I. ÚS 2835/09 #1Usnesení ÚS ze dne 18.01.2011

I.ÚS 2835/09 ze dne 18. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci stěžovatelky společnosti DIAMANT UNIPOOL s. r. o., se sídlem Valašské Meziříčí, Bynina 186, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Brno, Lidická 57, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2009, čj. 19 Cm 18/2009 - 82, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 8. 2009, čj. 3 Cmo 211/2009 - 99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení shora označených usnesení obecných soudů, vydaných v řízení o ochranu práv k průmyslovým vzorům a ochranu proti jednání nekalé soutěže, v němž vystupovala jako žalovaná. Podle stěžovatelky v tomto řízení došlo, v důsledku nesprávného určení věcné a místní příslušnosti soudu, k porušení jejího základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V odůvodnění ústavní stížnosti popsala průběh řízení před obecnými soudy a podrobně rozvedla důvody, pro které má být, o skupinách nároků uplatněných proti ní, rozhodováno v samostatných řízeních. K projednání nároku z průmyslových vzorů je podle jejího názoru místně příslušný Městský soud v Praze a k projednání nároku na ochranu před nekalým soutěžním jednáním je místně příslušný Krajský soud v Ostravě. Stěžovatelka nesouhlasí s výkladem ustanovení OSŘ o místní příslušnosti ve vztahu k posuzované věci tak, jak jej učinily obecné soudy v napadených usneseních.

Z připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, potvrdil usnesení Městského soudu v Praze, kterým tento soud zamítl, jako nedůvodnou, stěžovatelkou vznesenou námitku své místní nepříslušnosti. Odvolací soud v podrobném odůvodnění uvedl, že pro určení místní příslušnosti v předmětném řízení, zahájeném dne 27. 4. 2006, je třeba postupovat podle OSŘ ve znění platném ve zmíněné rozhodné době. Ustanovení § 11 odst. 1 OSŘ stanovilo, že pro určení věcné a místní příslušnosti jsou, až do skončení řízení, rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Podle § 9 odst. 3 písm. l) OSŘ krajský soud rozhoduje v obchodních věcech jako soud prvního stupně ve sporech o ochranu práv porušených nebo ohrožených nekalým soutěžním jednáním a z porušení nebo ohrožení práva na obchodní tajemství. K rozhodování o právech z průmyslových vzorů Společenství podle nařízení Rady ES č. 6/2002, ze dne 12. 12. 2001, o (průmyslových) vzorech Společenství, je v souladu s ustanovením § 47 odst. 4 zákona č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů, ve znění platném do 25. 5. 2006, jako soud prvního stupně příslušný Městský soud v Praze.

Odvolací soud dále konstatoval, že případné rozdělení předmětné věci na více věcí, s případným vyloučením jedné věci a jejím postoupením jiném soudu téhož stupně, by bylo v rozporu s ekonomikou řízení i úpravou obsaženou v § 89 OSŘ. Přitom spojení věcí z průmyslového práva s nekalou soutěží je spíše pravidlem než výjimkou, což plyne také ze skutečnosti, že ve vztazích soutěžitelů porušení průmyslového práva jednoho soutěžitele soutěžitelem druhým je také pravidelně porušením dobrých mravů soutěže.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry obecných soudů obou stupňů a předkládá argumenty, které uplatnila již v odvolacím řízení. K této polemice je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nevykonává tudíž přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Skutečnost, že obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě jen zopakovala argumenty, s nimiž se podrobně vypořádal Vrchní soud v Olomouci. Z odůvodnění jeho rozhodnutí jasně vyplývá, že při rozhodování o místní příslušnosti vycházel z příslušných zákonných ustanovení, přičemž zdůraznil, že v případě, kdy je žalobcem uplatněn nárok z různých právních titulů, je vždy třeba dát přednost úpravě speciální proti obecné úpravě. Za daného stavu, kdy jiný krajský soud nesmí rozhodovat o právu z průmyslových vzorů Společenství, je jen Městský soud v Praze (v pozici krajského soudu) soudem věcně příslušným k rozhodování věcí týkajících se nároků jak z průmyslových vzorů Společenství, tak i (v tomto konkrétním případě), z nekalé soutěže.

Z uvedeného je zřejmé, že nejde o závěry ani svévolné, ani nerozumné či jinak excesivní. Obecné soudy obou stupňů svá rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodnily. Z výše řečeného plyne, že právo na zákonného soudce nebylo rozhodováním o místní příslušnosti nijak porušeno.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud zmíněnou ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. ledna 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu