I. ÚS 309/99Usnesení ÚS ze dne 26.08.1999

I.ÚS 309/99 ze dne 26. 8. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti zastupitelstva města H., zastoupeného advokátem JUDr. A. P., proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Sušici ze dne 10. 12. 1997, č.j. 38075/97/135970/0898, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 12. 2. 1998, č.j. 670/140/98, a proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 25. 5. 1998, č.j. 393/38361/1998,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví uvedeným platebním výměrem Finanční úřad v Sušici městu H. podle zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, vyměřil daňovou povinnost ve výši 20.120 Kč.

Citovaným rozhodnutím Finanční ředitelství v Plzni odvolání proti tomuto platebnímu výměru zamítlo.

V odůvodnění rozhodnutí uvedlo, že ocenění nemovitostí s nájemními byty podle ustanovení § 20 vyhlášky MF ČR č. 178/1994 Sb., o oceňování staveb, pozemků a trvalých porostů (ve znění vyhlášky č. 295/1995 Sb.), se používá tehdy, pokud se vlastnické právo na celou nemovitost včetně nájemních smluv převádí na nového vlastníka celé nemovitosti. To znamená, že celý objekt je prodán novému majiteli a ten dále od nájemníků bytů vybírá nájemné a příslušné poplatky. V souladu s tím je proveden i zápis do katastru nemovitostí.

Ocenění bytů a nebytových prostorů ve smyslu § 14 citované vyhlášky se používá v případech, kdy se mění dosavadní vlastnické právo konkrétního vlastníka budovy na vlastnická práva jednotlivých vlastníků bytových jednotek v domě a na spoluvlastnictví společných částí domu, o čemž musí být učiněn zápis do katastru nemovitostí. Vlastníci bytových jednotek neplatí nájemné, nýbrž toliko poplatky za služby spojené s bydlením a fond údržby.

Protože v daném případě došlo k prodeji bytu a nikoliv domu s nájemními byty, byla při oceňování podle § 14 předmětné vyhlášky zjišťována cena nákladovým způsobem a nikoliv výnosovým způsobem, jak by tomu bylo u převodu domu s nájemními byty.

Ministerstvo financí ČR napadeným rozhodnutím zamítlo žádost o povolení přezkoumání uvedeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni a toto rozhodnutí potvrdilo.

V odůvodnění rozhodnutí uvedlo, že podle ustanovení § 10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. musí být ocenění nemovitostí provedeno ke dni, kdy nastala skutečnost, která je předmětem daně, tj. ke dni převodu vlastnictví k nemovitosti. Město H. v příslušné budově vymezilo bytové jednotky a tento úkon byl zapsán ke dni 11. 3. 1997, tzn. že již k tomuto dni přestalo být vlastníkem domu s nájemními byty a stalo se vlastníkem jednotlivých bytových jednotek, jež poté prodávalo. Právní účinky vkladu kupní smlouvy o převodu předmětné bytové jednotky nastaly dnem 28. 8. 1997. Ocenění nákladovým způsobem podle § 14 citované vyhlášky prý proto bylo v daném případě plně opodstatněné.

V záhlaví uvedená rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že napadená rozhodnutí jsou protiústavní, protizákonná a zmatečná. Stěžovatel se prý obrátil i na Vrchní soud v Praze, ten však řízení zastavil a stejný soud rovněž zastavil "pokus o obnovu řízení". Postup finančních orgánů stěžovatel označil za typickou ukázku nerovnosti účastníků řízení a nemožnosti doložit, prokázat a prosadit v řízení svoje stanovisko. Při podání opravného prostředku k Ministerstvu financí ČR prý stěžovatel ztratil "bez zavinění lhůtu k přezkoumání soudem, aniž byl na to v poučení upozorněn".

Proto se stěžovatel domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno ústavně zaručené právo územního samosprávného celku na samosprávu a navrhl, aby byla zrušena a aby bylo příslušným státním finančním orgánem zakázáno nadále pokračovat v porušování práv stěžovatele.

Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. To znamená, že ústavní stížnost slouží toliko jako subsidiární, nikoliv jako primární prostředek k ochraně práv a svobod.

V souzené věci však stěžovatel mohl proti napadenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni podat žalobu podle hlavy druhé části páté občanského soudního řádu, tj. žalobu proti rozhodnutí správních orgánů. Pokud namítá, že toto rozhodnutí neobsahovalo náležité poučení o možnosti podat správní žalobu k soudu, Ústavní soud upozorňuje, že podle ustanovení § 47 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, sice rozhodnutí musí obsahovat i poučení o odvolání (rozkladu), leč toto poučení obsahuje toliko poučovací povinnost uvést údaj, "zda je rozhodnutí konečné nebo zda se lze proti němu odvolat (podat rozklad), v jaké lhůtě, ke kterému orgánu a kde lze odvolání podat" (odst. 4 téhož ustanovení).

Je tedy zřejmé, že se tato poučovací povinnost nevztahuje na poučení o možnosti podat žalobu proti rozhodnutím správních orgánů k soudu, neboť základním předpokladem podání této žaloby je to, "aby šlo o rozhodnutí, jež po vyčerpání řádných opravných prostředků, které jsou pro ně připuštěny, nabylo právní moci" (§ 247 odst. 2 o.s.ř.). V souzené věci proto Finanční ředitelství v Plzni nepochybilo, pokud v poučení u napadeného rozhodnutí toliko uvedlo, že "proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné".

Ústavní soud tedy konstatuje, že ta část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel brojí proti napadeným rozhodnutím Finančního úřadu v Sušici a Finančního ředitelství v Plzni, je návrhem nepřípustným, neboť stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Další nezbytnou procesní podmínkou ústavní stížnosti je, že musí být podána ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Napadené rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 25. 5. 1998 však bylo stěžovateli doručeno již dne 4. 6. 1998, leč týž podal ústavní stížnost na poštu až dne 22. 6. 1999.

Je tedy zřejmé, že v této části byla ústavní stížnost podána opožděně.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako nepřípustný návrh, zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 1999

JUDr. Vojen Güttler

soudce zpravodaj