocnění k zastupování v řízení před Ústavním soudem ve smyslu § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

15. Ani jednu z obou vad, k jejichž odstranění Ústavní soud stěžovatele vyzval, stěžovatel v k tomu určené lhůtě, která marně uplynula dnem 13. 12. 2017, neodstranil. Ústavní soud proto musel jeho ústavní stížnost odmítnout pro neodstranění vad ve lhůtě k tomu stanovené.

16. Ústavní soud k tomu jako obiter dictum dodává, že účelem povinného právního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem je zajištění kvalifikované argumentace a vysoké úrovně ochrany práv a právem chráněných zájmů stěžovatelů. V dané věci se jednalo o vazebně stíhaného stěžovatele, proto měl jeho právní zástupce učinit veškerá nutná opatření k tomu, aby byla ústavní stížnost z formálního hlediska projednatelná již napoprvé. K tomu však nedošlo ani po výzvě Ústavního soudu, v níž byly zcela konkrétně uvedeny obě vady, které bylo zapotřebí odstranit.

V. Závěr

17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl pro neodstranění vad ve lhůtě k tomu stanovené.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2018

Jaroslav Fenyk v. r.

soudce Ústavního soudu