I. ÚS 3458/12 #1Nález ÚS ze dne 07.10.2013 Interpretace vrácení soudního poplatku podle přechodných ustanovení zákona č. 218/2011 Sb.

Pokud byla žaloba podána za určitého stavu právní úpravy, podléhá poplatková povinnost právní režimu platnému a účinnému v době jejího podání, a to v celém jejím rozsahu, tj. nejen placení soudního poplatku, ale také jeho případné vracení. Obecné soudy nesprávnou interpretací přechodného ustanovení čl. II bodu 1 zákona č. 218/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, tedy tím, že vrátily stěžovateli soudní poplatky nedůvodně snížené o 20 %, porušily jeho práva na ochranu majetku a na spravedlivý proces.

I.ÚS 3458/12 ze dne 7. 10. 2013

N 173/71 SbNU 51

Interpretace vrácení soudního poplatku podle přechodných ustanovení zákona č. 218/2011 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida - ze dne 7. října 2013 sp. zn. I. ÚS 3458/12 ve věci ústavní stížnosti MVDr. Jiřího Kaprálka, zastoupeného Mgr. Richardem Němcem, advokátem, se sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2012 č. j. 8 Cmo 163/2012-71, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2012 č. j. 8 Cmo 162/2012-73, proti výroku III usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2012 č. j. 42 Cm 145/2008-63 a proti výroku III usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2012 č. j. 42 Cm 146/2008-61, kterými bylo rozhodnuto o vrácení soudních poplatků stěžovateli jako žalobci, avšak ve snížené výši, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení.

I. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2012 č. j. 8 Cmo 163/2012-71, usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2012 č. j. 8 Cmo 162/2012-73, výrokem III usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2012 č. j. 42 Cm 145/2008-63 a výrokem III usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2012 č. j. 42 Cm 146/2008-61 bylo porušeno právo stěžovatele na ochranu majetku garantované v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2012 č. j. 8 Cmo 163/2012-71, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2012 č. j. 8 Cmo 162/2012-73, výrok III usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2012 č. j. 42 Cm 146/2008-61 a výrok III usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2012 č. j. 42 Cm 145/2008-63 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

1. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

2. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále také "odvolací soud") ze dne 24. 5. 2012 č. j. 8 Cmo 163/2012-71 byl potvrzen výrok III usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále také "soud prvního stupně") ze dne 19. 3. 2012 č. j. 42 Cm 145/2008-63, kterým bylo rozhodnuto tak, že stěžovateli jako žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 204 784 Kč. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2012 č. j. 8 Cmo 162/2012-73 byl potvrzen výrok III usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2012 č. j. 42 Cm 146/2008-61, kterým bylo rozhodnuto tak, že stěžovateli jako žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 204 808 Kč.

3. Žalobou podanou dne 4. 8. 2008 u Krajského soudu v Ostravě se stěžovatel proti žalovanému Zdeňku Kristiánovi domáhal zaplacení částky 6 400 113 Kč. Podáním doručeným soudu dne 15. 3. 2012 vzal stěžovatel svůj návrh v celém rozsahu zpět, neboť mezi účastníky řízení byla uzavřena dohoda. Výrokem I usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2012 č. j. 42 Cm 146/2008-61 bylo rozhodnuto tak, že se řízení zastavuje, výrokem II tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a výrokem III tak, že stěžovateli se vrací soudní poplatek ve výši 204 808 Kč. Výrok o vrácení soudního poplatku vycházel zejména z ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně, podle něhož se vrací soudní poplatek snížený o 20 %.

4. Proti výroku III tohoto usnesení podal stěžovatel odvolání. V něm mimo jiné uvedl, že dle jeho názoru mu měl být soudní poplatek vrácen v plné výši, neboť na řízení zahájená před účinností zákona č. 218/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, se aplikuje přechodné ustanovení tohoto zákona, dle něhož platí, že za řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se vybírají poplatky podle dosavadních právních předpisů, i když se stanou splatnými po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2012 č. j. 8 Cmo 162/2012-73 bylo rozhodnuto tak, že usnesení soudu prvního stupně se ve výroku III potvrzuje. Odvolací soud v rámci odůvodnění uvedl, že přechodné ustanovení zákona č. 218/2011 Sb. se týká pouze vybírání poplatků, nikoliv však již jejich vracení.

5. Žalobou podanou dne 4. 8. 2008 u Krajského soudu v Ostravě se stěžovatel proti žalované Ing. Daně Pinkasové domáhal zaplacení částky 6 399 355 Kč. Podáním doručeným soudu dne 15. 3. 2012 vzal stěžovatel svůj návrh v celém rozsahu zpět, neboť mezi účastníky řízení byla uzavřena dohoda. Výrokem I usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2012 č. j. 42 Cm 145/2008-63 bylo rozhodnuto tak, že se řízení zastavuje, výrokem II tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a výrokem III tak, že stěžovateli se vrací soudní poplatek ve výši 204 784 Kč. Výrok o vrácení soudního poplatku vycházel zejména z ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění účinném ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně, podle něhož se vrací soudní poplatek snížený o 20 %.

6. Proti výroku III tohoto usnesení podal stěžovatel odvolání. V něm rovněž uvedl, že dle jeho názoru mu měl být soudní poplatek vrácen v plné výši, neboť na řízení zahájená před účinností zákona č. 218/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, se aplikuje přechodné ustanovení tohoto zákona, dle něhož platí, že za řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se vybírají poplatky podle dosavadních právních předpisů, i když se stanou splatnými po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2012 č. j. 8 Cmo 163/2012-71 bylo rozhodnuto tak, že usnesení soudu prvního stupně se ve výroku III potvrzuje. I v tomto případě odvolací soud v rámci odůvodnění uvedl, že přechodné ustanovení zákona č. 218/2011 Sb. se týká pouze vybírání poplatků, nikoliv však již jejich vracení.

II.

7. Výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel vytýká zejména porušení principu ústavně konformního výkladu a aplikace právní normy a porušení principu důvodného očekávání a právní jistoty. Tato rozhodnutí totiž měla vycházet z nesprávné interpretace přechodných ustanovení zákona č. 218/2011 Sb. Stěžovatel uvedl, že v okamžiku podání žalob, při zvažování případného rizika ekonomické ztráty, vycházel z platného a účinného právního stavu. V této době, kdy právní úprava obsahovala pravidlo vracení soudního poplatku v plné výši, se vůbec neuvažovalo o tom, že by v budoucnu mělo dojít ke změně. I z tohoto důvodu tedy očekával, že v případě mimosoudní dohody s žalovanými pro něj zastavení řízení nebude představovat žádnou ekonomickou ztrátu. V průběhu řízení však došlo ke změně právní úpravy, kdy na základě novelizace zákona o soudních poplatcích provedené zákonem č. 218/2011 Sb. bylo pravidlo vracení soudního poplatku v plné výši nahrazeno pravidlem vracení soudního poplatku sníženého o 20 %, nejméně však o částku 1 000 Kč. Přechodné ustanovení zákona č. 218/2011 Sb. - čl. II bod 1 - uvádějící, že za řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se vybírají poplatky podle dosavadních právních předpisů, i když se stanou splatnými po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, je dle stěžovatele nutno interpretovat tak, že nejen vybírání, ale i vracení soudních poplatků se v řízeních zahájených před nabytím účinnosti tohoto zákona řídí právní úpravou platnou a účinnou v okamžiku zahájení řízení. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje nutnost interpretovat normu nejen podle zásad gramatiky, ale také s ohledem na formální logiku. Odkazuje rovněž na důvodovou zprávu, z níž je zřejmý úmysl zákonodárce aplikovat přechodné ustanovení i na vracení soudních poplatků. Rozhodnutím odvolacího soudu navíc vytýká nepřezkoumatelnost, neboť v odůvodnění tento soud nijak nerozvádí, jak dospěl k závěru o správnosti své interpretace přechodného ustanovení zákona č. 218/2011 Sb.

8. Na základě výše uvedeného a s odkazem na skutečnost, že rozdíl mezi zaplaceným soudním poplatkem a vrácenou částkou v každé souzené věci činí cca 52 000 Kč, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení obecných soudů zrušil.

III.

9. V rámci přípravy si Ústavní soud vyžádal spisy vedené obecnými soudy a účastníky rovněž vyzval, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

10. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že v době rozhodování mu nebyl znám nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 3296/12 (N 205/67 SbNU 615). V ostatním plně odkázal na odůvodnění napadených usnesení. Vrchní soud v Olomouci se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Z toho důvodu Ústavní soud nezaslal vyjádření stěžovateli k replice, neboť by v souzené věci nepřinesla žádné nové skutečnosti.

IV.

11. Ústavní stížnost je důvodná.

12. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že problematika soudních poplatků není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť výrok o vrácení soudního poplatku, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv či svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani, pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem.

13. Právě taková situace však v souzené věci nastala.

14. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že podstata argumentace stěžovatele je založena na posouzení dopadů zákona č. 218/2011 Sb., kterým byl s účinností od 1. 9. 2011 novelizován zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, na probíhající soudní řízení, resp. na otázce správnosti interpretace čl. II bodu 1 zákona č. 218/2011 Sb. Věta první ustanovení § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích ve znění platném a účinném ke dni podání žalob stěžovatele zněla tak, že "soud vrátí z účtu soudu i zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním." Stejné ustanovení pak ve znění platném a účinném ke dni rozhodnutí o zastavení řízení a vrácení soudního poplatku uvádělo, že "soud vrátí z účtu soudu i zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním." Dopadům novely zákona o soudních poplatcích provedené zákonem č. 218/2011 Sb. na probíhající řízení se věnuje zejména jeho čl. II bod 1, který uvádí, že "za řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se vybírají poplatky podle dosavadních právních předpisů, i když se stanou splatnými po dni nabytí účinnosti tohoto zákona."

15. Výše nastolené otázky již byly předmětem rozhodování Ústavního soudu, zejména pak ve věci sp. zn. I. ÚS 3296/12. V nálezu vydaném v této věci Ústavní soud uvedl, že "v posuzované věci jde o jeden z projevů působení nové právní úpravy na právní vztahy vzniklé za účinnosti úpravy předchozí - ve hmotněprávních poměrech se pak rozlišují retroaktivní dopady, ochrana nabytých práv (iura quaesita) a ochrana minulých právních skutečností, v procesněprávní sféře vliv nových pravidel na probíhající (neukončené) řízení. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/01 ze dne 31. 10. 2001 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.) zdůraznil, že pro oblast intertemporality v civilním i trestním procesu platí princip, dle něhož nestanoví-li zákon jinak, soud postupuje podle procesní úpravy platné a účinné v době rozhodování; tento postulát se plně uplatní pro rozhodování o meritu věci."

16. V této souvislosti však Ústavní soud rovněž hodnotil, zda v rámci postupu soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Konkrétně uvedl, že "k zásahu do základního práva došlo nesprávnou interpretací přechodných ustanovení zákona č. 218/2011 Sb. ohledně postupu soudu při vracení zaplaceného soudního poplatku po zpětvzetí žaloby před prvním jednáním. Neobsahuje-li právní předpis speciální úpravu pro vracení soudního poplatku, je třeba aplikovat pravidla pro jeho vybírání, pravidla svojí povahou obecnější, a to proto, že za součást vybírání soudního poplatku je třeba považovat i jeho vracení. V tomto smyslu se uplatnil samostatný režim vracení soudního poplatku po 1. 1. 2001, na základě čl. II bodu 2 zákona č. 255/2000 Sb. (speciální úprava vracení soudního poplatku měla svůj smysl v tom, že nová regulace byla pro účastníka výhodnější). Protože však zákon č. 218/2011 Sb. neobsahuje speciální pravidla pro vracení soudního poplatku v řízeních zahájených před jeho účinností, je třeba aplikovat pravidlo z čl. II bodu 1 věty první, tedy tak, že v řízeních zahájených před nabytím účinnosti tohoto zákona, která byla zastavena pro zpětvzetí návrhu učiněné po nabytí účinnosti, se vrátí soudní poplatek podle dosavadních právních předpisů. Jinými slovy, pokud byla žaloba podána za určitého stavu právní úpravy, podléhá poplatková povinnost právnímu režimu platnému a účinnému v době jejího podání, a to v celém jejím rozsahu, tj. nejen placení soudního poplatku, ale také jeho případné vracení (tento závěr je tak souladný se sp. zn. Pl. ÚS 15/01). Pokud obecné soudy toto pravidlo nerespektovaly, porušily stěžovatelovo základní právo."

17. Takto prezentovaný závěr Ústavníhosoudu je plně aplikovatelný i na nyní souzenou věc.

18. Lze tedy konstatovat, že obecnésoudy nesprávnou interpretací přechodného ustanovení čl. II bodu 1 zákona č. 218/2011 Sb., tedy tím, že vrátily stěžovateli soudní poplatky nedůvodně snížené o 20 %, porušily jeho práva na ochranu majetku a na spravedlivý proces.

V.

19. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnísoud dospěl k závěru, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2012 č. j. 8 Cmo 163/2012-71, usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2012 č. j. 8 Cmo 162/2012-73, výrokem III usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2012 č. j. 42 Cm 145/2008-63 a výrokem III usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2012 č. j. 42 Cm 146/2008-61 bylo porušeno právo stěžovatele na ochranu majetku garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnosti tak dle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená usnesení podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.