I. ÚS 3271/14 #1Usnesení ÚS ze dne 22.10.2014

I.ÚS 3271/14 ze dne 22. 10. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Macháčka, zastoupeného Mgr. Bc. Patrikem Frkem, advokátem se sídlem 170 00 Praha 7 - Holešovice, Jablonského 640/2, proti druhému výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2014 sp. zn. 9 To 238/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností ze dne 7. 10. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného výroku rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž tento soud jako soud odvolací nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu s odkazem na § 262 trestního řádu. Napadeným rozhodnutím bylo podle stěžovatele zasaženo do jeho základních práv garantovaných v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 6. 12. 2012 č. j. GI-TC-651-4/2012 bylo zahájeno proti stěžovateli trestní stíhání pro zločin těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu, spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem poškozování cizí věci. Stěžovatel měl na dálnici D1 ve směru od Prahy způsobit dopravní nehodu tak, že na poškozeného trvale svítil dálkovými světly, vulgárně na něj gestikuloval a pak bez zjevného důvodu prudce zpomalil své vozidlo brzděním, čímž donutil poškozeného provést úhybný manévr, vedoucí k jeho střetu s jiným vozidlem a se středovými svodidly. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 8. 2013 sp. zn. 2 T 69/2013 byla věc, pro niž bylo trestní stíhání stěžovatele zahájeno, postoupena k projednání Magistrátu hl. města Prahy. Na základě stížnosti Městského státního zastupitelství v Praze bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2013 sp. zn. 9 To 344/2013 a soudu prvního stupně bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 12. 2013 byla věc, pro niž bylo trestní stíhání stěžovatele zahájeno, podruhé postoupena k projednání Magistrátu hl. města Prahy. Na základě stížnosti Městského státního zastupitelství v Praze bylo i toto druhé usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 12. 2013 zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2014 a soudu prvního stupně bylo opakovaně uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 4. 2014 byla věc, pro niž bylo trestní stíhání stěžovatele zahájeno, potřetí postoupena k projednání Magistrátu hl. města Prahy. Na základě stížnosti Městského státního zastupitelství v Praze bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 4. 2014 opětovně zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2014 sp. zn. 9 To 238/2014, zároveň bylo soudem druhého stupně podle § 262 trestního řádu nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.

3. Ve svém ústavní stížností napadeném rozhodnutí Městský soud v Praze nejprve rekapituloval, že se jedná již o třetí usnesení v téže věci, kterým soud prvního stupně vždy rozhodl tak, že ji postoupil k projednání Magistrátu hl. m. Prahy, přičemž soud druhého stupně také dvě předchozí usnesení zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Soud druhého stupně ve všech svých rozhodnutích soudu prvního stupně opakovaně vytýkal, že provedené důkazy nehodnotil podle § 2 odst. 6 trestního řádu a zároveň vždy konkrétně poukázal na nedostatky a vyjádřil své stanovisko. Podle městského soudu soud prvního stupně beze změny převzal odůvodnění svého předchozího zrušeného rozhodnutí včetně svých hodnotících závěrů, které byly označeny odvolacím soudem za nesprávné, nově je doplnil pouze o svá stanoviska k tomu, že je přesvědčen, že soud druhého stupně mu ke způsobu hodnocení uděluje závazné pokyny, ačkoliv je soud prvního stupně přesvědčen, že se důsledně řídil při hodnocení důkazů zásadou uvedenou v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu, tedy že je hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Městský soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí dále soudu prvního stupně opětovně vytýká, že byť sice provedl řádně důkazy nezbytné pro správné rozhodnutí ve věci, jak mu stanoví trestní řád v ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu, opět provedené důkazy nehodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu, a proto odůvodnění napadeného rozsudku je v rozporu s provedenými důkazy. Soud prvního stupně se nedostatečně vypořádal s argumentací, kterou opakovaně soud druhého stupně považoval za rozhodnou pro posouzení trestní věci, přičemž opakovaně a podle názoru soudu druhého stupně chybně postoupil trestní věc stěžovatele k projednání Magistrátu hl. m. Prahy jako přestupku. Městský soud své rozhodnutí obsahující nařízení, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, označil za zcela výjimečné. Tento výjimečný postup byl použit pouze proto, že nalézací soud opakovaně nebyl schopen objektivně a v souladu se zákonem posoudit celou

záležitost a s věcí se náležitě nevypořádal tak, jak mu bylo odvolacím soudem uloženo, byť jeho stále stejné úvahy a závěry byly potřetí označeny za ne zcela objektivní a správné a nedostatečně odůvodněné.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že prvním výrokem v záhlaví citovaného rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo již potřetí zrušeno usnesení soudu prvního stupně, který pro stěžovatele mělo faktický dopad, jakoby se jednalo o zprošťující rozsudek a zůstalo v podstatě jen podezření ze spáchání přestupku. Potřetí pak ke zrušujícímu výroku městský soud přidal ještě výrok o tom, že věc má být projednána a rozhodnuta senátem v jiném složení, ačkoliv pro takový postup podle stěžovatele nebyly splněny zákonné podmínky a soud druhého stupně toto své rozhodnutí ani řádně neodůvodnil. Z odůvodnění touto stížností napadeného usnesení není zřejmé, které konkrétní důvody vedly soud druhého stupně ke zrušení usnesení soudu prvního stupně, a které k aplikaci ustanovení § 262 trestního řádu. Hlavním zákonným důvodem pro odnětí a přikázání věci k projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu je nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu a právního názoru vysloveného v jeho předchozích rozhodnutích. Stěžovatel je však přesvědčen, že soud druhého stupně opakovaně překročil pravidla přezkumu prvoinstančního rozhodnutí, neboť ve všech třech případech, kdy svými rozhodnutími zrušil usnesení soudu prvního stupně, pouze hodnotil důkazy a na základě toho pak dovodil odlišné závěry a instruoval, spíše však fakticky přikazoval (byť to ve svých odůvodněních popírá) prvoinstančnímu soudu, jakým způsobem má důkazy hodnotit a jaké má učinit skutkové a právní závěry. Soud druhého stupně tak postupoval podle stěžovatele v rozporu se základními principy trestního řízení. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu k otázce zákonného soudce a uvádí, že je přesvědčen, že postup soudu druhého stupně zasáhl do účelu práva na zákonného soudce, neboť důvodem pro postup podle § 262 trestního řádu bylo to, že soud prvního stupně nerespektoval protiústavní příkaz soudu druhého stupně spočívající v tom, aby soud prvního stupně přijal za své skutkové závěry soudu druhého stupně. Stěžovatel je přesvědčen, že v dané věci není dán žádný důležitý důvod pro to, aby věc byla projednána a rozhodnuta senátem v jiném složení, tudíž stěžovateli byl protiústavně odebrán jeho zákonný soudce. Stěžovatel je dále přesvědčen, že napadeným postupem městského soudu bylo porušeno i jeho právo na spravedlivý proces, respektive, že postup městského soudu, který byl v příkrém rozporu se zásadami spravedlivého procesu, vyústil v protiústavní odnětí zákonného soudce.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

8. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z toho, že rozhodnutí dle § 262 trestního řádu (rozhodnutí odvolacího soudu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu) je rozhodnutím zcela výjimečným, které lze odůvodnit jen zcela zásadními důvody. Opačný postup vede k porušení základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Základním kritériem pro posouzení existence důležitých důvodů je zejména fakt, zda u místně příslušného soudu (senátu) lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení dle § 2 trestního řádu a vyloučit pochybnosti o nestrannosti soudu (senátu), jako principu uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Zmíněné důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána. Rozhodnutí o delegaci je v naznačených souvislostech rozhodnutím zcela výjimečným (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 109/11 ze dne 14. 4. 2011 nebo nález sp. zn. II. ÚS 2317/11 ze dne 24. 1. 2012). Ústavní soud si je vědom i toho, že rozhodnutí o delegaci není v napadeném rozhodnutí městského soudu nějak široce odůvodněno, nicméně ve spojení s argumentací městského soudu k výroku o zrušení rozhodnutí prvostupňového soudu i ve spojení s opakovaným nedodržením závazného právního názoru odvolacího soudu příslušným senátem prvostupňového soudu, není rozhodnutí městského soudu ani svévolné, ani neodůvodněné. Skutkové okolnosti posuzovaného případu jsou vskutku výjimečné a postup městského soudu nejeví znaky libovůle.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu