I. ÚS 3573/19 #1Usnesení ÚS ze dne 31.03.2020

I.ÚS 3573/19 ze dne 31. 3. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka o věci ústavní stížnosti stěžovatelky T-Mobile Czech Republic, a. s., se sídlem v Praze 4, Tomíčkova 2144/1, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 30, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2019 č. j. 30 Cdo 1504/2017-315, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2016, č. j. 14 Co 342/2016-232, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a obsah ústavní stížnosti

[1] Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze ve věci náhrady škody ve výši 6 705 138,13 Kč, ve výši 1 943 066,85 Kč a ve výši 4 629 658,97 Kč s příslušenstvím. Usnesením Nejvyššího soudu a rozsudkem Městského soudu v Praze měla být porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náhradu škody způsobené nezákonnými rozhodnutími orgánu veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo užívat majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Uvedená soudní rozhodnutí byla dále podle stěžovatelky vydána v rozporu s principy právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.

[2] Stěžovatelka je poskytovatelkou telekomunikačních služeb. U Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "soud prvního stupně") se domáhala náhrady škody (ušlého zisku) vzniklé nezákonnými správními rozhodnutími Českého telekomunikačního úřadu (dále jen "ČTÚ") o úhradě prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby dle § 32 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelce bylo v období mezi splněním platební povinnosti, uložené nezákonnými rozhodnutími ČTÚ, do nabytí právní moci nových rozhodnutí, kterými byla stěžovatelce uložena téměř totožná platební povinnost, neoprávněně odňata možnost disponovat s dotčenými finančními prostředky, čímž ušel stěžovatelce tvrzený zisk. Tento zisk měl spočívat v investičních strategiích a souvisejících obvykle realizovaných záměrech stěžovatelky, které nemohla pro nezákonnou deponaci prostředků nadále činit, neboť byly tyto prostředky převedeny na účet univerzální služby. Soud prvního stupně dal stěžovatelce za pravdu rozsudkem ze dne 5. 5. 2016, č. j. 38 C 166/2013-158, a uložil České republice - Českému telekomunikačnímu úřadu povinnost uhradit náhradu tvrzené škody (ušlého zisku).

[3] Proti rozsudku prvního stupně se obě strany odvolaly k Městskému soudu v Praze (dále jen "odvolací soud"). Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části zrušil a vrátil k dalšímu řízení a v části jej změnil. Konkrétně ve výroku co do částky 11 234 322,50 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení rozsudek zrušil a vrátil jej soudu prvního stupně k dalšímu řízení (dále jen "zrušující výrok"), přičemž odvolací soud nevyloučil možnou existenci nároku stěžovatelky na náhradu škody (ušlého zisku) vzniklé ve vymezeném období. Rozsudek soudu prvního stupně ve zbylé části odvolací soud změnil tak, že žalobu na náhradu škody v rozsahu částky 1 943 066,85 Kč s příslušenstvím za dobu od 16. 8. 2010 do 30. 5. 2012 a částky 100 473,60 Kč s příslušenstvím za dobu od 14. 2. 2012 do 30. 5. 2012 zamítl (dále jen "zamítavý výrok").

[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, přičemž Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dospěl k názoru, že dovolání proti zrušujícímu výroku rozsudku, kterým se věc vrátila k dalšímu řízení, není přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") pro nemožnost dovolání v rámci neskončeného řízení. Ohledně dovolání směřujícím proti zamítavému výroku dovolací soud rozhodl, že stěžovatelka nesplnila povinnost vymezit způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237, § 238 a § 238a o. s. ř. předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska dovolacím soudem řešených otázek hmotného a procesního práva. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání jako celek usnesením odmítl.

[5] Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nejprve uvádí, že rozhodnutím dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání směřujícím do zrušujícího výroku rozhodnutí odvolacího soudu došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. V dovolání totiž uvedla konkrétní otázky procesního práva, při jejichž právním hodnocení odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.

[6] Stěžovatelka dále ve své stížnosti uvádí, že zamítavým výrokem rozsudku odvolacího soudu, postaveným na nesprávném posouzení otázky hmotného práva, konkrétně příčinné souvislosti mezi vznikem škody (ušlým ziskem) a nezákonným rozhodnutím ČTÚ, došlo k zásahu do jejího práva na náhradu škody způsobeným nezákonnými rozhodnutími orgánu veřejné moci a do práva nakládat s majetkem. Dovolací soud pak podle stěžovatelky zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces a soudní ochranu tím, že dovoláním napadený rozsudek nepřezkoumal a dle jejího názoru doposud neřešenou právní otázku odmítl projednat.

II. Formální předpoklady řízení před Ústavním soudem

[7] Předtím, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu. Soud shledal, že ústavní stížnost je v části směřující proti zrušujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu a proti odmítnutí dovolání proti tomuto výroku nepřípustná.

[8] Ústavní soud se tedy nejprve vyjadřuje k námitce stěžovatelky směřující proti usnesení Nejvyššího soudu v rozsahu odmítnutí dovolání pro nesplnění předpokladů přípustnosti. Dovolání podle stěžovatelky všechny zákonné předpoklady splňovalo. Pokud by Nejvyšší soud chybně posoudil skutečnost, zda stěžovatelka dostála své povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání způsobem předvídaným v § 237 o. s. ř., došlo by tím k odepření spravedlnosti v intencích čl. 36 Listiny. Zároveň má skutečnost, že dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele z procesních důvodů, zásadní význam na rozsah přezkumu Ústavním soudem.

[9] Ústavní soud ovšem po seznámení se s rozhodnutími dovolacího a odvolacího soudu, jakož i s obsahem dovolání, konstatuje, že tak tomu v nyní projednávané věci nebylo.

[10] Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je nyní ústavní stížnost z části nepřípustná, jelikož stěžovatelka v současnosti nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje podle § 75 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. V uvedených ustanoveních se tak odráží princip subsidiarity ústavní stížnosti jako posledního prostředku ochrany základních práv jednotlivce, nastupujícího až poté, co jednotlivec nemá k dispozici jiné prostředky k obraně proti zásahu veřejné moci.

[11] Probíhá-li přitom před obecnými soudy stále řízení, v jehož rámci se může stěžovatelka domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod; naopak by takový postup byl v rozporu jak s již zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. V případě, že by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím soudu prvního stupně, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů; pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí soudu prvního stupně, zbytečně by tím prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny) a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a kasační stížnosti, aniž by pro to byl dán rozumný důvod.

[12] Nebude-li přitom stěžovatelka v řízení před obecnými soudy úspěšná, nic jí nebrání v podání ústavní stížnosti nové, v níž může zohlednit rovněž průběh a výsledky řízení před dovolacím a odvolacím soudem. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti v této části proto stěžovatelku nijak nepoškozuje, neboť pokud by před obecnými soudy nebyla úspěšná, bude moci zpracovat svou novou ústavní stížnost.

[13] Ústavní soud tak shrnuje, že řízení v této části věci ještě nebylo před obecnými soudy definitivně ukončeno, ale řízení stále běží na základě zrušujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byla věc vrácena k dalšímu řízení k soudu prvního stupně. Proto dosud nedošlo k marnému vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky, a podaná ústavní stížnost proti této části rozsudků dovolacího a odvolacího soudu je proto nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V dané věci přitom nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; ostatně stěžovatelka přesah vlastních zájmů ve smyslu právě citovaného zákonného ustanovení ani netvrdí.

[14] V části stížnosti, která směřuje proti zamítavému výroku rozhodnutí odvolacího soudu a proti navazujícímu odmítnutí dovolání směřujícím proti tomuto výroku, je tato stížnost přípustná. Ústavní soud se tedy dále zabýval návrhem jen v tomto vymezeném rozsahu.

III. Posouzení návrhu

[15] Ústavní soud shledal, že jde ve zbylé části o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Toto usnesení musí být dle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu pro odmítnutí návrhu, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

[16] Stěžovatelka v přípustné části ústavní stížnosti namítá, že dovolání proti zamítavému výroku rozhodnutí odvolacího soudu bylo přípustné, neboť podle jejího názoru v dovolání řádně vymezila otázky hmotného práva, na kterých přímo závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, včetně zdůvodnění, v čem se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, či zda se jedná o dosud neřešenou právní otázku.

[17] V projednávané věci bylo podle stěžovatelky rozhodné, zda je splnění povinnosti domáhat se v rovině soukromého práva (žalobou proti ČTÚ na vydání bezdůvodného obohacení) vrácení příspěvku na účet univerzální služby předpokladem pro úspěšné uplatnění nynějšího žalobního nároku proti státu. V případě kladné odpovědi na tuto otázku by bylo nynější uplatnění náhrady škody po státu fakticky předčasné a v rozporu se zásadou subsidiarity odpovědnosti státu. Tyto otázky (dle Nejvyššího soudu stěžovatelkou vymezené značně neurčitým způsobem) vtělila i do obsahu dovolání.

[18] Jak správně uvedl Nejvyšší soud, klíčovým důvodem zamítnutí žaloby v tomto rozsahu, však byl nedostatek příčinné souvislosti mezi stěžovatelkou označeným nezákonným rozhodnutím a samotným vznikem škody. Jedná se o otázku skutkovou, nikoliv právní, což je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti pak byl výsledkem hodnocení provedených důkazů. Nejednalo se o závěr právní, ale o závěr skutkový, jejich zpochybnění proto nemůže být způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Ostatně v tomto rozsahu se námitkami nemůže zabývat ani Ústavní soud.

[19] Jestliže stěžovatelka nyní očekává, že Ústavní soud de facto opětovně zhodnotí důkazy, tato role tomuto soudu nepřísluší. Ústavní soud také již v minulosti opakovaně zdůraznil, že není "čtvrtou instancí" soustavy obecných soudů. Jako soud, jehož rolí je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není oprávněn zasáhnout do procesu získávání, provádění a hodnocení důkazů, realizovaného před obecnými soudy [viz nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41) a celá doktrína vyjádřená v rozhodnutích věcně navazujících], leda že by se jednalo například o důkazy opomenuté. Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nepřísluší provádět znovu posuzování stěžovatelkou namítaných skutkových okolností. Ze spisového materiálu, s nímž se Ústavní soud seznámil, vybočení z výše vymezených ústavněprávních mantinelů neplyne.

[20] Skutečnost, že se stěžovatelka s právním hodnocením obecných soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)]. Pouhý nesouhlas s posouzením věci tak nezakládá jakoukoli ústavněprávní relevanci, přičemž je nutné opětovně zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Právě tento opětovný přezkum stěžovatelka nyní požaduje po Ústavním soudu.

[21] Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelčina základní práva. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl z části jako nepřípustný návrh dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, z části pro zjevnou neopodstatněnost dle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu