I. ÚS 298/04Usnesení ÚS ze dne 01.02.2005

I.ÚS 298/04 ze dne 1. 2. 2005

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I.ÚS 298/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. R. H., zastoupené advokátem JUDr. V. J., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2004, č.j. 22 Co 61/2004-43,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha - západ (dále jen "OS") usnesením ze dne 1. 12. 2003, č.j. 3 C 656/2003-20, v řízení o žalobě o zrušení věcného břemene, nařídil předběžné opatření, kterým se žalovanému (ing. J. H.; dále jen "žalovaný") zakazuje vstupovat do domu čp. 163 na stavební parcele č. 184 a na pozemky č. 183/3 a 183/4 (poznámka: správně č. 173/3 a 173/4), to vše zapsané na listu vlastnictví 216 pro katastrální území Ch. u Katastrálního úřadu Praha - západ (dále jen "nemovitosti"), a to až do právní moci rozhodnutí ve věci vedené u OS pod spisovou značkou 3 C 656/2003.

OS v odůvodnění uvedl, že žalobkyně (stěžovatelka) podala proti žalovanému žalobu, kterou se domáhá zrušení věcného břemene odpovídajícího právu bydlení a užívání domu a parcel (výše uvedených) zřízeného ve prospěch žalovaného smlouvou ze dne 28. 8. 2000. Žalovaný prý využíval svého práva do prosince roku 2001, kdy se z domu vystěhoval a dále se nepodílí na údržbě nemovitosti a na úhradě nákladů spojených s jejím provozem a s opravami. Stěžovatelka návrh na vydání předběžného opatření, kterým by soud zakázal žalovanému vstupovat do předmětné nemovitosti, odůvodnila tím, že žalovaný od doby, kdy podala žalobu o zrušení věcného břemene, se začal chovat způsobem, který ji i její dceru ohrožuje, dopouští se na nich psychického násilí a úmyslně poškozuje zařízení domu a jeho příslušenství. OS poukázal na ustanovení § 102 odst. 1 a § 76 odst. 1 písm. f) o.s.ř., zvážil důkazy a uzavřel s tím, že nařízení předběžného opatření je na místě. OS na podporu svého rozhodnutí především uvedl, že při posuzování důkazů si je vědom skutečnosti, že se jedná o tvrzení stěžovatelky, která učinila oznámení na policii a v centru pro oběti domácího násilí, avšak má za to, že skutečnosti tam uváděné jsou natolik závažné, že je nutno ve věci neodkladně rozhodnout. Soud přihlédl i ke skutečnosti, že žalovaný "má patrně jinou možnost bydlení, když z předloženého výpisu z katastru nemovitostí vyplývá, že ... je vlastníkem domu na okrese L.".

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 2. 2004, č.j. 22 Co 61/2004-43, změnil usnesení soudu I. stupně tak, že se návrh na nařízení předběžného opatření, jímž by žalovanému bylo zakázáno vstupovat na nemovitosti, a to až do právní moci rozhodnutí ve věci vedené u OS pod sp. zn. 3 C 656/2003, zamítá.

Krajský soud poukázal na ustanovení § 102 odst. 1 a § 76 odst. 1 o.s.ř. a s ohledem na ně konstatoval, že k nařízení předběžného opatření soud přistoupí tehdy, je-li třeba zatímně upravit poměry účastníků, případně pokud by výkon rozhodnutí posléze vydaného mohl být ohrožen. Nařízením předběžného opatření nelze předcházet rozhodnutí soudu ve věci samé a takto jej nahrazovat. Je tedy nemožné na základě předběžného opatření provést takovou úpravu vztahu mezi účastníky, která by ve své podstatě byla řešením ve věci samé a takto prejudikovat konečné rozhodnutí soudu. Z tohoto důvodu nelze předběžným opatřením zakázat žalovanému vstupovat do nemovitosti v řízení, jehož předmětem je zrušení věcného břemene odpovídajícího právu bydlení a užívání nemovitostí. Krajský soud dále uvedl, že k nařízení předběžného opatření soud přistupuje bez toho, že by prováděl nějaké důkazy, a postačí, pokud jsou tvrzené skutečnosti alespoň osvědčeny. Soud I. stupně však k nařízení předběžného opatření přistoupil, aniž by měl žalobkyní tvrzené skutečnosti alespoň osvědčeny, neboť vyšel pouze z dokladů, které žádným způsobem tvrzení žalobkyně neosvědčují; jedná se totiž o listiny obsahující toliko tvrzení žalobkyně učiněné před jinými institucemi. Odvolacímu soudu proto dovodil, že procesní podmínky nařízení předběžného opatření nejsou splněny.

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2004, č.j. 22 Co 61/2004-43, napadla stěžovatelka ústavní stížností. Domnívá se, že krajský soud porušil její ústavně zaručené základní právo obsažené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť se nutností zatímní úpravy poměrů účastníků dostatečně nezabýval, a to zejména z hlediska zákonných důvodů opravňujících jeho nařízení. Stěžovatelka uvedla sled událostí, kroků a OS předložených podkladů (kopie trestních oznámení, potvrzení občanského sdružení na ochranu týraných žen ROSA, čestné prohlášení K. H., dcery stěžovatelky, výpis z katastru, dle kterého je žalovaný vlastníkem nemovitosti v okrese L.), na jejichž základě OS dospěl k závěru, že zatímní úprava poměrů účastníků je nezbytná a nařídil předběžné opatření, kterým žalovanému zakázal vstup do nemovitostí. Stěžovatelka má za to, že předloženými důkazy dostatečně osvědčila potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že jí požadovaná úprava vztahů mezi účastníky by ve své podstatě byla řešením věci samé, neboť má za to, že meritorním řešením věci "by bylo zakázat žalovanému vstup do nemovitosti v žalobě, jejímž předmětem by bylo její vyklizení, o což se ovšem v tomto případě nejedná". Konečně namítla, že soud nepřihlédl k tomu, že problematika domácího násilí a neúnosného jednání v rodině není v českém právním řádu dostatečně řešena.

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud přijal nález, jímž pravomocné usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2004, č.j. 22 Co 61/2004-43, zruší.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (sp. zn. I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 173; srov. také sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. sp. zn. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). Podle ustálené judikatury může Ústavní soud zasáhnout do hodnocení důkazů i tehdy, jestliže obecné soudy postupovaly svévolně či jestliže existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a skutkovými a právními závěry, jež z něho tyto soudy vyvodily.

K takovému názoru však Ústavní soud nedospěl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatelka to ostatně ani netvrdí. Podle obsahu soudního spisu nebylo totiž stěžovatelce nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva u soudu domáhala.

Ústavní soud v argumentaci krajského soudu, která je dostatečně jasná a přehledná, neshledal ani porušení relevantních zákonných procesních ustanovení. Krajský soud přiléhavě vysvětlil smysl, okolnosti a podmínky, za nichž soud k nařízení předběžného opatření přistupuje. O těchto podmínkách je shoda nejen v judikatuře obecných soudů, podle níž zatímní úprava právních poměrů účastníků má místo jen tehdy, je-li potřeba (prozatímně) upravit před rozhodnutím ve věci samé právní (nikoli faktické) poměry účastníků, přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje a nesmí jím prejudikován konečný výsledek sporu; srov. např. sp. zn. 10 Cm 474/94 In: SoRo. 98, 7: 173, sp. zn. 10 Co 526/2002 ObP. 97, 4: 25], ale i v judikatuře Ústavního soudu (srov. sp. zn. IV. ÚS 189/01 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 24. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 2002, str. 327). Krajský soud pak přesvědčivě dovodil, že v této konkrétní souzené věci nebyly žalobkyní tvrzené skutečnosti ani dostatečně osvědčeny, jestliže listiny, jež předložila, obsahují toliko její tvrzení obsažená v trestních oznámeních či v Centru pro oběti domácího násilí. Tento závěr nemíní Ústavní soud přehodnocovat, protože nedospěl k názoru, že by byl svévolný či že by měl povahu tzv. extremního rozporu v hodnocení důkazů ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že napadeným usnesením Krajského soudu v Praze k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Pouče ní : Proti usnesení Ústavníhosoudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. února 2005

JUDr. Ivana Janů

předsedkyně senátu Ústavního soudu