I. ÚS 313/99Nález ÚS ze dne 06.09.2000 Charakter výzvy k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě

Dle názoru Ústavního soudu zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, sice určuje povinnost nového majitele uhradit případný daňový nedoplatek předchozího vlastníka, ale tím nezbavuje správce daně povinnosti, aby novému majiteli rozhodnutím podle § 32 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, mimo jiné stanovil, jaké peněžité plnění se mu ukládá, zejména když z průběhu jednání a údajů finančních orgánů vyplývalo, že daňová povinnost byla vyměřena původnímu vlastníkovi. Ústavní soud neakceptoval názor soudu, že se v případě výzvy k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě splatnosti jedná o procesní úkon, neboť jí není rozhodováno o hmotných právech či povinnostech daňového dlužníka, jestliže je pouze vyzýván k úhradě daňového nedoplatku. Proto musí této výzvě vždy předcházet rozhodnutí, ve kterém je daňovému subjektu uložena daňová povinnost.

I.ÚS 313/99 ze dne 6. 9. 2000

N 130/19 SbNU 199

Charakter výzvy k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci

stěžovatele JUDr. P. L., zastoupeného JUDr. K. B., advokátkou,

o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 9. 4. 1999, sp. zn. 10 Ca 7/99, proti

rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne

11. 12. 1998, č. j. 5457/150/1998, a proti výzvě Finančního úřadu

v Pacově ze dne 9. 9. 1998, č. j. 17234/98/094971/5948, takto:

Ústavní stížnosti se vyhovuje a usnesení Krajského soudu

v Českých Budějovicích ze dne 9. 4. 1999, sp. zn. 10 Ca 7/99,

rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne

11. 12. 1998, č. j. 5457/150/1998, a výzva Finančního úřadu

v Pacově ze dne 9. 9. 1998, č. j. 17234/98/094971/5948, se

zrušují.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel ústavní stížností napadl shora uvedená rozhodnutí,

která podle něj porušují řadu ustanovení zákona č. 338/1992 Sb.,

o dani z nemovitostí, případně zákon č. 337/1992 Sb., o správě

daní a poplatků, a konstatoval, že tato rozhodnutí porušují

zároveň jeho ústavní práva uvedená v čl. 4 Ústavy ČR a čl. 2

odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl.

11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní

stížnost směřuje především proti tomu, že nový vlastník

nemovitosti je povinen platit nedoplatky za předešlého vlastníka,

a dále že finanční orgány nerespektovaly, že v daňovém řízení lze

ukládat povinnosti jen rozhodnutím.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvedl, že Finanční úřad

v Pacově vydal dne 9. 9. 1998 výzvu k zaplacení daňového

nedoplatku v náhradní lhůtě podle § 73 zákona č. 337/1992 Sb.,

o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

"zákon o správě daní a poplatků"), podle níž je stěžovatel povinen

doplatit daňový nedoplatek ve výši 1 776 Kč za období ve výzvě

neuvedeném. Na ústní žádost stěžovatele o bližší vysvětlení bylo

stěžovateli sděleno, že požadované informace jsou tajné a nemohou

být sděleny. Proti výzvě stěžovatel podal v zákonné lhůtě

odvolání, které však Finanční ředitelství v Českých Budějovicích

zamítlo. Dne 8. 1. 1999 podal tedy stěžovatel žalobu ke Krajskému

soudu v Českých Budějovicích. Krajský soud svým usnesením řízení

zastavil s odůvodněním, že výzva k zaplacení daňového nedoplatku

je rozhodnutím procesní povahy a takové rozhodnutí je z přezkumu

soudem vyloučeno.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že je nesprávné, že on

sám nesmí vědět z důvodu tajemství finančního úřadu, kdo a kdy

způsobil daňový nedoplatek a z jakého důvodu tento nedoplatek či

penále vznikl. Výklad, že nový vlastník je povinen uhradit

nedoplatek předešlého vlastníka, je zvláštním, účelovým výkladem

§ 13 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen "zákon o dani z nemovitostí").

V tomto ustanovení žádná taková povinnost uvedena není. Podle

ustanovení § 244 a násl. občanského soudního řádu jsou

k přezkoumání rozhodnutí správních orgánů oprávněny obecné soudy.

Rozhodnutími správních orgánů se přitom rozumí rozhodnutí vydaná

jimi ve správním řízení, a jimiž se zakládají, mění nebo ruší

povinnosti a oprávnění fyzických nebo právnických osob. Není

rozhodující, jak je akt správního orgánu označen. Za rozhodnutí

procesní povahy, jež jsou z rozhodování soudů vyňata, je možno

považovat pouze ta rozhodnutí, kterými se správní orgán nedotkl

přímo hmotných práv účastníka řízení. Za rozhodnutí procesní

povahy tedy nelze v žádném případě považovat rozhodnutí

konstatující existenci daňového nedoplatku, který je do této doby

stěžovateli neznám.

Ve věci je třeba nejprve konstatovat, že Ústavní soud se

obdobnou problematikou zabýval již několikrát, a to na základě

ústavních stížností téhož stěžovatele. Naposledy nálezem, sp. zn.

I. ÚS 469/98 z 8. 7. 1999, pak jiné ústavní stížnosti téhož

stěžovatele vyhověl a všechna napadená rozhodnutí zrušil

s odůvodněním, že výzvu k zaplacení daňového nedoplatku

v náhradní lhůtě podle § 73 zákona o správě daní a poplatků nelze

považovat za rozhodnutí procesní povahy, pokud jí nepředchází

vydání rozhodnutí o výši daňové povinnosti.

V daném případě si Ústavní soud vyžádal spisový materiál

a z něj zjistil následující skutečnosti.

Finanční úřad v Pacově vyměřil družstvu S. C. daň

z nemovitosti za roky 1993, 1994, 1995 a 1996 jako vlastníku

nemovitosti v katastrálním území V. - obytná budova, stavební

parcela č. 1 a parcela č. 38/2. Jmenované družstvo tuto daň

nezaplatilo. Stěžovatel se stal vlastníkem předmětných nemovitostí

na základě darovací smlouvy ze dne 14. 10. 1996, když dárkyní byla

paní L., která tyto nemovitosti získala na základě kupní smlouvy.

Právní účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly dne 16. 10.

1996. Z titulu svého vlastnictví měl podat stěžovatel přiznání na

daň z nemovitosti na r. 1997 do 31. 1. 1997, což učinil, i když

opožděně, a správcem daně mu byla vyměřena daň z nemovitosti na r.

1997 podle § 46 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, ve výši

Kč 1 776. Tato daň byla stěžovateli vyměřena platebním výměrem ze

dne 25. 4. 1997, doručeným stěžovateli dne 2. 5. 1997 a měla být

uhrazena ve čtyřech splátkách po 444 Kč, splatných ke dni 2. 6.

1997, 30. 6. 1997, 39. 9. 1997 a 1. 12. 1997. Dne 10. 7. 1997 byla

stěžovateli doručena výzva Finančního úřadu v Pacově ze 4. 7.

1997 k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě podle § 73

odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, a to na celkovou částku

12 744 Kč. Tento daňový nedoplatek sestával z neuhrazených dvou

splátek na daň, stanovenou platebním výměrem ze dne 25. 4. 1997,

a dále z neuhrazených daní bývalého vlastníka nemovitostí,

splatných v období od 2. 10. 1995 do 24. 2. 1997. V následující

době byl daňový nedoplatek upraven na částku 8 367 Kč. Proti této

výzvě podal stěžovatel odvolání, posléze správní žalobu.

V odvolání stěžovatel mimo jiné uvedl, že daňovou povinnost na

základě výměru ze dne 25. 4. 1997 splnil a zaplatil celou daň za

rok 1997.

Další výzvu k zaplacení částky 1 776 Kč, kterou stěžovatel

již uhradil, označenou za daňový nedoplatek, č. j.

17234/98/094971/5948, zaslal správce daně stěžovateli dne 9. 9.

1998, stěžovatel ji převzal dne 14. 9. 1998. Tento požadavek na

celkovou částku 1 776 Kč, poplatník podle správce daně nezaplatil

ve stanovené lhůtě splatnosti. V odvolání proti této výzvě

stěžovatel uvedl, že na základě výměru ze dne 25. 4. 1997 již

zaplatil tuto celou daň za rok 1997. Finanční ředitelství

v Českých Budějovicích v rozhodnutí ze dne 11. 12. 1998 odvolání

zamítlo s poukazem na to, že zákon o správě daní a poplatků

upravuje v § 59 odst. 6 způsob použití úhrady daně na úhradu

daňových povinností ve stanoveném pořadí. Stěžovatelem zaplacená

částka daně z nemovitosti za rok 1997 ve výši 1 776 Kč byla tak

podle odvolacího orgánu použita na úhradu daňových povinností

v pořadí určeném cit. zákonem, tedy na úhradu nejstarších

nedoplatků na dani z nemovitosti na zdaňovací období roku 1994,

které na něj přešly jako na nového vlastníka v souladu

s ustanovením § 13b odst. 2 zákona o dani z nemovitostí. Řízení

u Krajského soudu v Českých Budějovicích, zahájené na základě

správní žaloby bylo poté zastaveno s odvoláním na ustanovení §

248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl,

že se jedná o daňový nedoplatek za rok 1997, tedy za období,

kterého se sám žalobce dovolává jako období, kdy se stal

vlastníkem nemovitostí. Z rozhodnutí je seznatelné zcela

jednoznačně, že se jedná o daňový nedoplatek právě za rok 1997.

Rozhodnutí o vyměření daně za konkrétní období bylo žalobci řádně

doručeno. V konkrétním daňovém období pak žalobce daňovým

poplatníkem byl.

Z vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích k obsahu

ústavní stížnosti vyplynulo, že nadále považuje výzvu k uhrazení

daňového nedoplatku za procesní rozhodnutí, které je vyloučeno ze

soudního přezkumu. Konkrétní výzva ústavní stížností napadená pak

je odlišná od výzvy, která byla předmětem řízení pod sp. zn. 10 Ca

246/98 a následně řízení před Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS

469/98, a proto je krajský soud názoru, že jeho rozhodnutí

o zastavení řízení může v daném případě obstát.

Finanční ředitelství v Českých Budějovicích ve svém obsáhlém

vyjádření uvedlo k podstatě ústavní stížnosti, že výzvě

k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě ze dne 9. 9.

1998 předcházelo stanovení daně platebním výměrem ze dne 25. 4.

1997. Výzva je proto rozhodnutím procesní povahy, neboť směřuje

k realizaci již založené povinnosti a nemá povahu rozhodnutí

o právu či povinnosti fyzické osoby a jako taková je ze soudního

přezkumu vyloučena. K údajnému zaplacení daně za rok 1997

stěžovatelem finanční ředitelství uvedlo, že stěžovatelem

zaplacená částka daně z nemovitosti byla použita na úhradu

daňových povinností v pořadí určeném ustanovením § 59 odst. 6

zákona o správě daní a poplatků. Finanční úřad v Pacově rovněž ve

svém vyjádření uvedl, že nedoplatek váznoucí na nemovitosti přešel

podle § 13b odst. 2 zákona o dani z nemovitostí na nového

poplatníka, tedy na stěžovatele. Pokud jde o daň vyměřenou

platebním výměrem na rok 1997, finanční úřad sdělil, že na účet

daně z nemovitostí, vedeného u Finančního úřadu v Pacově, uhradil

stěžovatel v roce 1997 a 1998 částku ve výši 3 552 Kč. Na základě

ustanovení § 59 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků byly

platby daně z roku 1997 a 1998 použity na úhradu nejstarších

nedoplatků na dani, tedy k úhradě nedoplatku převedeného

z předchozího vlastníka z roku 1994, 1995 a 1996. Ke dni 9. 9.

1998, kdy byla vydána výzva napadená touto ústavní stížností, byl

na účtu daně z nemovitostí nedoplatek ve výši 1 176 Kč. Vzhledem

k tomu, že poplatník neuhradil nedoplatek na dani z nemovitostí

ani na výzvu, bylo dále postupováno ve smyslu ustanovení § 73

zákona o správě daní a poplatků a vydáním exekučního příkazu na

přikázání pohledávky na peněžní prostředky na účet vedený u České

spořitelny, a. s., byla celková dlužná částka, evidovaná u správce

daně, vymožena. Na základě nálezu Ústavního soudu, sp. zn. 469/98

z 8. 7. 1999, pak vrátil finanční úřad neoprávněně exekuované

peněžní prostředky včetně úroku ve výši dvojnásobku 140 %

diskontní úrokové sazby ČNB platné první den kalendářního

čtvrtletí.

II.

Po zvážení obsahu ústavní stížnosti, připojených správních

spisů a nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 469/98, dospěl

Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud považuje za nutné uvést, jak již učinil v řadě

svých rozhodnutí, že není další instancí v systému všeobecného

soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani

provedených či použitých důkazů a svou přezkumnou pravomoc

vykonává především tehdy, kdy napadeným rozhodnutím soudu bylo

porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem

nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Ústavní soud neřešil tedy v řízení o tomto případě možné

chyby či opomenutí, týkající se konkrétních rozhodnutí o výši

daňových povinností stěžovatele, a zaměřil se na ústavněprávní

stránku věci, průběh řízení a spravedlivý proces v daném případě

a namítané porušení základních práv a svobod.

Poplatníkem daně k 1. 1. 1996 bylo Družstvo S. C., v průběhu

roku 1996 došlo k dvojímu převodu vlastnických práv

k nemovitosti, a to dnem 5. 1. 1996 na M. L., a dnem 16. 10. 1996

na stěžovatele. Poplatníkem daně k 1. 1. 1997 se stal stěžovatel

a ze zákona na něj přešla povinnost uhradit nedoplatek Družstva S.

C. Dle názoru Ústavního soudu zákon č. 338/1992 Sb., o dani

z nemovitostí, sice určuje povinnost nového majitele uhradit

případný daňový nedoplatek předchozího vlastníka, ale tím

nezbavuje správce daně povinnosti, aby novému majiteli rozhodnutím

podle § 32 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, mimo

jiné stanovil, jaké peněžité plnění se mu ukládá, zejména když

z průběhu jednání a údajů finančních orgánů vyplývalo, že daňová

povinnost byla vyměřena původnímu vlastníkovi. Ústavní soud

neakceptoval názor soudu, že se v případě výzvy k zaplacení

daňového nedoplatku v náhradní lhůtě splatnosti jedná o procesní

úkon, neboť jí není rozhodováno o hmotných právech či povinnostech

daňového dlužníka, jestliže je pouze vyzýván k úhradě daňového

nedoplatku. Proto musí této výzvě vždy předcházet rozhodnutí, ve

kterém je daňovému subjektu uložena daňová povinnost. Tak se podle

soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 469/98 stalo tím, že platební výměry

byly zaslány původnímu vlastníkovi nemovitosti.

V daném případě se jedná o to, že stěžovatel obdržel dne 2.

5. 1997 platební výměr na daň z nemovitosti za rok 1997 v částce

1 776 Kč. Tuto svou daňovou povinnost splnil tím, že celou částku

zaplatil, avšak finanční úřad použil úhradu této daně podle § 59

odst. 6 zákona o správě daní a poplatků na úhradu nejstarších

nedoplatků na dani, tedy nedoplatků za předchozího vlastníka

nemovitostí. Protože však podle závěru Ústavního soudu v již

zmiňovaném nálezu musí být daňová povinnost uložena rozhodnutím,

za něž nelze považovat pouhou výzvu k zaplacení daňového

nedoplatku v náhradní lhůtě podle § 73 odst. 1 zákona o správě

daní a poplatků, Ústavní soud v daném případě konstatuje, že

správce daně neměl právo daň za rok 1997, předepsanou řádným

rozhodnutím a následně zaplacenou, započítat bez dalšího na úhradu

daňových nedoplatků předchozího vlastníka nemovitosti, když tato

daňová povinnost nebyla v té době stěžovateli uložena v souladu se

zákonem. Finančním ředitelstvím namítaný platební výměr z 25. 4.

1997 se totiž týkal právě pouze daně z nemovitosti za rok 1997 ve

výši 1 776 Kč. Z těchto důvodů proto nelze považovat výzvu

k zaplacení daňového nedoplatku ze dne 9. 9. 1998 za procesní

rozhodnutí, které nepodléhá soudnímu přezkumu.

Ústavní soud zvažoval důsledky nesprávného postupu finančních

orgánů a soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížností napadená

rozhodnutí nelze než zrušit s odkazem na porušení čl. 4 odst.

1 a čl. 11 odst. 5 Listiny, neboť daňová povinnost nebyla ukládána

v souladu se zákonem a v jeho mezích. Postupem soudu pak byl

porušeno rovněž stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle

čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Ze všech výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud všechna

ústavní stížností napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších

předpisů, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 6. září 2000