I. ÚS 3171/07 #1Usnesení ÚS ze dne 20.02.2008

I.ÚS 3171/07 ze dne 20. 2. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti J. S., právně zastoupen Mgr. Tomášem Zárazem, advokátem, se sídlem U Radbuzy 4, 301 00 Plzeň, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 34 C 134/2006, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2007, sp. zn. 1 Co 93/2007, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů a tvrdí jejich rozpor se základními právy zaručenými čl. 36 odst. 1 a odst. 3 a čl. 10 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 5 odst. 1 a odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 34 C 134/2006, bylo rozhodnuto tak, že se žalobci nepřiznává osvobození od soudních poplatků a že se zamítá návrh na ustanovení advokáta stěžovateli v projednávané věci. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2007, sp. zn. 1 Co 93/2007, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Ve věci vyšly obecné soudy z těchto skutečností: Stěžovatel podal žalobu proti České republice na zaplacení částky 1 971 000 Kč s odůvodněním, že ke dni sepsání žaloby strávil 657 dní ve výkonu trestu v oddělení se zesíleným stavebně technickým zabezpečením, ačkoliv k tomu není, podle názoru stěžovatele, právní důvod. Z žaloby dále vyplývalo, že stěžovatel podal žádost o prošetření situace místopředsedkyni Okresního soudu v Pardubicích. Dále z návrhu vyplývalo, že stížnost směřovaná krajskému státnímu zastupitelství byla odložena jako nedůvodná. O tom, že by byly podávány další stížnosti nebo že by bylo stížnosti na způsob výkonu trestu vyhověno, nebylo v návrhu nic uvedeno. Zároveň stěžovatel specifikoval své sociální poměry.

Oba soudy dospěly k závěru, že k osvobození od soudních poplatků není důvodu, neboť pro kladné rozhodnutí nejsou rozhodné pouze poměry navrhovatele, nýbrž i otázka, zda ve věci nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Z tvrzení uvedených v žalobě dle vrchního soudu vyplynulo, že k zásahu do osobnostních práv mělo podle stěžovatele dojít výkonem práv a povinností orgánů vězeňské služby a nikoliv jejich excesivním jednáním, čímž je neoprávněnost zásahu do práva na ochranu osobnosti vyloučena. V řízení o ochranu osobnosti soudu nepřísluší, podle názoru vrchního soudu, přezkoumávat postup orgánů vězeňské služby. Z toho důvodu vyhodnotily obecné soudy uplatnění stěžovatelova práva jako zřejmě bezúspěšné, což v důsledku vylučuje postup podle § 138 odst. 1 o.s.ř. a tím i podle § 30 odst. 1 o.s.ř.

Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje, že ve výkonu trestu odnětí svobody se zařazením na oddělení se zesíleným stavebně technickým zabezpečením strávil ke dni podání žaloby 657 dní, aniž k tomu podle jeho názoru byly dány zákonné podmínky. Pobyt v přísnějším režimu tak měl znamenat porušení jeho osobnostních práv, přičemž vzniklou nemateriální újmu vyčísluje na 1 971 000 Kč. Kromě uplatnění tohoto nároku požádal stěžovatel o osvobození od soudních poplatků a požádal o ustanovení advokáta. Negativním usnesením obecných soudů stěžovatel vytýká, že neprovedly řadu navrhovaných důkazů, které měly prokázat skutkový stav a excesivní jednání orgánů veřejné služby. Tvrdí, že soudy svými rozhodnutími bez provedení důkazů nepřípustně předjímají meritorní závěry ve věci, přičemž mu odebraly příležitost domoci se spravedlivého procesu u nezávislého soudu. Rovněž poukazuje na závěry Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 247/07.

Po přezkoumání ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je z ústavněprávního hlediska zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud zásadně proto není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva obecnými soudy. Zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody. Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení práva na spravedlivý proces jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo. Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde o takový případ.

Podle § 138 odst. 1, věta prvá, o.s.ř., může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníků a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Uvedené ustanovení ponechává obecnému soudu prostor k uvážení, aby osvobození od soudních poplatků účastníkovi zcela nebo zčásti přiznal. Jediným omezujícím předpokladem pro přiznání uvedeného osvobození je naplnění vymezených podmínek. Rozhodnutí o tom, zda jsou tyto podmínky naplněny, není zásadně otázkou v rovině ústavnosti. Ústavnímu soudu proto (v zásadě) nepřísluší zasahovat do výsostného práva obecného soudu komplexně posoudit, zda v konkrétním případě jsou či nejsou naplněny důvody pro přiznání dobrodiní zákona - osvobození od poplatku (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 271/2000, IV. ÚS 464/01 či II. ÚS 130/05 a další).

Obecné soudy pečlivě a přiléhavě hodnotily skutečnosti tvrzené v žádosti stěžovatele a ve výrocích i odůvodnění napadených usnesení své názory srozumitelně vyjádřily. Ústavnímu soudu nepřísluší o námitkách stěžovatele rozhodovat znovu, resp. jinak. Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti opírá o závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 247/07, považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že v citované věci byl tehdejší stěžovatel ve zcela odlišném postavení, neboť jeho argumentaci svědčil autoritativní výrok o porušení jeho základních práv, vyslovený Ústavním soudem v předchozím nálezu sp. zn. III. ÚS 532/01. Jestliže Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 247/07 zdůraznil, že nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení se dotýká jednotlivých osobnostních práv, jejichž ochrana je garantována čl. 10 Listiny, neznamená to, že k přezkumu zákonnosti postupů či rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (orgánů vězeňské služby) by mělo být prováděno teprve civilním soudem v řízení o ochranu osobnosti.

Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2008

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu