I. ÚS 3/11 #1Nález ÚS ze dne 14.06.2011 K povinnosti soudů doručit odvolání protistraně

Nedoručení odvolání oprávněného proti usnesení soudního exekutora povinnému je v rozporu s právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a porušuje princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod

I.ÚS 3/11 ze dne 14. 6. 2011

N 111/61 SbNU 647

K povinnosti soudů doručit odvolání protistraně

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně - ze dne 14. června 2011 sp. zn. I. ÚS 3/11 ve věci ústavní stížnosti P. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010 sp. zn. 62 Co 462/2010 o nákladech exekuce, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení.

Výrok

I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010 sp. zn. 62 Co 462/2010 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010 sp. zn. 62 Co 462/2010 se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze, jímž byl změněn výrok usnesení soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., tak, že stěžovatel je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 800 Kč, přičemž výrok III napadeného usnesení soudního exekutora byl potvrzen. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecného soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a princip rovnosti účastníků, garantovaný čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť o odvolání podaném protistranou nebyl informován, nebyl mu doručen stejnopis a neměl možnost se k odvolání vyjádřit. Přitom však na základě odvolání protistrany Městský soud v Praze změnil usnesení soudního exekutora a uložil stěžovateli povinnost k úhradě nákladů exekuce.

Jak vyplývá z ústavní stížnosti stěžovatele, dne 29. 7. 2003 byla na majetek stěžovatele (v řízení jako povinného) nařízena exekuce k vymožení pohledávky oprávněného, Komerční banky, a. s., IČ 45317054, se sídlem Na Příkopě 969/33, Praha. Exekuční řízení bylo vedeno pod sp. zn. Nc 1238/2003 u Obvodního soudu pro Prahu 5 a provedením exekuce byl soudem pověřen JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 5. Stěžovatel uvádí, že dne 8. 9. 2010 soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., vydal usnesení č. j. 067 EX 2379/03-102, kterým exekuci zastavil, oprávněnému uložil zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekuce částku 7 800 Kč a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto nákladovému výroku usnesení oprávněný podal odvolání. O tomto odvolání se stěžovatel, jak uvádí, nedozvěděl, neboť mu nebyl doručen stejnopis. Neměl tedy možnost se k němu vyjádřit.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010 sp. zn. 62 Co 462/2010 bylo usnesení soudního exekutora změněno tak, že stěžovatel je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 800 Kč; ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky bylo potvrzeno. Toto usnesení bylo doručeno na adresu zástupce stěžovatele (avšak se jménem stěžovatele), kde bylo dne 3. 12. 2010 vhozeno do poštovní schránky. Nicméně, jak stěžovatel uvádí, je s obsahem tohoto usnesení obeznámen, neboť se dostalo do jeho dispozice, a je obeznámen s tím, že proti tomuto usnesení, jehož předmětem bylo rozhodování pouze o nákladech, není přípustné dovolání. V narativní části odůvodnění usnesení Městský soud v Praze uvádí, že "povinný se k podanému odvolání nevyjádřil", avšak k tomu stěžovatel dodává, že se ani vyjádřit nemohl, neboť o něm vůbec nevěděl.

S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:

Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny:

Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.

II.

Z předloženého usnesení, ústavní stížnosti a vyžádaných spisů bylo zjištěno, že soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., v exekučním řízení ve prospěch oprávněného Komerční banky, a. s., výrokem I usnesení ze dne 8. 9. 2010 č. j. 067 EX 2379/03-102 rozhodl tak, že se exekuce zastavuje, výrokem II tohoto usnesení uložil oprávněnému povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekuce částku 7 800 Kč a výrokem III tohoto usnesení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti výroku II tohoto usnesení podal oprávněný odvolání, v němž vyjádřil nesouhlas s tím, aby povinnost k náhradě nákladů exekuce vůči soudnímu exekutorovi byla uložena jemu, přičemž poukázal na judikaturu Ústavního soudu, dle níž náklady exekuce a náklady účastníků exekučního řízení hradí ten, kdo zastavení exekuce zavinil. Oprávněný v odvolání uvedl, že se žádného procesního zavinění nedopustil, a proto by měl náklady exekuce hradit stěžovatel (jako povinný). Dle oprávněného navíc soudní exekutor své rozhodnutí řádně nezdůvodnil.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010 sp. zn. 62 Co 462/2010 byl změněn výrok usnesení soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., tak, že povinný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 800 Kč, přičemž výrok III napadeného usnesení soudního exekutora byl potvrzen. O výroku III se rozhodovalo v závislosti na výroku II.

V odůvodnění usnesení městský soud rozvádí, na základě čeho rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku. Zejména v odůvodnění uvádí, že stěžovatel (povinný) se k podanému odvolání nevyjádřil.

III.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze. Uvedl, že plně odkazuje na odůvodnění obsažené v napadeném usnesení, kde je podrobně uvedeno a vysvětleno, z jakých důvodů soud takto rozhodl. Pokud jde o otázku doručení, to je dle Městského soudu v Praze věcí soudu prvního stupně. Stížnost je dle Městského soudu v Praze nedůvodná, a navrhl tedy její odmítnutí. Městský soud v Praze souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

K výzvě Ústavního soudu vedlejší účastník, Komerční banka, a. s., uvedl, že se vzdává procesního postavení vedlejšího účastníka.

K výzvě Ústavního soudu vyslovil stěžovatel souhlas s upuštěním od ústního jednání. Protože Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, rozhodl bez ústního jednání [§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

IV.

o seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, napadeným usnesením Městského soudu v Praze a vyžádanými spisy Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Z práva na spravedlivý proces však vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k tvrzením protistrany.

Tato povinnost však nebyla v předchozím exekučním řízení respektována.

Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá zjištění soudu, že stěžovatel se k podanému odvolání nevyjádřil, přičemž stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se o odvolání nedozvěděl, neboť mu nebylo řádně doručeno. Otázka doručování odvolání ostatním účastníkům řízení je upravena v ustanovení § 210 odst. 1 občanského soudního řádu. Z něj vyplývá, že nejde-li o případy uvedené v ustanoveních § 208 nebo 209, doručí předseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům. Odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí předseda senátu těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné. Vzhledem k tomu, že v řízení nedošlo k postupu ani dle ustanovení § 208 ani dle ustanovení § 209 občanského soudního řádu, je nutno vyřešit otázku, zda uvedené odvolání mělo být doručeno i stěžovateli. K této otázce se Ústavní soud již vyjádřil. Např. v nálezu ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 639/06 (N 15/44 SbNU 193) uvádí, že "Ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. představuje kogentní příkaz pro soud prvního stupně, aby v případech, kdy odvolání směřuje proti rozhodnutí ve věci samé, je doručil ostatním účastníkům. Ze zákona tedy sice nevyplývá povinnost soudu doručovat opisy odvolání směřující proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení, to však neznamená, že tak soud prvního stupně nemůže učinit na základě úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci. Takovou specifickou okolností, která zakládá povinnost soudu doručit opis odvolání protistraně, je např. dosavadní vývoj sporu v první instanci, který zřetelně naznačuje, že protistrana zaujímá k argumentům uváděným v odvolání zřetelně nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí. Také situace, kdy prvoinstanční rozhodnutí nevyhovělo nebo vyhovělo pouze zčásti nárokům žalobce uplatněným v petitu žaloby a v podaném odvolání se žalobce domáhá změny výroku o nákladech řízení ve svůj prospěch, vyžaduje, aby žalovaný byl s argumenty odvolatele seznámen a mohl se k nim vyjádřit, pokud lze očekávat, že jeho vyjádření může přispět k náležitému posouzení věci. Doručením stejnopisu odvolání protistraně se jí má v takových případech umožnit, aby byla seznámena se skutkovými a právními argumenty uvedenými v odvolání a aby mohla, bude-li to pokládat za potřebné k obraně svých zájmů, předložit soudu své skutkové a právní protiargumenty." K tomu Ústavní soud ve stejném nálezu dodal, že "rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení. Princip rovnosti stran, resp. princip rovnosti příležitostí či princip ,rovnosti zbraní' podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je zakotven v ustanovení § 18 občanského soudního řádu a v podmínkách tohoto zákona se promítá v řadě jeho ustanovení, která jsou aplikovatelná i v projednávaném případě".

Uvedené závěry lze vztáhnout i na řízení exekuční, které je společně s řízením nalézacím řazeno do občanského soudního řízení jako základního druhu civilního procesu. I v tomto případě lze důvodně usuzovat, že v případě doručení odvolání stěžovateli by tento v odvolacím řízení uplatňoval své argumenty na podporu potvrzení odvoláním napadeného usnesení soudního exekutora.

V uvedené věci je však nutno přihlédnout ke specifikům odvolání proti rozhodnutísoudního exekutora. Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení § 55c odst. 5 uvádí, že ustanovení § 201 až 226 občanského soudního řádu se použijí přiměřeně, přičemž dle ustanovení § 55c odst. 6 exekučního řádu platí, že úkony podle § 208 až 210a občanského soudního řádu činí exekutor, který poté odvolání předloží společně s exekučním spisem odvolacímu soudu. Soudnímu exekutorovi je tedy rovněž uložena povinnost dle § 210 odst. 1 občanského soudního řádu. Z vyžádaného spisu soudního exekutora, resp. č. l. 354, Ústavní soud zjistil, že soudní exekutor odvolání ostatním účastníkům exekučního řízení nedoručoval. Stejně tak je z vyjádření Městského soudu v Praze zřejmé, že ani tento soud odvolání stěžovateli nedoručil.

Proto Ústavnísoud - a to již jen na základě výše uvedených skutečností - dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

V.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnísoud ústavní stížnosti dle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010 sp. zn. 62 Co 462/2010 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.