I. ÚS 3451/13 #1Nález ÚS ze dne 06.02.2015 Právo na přiměřené zadostiučinění za újmu vzniklou nezákonným vězněním za komunistického režimu

Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 (N 111/65 SbNU 497) dospěl k závěru, že nárok na náhradu za nemateriální újmu, založený čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, se odvíjí od účasti dotčené osoby na soudní rehabilitaci, došlo-li ke zrušení nezákonného odsuzujícího rozhodnutí z doby nesvobody. Je přípustné aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy bez ohledu na to, že k omezení osobní svobody a ke vzniku nemajetkové újmy došlo před 18. 3. 1992, tedy před počátkem vázanosti České republiky Úmluvou. Ústavní soud akceptoval jako okamžik rozhodný pro uplatnění nároku na imateriální újmu fyzické osoby datum pravomocného skončení soudní rehabilitace.

S konečnou platností se však Ústavní soud k posuzované problematice vyjádřil ve svém plenárním stanovisku ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.). Konstatoval v něm, že předmětný nárok na náhradu nemateriální újmy vzniká za předpokladu, že k zásahu státu do osobní svobody dotčené osoby došlo až poté, co se Úmluva stala pro Českou republiku závaznou. Současně však dovodil, že se tento právní názor neuplatní u případů, kdy žaloba o náhradu nemajetkové újmy byla podána ještě před přijetím tohoto stanoviska. Ústavní soud zdůraznil, že otázka soudních rehabilitací představuje jednu ze složek snah o vyrovnání se s předlistopadovým totalitním komunistickým režimem, který porušoval základní práva a svobody jednotlivců. Při jejím výkladu je proto třeba volit nikoliv restriktivní, nýbrž extenzivní přístup. Ústavní soud tedy přistoupil k judikatornímu odklonu, při němž nezasáhl retrospektivně do průběhu těch řízení, jež byla zahájena ještě před nabytím účinnosti stanoviska, vztáhl však prospektivně sféru působení závěrů svého stanoviska na ta řízení, jež by byla (případně) zahájena po jeho vydání.

Ústavní stížnost, kterou podal stěžovatel, koresponduje svým skutkovým vylíčením těm případům, jež se staly základem dřívější judikatury Ústavního soudu před schválením citovaného plenárního stanoviska. Pro řešení právních otázek nastolených ústavní stížností platí - ještě - ty právní závěry, které byly vytyčeny postupně v nálezech sp. zn. I. ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006 (N 136/42 SbNU 91), sp. zn. I. ÚS 3438/11 a dalších. Znamená to, že ve prospěch stěžovatele svědčí pozitivní závěr o aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy (bez ohledu na předěl daný datem 18. 3. 1992) a posléze i též kladný závěr o použití postulátů relevantních pro náhradu imateriální újmy za omezení stěžovatelovy osobní svobody; vedle direktiv vyslovených již dříve Ústavním soudem tu přichází v úvahu aplikace § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., per analogiím.

I.ÚS 3451/13 ze dne 6. 2. 2015

N 26/76 SbNU 357

Právo na přiměřené zadostiučinění za újmu vzniklou nezákonným vězněním za komunistického režimu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudců Kateřiny Šimáčkové a Davida Uhlíře - ze dne 6. února 2015 sp. zn. I. ÚS 3451/13 ve věci ústavní stížnosti Karla Marosze, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013 č. j. 30 Cdo 1710/2013-76, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2013 č. j. 16 Co 31/2013-68 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 10. 2012 č. j. 26 C 16/2012-51, vydaným v řízení o stěžovatelově žalobě na zaplacení nemajetkové újmy za nezákonné omezení osobní svobody v době komunistického režimu, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Ústavní stížnost směřující proti výroku I usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013 č. j. 30 Cdo 1710/2013-76 se odmítá.

II. Výrokem II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013 č. j. 30 Cdo 1710/2013-76, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2013 č. j. 16 Co 31/2013-68 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 10. 2012 č. j. 26 C 16/2012-51 bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

III. Proto se tato rozhodnutí v uvedeném rozsahu ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 13. 11. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudků Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 na základě tvrzení, že jimi došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a na odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy a čl. 36 odst. 3 Listiny.

2. Předmětem řízení před obvodním soudem byla žaloba, kterou se stěžovatel domáhal zaplacení zadostiučinění ve výši 494 100 Kč za nezákonné omezení osobní svobody (vazba, výkon trestu) v období totalitního režimu v délce 549 dnů. Žalovaná částka odpovídala požadovaným 900 Kč za každý den zmíněného omezení.

3. Obecnými soudy byl zjištěn následující skutkový stav:

- Stěžovatel byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 1982 sp. zn. 3 T 167/82 uznán vinným pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 18 měsíců nepodmíněně. Rozsudek nabyl právní moci dne 16. 12. 1982.

- Rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 1991 sp. zn. 2 T 106/91 bylo při nezměněném výroku o vině (trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách) upuštěno od potrestání.

- Současně byl usnesením Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 1991 sp. zn. 2 Rtv 54/91 původní rozsudek zrušen ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a zrušena byla všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem k výše popsané změně pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je účasten soudní rehabilitace. V odůvodnění usnesení je rekapitulováno, že stěžovatel vykonal vazbu od 20. 10. 1982 do 16. 12. 1982, kdy nastoupil výkon trestu, a dne 20. 4. 1984 byl po výkonu trestu propuštěn na svobodu.

- Předchozí dvě rozhodnutí Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 1991 byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. 4 Tz 52/2010 a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Olomouci k novému projednání.

- Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2010 č. j. 7 Nt 401/2010-8 bylo znovu rozhodnuto o tom, že stěžovatel je účasten soudní rehabilitace, a byl zrušen výrok o vině i trestu z původního rozsudku.

- Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2010 č. j. 7 T 224/2010-5 byl stěžovatel zproštěn obžaloby, neboť skutek, pro který byl odsouzen, není trestným činem.

4. Soud prvního stupně v nynějším řízení o žalobním požadavku stěžovatele o náhradu imateriální újmy za zbavení osobní svobody ve výši 494 100 Kč, směřujícím proti Ministerstvu spravedlnosti České republiky, žalobu zamítl z důvodu promlčení nároku. Byl toho názoru, že se stěžovatel prvně dozvěděl o tom, že byl zbaven osobní svobody nezákonně, dne 30. 4. 1991 (z rozhodnutí Vojenského obvodového soudu v Olomouci, kterým byl zrušen výrok o jeho trestu). V době rozhodnutí soudu byl účinný zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, jenž však neznal odškodnění nemajetkové újmy. Soud navíc dovodil, že šestiměsíční promlčecí lhůta podle ustanovení § 22 a 23 citovaného zákona začala stěžovateli běžet právě dne 30. 4. 1991. Stěžovatel nežádal odškodnění za nezákonné rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a nebylo proto důvodu jej zvýhodňovat, stran odškodnění a jeho způsobu, proti jiným rehabilitovaným osobám.

5. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl v podstatě ve shodě se soudem prvního stupně, že žalobcem tvrzenou imateriální újmu není možné odškodnit podle zákona č. 119/1990 Sb. Stejně tak nelze konstituovat nárok stěžovatele podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v příslušném znění, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Opřel se o judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž bylo-li nezákonné rozhodnutí vydáno před datem 27. 4. 2006, nelze za imateriální újmu přiznat odškodnění; až uvedeným datem nabyl účinnost zákon č. 160/2006 Sb., kterým se mění mj. zákon č. 82/1998 Sb. a v němž je nově zařazen institut spravedlivého zadostiučinění za vzniklou nemateriální újmu. Stěžovateli podle odvolacího soudu nebylo přípustné přiznat zadostiučinění za nemajetkovou újmu ani na základě přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Správný je závěr soudu prvního stupně vážící potenciální vznik nároku k datu 30. 4. 1991; rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2010 byla sice předchozí rehabilitační rozhodnutí zrušena, nikoliv však pro nezákonný výrok o trestu, ale pro nezákonný výrok o vině. Pokud by soud přistoupil na argumentaci stěžovatele, že mu lhůta začala běžet až v roce 2010 (na základě rozsudku Nejvyššího soudu), došlo by k nerovnosti ve srovnání s osobami, k jejichž rehabilitaci došlo již počátkem 90. let. Zároveň soud konstatoval, že za dobu před účinností Úmluvy pro tehdejší Českou a Slovenskou Federativní Republiku, tj. před 18. 3. 1992, mohl stát poskytnout odškodnění v relaci k nezákonnostem spáchaným totalitním režimem jen na základě následně zvláštních zákonů, jímž je ve vztahu ke stěžovateli, kromě zákona č. 119/1990 Sb., také zákon č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945. Pokud by byl stěžovatel osobou oprávněnou k odškodnění nemajetkové újmy za věznění podle tohoto zákona, nemohl být z výše uvedených důvodů ani nyní se svým nárokem úspěšný.

6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné (výrok II usnesení). Stěžovatel podle soudu nezpochybnil závěr odvolacího soudu, podle něhož je jeho nárok promlčen, a nelze proto uzavřít, že by napadené rozhodnutí záviselo ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1993 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") na řešení právní otázky, které stěžovatel považuje za nesprávné. Řízení o dovolání stěžovatele v části směřující (podle dovolacího soudu) proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil Nejvyšší soud z důvodu, jak uvedl, nedostatku své funkční příslušnosti (výrok I). Dovolací soud též vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání (výrok III).

II.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně pochybil, jestliže v rozsudku uvádí, že běh promlčecí lhůty započal nabytím právní moci rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 1991. Tento rozsudek byl totiž jako nezákonný zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2010. Soud současně přehlíží, že výklad promlčecí lhůty svěřil Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3438/11 ze dne 23. 5. 2012 (N 111/65 SbNU 497) Nejvyššímu soudu. K tomu dále uvádí, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 4. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1770/2012 dovodil stran běhu lhůty, že promlčecí lhůta je tříletá.

8. V dalším textu ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti postupu Nejvyššího soudu, který ve stručném odůvodnění svého usnesení konstatoval, že stěžovatel údajně nezpochybnil promlčení žalovaného nároku. Stěžovatel však uvedl, že v textu dovolání poukazoval na právní závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezech sp. zn. I. ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006 (N 136/42 SbNU 91), sp. zn. I. ÚS 3438/11 či sp. zn. IV. ÚS 3439/11 ze dne 4. 3. 2013 (N 37/68 SbNU 379). Tyto odkazy nyní stěžovatel doplnil v ústavní stížnosti o další nálezy Ústavního soudu, například nález sp. zn. IV. ÚS 662/12 ze dne 30. 4. 2013 (N 70/69 SbNU 255).

9. Stěžovatel v závěru ústavní stížnosti rekapituluje, že rozhodnutími obecných soudů došlo zejména z důvodu jejich nesrozumitelnosti k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, práva na soudní ochranu, práva na odškodnění a též k porušení v Ústavě zakotveného principu, podle něhož vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Proto navrhl zrušení všech napadených rozhodnutí obecných soudů.

10. Obvodní soud pro Prahu 2 ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal v plném rozsahu na odůvodnění svého rozsudku.

11. Městský soud v Praze v zaslaném vyjádření navrhoval odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně bezdůvodné. K podpoře tohoto závěru poukázal zejména na důvody vyložené na str. 5 a 6 odůvodnění svého rozsudku, vztahující se k počátku běhu promlčecí lhůty.

12. Nejvyšší soud ve svém vyjádření navrhl ústavní stížnost zamítnout, popřípadě odmítnout. Stran výroku I usnesení uvedl, že nechápe výtku stěžovatele ohledně nedostatečného odůvodnění, neboť ex lege je zřejmé, že dovoláním nelze napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně. K odmítavému výroku II svého usnesení konstatoval, že stěžovateli neposkytl soudní ochranu co do meritorního přezkumu dovolání z důvodu procesních nedostatků dovolání, neboť stěžovatel (nedostatečně) napadl pouze jeden ze závěrů, na nichž odvolací soud založil svůj zamítavý rozsudek. Tím stěžovatel učinil své dovolání nepřípustným. Podanou ústavní stížností se stěžovatel snaží zmíněný nedostatek zhojit. Nejvyšší soud je přesvědčen, že jeho rozhodnutím nebylo nepřípustně zasaženo žádné základní právo stěžovatele.

13. Vedlejší účastník Ministerstvo spravedlnosti vyjádření k ústavní stížnosti nepodal.

III.

14. V posuzované věci jsou splněny podmínky věcného projednání návrhu. Jde o řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení § 72 a následujících zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a k jejímu podání došlo poté, co stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky poskytnuté zákonem k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 část věty před středníkem zákona o Ústavním soudu). Text ústavní stížnosti splňuje náležitosti podle § 34 odst. 1 citovaného zákona. Stěžovatel je zastoupen advokátem, jak předpokládá ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

15. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu, vykazuje-li působení mocenských orgánů evidentní znaky porušování práva, resp. libovůle či svévole. Právě o vztah mezi občanem a veřejnou mocí, upravený speciálními předpisy, v posuzované věci jde.

16. Jádrem argumentace stěžovatele a aplikačním pramenem, na nějž se stěžovatel odvolává, je čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Podle tohoto odstavce a článku se každému garantuje právo na osobní svobodu a bezpečnost, přičemž garance právnosti postupu při zbavení osobní svobody jsou popsány v odstavcích 1 až 4 citovaného ustanovení. Tamtéž jsou současně stanoveny postupy, jimiž se osoba, která byla zbavena svobody, může proti veřejné moci (též cestou soudní) bránit. Ustanovení čl. 5 odst. 5 pak říká, že každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění.

17. Ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy se nepochybně může vztahovat k situaci, za níž došlo ode dne 20. 10. 1982 (začátek výkonu vazby) do dne 20. 4. 1984 (skončení výkonu trestu) k nepřípustnému zásahu do stěžovatelovy osobní svobody, jak s definitivní platností pravomocně konstatoval Okresní soud v Olomouci v rozhodnutích ze dne 14. 12. 2010 (viz bod 3 in fine výše), v nichž stěžovatele soudně rehabilitoval v celém rozsahu.

18. Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 (N 111/65 SbNU 497) dospěl k závěru, že nárok na náhradu za nemateriální újmu, založený čl. 5 odst. 5 Úmluvy, se odvíjí od účasti dotčené osoby na soudní rehabilitaci, resp. od zrušení nezákonného odsuzujícího rozhodnutí z doby minulé. K závěru, že při uplatnění nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu stěžovatele, způsobenou zatčením, zadržením a výkonem vazby nebo trestu v době nesvobody, je přípustné aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy bez ohledu na to, že k omezení osobní svobody (srov. nyní čl. 8 Listiny) a ke vzniku nemajetkové újmy došlo před 18. 3. 1992, tedy před počátkem vázanosti ČSFR a poté České republiky Úmluvou, dospěl v několika nálezech rovněž IV. senát Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 662/12 a ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. IV. ÚS 644/13 (N 66/73 SbNU 241)]. Z řečeného zároveň vyplývá, že Ústavní soud akceptoval jako okamžik rozhodný pro uplatnění nároku na imateriální újmu fyzické osoby datum definitivní a "úplné" soudní rehabilitace (zde 14. 12. 2010), ač k započetí rehabilitačního procesu podle zákona č. 119/1990 Sb., jehož vady musely být průběžně napravovány, došlo již takřka bezprostředně po nabytí účinnosti zákona č. 119/1990 Sb.

19. Ústavní soud se k posuzované problematice s konečnou platností vyjádřil ve svém plenárním stanovisku ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.), v němž se zabýval mimo jiné aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy z pohledu ratione temporis. Konstatoval v něm - a to v protikladu vůči právnímu názoru shrnutému v bodech 17, 18 supra - že nárok na náhradu nemateriální újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy vzniká za předpokladu, že k zásahu státu do osobní svobody dotčené osoby došlo, resp. že tento zásah byl ukončen až poté, co se tato mezinárodní úmluva stala pro Českou republiku závaznou (tj. od 18. 3. 1992); okamžik účasti této osoby na soudní rehabilitaci není z tohoto hlediska relevantní.

20. Současně však v tomtéž stanovisku, jež cestou předvídanou v § 23 zákona o Ústavním soudu sjednotilo odlišné názory na řešení předmětných právních otázek ze strany jednotlivých senátů Ústavního soudu, týž soud vyřkl zcela zásadní závěr, a totiž že se tento právní názor neuplatní u případů, kdy žaloba o náhradu nemajetkové újmy - opřená o skutkové a právní argumenty adekvátní zde výše shrnuté - byla podána ještě před přijetím tohoto stanoviska. Ústavní soud tu připomněl jako notorietu, že otázka soudních rehabilitací představuje (pouze) jednu ze složek snah o vyrovnání se s předlistopadovým totalitním komunistickým režimem, který porušoval základní práva a svobody jednotlivců. Při jejím výkladu, a to včetně širších konsekvencí v oblasti uspokojení nároku oprávněných osob, je proto třeba "volit nikoliv restriktivní, nýbrž extenzivní přístup" (bod 35 stanoviska).

21. Vyjádřeno jazykem obecné právní nauky, Ústavnísoud přistoupil ve svém plenárním stanovisku k nikoli typickému judikatornímu odklonu, při němž nezasáhl retrospektivně do průběhu těch předmětných řízení, jež byla zahájena ještě před nabytím účinnosti stanoviska (zde vyhlášením ve Sbírce zákonů), a přidržel se tak zásady nepravé zpětné účinnosti, vztáhl však prospektivně sféru působení závěrů svého stanoviska na ta řízení, jež by byla (případně) zahájena po jeho vydání.

22. Ústavní stížnost, kterou podal stěžovatel, koresponduje svým skutkovým vylíčením těm případům, jež se staly základem judikatury shora citované Ústavnímsoudem i stěžovatelem. Pro řešení právních otázek nastolených ústavní stížností platí - ještě - ty právní závěry, které byly vytyčeny postupně v nálezech sp. zn. I. ÚS 85/04 (jak správně postřehl stěžovatel), sp. zn. I. ÚS 3438/11 a dalších. Znamená to, že ve prospěch stěžovatele svědčí pozitivní závěr o aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy (bez ohledu na předěl daný datem 18. 3. 1992) a posléze i též kladný závěr o použití postulátů relevantních pro náhradu imateriální újmy za někdejší omezení stěžovatelovy osobní svobody; vedle direktiv vyslovených již dříve Ústavním soudem tu přichází v úvahu aplikace § 31a zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb.) per analogiam.

23. Obecné nalézacísoudy tedy ve svých hmotněprávních závěrech v celém rozsahu pochybily, jestliže stěžovatelově žalobě nevyhověly. Obdobný závěr o pochybení se vztahuje i na Nejvyšší soud, neboť ten měl vycházet v intencích čl. 89 odst. 2 Ústavy z dosavadní judikatury Ústavního soudu, jež pro něj navíc znamenala podnět k jinému přístupu z hlediska judikatorního přesahu věci (srov. § 237 o. s. ř.), než zaujal. Proto Ústavní soud přistoupil k vydání nálezu, jímž podle ustanovení § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti ve výrocích II, III vyhověl a za současného zrušení rozhodnutí všech obecných soudů v podstatném (a pro věc rozhodném) rozsahu konstatoval ve výroku II svého nálezu zásah do tamtéž vypočtených základních práv a svobod stěžovatele.

24. V rozsahu, v němž ústavní stížnost směřovala do výroku I usnesení Nejvyššíhosoudu, byla Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud v označeném výroku svého usnesení zastavil řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně, neboť podle svého názoru nebyl - v tomto směru - nadán funkční příslušností k rozhodnutí o dovolání. Dovolací soud však postupoval nadbytečně a formalisticky, protože stěžovatel (v pozici dovolatele) správně napadl pro sebe nepříznivý pravomocný rozsudek odvolací instance (§ 236 odst. 1 o. s. ř.) a to, že v dovolání současně verbálně brojil též proti prvostupňovému rozsudku, nemůže být přičítáno k jeho tíži. Ústavní soud byl o ústavní stížnosti do výroku I dovolacího usnesení povinen rozhodnout, neboť stěžovatel i tento výrok dovolací instance napadl; logicky musel návrh v této části odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], čímž se s touto částí věci vypořádal. Výrok I tohoto nálezu se tedy jakkoli nedotýká merita věci samé po hmotněprávní stránce. (Výrok III usnesení Nejvyššího soudu o nákladech řízení o dovolání nebyl podle obsahu ústavní stížnosti napaden.)