I. ÚS 3334/14 #1Usnesení ÚS ze dne 22.10.2014

I.ÚS 3334/14 ze dne 22. 10. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Zupka, zastoupeného Mgr. Václavem Sobalou, advokátem se sídlem Paculova 123/6, Ostrava - Radvanice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2014 č. j. 14 Co 192/2014-57, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností ze dne 16. 8. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále se odvolává na čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2014 č. j. 19 Co 192/2014-57 byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, tedy Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 10. 1. 2014 č. j. 130C 236/2013-36, kterým soud v bodě I. rozsudku rozhodl tak, že vyživovací povinnost otce vůči stěžovateli naposledy stanovená rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově ze dne 14. 10. 2011 č. j. 112 C 162/2011-42 ve výši 2.500 Kč měsíčně, se s účinností od 27. 9. 2012 zrušuje, v bodě II. rozsudku rozhodl tak, že žaloba se zamítá v části, v níže se otec stěžovatele domáhal zrušení vyživovací povinnosti naposledy stanovené rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově ze dne 14. 10. 2011 č. j. 112 C 162/2011-42 ve výši 2.500 Kč měsíčně za dobu od 1. 9. 2012 do 26. 9. 2012 a v bodě III. rozsudku rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že si podle jeho názoru oba soudy (tedy jak soud prvního stupně, tak také soud odvolací) nesprávně vyložily termín "schopnost sám se živit" uvedený v § 85 odst. 1 zákona o rodině. Stěžovatel s návrhem svého otce na zrušení vyživovací povinnosti souhlasí do té míry, že skutečně došlo k zániku jeho vyživovací povinnosti. Na rozdíl od právního názoru vyjádřeného obecnými soudy má však stěžovatel za to, že k faktickému zániku vyživovací povinnosti došlo až ke dni 28. 2. 2013, kdy počínaje dnem 1. 3. 2013 stěžovatel začal pracovat jako administrativní pracovník s výdělkem 9.750 Kč měsíčně čistého a byl tak chopen sám se živit. Stěžovatel skutečně ke dni 26. 9. 2012 ukončil studium Pedagogické fakulty Ostravské univerzity, ovšem z důvodu nepříznivého zdravotního stavu. Po ukončení vysokoškolského studia se však stěžovatel nebyl rozhodně schopen sám živit, což je jedna z podmínek zákona o rodině vztahující se k zániku vyživovací povinnosti. V rámci evidence na úřadu práce totiž stěžovatel nikdy neobdržel žádné finanční prostředky. Stěžovatel má tedy za to, že obecné soudy provedly ve věci dostatečné dokazování, ovšem po provedeném dokazování dospěly k nesprávnému právnímu závěru a tedy rozhodly špatně, v rozporu s jeho zaručenými ústavními právy. Pokud oba ve věci rozhodující soudy dovodily, že stěžovatel automaticky v důsledku ukončení studia na vysoké škole okamžitě nabyl schopnosti sám se živit, pak je stěžovatel přesvědčen, že takovýto právní závěr nemá zákonnou oporu. Předně pokud tedy stěžovatel ztratil oprávnění k výživnému ze strany otce (vedlejšího účastníka), tak je logické, že by soudy rozhodovaly stejně i v případě vyživovací povinnosti matky. Takto by se stěžovatel ze dne na den ocitl bez jakýchkoliv prostředků a měl by tedy dle názoru okresního a krajského soudu zřejmě bydlet pod mostem a živit se sběrem lesních plodů. Stěžovatel pochopitelně nechtěl být otcem vyživován nadosmrti, ale jen po nutnou přechodnou dobu - tedy než by si našel práci (což se mu povedlo 1. 3. 2013) nebo než by v nejbližším možném termínu opět nastoupil studium na VŠ.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů při hodnocení skutkových zjištění a při výkladu podústavního práva a používá ty argumenty, které již byly dostatečně vypořádány v rozhodnutích obecných soudů.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu