I. ÚS 3316/10 #1Usnesení ÚS ze dne 18.01.2011

I.ÚS 3316/10 ze dne 18. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 9. 2010, čj. 28 Cdo 1822/2010 - 195, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2010, čj. 20 Co 298/2008 - 165, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 2. 2008, čj. 30 C 18/2006 - 98, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, protože jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.

Stěžovatel uvedl, že nabyl vlastnické právo k označené budově s pozemky v katastrálním území Malá Strana, obec Praha (dále "nemovitosti") ex lege na základě § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon č. 172/1991 Sb."), které bylo doplněno novelou, provedenou zákonem č. 114/2000 Sb. (dále "novela"), s účinností od 1. července 2000. Nemovitosti jsou typem definovaným v § 2 odst. l písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. a stěžovateli byly přiděleny rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze č. U 111-634/49, ze dne 30. 12. 1949, o odevzdání konfiskovaného majetku obci, vydaného na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Toto rozhodnutí lze, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 28 Cdo l386/2003, a sp. zn. 28 Cdo 2411/2006, ze dne 23. 11. 2007, a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 423/97, ze dne 21. 10. 1998, považovat za přídělové.

Podle stěžovatele zmíněné nemovitosti splňovaly, k uvedenému datu, požadavek existence vlastnického práva České republiky, který byl výslovnou podmínkou pro zmíněný přechod majetku. Z ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. nevyplývá, že by se měl vztahovat ke dni 24. května 1991, jak dovodily obecné soudy. Ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. Lze interpretovat pouze tak, že požadavek existence vlastnického práva České republiky se vztahuje k okamžiku nabytí jeho účinnosti, tedy ke dni l. 7. 2000, jak dříve judikoval i Nejvyšší soud (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008, ze dne 2. 7. 2009, a sp. zn. 28 Cdo 886/2007, ze dne 15. 9. 2007). Nejvyšší soud tak v rozporu se svou dřívější judikaturou popřel existenci vlastnického práva stěžovatele a jeho legitimní očekávání je nabýt. Přestože stěžovatel výslovně uvedenou otázku označil jako otázku zásadního právního významu, Nejvyšší soud se odmítl věcí zabývat, takže jej, aniž by řešil rozpornost vlastní judikatury, připravil o soudní ochranu.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Diplomatický servis, příspěvková organizace, se jako žalobce, za vedlejšího účastenství České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 1 určení vlastnického práva k označeným nemovitostem. Rozsudkem téhož soudu ze dne 7. 2. 2008, čj. 30 C 18/2006 - 98, bylo určeno, že vlastníkem označených nemovitostí je Česká republika. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2010, čj. 20 Co 298/2008 - 165, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu (dále "dovolací soud") ze dne 8. 9. 2010, čj. 28 Cdo 1822/2010 - 195, odmítnuto.

III.

Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou především zdůrazňuje, že jeho úkolem je, podle čl. 83 Ústavy ČR, ochrana ústavnosti. Není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Není proto zásadně povolán ani k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, ze dne 2. 3. 2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17).

Poté, co Ústavní soud přezkoumal stěžovatelem napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska argumentů obsažených v ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval argumenty, které uplatnil již v průběhu řízení před obecnými soudy, týkající se interpretace časových účinků ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. s tím, že podle jeho názoru se požadavek existence vlastnického práva České republiky vztahuje výhradně k okamžiku nabytí jeho účinnosti, tedy ke dni l. července 2000.

Z obsahu ústavní stížnosti tedy vyplývá, že stěžovatel jejím prostřednictvím pouze pokračuje v polemice s právními závěry, ke kterým dospěly, v rovině podústavního práva, obecné soudy a zřejmě očekává, že Ústavní soud podrobí jejich rozhodnutí dalšímu instančnímu přezkumu. Ústavní soud zjistil, že obecné soudy se jednotlivými námitkami stěžovatele detailně zabývaly a přesvědčivě odůvodnily, proč mají za to, že podmínka existence vlastnického práva k nemovitostem musela být splněna již k datu 24. května 1991, tj. ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., a že tedy aplikace § 2a citovaného zákona je v jeho případě vyloučena. Označenou novelou nebyl původní rozsah nemovitostí, vydávaných na základě zákona č. 172/1991 Sb., ani změněn ani rozšířen. Jeho účelem bylo pouze upřesnění výkladu pojmu vlastnictví obce a odstranění možných pochybností při jeho nabývání. Právní závěry obecných soudů považuje Ústavní soud za správné, odpovídající skutkovým zjištěním.

Ústavní soud tedy nesouhlasí s názorem stěžovatele, že by v přezkoumávaném řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny. Byl totiž v pozici účastníka řízení s možností podat proti rozhodnutím, s nimiž nesouhlasil, opravné prostředky, jichž plně využil a které byly řádně projednány všemi stupni soudní soustavy České republiky. Podle judikatury Ústavního soudu pak čl. 11 odst. 1 Listiny garantuje vlastnické právo již konstituované, existující, a nikoli pouhý tvrzený nárok na ně. K zásahu do vlastnického práva stěžovatele proto dojít nemohlo. Ohledně tvrzeného porušení čl. 96 Ústavy ČR pak Ústavní soud již nejednou konstatoval, že toto ustanovení spolu s čl. 90 a čl. 95 Ústavy přímo neupravuje ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, kterých je možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale pouze garantuje základní principy soudní moci.

Obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s jejich závěry, odůvodněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Ústavní soud proto uzavřel, že k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele nedošlo, proto jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. ledna 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu