I. ÚS 305/03Nález ÚS ze dne 12.07.2005 Důvody hodné zvláštního zřetele umožňující soudu nepřiznat náhradu nákladů řízení

Rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Pokud tedy obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a s výrokem ve věci, je to v zásadě nutno označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci.

Ustanovení § 150 občanského soudního řádu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení § 150 občanského soudního řádu proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli, bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je zcela zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat v tom, že zdravotní pojišťovna je osvobozena od soudních poplatků a že tato instituce uhradila náklady léčení třetí osoby. Takové důvody skutkovou podstatu ustanovení § 150 občanského soudního řádu zjevně nenaplňují, extrémně vybočují z jeho účelu a zcela postrádají i smysl logický.

I.ÚS 305/03 ze dne 12. 7. 2005

N 136/38 SbNU 3

Důvody hodné zvláštního zřetele umožňující soudu nepřiznat náhradu nákladů řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně - ze dne 12. července 2005 sp. zn. I. ÚS 305/03 ve věci ústavní stížnosti Ing. P. P. proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 2. 2003 č. j. 20 C 120/2000-59, kterým byla zamítnuta žaloba vedlejší účastnice, zdravotní pojišťovny, proti stěžovateli na zaplacení částky 468 Kč a kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 2. 2003 č. j. 20 C 120/2000-59 se ve výroku II., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel včas podanou ústavní stížností brojí proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 2. 2003 č. j. 20 C 120/2000-59, kterým soud výrokem II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí soud uvádí, že se zdravotní pojišťovna domáhala proti stěžovateli zaplacení částky 468 Kč s příslušenstvím, neboť ten prý dne 4. 6. 1999 způsobil poškození na zdraví V. J. tím, že ji pokousal jeho volně pobíhající služební pes na zastávce v Kačici. Ve věci vydal Okresní soud v Kladně platební rozkaz, proti kterému podal stěžovatel odpor a soud nařídil jednání. V daném případě zjistil, že volně pobíhající pes napadl V. J. a žalobce - zdravotní pojišťovna - uhradil v příčinné souvislosti s poškozením jejího zdraví smluvním zdravotnickým zařízením příslušné zdravotní výkony v celkové částce 468 Kč. Odpovědnost stěžovatele byla potvrzena rozhodnutím obecní rady v Kačici ze dne 16. 7. 1999 č. j. 211/Šm, které nabylo právní moci 5. 8. 1999. V tomto rozhodnutí byla uložena firmě S. K. pokuta ve výši 30 000 Kč. Následně Obecní úřad Kačice vydal rozhodnutí, kterým opravoval chybné označení společnosti. Dne 4. 5. 2000 však Obecní úřad Kačice rozhodnutí ze dne 16. 7. 1999 i následně opravené rozhodnutí zrušil. V roce 1998 totiž stěžovatel převzal plnění strážní služby u K., a. s., po firmě P., spol. s r. o., "s tím, že od nich nabyl fakturační věci, které souvisejí s plněním této služby a podle kupní smlouvy ... a soupisu movitých věcí mu nebyl předán žádný pes; k datu, kdy mělo dojít k pokousání psem, žádného psa nenabyl a pes mu nebyl nikdy předán".

Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že návrh žalobce není důvodný. Žalobci se nepodařilo prokázat, že stěžovatel způsobil svojí nedbalostí - tedy tím, že nechal volně pobíhat služebního psa - poškození V. J. Stěžovatel se v daném případě plně zprostil odpovědnosti, když prokázal, že vzniklou škodu nezavinil. Proto okresní soud návrh zdravotní pojišťovny v plném rozsahu zamítl.

Okresní soud v Kladně dále uvedl, že byť byl žalobce ve věci neúspěšný a stěžovatel měl ve věci plný úspěch, žádnému z účastníků nelze nepřiznat právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovateli, který byl v řízení úspěšný, nepřiznal náhradu nákladů řízení s odvoláním se na ustanovení § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť v daném případě soud shledal důvody hodné zvláštního zřetele. Za tyto důvody soud považuje skutečnost, že žalobcem je zdravotní pojišťovna, která je ze zákona osvobozena od soudního poplatku, a ta také uhradila finanční částku za poškození zdraví nezletilé V. J.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že Okresní soud v Kladně napadeným rozsudkem porušil čl. 3 čl. 10 odst. 2, čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Porušení uvedených ustanovení Listiny a Ústavy spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:

Stěžovatel tvrdí, že v daném řízení nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí, že procesně úspěšný stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení. Účast stěžovatele v soudním sporu byla vynucena podáním žaloby s uvedením jeho osobních údajů a stěžovatel svá práva v řízení uplatnil tak, jak mu umožňují ustanovení o. s. ř. Od samého počátku bylo řízení nedůvodné a stěžovatel se ve věci ochrany svých základních práv nechal zastupovat advokátem. Soud však své rozhodnutí velmi stručně odůvodnil s použitím § 150 o. s. ř., přičemž důvody zvláštního zřetele hodné spatřoval v tom, že zdravotní pojišťovna je osvobozena od placení soudního poplatku. Stěžovatel je však přesvědčen, že osvobození žalující pojišťovny od povinnosti zaplatit soudní poplatek je problém odlišného charakteru než následné zhodnocení povinnosti nahradit protistraně náklady, které jí v souvislosti s nucenou účastí ve sporu vznikly. Výklad jednoduchého práva, které aplikoval okresní soud, je podle názoru stěžovatele projevem libovůle a kategorickým porušením rovnosti účastníků soudního řízení. Stěžovatel mimo to považuje za absurdní, aby okresní soud důvody zvláštního zřetele hodné spatřoval v majetkových a sociálních poměrech zdravotní pojišťovny, která je jednou z nejlépe finančně zajištěných právnických osob v České republice.

Stěžovatel proto navrhl, aby rozsudek Okresního soudu v Kladně byl ve výroku II., týkajícím se nákladů řízení, nálezem Ústavního soudu zrušen.

Stěžovatel sdělil Ústavnímu soudu, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

II.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k ústavní stížnosti Okresní soud v Kladně, který se plně odvolal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvedl, že na svém rozhodnutí o náhradě nákladů řízení trvá. Okresní soud souhlasí s tím, aby bylo upuštěno od ústního jednání před Ústavním soudem.

Vyjádření k ústavní stížnosti podala i vedlejší účastnice, zdravotní pojišťovna, která měla v řízení před obecným soudem postavení žalobce. Uvedla, že se ohledně nákladů řízení zcela ztotožňuje s názorem okresního soudu, který ve věci rozhodl. Dále se vyjádřila k předmětu vlastního sporu; potvrdila, že se jí nepodařilo svědecky prokázat, že předmětný pes byl užíván k ostraze objektu stěžovatelem a že stěžovatel svou nedbalostí způsobil útěk psa, a tak porušil svoji právní povinnost. Vedlejší účastnice navrhla, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a prohlásila, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

III.

Ústavní soud si za účelem posouzení ústavní stížnosti rovněž vyžádal spis Okresního soudu v Kladně sp. zn. 20 C 120/2000.

Ústavní soud v řízení, které provedl, aniž by nařizoval ústní jednání, neboť obdržel v souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") souhlasy účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení s upuštěním od ústního jednání, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody; základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je však jedním z důvodů zrušení rozhodnutí obecného soudu aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle (čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny - srov. např. nález ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 180/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 32, str. 293).

Ústavní soud přezkoumal citované rozhodnutí v napadeném výroku o nákladech řízení a dospěl k závěru, že právě taková situace v souzené věci nastala.

Rozhodování o nákladechsoudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Pokud tedy obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a s výrokem ve věci, je to v zásadě nutno označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci.

Ustanovení § 150 o. s. ř. nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskrecisoudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení § 150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli, bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je zcela zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat v tom, že zdravotní pojišťovna je osvobozena od soudních poplatků a že tato instituce uhradila náklady léčení V. J. Takové důvody skutkovou podstatu ustanovení § 150 o. s. ř. zjevně nenaplňují, extrémně vybočují z jeho účelu a zcela postrádají i smysl logický.

Proto Ústavnísoud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Okresního soudu v Kladně ve výroku II. o náhradě nákladů řízení bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Proto vyhověl Ústavnísoud návrhu stěžovatele a toto napadené rozhodnutí zrušil.