I. ÚS 3324/20 #1Usnesení ÚS ze dne 17.12.2020

I.ÚS 3324/20 ze dne 17. 12. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti L. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Praha 8, Šaldova 466/34, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi ze dne 19. 10. 2020 č. j. 1 ZT 187/2020-72 a usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi ze dne 26. 8. 2020 sp. zn. 1 ZT 187/2020, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Usnesením Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, územního odboru Nymburk, oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 12. 6. 2020 č. j. KRPS-146162/TČ-2018-010881 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi ze dne 26. 8. 2020 sp. zn. 1 ZT 187/2020, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení policejního orgánu poté, co bylo toto usnesení omylem doručeno jeho otci. Stěžovatel rovněž navrhuje zrušení usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi ze dne 19. 10. 2020 č. j. 1 ZT 187/2020-72, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení policejního orgánu poté, co mu bylo toto rozhodnutí již řádně doručeno.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel namítá, že první nesprávné doručení usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání mělo dopad na napadená rozhodnutí státního zástupce, neboť po novém doručení jej bude policejní orgán znovu vyslýchat. Tvrdí, že způsob, jakým se státní zástupce vypořádal s jeho stížností, je nepřezkoumatelný. Brojí proti formulacím obsaženým v usnesení policejního orgánu o neprokázání původu pokladních dokladů, a že "mohlo" dojít ke zkrácení daně. Podle něj takové skutečnosti nemohou představovat důvod pro zahájení trestního stíhání. Poukazuje dále na některé konkrétní okolnosti případu, resp. provedené důkazy, které podle jeho názoru zpochybňují důvodnost jeho trestního stíhání, přičemž má za to, že jak policejní orgán, tak státní zástupce tyto skutečnosti ignorovali. Brojí proti tomu, že doposud nebyly provedeny důkazy, které navrhoval. Uvádí, že jeho obhájce nebyl vyrozuměn o úkonech, které měl policejní orgán podle tvrzení státního zástupce provést, přestože měl právo být při jejich konání přítomen.

Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, a proto ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout.

Proti výše označenému usnesení policejního orgánu (poté, co mu bylo již řádně doručeno) podal stěžovatel stížnost dne 21. 9. 2020. Z jejího odůvodnění je patrné, že v tuto dobu již byl seznámen s obsahem usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi (dále jen "státní zástupce) ze dne 26. 8. 2020 sp. zn. 1 ZT 187/2020. Ústavní stížnost byla datovou zprávou odeslána dne 27. 11. 2020. Je tedy zjevné, že ústavní stížnost proti uvedenému usnesení státního zástupce byla podána až po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud proto musí ústavní stížnost v této části odmítnout jako návrh podaný opožděně.

Ve vztahu k napadenému usnesení státního zástupce ze dne 19. 10. 2020 č. j. 1 ZT 187/2020-72 Ústavní soud shledal splnění všech procesních podmínek přijatelnosti ústavní stížnosti, zvážil proto argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí a dalších listinných podkladů, avšak dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že možnosti jeho ingerence do přípravného řízení jsou striktně omezeny jen na případy vybočení z hranic podústavního práva, jež mají extrémní povahu. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 511/02).

Ústavnímu soudu nepřísluší po věcné stránce jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Takové rozhodnutí má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smysl ve vztahu k obviněnému spočívá v oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což představuje podmínku provedení dalších procesních úkonů v trestním řízení (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1465/13 či III. ÚS 693/06). Smysl usnesení o zahájení trestního stíhání netkví ve vyřešení všech sporných skutkových a právních otázek, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání tvoří předmět celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 539/98).

Ústavní soud podotýká, že některé ze stěžovatelových námitek je třeba považovat za irelevantní. Skutečnost, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo stěžovateli řádné doručeno až napodruhé, což bylo spojeno s potřebou jeho opětovného výslechu, nemá žádný význam pro posouzení souladu uvedeného usnesení státního zástupce s ústavním pořádkem a se zákonem. Totéž pak platí o vyšetřovacích úkonech navazujících na zahájení trestního stíhání. Pokud se ostatně stěžovatel domnívá, že při jejich provádění došlo k porušení jeho práva na obhajobu, může se domáhat nápravy primárně postupem podle trestního řádu. To se týká rovněž důkazů, jejichž provedení se stěžovatel domáhá - i tyto své návrhy může nadále uplatňovat v rámci dalšího průběhu trestního řízení.

Pokud jde o formulace užité policejním orgánem v usnesení o zahájení trestního stíhání, státní zástupce na č. l. 4 svého usnesení vysvětlil, že účelem těchto formulací je vyjádřit důvodné podezření, že stěžovatel spáchal trestný čin, nikoli to kategoricky a s jistotou tvrdit. Ústavní soud takové vysvětlení akceptuje. Policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání srozumitelně vyjádřil, jaké podezření vůči stěžovateli existuje, co je mu kladeno za vinu a jaké pro to existují důkazy. Jím užité formulace lze považovat za respektující princip presumpce neviny.

Z odůvodnění usnesení je patrné, že podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby nevychází pouze z toho, že stěžovatel neprokázal původ pokladních dokladů. Toto podezření je založeno zejména na podrobné daňové kontrole uskutečněné příslušným finančním úřadem, jež byla doplněna dokazováním provedeným přímo policejním orgánem. Ze skutečností, které v ústavní stížnosti stěžovatel uvádí (ve snaze zpochybnit důvodnost trestního stíhání), nelze podle Ústavního soudu dovodit extrémní vybočení z hranic podústavního práva či existenci libovůle ze strany orgánů činných v trestním řízení, což jediné by mohlo - jak již bylo uvedeno - v daném případě odůvodňovat kasační zásah Ústavního soudu.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. b) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh podaný po lhůtě a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu