I. ÚS 2929/07 #1Nález ÚS ze dne 09.10.2008 K otázce úhrady nákladů řízení státu zastoupeného advokátem

Je-li stát k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, kterým byl v přezkoumávaném případě advokát.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku, soud svůj výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil jen odkazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Otázkou, zda se skutečně jedná o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, se nezabýval. Tím zatížil své rozhodnutí vadou, mající ústavněprávní rozměr, spočívající v porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

I.ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008

N 167/51 SbNU 65

K otázce úhrady nákladů řízení státu zastoupeného advokátem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera - ze dne 9. října 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 ve věci ústavní stížnosti Centrum stavebního inženýrství, a. s., se sídlem Praha 10, Pražská 16, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2007 č. j. 13 Co 24/2007-253, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení (za právní zastoupení České republiky - Ministerstva financí advokátem) ve výši 563 269 Kč.

Výrok

I. Výrokem II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2007 č. j. 13 Co 24/2007-253 došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Výrok II. shora označeného rozsudku se proto zrušuje.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení výroku II. v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, kterým bylo rozhodnuto o její povinnosti (v řízení před obecnými soudy žalobkyně) zaplatit žalované České republice, Ministerstvu financí (dále též "žalovaná") náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 563 269 Kč (náklady právního zastoupení advokátem). Tímto výrokem odvolacího soudu došlo podle stěžovatelky k zásahu do jejího základního práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Náklady řízení žalované totiž nebyly podle stěžovatelky náklady účelně vynaloženými. Ministerstvo financí totiž disponuje dostatečným množstvím odborných zaměstnanců, způsobilých zajišťovat ochranu zájmů České republiky v řízeních před soudy. Nebyl tedy důvod, aby v předmětném řízení zastupoval žalovanou advokát, a nikoli pověřený pracovník Ministerstva financí. Stěžovatelka sice nezpochybňuje právo České republiky nechat se zastupovat advokátem, ale v takovém případě nelze odměnu advokáta považovat za "účelně vynaložené náklady", k jejichž náhradě by soud mohl zavázat druhého účastníka sporu ve smyslu § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

V souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") byla vyžádána vyjádření účastníků řízení.

Městský soud v Praze zdůraznil, že kterýkoli účastník soudního řízení, tedy i advokát či právnická osoba zaměstnávající právníky, má právo přibrat si jako zástupce advokáta, který mu v řízení poskytne odbornou právní pomoc. Náklady takového zastoupení jsou proto vždy potřebné k účelnému bránění práva, v tomto případě žalované strany. Postupem soudu ani jeho rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky, proto navrhl ústavní stížnost odmítnout či zamítnout.

Ministerstvo financí, jako vedlejší účastník řízení, za které podal vyjádření Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sdělilo, že se jednalo o spor z roku 1999, který stěžovatelka vedla původně proti dvěma žalovaným, jednak proti České republice - Ministerstvu financí, jednak proti Fondu národního majetku České republiky. Po skončení sporu vedeného proti České republice - Ministerstvu financí se vedlo řízení již jen proti Fondu národního majetku České republiky (dále též jen "FNM ČR"), který byl v řízení zastoupen advokátem, což byla tehdy běžná praxe. V souvislosti se zrušením FNM ČR k 31. 12. 2006 přešla jeho agenda na Českou republiku - Ministerstvo financí, které se tak opět ocitlo v řízení na straně žalované. Zmíněná advokátní kancelář zastupovala Českou republiku - Ministerstvo financí jen v odvolacím řízení před Městským soudem v Praze. Všechny předcházející úkony právní pomoci činila za žalovaný FNM ČR. Vzhledem ke skutečnosti, že v r. 2007, kdy již FNM ČR neexistoval, předmětný spor byl už ve stadiu odvolacího řízení, nebyl předán Ministerstvu financí k dokončení, ale dokončila jej zmíněná advokátní kancelář, které byly náklady právního zastupování přiznány podle výsledku sporu. Proto by měla být ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta.

Z obsahu ústavní stížnosti a z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2007 č. j. 13 Co 24/2007-253 Ústavní soud zjistil, že předmětem sporu před obecnými soudy byl požadavek žalobkyně (stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem) na zaplacení částky 29 506 000 Kč z titulu náhrady škody proti státu. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 8. 2005 č. j. 23 C 246/1999-168 žalobě částečně vyhověl a zamítl ji co do částky 29 430 372 Kč. Výrokem ad. III. uložil stěžovatelce zaplatit žalované straně 317 025 Kč. Doplňujícím usnesením pak mj. uložil stěžovatelce zaplatit státu zálohované náklady řízení ve výši 4 350 Kč.

K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce 51 259 Kč (výrok I.). Výrokem II. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 563 269 Kč. Tento výrok odůvodnil odkazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu s tím, že stěžovatelka byla v odvolacím řízení zcela procesně neúspěšná.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud tedy není v žádném případě soudem, který by zevrubně přezkoumával rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Jak Ústavní soud shrnul svou judikaturu týkající se otázky nákladů řízení, "je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby ... rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti" [srov. nález sp. zn. III. ÚS 607/04 ze dne 16. 2. 2006 (N 39/40 SbNU 325)].

V přezkoumávané věci tato skutečnost nastala.

Z obsahu spisu a z vyjádření Městského soudu v Praze a Ministerstva financí, za které dnes jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, vyplývá, že jde o spor z roku 1999, který vedla stěžovatelka proti žalovaným České republice - Ministerstvu financí a Fondu národního majetku České republiky. Žalovaná Česká republika - Ministerstvo financí ve věci uspěla, a poté se spor vedl pouze s druhým žalovaným - FNM ČR, který byl zastoupen advokátní kanceláří. V důsledku zrušení FNM ČR ke dni 31. 12. 2006 stanula na straně žalované opět Česká republika - Ministerstvo financí, neboť zbylá agenda FNM ČR přešla ze zákona na tuto organizační složku státu. Vzhledem k tomu, že tento spor byl v době zániku FNM ČR již ve stadiu odvolacího řízení, nebyl předán zpět Ministerstvu financí a řízení dokončila zmíněná advokátní kancelář. Za této situace uložil odvolací soud stěžovatelce povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení s odkazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu podle zásady úspěchu ve sporu, v konkrétním případě v odvolacím řízení.

Z uvedeného vyplývá, že v odvolacím řízení vystupovala na straně žalované Česká republika - Ministerstvo financí, tj. jeden z ústředních orgánů státu. Je všeobecně známo, že ústřední orgány státní správy mají zřízeny k výkonu právních agend příslušné právní (legislativní) odbory, zaměstnávající dostatečný počet odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu zájmů České republiky před soudy. To nejméně pokud jde o dobu před vydáním zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, kterým byl zřízen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který z větší části zastupování státu v řízení před obecnými soudy převzal. Nebyl tedy důvod, aby žalovanou stranu zastupoval, byť už jen v odvolacím řízení, advokát. Pokud se tak stalo, nelze za této situace na stěžovatelce spravedlivě žádat, aby hradila žalované straně náklady řízení takto vzniklé, protože tyto náklady nelze považovat za "náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva" ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Je-li stát k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, kterým byl v přezkoumávaném případě advokát.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Městskéhosoudu v Praze, zmíněný soud shora nastíněné otázky vůbec nevzal v úvahu a svůj výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil jen odkazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Otázkou, zda se skutečně jedná o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, se tedy vůbec nezabýval. Tím zatížil své rozhodnutí vadou, mající ústavněprávní rozměr, spočívající v porušení článku 36 odst. 1 Listiny.

Nezávislost rozhodování obecnýchsoudů se totiž uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z článku 36 a násl. Listiny i z článku 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 občanského soudního řádu), a to způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 občanského soudního řádu. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy [srov. nález sp. zn. III. ÚS 94/97 ze dne 26. 6. 1997 (N 85/8 SbNU 287)]. Tento požadavek se samozřejmě týká i odůvodnění výroku o nákladech řízení.

Ústavnísoud tedy stěžovatelce vyhověl a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2007 č. j. 13 Co 24/2007-253 zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro porušení základního práva stěžovatelky zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.