I. ÚS 289/95Nález ÚS ze dne 06.11.1996 K postupu soudů v řízeních o restituci majetku. K náhradě za trvalé porosty podle zákona o půdě.

Skutečnost, že k obnovení vlastnictví k pozemkům - jež bylo v rozhodném období odňato způsobem zakládajícím na straně oprávněných osob křivdu - nesprávně došlo cestou zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, místo jejich vydání podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, nelze vykládat k tíži osoby oprávněné k uplatnění náhrady za trvalé porosty.

Bylo by tedy v rozporu se zákonným právem oprávněného občana na poskytnutí náhrady, kdyby pro její odepření měla sloužit argumentace, že neprávem použitý zákon č. 87/1991 Sb. náhradu za trvalé porosty vylučuje. Koncepce, podle níž skutečnost, že vlastnictví k předmětným pozemkům bylo obnoveno v režimu zákona č. 87/1991 Sb. - byť se tak stát nemělo - zbavuje oprávněnou osobu nároků, které jí přiznávají příslušná ustanovení zákona o půdě, je nepřijatelná a je pouze důsledkem ústavně nekonformního výkladu toho, že vlastnictví k předmětným pozemkům bylo nesprávně navráceno podle zákona č. 87/1991 Sb. Pokud však byl tento výklad uplatněn, znamená to ve svých důsledcích takový zásah do zákonem zaručených práv oprávněné osoby (to jest vedle práva na obnovení vlastnictví k původním lesním pozemkům i do práva získat náhradu za neexistující lesní porosty), který by bylo možné kvalifikovat jako porušení principu právní jistoty a principu rovnosti takto postižené oprávněné osoby v relaci k ostatním oprávněným osobám.

O návrhu na změnu žaloby byl krajský soud povinen rozhodnout usnesením, proti němuž není sice odvolání přípustné, avšak jeho písemné vyhotovení musí být doručeno účastníkům, jestliže to je třeba pro vedení řízení; to platí i tehdy, jestliže účastníci nebyli přítomni vyhlášení usnesení (§ 168 odst. 2 o.s.ř.). Pokud by soud podle ustanovení § 95 odst. 2 o.s.ř. nepřipustil změnu návrhu, mohl by pokračovat v řízení o původním návrhu teprve po právní moci usnesení, v němž by uvedl všechny skutečnosti, z nichž by bylo patrno, proč by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu.

K restitučním nárokům je třeba přistupovat zvláště citlivě, aby v soudním řízení případně nedošlo k další křivdě. Restituční zákony, např. zákon č. 87/1991 Sb. nebo zákon č. 229/1991 Sb., mají zajistit, aby demokratická společnost přistoupila alespoň k částečnému zmírnění následků minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat zvláště v řízení podle těchto zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována.

I.ÚS 289/95 ze dne 6. 11. 1996

N 117/6 SbNU 339

K postupu soudů v řízeních o restituci majetku. K náhradě za trvalé porosty podle zákona o půdě.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci

ústavní stížnosti M. M., V. M. a J. S., zastoupených JUDr. J. B.,

a účastníků řízení - Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního

soudu v Havlíčkově Brodě, o ústavní stížnosti proti rozsudku

Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 10. 1995, č.j. 18 Co

103/94-52, a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodu ze dne

5. 8. 1994, č.j. 5 C 920/92-40, takto:

1. Rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 5. 8.

1994, č.j. 5 C 920/92-40, se ve výroku pod bodem I. a pod

bodem V. zrušuje.

2. Ve zbývajících částech se ústavní stížnost proti tomuto

rozsudku zamítá.

3. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 10.

1995, č.j. 18 Co 103/94-52, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatelé podali ústavní stížnost proti v záhlaví uvedeným

rozsudkům, kterými byla zamítnuta jejich žaloba proti žalovaným

subjektům, Silnice, s.p. v likvidaci, H.K., a Lesy České

republiky, s.p., H.K., o náhradu za trvalé porosty podle zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Na obou žalovaných

požadovali náhradu za porosty, které byly vytěženy na pozemcích

v obvodu kamenolomu U., a na druhožalovaném požadovali náhradu za

porosty na parcele č. 67/12, která jim byla vydána pozemkovým

úřadem podle § 9 zákona č. 229/1991 Sb., a za porosty na parcele

č. 67/3, na níž byl ukončen nájem.

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 5. 8. 1994,

č.j. 5 C 920/92-40, rozhodl takto:

I. Žaloba, aby žalovaný č. 1 Silnice, státní podnik v likvidaci,

H.K., a žalovaný č. 2 Lesy České republiky, státní podnik, H.

K., byli uznáni povinnými zaplatit žalobcům společně

a nerozdílně částku 47 065,- Kč, se zamítá.

II. V částce 722 935,- Kč se řízení proti prvému a druhému

žalovanému zastavuje.

III. Žaloba, aby druhý žalovaný byl uznán povinným zaplatit

žalobcům částku 10 681,-Kč, se zamítá.

IV. V částce 189 319,- Kč proti druhému žalovanému se řízení

zastavuje.

V. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně prvému

žalovanému náklady tohoto řízení ve výši 16 578,- Kč, a to do

tří dnů od právní moci rozsudku na účet JUDr. D. K.

Žalobci jsou dále povinni zaplatit společně a nerozdílně

druhému žalovanému náklady tohoto řízení ve výši 11 939,-Kč, a to

do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet JUDr. Z. J.

Okresní soud zjistil, že žalobci byli oprávněnými osobami

podle zákona č. 87/1991 Sb. a Silnice, s.p., H.K., byly povinnou

osobou dle tohoto zákona k vydání původní parc. č. kat. 67/4

v kat. území U.. Dohodou o vydání nemovitosti byly stěžovatelům

vydány dle zákona č. 87/1991 Sb. pozemky p.č. 67/4, p.č. 67/17,

p.č. 67/11, 67/13, 67/14, 67/15, p.č. 67/9 a p.č. 67/10, vše

v kat. území U. a tato dohoda mezi účastníky byla registrována

Státním notářstvím v Havlíčkově Brodě pod č. Reh 256/91. Dále bylo

zjištěno, že žalobci se stali spoluvlastníky části původní parcely

č. kat. 67/4, dnes vedené v EN jako část p.č. 67/12 o výměře 6

284 m2. Žalobci prokázali, že jsou oprávněnými osobami k vydání

tohoto pozemku a uzavřeli s druhým žalovaným dne 18. 12. 1992

dohodu schválenou pozemkovým úřadem, kterým jim byl vydán pozemek

č. 67/12 - les a pozemek č. 67/3, u něhož byla zrušena nájemní

smlouva.

Pokud se jednalo o žalobu proti prvému a druhému žalovanému

na náhradu trvalých porostů na pozemcích, které byly vydány podle

zákona č. 87/1991 Sb., dospěl okresní soud k závěru, že náhrada za

tyto porosty nepřísluší, neboť podle tohoto zákona nelze nárok na

náhradu za trvalé porosty uplatňovat. Pokud jde o náhradu za

trvalé porosty na parc. č. 67/12 v kat. úz. U., která byla vydána

podle zákona č. 229/1991 Sb., ani zde nebylo možno na druhém

žalovaném požadovat finanční plnění. Podle ustanovení § 16 odst.

4 zákona č. 229/1991 Sb. náhrada totiž spočívá ve věcech, které

povinná osoba k poskytnutí náhrady vlastní nebo k nimž měla právo

hospodaření k 24. 6. 1991, popř. v podílu na jmění této osoby,

a to až do výše hodnoty náhrady za trvalé porosty, pokud se

účastníci nedohodnou jinak.

Rovněž v případě požadované náhrady za trvalé porosty na

parc. č. 67/3 v kat. úz. U., na které byl druhému žalovanému

ukončen nájemní vztah, podle názoru soudu nepřísluší žalobcům

finanční náhrada, neboť náhrada se v těchto případech poskytuje

obdobným způsobem (zřejmě jak je stanoveno v ustanovení § 16 odst.

4 zákona č. 229/1991 Sb.), neboť tento zákon jiný způsob náhrady

nezná. I v tomto případě se žalobci mohli domáhat maximálně

stanovení podílu na majetku druhého žalovaného, případně se mohli

domáhat vydání věcí, které druhý žalovaný měl ve svém vlastnictví

nebo v trvalém užívání, a to ke dni 24. 6. 1991. Náhradní výsadba

porostů dle ustanovení 24 odst. 4 zákona o půdě zde zřejmě

nepřipadá v úvahu s ohledem na to, že se jedná o pozemek pod

elektrovodem.

Pokud se tedy žalobci u pozemků vydaných podle zákona o půdě

domáhali peněžní náhrady za trvalé porosty z těchto pozemků, pak

okresní soud nemohl tuto náhradu přiznat, neboť by to odporovalo

ustanovení § 16 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.

Proti rozsudku okresního soudu, ve výrocích uvedených pod

body I., III. a V., podali stěžovatelé odvolání, v němž - mimo

jiné - změnili žalobu tak, že žalovaní mohou alternativně kromě

peněžního plnění ve výši 47 065,- Kč poskytnout náhradu ve věcech,

popř. v podílu na jmění, a že kromě peněžního plnění v částce 10

681,- Kč může druhožalovaný poskytnout alternativní náhradu ve

věcech v uvedené výši, popř. v podílu na jmění. Dále navrhli

změnit výrok o nákladech řízení.

Krajský soud v Hradci Králové vydal dne 9. 10. 1995 rozsudek

pod č.j. 18 Co 103/94-52, kterým změnu návrhu nepřipustil,

rozsudek okresního soudu v napadených výrocích pod body I. a III.

potvrdil, a ve výroku pod bodem V. jej potvrdil částečně.

V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že základ sporu spočíval

v odpovědi na otázku, zda je možné, aby žalobcům byla přiznána

náhrada za trvalé porosty podle zákona č. 229/1991 Sb., když

pozemky, na nichž se porosty nacházely, jim byly vydány podle

zákona č. 87/1991 Sb. Okresní soud na ni odpověděl záporně

a odvolací soud je téhož názoru. Žalobcům je nutno dát za pravdu,

že předmětné pozemky jim neměly být vydány podle zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Šlo o zemědělské

pozemky, jejichž restituci upravil zvláštní zákon č. 229/1991 Sb.,

o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku

(vyhlášený v úplném znění pod č. 195/1993 Sb.). Zákon č. 87/1991

Sb., a to ani po pozdějších novelizacích zákony č. 267/1992 Sb.

a č. 116/1994 Sb., neměl ustanovení o náhradách za trvalé porosty

obdobná těm, které upravuje zákon č. 229/1991 Sb., a i podle

názoru odvolacího soudu není možné jej jimi jakkoli "doplňovat".

Opačné mínění, zastávané žalobci, prý nelze opřít o žádné

ustanovení platného práva. Neexistuje předpis, který by dnes

umožňoval přezkoumávat rozhodnutí bývalého Státního notářství

v Havlíčkově Brodě ze dne 10. 10. 1991, sp. zn. Reh 256/91, kterým

byla registrována dohoda o vydání nemovitosti ze dne 27. 9. 1991,

jež se kromě kamenolomu týkala i předmětných pozemků a opírala se

výslovně o ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud dále

uvedl, že vzhledem k tomu, že na věc nelze použít ustanovení

zákona č. 229/1991 Sb., nepřipustil ani změnu žaloby, kterou se

žalobci v odvolacím řízení domáhali alternativního plnění.

Výsledky dosavadního řízení by nemohly být podkladem pro

rozhodnutí o změněné žalobě, která by nakonec stejně nemohla mít

úspěch (mylně uveden § 25, správně jde o ustanovení § 95 a § 211

o.s.ř.).

Stěžovatelé napadli oba uvedené rozsudky ústavní stížností,

v níž uvedli, že žádali o vydání "kamenolomu U." podle zákona č.

87/1991 Sb., tj. pouze staveb a technického vybavení kamenolomu;

podnik Silnice, s.p. v likvidaci, H.K., o své vůli a bez návrhu

stěžovatelů zahrnul do dohody o vydání kamenolomu i původně lesní

pozemky, které byly dotčeny těžbou kamenolomu. Dohoda byla

uzavírána krátce po účinnosti zákona o půdě, takže stěžovatelé

nemohli posoudit dopad tohoto postupu na jimi uplatňované nároky

podle zákona o půdě. Dohoda o vydání věci byla rovněž nesprávně

registrována tehdejším státním notářstvím. Proto při uplatňování

náhrady za trvalé porosty na pozemcích dotčených těžbou vycházeli

stěžovatelé z toho, že předmětné pozemky správně měly být vydány

podle zákona o půdě, neboť v době jejich převzetí státem se

jednalo o půdu, která tvořila lesní půdní fond. Náhrada za trvalý

porost však přitom nenáleží jen v těch případech, kdy pozemek byl

(skutečně) vydán podle zákona o půdě, jak se snažili dovozovat

žalovaní a jak věc posoudily soudy obou stupňů, ale náleží

i tehdy, kdy pozemek podle zákona o půdě být vydán měl (§ 15 odst.

2 zákona o půdě). Z toho stěžovatelé dovozovali, že pokud byl

pozemek vydán nesprávně podle jiného restitučního předpisu než

podle zákona o půdě, přestože se na jeho vydání zákon o půdě

vztahuje, je nárok na náhradu za trvalé porosty podle § 15 odst.

2 zákona o půdě důvodný. S touto námitkou se však obecné soudy

nevypořádaly. Pokud soudy obou stupňů vyšly z toho, že náhrada za

trvalé porosty náleží jen v těch případech, kdy pozemky byly

vydány podle zákona o půdě a nenáleží v těch případech, kdy

k jejich vydání nesprávně došlo podle jiného restitučního

předpisu, bylo tím porušeno základní právo stěžovatelů, zakotvené

v článku 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina),

který stěžovatelům zaručuje rovnost v právech.

Pokud jde o uplatnění náhrad za trvalé porosty na pozemku

parc. č. 67/12 v kat. území U., kde k vydání pozemku došlo podle

zákona o půdě, a na pozemku parc. č. 67/3 v kat. území U., na němž

byl ukončen nájem, je podle názoru stěžovatelů nepochybné, že jim

v těchto případech náhrada za trvalé porosty náleží. Přesto soud

prvého stupně náhradu nepřiznal v podstatě s odůvodněním, že zákon

o půdě neumožňuje požadovat peněžité plnění. Podle § 16 odst. 4

zákona o půdě náhrada spočívá ve věcech, které povinná osoba

k poskytnutí náhrady vlastní nebo k nimž měla právo hospodaření,

popř. v podílu na jmění této osoby. Stěžovatelé s přihlédnutím

k tomuto právnímu názoru soudu prvého stupně v podaném odvolání

změnili žalobu tak, že vedle peněžitého plnění požadovali

alternativně i plnění ve věcech, popř. ve jmění povinné osoby,

a to pokud šlo o náhradu za trvalé porosty na pozemcích parc. č.

67/12 a 67/3 kat. území U., tak i v případech náhrady za trvalé

porosty dotčené těžbou. Krajský soud v Hradci Králové však změnu

žaloby nepřipustil, přičemž z odůvodnění jeho rozhodnutí není

zcela zřejmé, proč tak neučinil ve vztahu proti s.p. Lesy České

republiky, H. K., pokud šlo o náhradu za trvalé porosty na

pozemcích parc. č. 67/12 a 67/3 v kat. území U.. Zarážející je

odůvodnění rozsudku krajského soudu o nepřipuštění změny žaloby

tím, že "výsledky dosavadního řízení by nemohly být podkladem pro

rozhodnutí o změněné žalobě, která by nakonec stejně nemohla mít

úspěch". Podle názoru stěžovatelů došlo i v tomto případě

k porušení jejich základního práva zakotveného v článku 1 Listiny,

které jim zaručuje rovnost v právech.

Stěžovatelé doplnili ústavní stížnost podáním ze dne 24. 1.

1996, podle něhož v případě náhrad za trvalé porosty na pozemcích

parc. č. 67/12 a 67/3 kat. území U. - kdy je nepochybné, že

náhrada za trvalé porosty stěžovatelům náleží - dospěl krajský

soud nesprávně k názoru, že stěžovatelé nemohou uspět se svými

nároky na náhradu za trvalé porosty ani u těchto pozemků, které

jim byly vydány podle zákona o půdě, resp. u nichž byl ukončen

nájem. Krajský soud tak znemožnil stěžovatelům domáhat se jejich

práva u soudu, aniž by zdůvodnil, proč na jejich případ nelze

ustanovení zákona o půdě použít. Tímto postupem došlo k jejich

diskriminaci, neboť byli vyloučeni z poskytnutí náhrady za trvalé

porosty, která jim podle zákona o půdě nepochybně náleží. Tím

došlo k porušení článku 96 Ústavy, podle něhož všichni účastníci

řízení mají před soudem rovná práva. Postupem krajského soudu pak

byl porušen i článek 36 odst. 1 Listiny, podle něhož se každý může

domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého

a nestranného soudu, neboť soud o právu, které stěžovatelům podle

zákona o půdě svědčí, odmítl provést řízení (a v jeho rámci

připustit změnu žaloby) s odůvodněním, že žaloba by nakonec stejně

nemohla mít úspěch. Krajský soud svým rozhodnutím odepřel

stěžovatelům právo na uplatnění náhrady za trvalé porosty na

pozemcích, které jim byly znárodněny bez poskytnutí náhrady. Tím

došlo též k porušení článku 36 odst. 3 Listiny, podle něhož každý

má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím

jiného státního orgánu či orgány veřejné správy, článku 11 odst.

1 Listiny, podle něhož každý má právo vlastnit majetek, a článku

11 odst. 4 Listiny, podle něhož vyvlastnění nebo nucené omezení

vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě

zákona a za náhradu. Stěžovatelům byly vyvlastněny bez náhrady

téměř 4 ha lesa, trvalé porosty na těchto pozemcích byly vytěženy,

aniž by stěžovatelům byla poskytnuta jakákoli náhrada, a nyní je

jim odepíráno právo i na náhradu za trvalé porosty, která jim

přísluší podle zákona o půdě.

Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po

stránce formální (§ 72 odst. 2 a § 43 odst. 1 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání

ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu

v Hradci Králové nabyl právní moci dne 6. 11. 1995. Ústavní

stížnost je datována dnem 20. 12. 1995 a došla Ústavnímu soudu dne

22. 12. 1995, takže lhůta k jejímu podání podle ustanovení § 72

odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. byla zachována. Ani jiné formální

nedostatky předložené ústavní stížnosti nebyly zjištěny.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci i vedlejší

účastníci řízení.

Okresní soud v Havlíčkově Brodě nepovažuje ústavní stížnost

za důvodnou a navrhl, aby byla odmítnuta. Při vydání napadeného

rozsudku se soud řídil platnými právními předpisy, konkrétně na

daný případ aplikoval zákon č. 87/1991 Sb. a zákon č. 229/1991 Sb.

v platném znění. Okresní soud souhlasil s tím, aby bylo upuštěno

od ústního jednání (viz č.l. 25).

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní

stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a uvedl, že

právní názory v něm zaujaté - zejména názor, že nelze přiznat

náhradu za trvalé porosty podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.,

když pozemky, na nichž se porosty nacházely, byly vydány podle

zákona č. 87/1991 Sb. - jsou ve shodě s praxí, kterou tento soud

zastává. K dalším námitkám stěžovatelů, pokud šlo o náhradu za

trvalé porosty na pozemcích parc. č. 67/12 a 67/3 v kat. území U.,

které byly vydány podle zákona č. 229/1991 Sb., resp. u nichž byl

ukončen nájem, se krajský soud nevyjádřil. Dále krajský soud

vyslovil souhlas s tím, aby Ústavní soud podle § 44 odst. 2 zákona

č. 182/1993 Sb. upustil od ústního jednání (viz č.l. 18).

Lesy České republiky, státní podnik, H.K., jako vedlejší

účastník uvedly, že rozhodnutí soudů považují za správná, neboť

k vydání předmětných nemovitostí došlo podle zákona č. 87/1991 Sb.

v platném znění. Ve smyslu ustanovení § 28 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb. se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdaly (viz

č.l. 12).

Silnice, s.p. v likvidaci, H. K., jako vedlejší účastník

prohlásily, že ústavní stížnost považují za nedůvodnou. Plně

odkazují na závěry rozsudků obou soudů, s nimiž se ztotožňují,

a zdůrazňují, že se stěžovatelé svou výzvou podanou ve smyslu

zákona č. 87/1991 Sb. domáhali vydání kamenolomu U. jako takového,

nikde nespecifikovali, že by měli zájem na vydání jen některých

pozemkových parcel a jen některého majetku a jiného nikoli. To

znamená, že sami nepožadovali vydání některých pozemků podle

jiného zákona a kamenolom jim byl na základě jejich žádosti vydán

jako celek. Proto jim nelze přiznat náhradu za porosty podle

zákona o půdě. Silnice H. K., s.p. v likvidaci, se současně vzdaly

postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení (č.l. 15).

Stěžovatelé prostřednictvím právní zástupkyně JUDr. J. B.

sdělili, že ve smyslu ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 182/1993

Sb. trvají na ústním jednání (viz č.l. 27).

V ústavní stížnosti a v jejím doplnění se stěžovatelé

dovolávali níže uvedených článků Ústavy a Listiny základních práv

a svobod:

článek 1 Ústavy - Česká republika je svrchovaný, jednotný

a demokratický právní stát založený na úctě

k právům a svobodám člověka a občana.

článek 96 odst.1 Ústavy - Všichni účastníci řízení mají před

soudem rovná práva.

článek 1 prvá věta Listiny - Lidé jsou svobodní a rovní

v důstojnosti i v právech.

článek 3 odst.1 Listiny - Základní práva a svobody se zaručují

všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy

pleti, jazyka, víry a náboženství,

politického nebo jiného smýšlení,

národního nebo sociálního původu,

příslušnosti k národnostní nebo etnické

menšině, majetku, rodu nebo jiného

postavení.

článek 11 odst.1 Listiny - Každý má právo vlastnit majetek.

článek 11 odst.4 Listiny - Vyvlastnění nebo nucené omezení

vlastnického práva je možné jen ve

veřejném zájmu, a to na základě zákona

a za náhradu.

článek 36 odst.1 Listiny - Každý se může domáhat stanoveným

postupem svého práva u nezávislého

a nestranného soudu a ve stanovených

případech u jiného orgánu.

článek 36 odst.3 Listiny - Každý má právo na náhradu škody

způsobené mu nezákonným rozhodnutím

soudu, jiného státního orgánu či orgánu

veřejné správy nebo nesprávným úředním

postupem.

Stěžovatelé se dále dovolávali stanoviska občanskoprávního

kolegia Nejvyššího soudu České republiky z 19. 12. 1995, Cpjn

36/95, a to pod bodem 13 - v němž se zejména uvádí:

Pokud jde o náhrady upravené v ustanovení § 14, § 15 a § 16

zákona č. 229/1991 Sb., je třeba mít na zřeteli, že se pozemky

vydávají oprávněným osobám ve stavu v jakém jsou a nevypořádávají

se rozdíly v ceně, výnosnosti, bonitě apod. Výjimku tvoří náhrady

za trvalé porosty, jestliže v době vydání pozemku již na pozemku

nejsou stejné nebo srovnatelné porosty. Trvalými porosty jsou

zejména ovocné stromy, porosty viniční a chmelní, lesní porosty

a okrasné dřeviny. K uplatnění nároku na náhradu podle ustanovení

§ 14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. stačí jen uplatnit tento nárok

na náhradu, aniž by bylo třeba zároveň obligatorně uplatňovat

nárok na vydání nemovitosti.

Soud může uložit platební povinnost žalovaného jen ohledně

finanční náhrady za porosty ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1

zákona č. 229/1991 Sb. a nikoli ohledně ostatních náhrad (srov.

§ 16 odst. 2 a 4 téhož zákona). Protože je např. v ustanovení §

16 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. stanoveno, v čem náhrada spočívá

(ve věcech nebo v podílu na jmění), nemůže soud přiznat náhradu

jinou, i když byla uplatněna žalobou, pokud se ovšem účastníci

nedohodli jinak. Při uzavření dohody o poskytnutí náhrady je možné

učinit předmětem náhrady bez dalšího hned peněžité plnění;

k tomuto závěru dospěl Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku

sp. zn. 14 Co 167/94, vydaném v právní věci vedené u Okresního

soudu v Chrudimi pod sp. zn. 9 C 44/93.

Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených rozsudků

a se zřetelem k citovaným článkům Ústavy a Listiny základních práv

a svobod dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je

důvodná jen zčásti.

Ústavní soud se v souzené věci zabýval postupem soudů

v těchto směrech:

a) zamítnutím žaloby o peněžní náhradu za trvalé porosty na

pozemcích, které byly vydány podle zákona č. 87/1991 Sb.,

b) zamítnutím žaloby o peněžní náhradu za trvalé porosty na

pozemku parc. č. 67/12, kat. úz. U., který byl vydán podle

zákona č. 229/1991 Sb., a za trvalé porosty na pozemku parc.č.

67/3, kat. úz. U., na němž byl ukončen nájem (§ 24 odst. 3

zákona č. 229/1991 Sb.), a nepřipuštěním změny žaloby

v odvolacím řízení, pokud stěžovatelé jako žalobci navrhli, že

jim kromě peněžního plnění "mohou žalovaní poskytnout náhradu

za trvalé porosty ve věcech" v hodnotě požadované za trvalé

porosty, popř. v podílu na jmění žalovaných.

Pokud se týká rozhodnutí soudů ve věci sub a) shora, soudy

zamítly žalobu stěžovatelů na náhradu za trvalé porosty jen proto,

že pozemky nebyly vydány podle zákona o půdě, přestože je

nepochybné, jak soudy konstatovaly, že na pozemky, u nichž je

náhrada za trvalé porosty požadována, se zákon o půdě vztahuje.

(Ve všech případech jde o pozemky, které v době přechodu na stát

tvořily lesní půdní fond.) Podle názoru Ústavního soudu však

skutečnost, že k obnovení vlastnictví k pozemkům - jež bylo

v rozhodném období odňato způsobem zakládajícím na straně

oprávněných osob křivdu - nesprávně došlo cestou zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, místo jejich vydání

podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě

a jinému zemědělskému majetku, nelze vykládat k tíži osoby

oprávněné k uplatnění náhrady za trvalé porosty. Cílem restituce

původních lesních pozemků je totiž obnovení vlastnictví

k pozemkům, jejichž vydání nebrání žádná ze zákonných překážek

(např. zastavěnost) a současně poskytnutí náhrady za trvalý

porost, jestliže na pozemku v době jeho vydání není cenově

srovnatelný porost nebo na něm není žádný trvalý porost.

V restitučních věcech je vydávající obvykle (a to i v tomto

případě) pars potentior (zpravidla právnická osoba), u něhož lze

právem předpokládat solidní přehled o skutkové a právní situaci

a tedy i zajištění vydání nemovitostí podle zákona o půdě, jenž

měl být v souzené věci správně použit. Totéž se týká i činnosti

státního notářství, tedy státního orgánu, který registroval dohodu

o vydání nemovitostí nesprávně vydaných podle zákona č. 87/1991

Sb. Krajský soud v odůvodnění rozsudku argumentoval tím, že

neexistuje předpis, který by dnes umožňoval přezkoumávat

rozhodnutí bývalého Státního notářství v Havlíčkově Brodě, jímž

byla registrována dohoda o vydání nemovitostí týkající se kromě

kamenolomu i předmětných pozemků. Tato skutečnost však - se

zřetelem na právní názor Ústavního soudu - není z hlediska ochrany

základních práv a svobod na překážku nového posouzení věci, pokud

jde o uplatnění nároku na náhradu za trvalé porosty.

Je třeba zdůraznit, že restituce (a s nimi související

ochrana oprávněných osob) jsou důležitou formou privatizace

majetku, která je základem transformace české ekonomiky. Ochrana

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku je

ostatně zřejmá i ze speciálních právních předpisů, např. ze zákona

č. 39/1993 Sb., o pokutách a kaucích za nedodržování zákonů

upravujících transformaci zemědělských družstev a nápravu

majetkových křivd v oblasti vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku.

Názor Ústavního soudu lze podepřít i argumenty normativní

povahy. V tomto směru je na místě odkázat zejména na ustanovení

§ 15 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož jestliže na

pozemku nebo jeho části, který má být vydán podle tohoto zákona

(ne tedy který byl skutečně vydán podle zákona č. 229/1991 Sb.),

byl v době jeho převzetí státem nebo jinou právnickou osobou

trvalý porost a jestliže na tomto pozemku není v době jeho vydání

žádný trvalý porost, náleží oprávněné osobě náhrada za trvalý

porost ve výši ceny trvalého porostu, který se na pozemku nacházel

v době jeho převzetí státem nebo jinou právnickou osobou. Bylo by

tedy v rozporu se zákonným právem oprávněného občana na poskytnutí

náhrady, kdyby pro její odepření měla sloužit argumentace, že

neprávem použitý zákon č. 87/1991 Sb. náhradu za trvalé porosty

vylučuje. Koncepce, podle níž skutečnost, že vlastnictví

k předmětným pozemkům bylo obnoveno v režimu zákona č. 87/1991 Sb.

- byť se tak stát nemělo - zbavuje oprávněnou osobu nároků, které

jí přiznávají příslušná ustanovení zákona o půdě, je nepřijatelná

a je pouze důsledkem ústavně nekonformního výkladu toho, že

vlastnictví k předmětným pozemkům bylo nesprávně navráceno podle

zákona č. 87/1991 Sb. Pokud však byl tento výklad uplatněn,

znamená to ve svých důsledcích takový zásah do zákonem zaručených

práv oprávněné osoby (to jest vedle práva na obnovení vlastnictví

k původním lesním pozemkům i do práva získat náhradu za

neexistující lesní porosty), který by bylo možné kvalifikovat jako

porušení principu právní jistoty a principu rovnosti takto:

postižené oprávněné osoby v relaci k ostatním oprávněným osobám.

Pro tento názor svědčí i okolnost, že podle ustanovení § 1

odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. se tohoto zákona nepoužije na

zmírnění křivd, které jsou předmětem úpravy zvláštního zákona.

Tímto zákonem lze rozumět i zákon č. 229/1991 Sb., byť byl vydán

až později. Oproti tomu zákon č. 229/1991 Sb. nemá žádné výslovné

ustanovení, že jeho použití je vyloučeno na zmírnění těch křivd,

které jsou předmětem úpravy obsažené ve zvláštním zákonu.

Srovnáním těchto dvou zákonných předpisů lze pak dovodit, že zákon

č. 229/1991 Sb. je aplikovatelný i v případech, kdy mylně došlo

k restituci podle jiného zákona, ale zůstaly neuspokojeny ty

nároky restituenta, které jsou výlučně upraveny v zákoně č.

229/1991 Sb., jak je tomu v případě náhrad podle ustanovení § 15

odst. 3 tohoto předpisu. Oba soudy tedy pochybily, když vyloučily

poskytnutí náhrady za trvalé porosty u pozemků nesprávně vydaných

podle zákona č. 87/1991 Sb., ačkoli bylo nepochybně zjištěno, že

šlo o zemědělské pozemky, jejichž restituci upravil zákon č.

229/1991 Sb.

Z těchto důvodů je třeba ohledně otázek uvedených pod bodem

a) na č.l. 12 nálezu zrušit rozsudek soudu prvého stupně v části

sub I., která se týká uplatnění nároků na náhradu za trvalé

porosty na pozemcích, které měly být vydány podle zákona o půdě,

a v části sub V., týkající se nákladů řízení. Pokud jde o body II.

a IV. tohoto rozsudku, bylo řízení okresním soudem zastaveno

(neboť žaloba byla vzata zpět), takže v těchto bodech není zrušení

rozsudku důvodné. Totéž se týká návrhu na zrušení bodu III.

uvedeného rozsudku, neboť jde o nárok na peněžní náhradu za trvalé

porosty u pozemku parc. č. 67/12 v kat. úz. U., kde k vydání

pozemku došlo podle zákona o půdě, a u pozemku parc. č. 67/3

v kat. úz. U., na němž byl ukončen nájem. U těchto pozemků by

přiznání peněžní náhrady bylo v rozporu s ustanovením § 16 odst.

4 zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož náhrada spočívá buď ve

věcech nebo v podílu na jmění povinné osoby.

Pokud jde o rozsudek soudu druhého stupně, je třeba jej celý

zrušit (a to z týchž důvodů), pokud odvolací soud ve výroku pod

bodem II. napadeného rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvého

stupně ve výroku pod bodem I. V ostatních částech je nutno tento

rozsudek zrušit z důvodů, které jsou dále podrobně rozvedeny

k otázkám uvedeným pod bodem b) nálezu na str. 16 a dalších.

Ohledně otázek uvedených pod bodem b) (viz č.l. 12 nálezu)

Ústavní soud konstatuje, že se krajský soud v odůvodnění

rozhodnutí ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry

okresního soudu, na něž odkázal. I když dodatečně nerozlišil

pozemky, které byly vydány podle zákona č. 87/1991 Sb., a pozemky,

které byly vydány podle zákona č. 229/1991 Sb., nicméně uvedl, že

na věc nelze použít ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. Soud

nepřipustil ani změnu žaloby, kterou se žalobci v odvolacím řízení

domáhali alternativního plnění, a prohlásil, že výsledky

dosavadního řízení by nemohly být podkladem pro rozhodnutí

o změněné žalobě, která by nakonec stejně nemohla mít úspěch.

Odvolací soud však toto tvrzení blíže nezdůvodnil; ostatně stěží

lze akceptovat i závěr jeho odůvodnění, pokud jde o nepřipuštění

změny žaloby, v němž se již předem uvádí, že by i změněná žaloba

stejně nemohla mít úspěch. Tato dedukce zřejmě souvisí se základní

koncepcí obou soudů (výše uvedenou), podle níž oprávněný nemůže

úspěšně žalovat o náhradu za trvalé porosty, jestliže byly

příslušné pozemky vydány (byť nesprávně) podle zákona č. 87/1991

Sb. a nikoli podle zákona č. 229/1991 Sb.

K postupu odvolacího soudu po procesní stránce, pokud jde

o návrh žalobců na změnu žaloby podle ustanovení § 95 odst. 1

o.s.ř., zaujal Ústavní soud tento názor: O návrhu na změnu žaloby

byl krajský soud povinen rozhodnout usnesením, proti němuž není

sice odvolání přípustné, avšak jeho písemné vyhotovení musí být

doručeno účastníkům, jestliže to je třeba pro vedení řízení; to

platí i tehdy, jestliže účastníci nebyli přítomni vyhlášení

usnesení (§ 168 odst. 2 o.s.ř.). Tento postup nebyl v souzené věci

zachován. Podle protokolu o jednání před odvolacím soudem (č.l.

50 spisu č.j. 18 Co 103/94) žalobci ani jejich zástupce se po

písemné omluvě k jednání nedostavili a soud jednal v jejich

nepřítomnosti. Pokud by soud podle ustanovení § 95 odst. 2 o.s.ř.

nepřipustil změnu návrhu, mohl by pokračovat v řízení o původním

návrhu teprve po právní moci usnesení, v němž by uvedl všechny

skutečnosti, z nichž by bylo patrno, proč by výsledky dosavadního

řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu.

Ostatně, tento názor vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu ČSR

z 31. 10. 1975, sp. zn. 3 Cz 100/75. Místo tohoto postupu

nepřipustil odvolací soud změnu žaloby ve vlastním rozsudku bez

náležitého odůvodnění (srov. bod I rozsudku krajského soudu). Bude

tedy věcí krajského soudu, aby po zrušení napadeného rozsudku

připuštění změny žaloby znovu zvážil, mimo jiné proto, že

nepřipustil změnu žaloby zejména z toho důvodu, "že na věc nelze

použít zákon č. 229/1991 Sb.", ač tento zákon podle právního

názoru Ústavního soudu pro rozhodování o náhradách za trvalé

porosty na pozemcích, které byly v restituci stěžovatelům vráceny,

měl být v souzené věci použit. Mimo to - jak již bylo uvedeno

- stěží lze akceptovat i závěr lakonického odůvodnění

o nepřipuštění změny žaloby, v němž se předem uvádí, že by změněná

žaloba nakonec stejně nemohla mít úspěch.

Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda určitý "procesní

nedostatek může nalézt ústavní ochranu", i kdyby právu z hlediska

hmotného bylo učiněno zadost. Ústavní soud již ve svém nálezu

vydaném pod sp. zn. I. ÚS 59/95 uvedl, že je povinností Ústavního

soudu, aby náležitě zvážil dodržování procesních principů, neboť

jejich ignorování může vést k porušení základních práv a svobod

občanů zaručených ústavními zákony a mezinárodními smlouvami ve

smyslu článku 10 Ústavy. V této souvislosti pak přihlédl k tomu,

že podle článku 90 Ústavy jsou soudy především povolány k tomu,

aby stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Tímto

stanoveným způsobem je v souzené věci postup podle občanského

soudního řádu. Krajský soud nepostupoval v souladu s tímto

zákonem, jestliže nedodržel postup podle § 95 odst. 2 o.s.ř.

Ústavní soud se proto zabýval otázkou, zda nedodržením stanoveného

postupu došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod

stěžovatelů zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou

podle článku 10 Ústavy, neboť ne každá nezákonnost porušení těchto

práv zakládá a není tedy vždy důvodem k poskytnutí ochrany před

Ústavním soudem (srov. např. věc II. ÚS 45/94). V dané věci je

nutno konstatovat, že šlo o restituční nároky, k nimž je třeba

přistupovat zvláště citlivě, aby v soudním řízení případně nedošlo

k další křivdě. Restituční zákony, např. zákon č. 87/1991 Sb. nebo

zákon č. 229/1991 Sb., mají zajistit, aby demokratická společnost

přistoupila alespoň k částečnému zmírnění následků minulých

majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně

uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho

orgány jsou tedy povinny postupovat zvláště v řízení podle těchto

zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na

základních lidských právech a svobodách má být alespoň částečně

kompenzována. Se zřetelem na to dospěl Ústavní soud k závěru, že

pokud krajský soud nepostupoval v souladu s citovaným ustanovením

§ 95 odst. 2 o.s.ř., porušil tím ustanovení článku 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod, který upravuje právo každého

domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého

a nestranného soudu, jehož ochrany se stěžovatelé dovolávají.

Ze všech těchto příčin je zřejmé, že důvody zrušení rozsudku

krajského soudu u otázek uvedených pod bodem b) nálezu na str. 12

byly pouze procesního charakteru, takže po věcné stránce nebylo

nutné se v tomto rozsahu uvedeným rozsudkem zabývat.

Za tohoto stavu dospívá Ústavní soud k závěru, že vzhledem

k ústavním principům rovnosti, právní jistoty a ochrany důvěry

občanů v právo (článek 1 Ústavy), k povinnosti obecných soudů ve

smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a článku 90 Ústavy stanoveným

způsobem poskytovat ochranu právům, jakož i k článku 95 odst. 1

Ústavy, podle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem, je

třeba přisvědčit stěžovatelům v tom, že postupem soudů

v napadených rozsudcích nebyla jejich právům poskytnuta dostatečná

ochrana. Tím došlo k porušení uvedených článků Ústavy ČR a Listiny

základních práv a svobod.

Za této situace se již Ústavní soud nezabýval tvrzením

o porušení dalších článků Ústavy a Listiny, neboť to bylo

nadbytečné.

Vzhledem k výše zjištěným skutečnostem Ústavní soud rozhodl

tak, že:

a) zrušuje se část rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze

dne 5. 8. 1994, č.j. 5 C 920/92-40, uvedená pod bodem I., neboť

i u těchto pozemků vydaných podle zákona č. 87/1991 Sb. (které

měly být správně vydány podle zákona č. 229/1991 Sb.) je dáno

právo na poskytnutí druhé složky restitučního nároku, tj.

nároku na náhradu za trvalé porosty na pozemcích takto:

vydaných, a část uvedená pod bodem V., týkající se nákladů

řízení,

b) ve zbývajících částech se ústavní stížnost proti tomuto

rozsudku zamítá,

c) zrušuje se rozsudek Krajskéhosoudu v Hradci Králové ze dne 9.

10. 1995, č.j. 18 Co 103/94-52.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 6. listopadu 1996