I. ÚS 2850/20 #1Usnesení ÚS ze dne 16.03.2021

I.ÚS 2850/20 ze dne 16. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Brno, zastoupeného JUDr. Radkem Šmerdou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 42/2020-6077 ze dne 25. června 2020, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 54/2018-5814 ze dne 11. dubna 2019 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 10 T 1/2013-5650 ze dne 20. června 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu, a uložil mu za to trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku ve věznici s ostrahou, peněžitý trest ve výši 500 000 Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců a trest zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací na pět let. Odvolání stěžovatele proti rozsudku citovaným usnesením Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatel odmítl jako zjevně neopodstatněné.

2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že obecné soudy rozhodovaly opakovaně; nalézací soud jej sice nejprve uznal vinným a odsoudil, avšak druhým a třetím rozsudkem byl obžaloby zproštěn, napadený rozsudek byl vydán až po nařízené změně senátu. Podle stěžovatele jeho jednání nenaplnilo všechny znaky trestného činu a uložený trest nebyl přiměřený.

3. Stěžovatel odkazuje na svoji obhajobu a tvrdí, že se s ní obecné soudy náležitě nevypořádaly. Stěžovatel byl odsouzen jako jednatel společnosti provozující fotovoltaickou elektrárnu (FVE), který při přípravě podkladů k uvedení FVE do provozu (zajištění licence) jednal v právním omylu, protože mu nebyly známy náležitosti ani podmínky pro vypracování revizní zprávy nezbytné pro připojení FVE do rozvodné sítě. Z právních předpisů nevyplývalo, kdy může být revizní zpráva vypracována; pravidla dotvořila na základě právně nezávazné doporučující technické normy (ČSN 33 1500) až judikatura Nejvyššího správního soudu (viz například rozsudky č. j. 7 As 204/2015-66 ze dne 10. prosince 2015 či č. j. 2 As 313/2015-492 ze dne 30. března 2017). Neznal-li stěžovatel tato pravidla již v roce 2010, nejde dovodit jeho úmyslné zavinění. Obecné soudy vycházely z nesprávného předpokladu, že stěžovatel měl povědomí, za jakých podmínek a jak rychle lze revizní zprávu vyhotovit; nezohlednily, že revizní zprávy (vypracované odborníkem) po dodatečné revizi - ještě před rozhodnutím správního orgánu - konvalidovaly, ani fakt, že pro rozhodnutí stavebního úřadu nebyla revizní zpráva vůbec potřebná. Pro existenci takých (extrémních) rozporů nemohly být naplněny všechny znaky trestného činu, za který byl odsouzen.

4. Stěžovatel dále uvádí, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno 25. listopadu 2011 a ukončeno pravomocným rozhodnutím dne 11. dubna 2019 - trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, což konstatoval i nalézací soud, který uvedl, že tuto skutečnost zohlednil ve výši trestu, ale učinil tak nepřezkoumatelně; k tomu stěžovatel odkazuje judikaturu Evropského soudu pro lidská práva [rozsudek ve věci Dimitrov a Hamanov proti Bulharsku, stížnost ze dne 10. května 2011 č. 48059/06 a 2708/09 (§ 64-66)]. Za nedostatečně odůvodněný a nepodložený stěžovatel považuje rovněž uložený peněžitý trest, neboť nalézací soud nehodnotil jeho osobní a majetkové poměry.

5. Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto navrhuje napadená rozhodnutí zrušit.

6. Stěžovatel byl uznán vinným a odsouzen za to, že zadal vypracování antedatovaných revizních zpráv na zařízení, která v té době ještě neexistovala/nefungovala, a následně tyto i další nepravdivé doklady předložil správním orgánům, aby potvrdily existenci a funkčnost FVE před 31. prosincem 2010 (v případě uvedení FVE do provozu po tomto datu by nárokovaná výkupní cenu za vyrobenou elektrickou energii nečinila 12,4 Kč/kWh, ale pouze 5,5 Kč/kWh). V důsledku presumpce správnosti stěžovatelem předložených podkladů správní orgány licenci FVE udělily. Rozhodnutí o udělení licence zrušil z podnětu Nejvyššího státního zástupce nalézací soud rozsudkem č. j. 62 A 111/2013-599 ze dne 9. října 2015 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j 9 As 256/2015-229 ze dne 17. února 2016.

7. V projednávané věci rozhodovaly obecné soudy opakovaně: prvním rozsudkem nalézacího soudu č. j. 10 T 1/2013-3581 ze dne 20. června 2014 byl stěžovateli pro zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu, uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let ve věznici s ostrahou a peněžitý trest 500 000 Kč; tento rozsudek zrušil odvolací soud usnesením č. j. 3 To 112/2014-3777 ze dne 6. ledna 2015. Následně nalézací soud zprostil všechny obžalované obžaloby rozsudkem č. j. 10 T 1/20113-4880 ze dne 23. listopadu 2015, později zrušeným usnesením odvolacího soudu č. j. 3 To 58/2016-5211 ze dne 28. července 2016. Zproštěni byli obžalovaní i následným rozsudkem nalézacího soudu č. j. 10 T 1/2013-5365 ze dne 28. listopadu 2016, který odvolací soud zrušil usnesením č. j. 1 To 24/2017-5486 ze dne 1. června 2017, jímž současně nařídil rozhodnout věc senátu v jiném složení.

8. Nově složený senát nalézacího soudu vycházel z judikatury vzniklé v mezičase, vztahující se k obdobnému jednání jiných osob, z dříve provedených důkazů, závěrů správních řízení i rozhodnutí správních soudů a srozumitelně odůvodnil, proč uznal stěžovatele vinným. Tvrzení stěžovatele, že ač předložil správním orgánům nepravdivé informace, mohla FVE v době jejich rozhodování o licenci deklarované požadavky fakticky splňovat, nepovažoval nalézací soud za relevantní, i proto, že stěžovatel žádné nové revizní zprávy nepředložil. Prokázaným naopak nalézací soud shledal jednání stěžovatele, který požadoval pouze dodání revizních zpráv, aniž očekával, že budou zobrazovat skutečný stav rozestavěné FVE a při vědomí jejich nesprávnosti předložil dokumenty správním orgánům. Nalézací soud se pečlivě zabýval potřebností revizních zpráv pro rozhodnutí stavebního úřadu, naplněním všech znaků trestného činu a dovodil naplnění jeho subjektivní stránky.

9. Odvolací soud potvrdil správnost závěrů nalézacího soudu a vyloučil i stěžovatelem tvrzený odklon nalézacího soudu od závazného právního názoru, jímž byl zavázán usnesením odvolacího soudu č. j. 3 To 112/2014-3777 ze dne 6. ledna 2015. Odvolací soud odkázal též na správné závěry ohledně tvrzené konvalidace revizní zprávy (odst. 63 a násl.), stejně jako o přiměřenosti trestu a zohlednění délky trvání řízení (odst. 68 a násl.).

10. Při rozhodování o výši trestu není obecný soud povinen postupovat podle stanoveného algoritmu - matematické operace, která by měla exaktně vyjádřit uložený trest jako "součet" položek daných trestní sazbou, polehčujícími či přitěžujícími okolnostmi, případně dalšími prvky. Je úkolem soudců obecných soudů zohlednit všechny konkrétní okolnosti případu a srozumitelně je popsat; tyto požadavky nalézací soud splnil a výši uloženého trestu srozumitelně a přezkoumatelně odůvodnil.

11. V odůvodnění napadeného usnesení se odvolací soud zabýval rovněž sledem rozhodnutí ve věci a vysvětlil, jakými vadami byl stižen původní odsuzující rozsudek, což bylo možné napravit pouze jeho zrušením (odst. 45-48). Následně nalézací soud reagoval tak, že obžalované zprostil obžaloby, ačkoliv důkazní situace zůstala téměř nezměněná, aniž by dostatečně vysvětlil, co jej ke změně názoru vedlo (odst. 49). Poté, co po zrušení zprošťujícího rozsudku nalézací soud bez podstatných změn znovu obžalované zprostil, rozhodl odvolací soud při třetím zrušení a vrácení věci o změně senátu nalézacího soudu (odst. 50).

12. Obecné soudy se všemi námitkami stěžovatele zabývaly v dostatečném rozsahu a vypořádaly se s nimi ústavně konformním způsobem. Právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy neznamená, že rozhodnutí musí odpovídat očekávání účastníka řízení, ale že v řízení budou obecné soudy postupovat podle předem daných pravidel - což se v souzené věci stalo. Skutečnost, že se judikatura obecných soudů (k trestné činnosti související s hektickým vydáváním licencí na FVE v důsledku radikální změny výkupních cen oznámených jen s krátkým předstihem) i správních soudů (k požadavkům na udělení licence) v průběhu řízení vyvíjela, neznamená, že stěžovatel byl stíhán a odsouzen za jednání nacházející se mimo katalog trestního zákoníku, tedy v rozporu s čl. 39 Listiny.

13. Obecné soudy se věcí důkladně a podrobně zabývaly, jejich napadená rozhodnutí jsou odůvodněna srozumitelně a přezkoumatelně a Ústavní soud v nich nespatřuje stěžovatelem tvrzená pochybení.

14. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu