I. ÚS 28/94Nález ÚS ze dne 26.03.1996 K použití zákona o mimosoudních rehabilitacích při restituci majetku odňatého podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.

Podle ustálené judikatury obecných soudů - od níž se Ústavní soud v této otázce nemíní odchylovat - lze na základě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, připustit vydání majetku, který byl konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., toliko za podmínek ustanovení § 6 odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. c) cit. zákona, pokud správní orgán rozhodoval o splnění podmínek podle dekretu č. 108/1945 Sb. až po 25. 2. 1948, tedy v rozhodném období ve smyslu ustanovení § 1 zákona č. 87/1991 Sb.

Ustanovení § 2 odst. 5 dekretu č.108/1945 Sb. jako kogentní norma dopadá obecně na každého spoluvlastníka, který vlastnil menšinový podíl na majetku osob podléhajícího konfiskaci bez ohledu na příslušnost menšinového spoluvlastníka k určité sociální nebo majetkové skupině či vrstvě. Nejde tedy o věc srovnatelnou s některými konfiskacemi podle téhož dekretu, kdy byl konfiskační výměr rovněž vydán po 25. 2. 1948 a kdy byl obsah tohoto dekretu účelově zneužit v tzv. třídním či politickém zájmu totalitní komunistické vlády.

Kdyby byl chtěl zákonodárce odškodňovat i případy konfiskace, za které měla být poskytnuta náhrada, avšak nebyla vyplacena, zakotvil by to buď výslovně v ustanovení § 6 odst. 1 citovaného zákona nebo by v jeho rámci na jiném místě rozšířil možnost zmírnění následků majetkových a jiných křivd i na případy konfiskace, za kterou nebyla poskytnuta náhrada, ač poskytnuta býti měla.

Dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebyl zrušen a včetně ustanovení § 2 odst. 5 platí i nadále. Sama aplikace § 2 odst. 5 tohoto dekretu, pokud nebyla v rozporu s tímto ustanovením, tedy nemůže být jednáním, které by porušovalo ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., jež uznává za tzv. restituční titul i protiprávní postup, který byl důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.

O porušení práva na soudní ochranu (a na spravedlivý proces vůbec) by šlo zejména tehdy, jestliže by obecný soud ignoroval "stanovený postup" podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zejména jestliže by jednal v rozporu s ústavními procesními principy (obzvláště s ústavními principy dokazování), které zajišťují rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) a jejich právo na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů, v jejich přítomnosti a možnost účastníků vyjádřit se ke všem provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

I.ÚS 28/94 ze dne 26. 3. 1996

N 22/5 SbNU 177

K použití zákona o mimosoudních rehabilitacích při restituci majetku odňatého podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dnešního dne v senátě ve

věci ústavní stížnosti R. B., zastoupeného JUDr. L. M.,

a účastníků řízení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro

Prahu 1, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 8. 10.

1993, č.j. 13 Co 330/93-43, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne

18. 6. 1993, č.j. 30 C 154/92-32, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 8. 10. 1993, č.j. 13 Co 330/93-43, ve spojení

s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 6. 1993, č.j.

30 C 154/92-32. Tímto rozsudkem byla zamítnuta jeho žaloba proti

žalovanému P., s. p.,kterou se

domáhal, aby rozhodnutím soudu byla nahrazena dohoda o vydání

ideální 1/20 domu čp. 195 se stavební parcelou č. 923

v katastrálním území N.M. v P.

Obvodní soud pro Prahu 1 své rozhodnutí odůvodnil tak, že

v případě žalobce šlo o konfiskaci podle ustanovení § 2 odst. 5

dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., neboť žalobce

(stěžovatel) byl menšinovým spoluvlastníkem majetku, jehož

většinovými spoluvlastníky byly osoby, jejichž majetek podléhal

konfiskaci a jejichž spoluvlastnický podíl činil více než jednu

polovinu. Konfiskaci nelze zaměňovat za vyvlastnění či znárodnění,

které jsou - za určitých podmínek - právními tituly vydání

odňatého majetku podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích. Skutečnost, že žalobce neobdržel náhradu za

konfiskovaný majetek, není postižením takové intenzity, které by

bylo možno kvalifikovat jako postup postihující obecně uznávaná

lidská práva a svobody ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c)

zákona č. 87/1991 Sb. Pokud by totiž měl zákonodárce v úmyslu

odškodnit i případy odnětí majetku konfiskací za náhradu, která

nebyla poskytnuta, zajisté by tak učinil zvláštní zákonnou

úpravou.

Pokud jde o dobu přechodu vlastnického práva ze žalobce na

stát, měl obvodní soud za to, že k tomu došlo v rozhodném období

dle zákona č. 87/1991 Sb., a to právní mocí výměru ONV v Praze 2

ze dne 16. 3. 1951, nikoli již dnem 30. 10. 1945, kdy nabyl

účinnosti dekret č. 108/1945 Sb.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 1993, č.j.

13 Co 330/93-43, byl uvedený rozsudek obvodního soudu ve výroku

o zamítnutí žaloby potvrzen a ve výroku o nákladech změněn tak, že

žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Městský soud v Praze na rozdíl od obvodního soudu dospěl

k názoru, že "v daném případě ... nedošlo ke konfiskaci

spoluvlastnického podílu žalobce na stát v uvedeném rozhodném

období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 až právní mocí výměru ONV

v Praze 2 ze dne 16. 3. 1951, z čehož nesprávně vycházel soud 1.

stupně. Ke konfiskaci spoluvlastnického podílu žalobce na stát

totiž došlo již dnem účinnosti dekretu prezidenta republiky č.

108/1945 Sb., tedy dnem 30. 11. 1945, kdy byl tento dekret

vyhlášen ve Sbírce zákonů. Rozhodnutí ONV v Praze 2 ze dne 16. 3.

1951 má povahu pouze deklaratorní (§ 1 odst. 4 cit. dekretu).

Zákon č. 87/1991 Sb. se tedy na tento případ vůbec nevztahuje.

Nebylo proto třeba se zabývat ostatními skutečnostmi uvedenými

v odvolání, když není splněna základní podmínka pro přiznání

uplatněného restitučního nároku podle § 1 odst. 1 zákona č.

87/1991 Sb."

Rozsudky obou soudů napadl stěžovatel ústavní stížností

a spolu s ní podal i návrh na zrušení ustanovení § 2 odst. 5

dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., který byl oběma

soudními rozsudky uplatněn. Toto ustanovení považuje stěžovatel za

rozporné s článkem 17 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv ze

dne 12. 10. 1948 stanovícím, že nikdo nesmí být svévolně zbaven

svého majetku. Evropské společenství podpořilo tyto principy

Charty OSN Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod,

jejíž principy pak blíže rozvádí mimo jiné i Dodatkový protokol ze

dne 20. 3. 1952, konkrétně článek 1 odst. 1, který stanoví, že

každá fyzická (i právnická) osoba má právo pokojně užívat svůj

majetek. Ustanovení § 2 odst. 5 dekretu č. 108/1945 Sb. je tedy

podle názoru stěžovatele v rozporu i s citovanou Úmluvou o ochraně

lidských práv a základních svobod. Proto stěžovatel spolu

s ústavní stížností podal i návrh na zrušení uvedeného ustanovení

tohoto předpisu.

Usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 2. 6. 1994,

sp. zn. I. ÚS 28/94, bylo řízení o ústavní stížnosti podle

ustanovení § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

přerušeno a návrh na zrušení ustanovení § 2 odst. 5 dekretu č.

108/1945 Sb. byl postoupen plénu Ústavního soudu k rozhodnutí

podle článku 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.

Dalším usnesením Ústavního soudu ze dne 7. července 1994, sp.

zn. Pl. ÚS 15/94, byl návrh stěžovatele na zrušení ustanovení

§ 2 odst. 5 dekretu č. 108/1945 Sb. odmítnut. Spisem Ústavního

soudu, sp. zn. IV. ÚS 56/94, bylo zjištěno, že usnesením ze dne

27. 5. 1994 bylo přerušeno řízení o ústavní stížnosti R. D., spolu

s níž byl podán i návrh na zrušení dekretů prezidenta republiky č.

108/1945 Sb., č. 5/1945 Sb., č. 12/1945 Sb. a č. 33/1945 Sb.

Uvedené usnesení tedy časově předcházelo výše uvedenému usnesení

I. senátu Ústavního soudu o přerušení řízení ze dne 2. 6. 1994,

sp. zn. I. ÚS 28/94. Z toho pak vyplývá, že u Ústavního soudu již

probíhalo řízení v téže věci, neboť návrh R. D. byl podán na

zrušení celého dekretu č. 108/1945 Sb. (a dalších dekretů),

zatímco návrh stěžovatele se týkal zrušení toliko části tohoto

dekretu, konkrétně ustanovení § 2 odst. 5. Proto soudce zpravodaj

citovaným usnesením ze dne 7. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 15/94, návrh

odmítl jako nepřípustný, neboť Ústavní soud již v téže věci jednal

[§ 43 odst. 1 písm. f), § 35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu].

Nálezem Ústavního soudu ze dne 8. března 1995, sp. zn. Pl. ÚS

14/94, byl návrh R. D. na zrušení dekretu č. 108/1945 Sb. zamítnut

a stěžovatel jako vedlejší účastník uvedeného řízení byl odkázán

na tento nález.

Ústavní soud dále pokračoval v řízení o vlastní ústavní

stížnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu

v Praze (a v doplňujícím podání ze dne 26. 4. 1994) namítal, že

právní názor v rozsudku vyslovený, podle něhož k odnětí jeho

majetku došlo již dnem účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb., tedy

mimo rozhodné období podle § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., je

v rozporu s rozhodnutími soudů, která publikoval Nejvyšší soud ve

Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v sešitě č. 1 - 2 pod

pořadovými čísly 15 a 16 v ročníku 1994. [Pro úplnost se uvádí, že

pod číslem 15 je v této Sbírce publikován rozsudek Krajského soudu

v Hradci Králové, sp. zn. 12 Co 17/93, podle něhož zákon č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se nevztahuje na

majetek, který byl konfiskován podle dekretu prezidenta republiky

č. 108/1945 Sb., když rozhodnutí bývalého okresního národního

výboru, jež bylo vydáno podle ustanovení § 1 odst. 4 cit. dekretu,

nabylo právní moci a vykonatelnosti před 25. 2. 1948. Číslo 16

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ročníku 1994 se týká

rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 20 Co 413/92, v němž je

uvedeno, že splnění zákonných předpokladů přechodu věci na stát ve

smyslu ustanovení § 6 odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. c) zákona č.

87/1991 Sb. může v případech konfiskace majetku podle dekretu č.

108/1945 Sb. soud posuzovat jen tehdy, jestliže správní orgán

rozhodl až po 25. 2. 1948 o tom, jsou-li splněny podmínky podle

dekretu č. 108/1945 Sb., za nichž došlo pak ze zákona ke

konfiskaci majetku, stanovené tímto dekretem].

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti prohlásil, že

o konfiskaci bylo rozhodnuto za tzv. "náhradu", která však nikdy

nebyla poskytnuta. I když se jeho matka pro tehdejší stěžovatelovu

nezletilost o poskytnutí náhrady u příslušných orgánů ucházela,

nikdy nic nepořídila, protože byla považována za podnikatelku,

jejíž živnost byla v padesátých letech zestátněna a stěžovatel sám

měl zakázáno studium na střední škole a musel jít do učení. V roce

1957 byl povolán k výkonu základní vojenské služby k "technickému

praporu" na Důl 1. máj v Ostravě-Karviné. Se zřetelem k tomu má

skutečnost "pouhého neposkytnutí náhrady" hlubší význam

a dokladuje perzekuční postup bývalého ONV v Praze 2. Proto je

stěžovatel přesvědčen, že postup tohoto úřadu byl proti němu

perzekuční z politických důvodů a byl v rozporu s obecně

uznávanými lidskými právy a svobodami ve smyslu ustanovení § 2

odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.

Stěžovatel dále argumentuje tím, že rozsudek Městského soudu

v Praze jako "individuální normativní akt" představuje ve vztahu

k praktickému výkonu vlastnictví násilnou překážku k právu

vlastnit. Je tedy v příkrém rozporu s ústavní ochranou

vlastnického práva, zakotvenou v článku 11 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod, a se základními principy soudní ochrany

těchto práv v právním státu (článek 10 Ústavy).

Proto napadený rozsudek Městského soudu v Praze není podle

názoru stěžovatele v souladu s články 4 a 10 Ústavy z roku 1993,

s článkem 3 Ústavy ve spojení s článkem 11 odst. 1 věta první

a druhá Listiny základních práv a svobod a s ustanovením § 6 odst.

1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina

základních práv a svobod, v souvislosti s článkem 1 odst. 1

ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se

zánikem ČSFR. Podle stěžovatelova doplňujícího podání ze dne 26.

4. 1994 byl napadeným rozhodnutím soudu porušen i článek 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel konečně doplnil ústavní stížnost ještě podáním ze

dne 1. 12. 1994, v němž uvedl, že se domáhá přisouzení svého práva

na vydání předmětných nemovitostí zejména z toho důvodu, že

přechod vlastnictví k nim konfiskací na stát a nevyplacení náhrady

za ně představuje typický "postup porušující obecně uznávaná

lidská práva a svobody". Poukázal zejména na ustanovení § 6 odst.

2 ve vztahu k ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991

Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a odvolal se i na ustanovení

§ 2 odst. 3 a § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb. Toto

posledně uvedené ustanovení hovoří o politické perzekuci osob,

která vznikla jako důsledek jejich příslušnosti k určité sociální

skupině či vrstvě, což se týkalo i stěžovatelovy údajně buržoazní

rodiny. Těmito skutečnostmi se však obecný soud vůbec nezabýval.

Tímto nesprávným (úředním) soudním postupem a následně nesprávným

(neúplným) odůvodněním obou rozsudků se soudy dostaly také do

rozporu s článkem 90 Ústavy ČR a jejím článkem 10 ve vztahu

k článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod v té části, kde se požaduje, aby měl účastník právo

přístupu ke kvalifikovanému a nestrannému soudu, jehož odůvodnění

se vypořádává se všemi argumenty, které účastník v průběhu řízení

předložil. Soudy se rovněž dostaly do rozporu s požadavkem na nové

myšlení v demokratickém právním státu a na materiální výklad

právních norem v tomto duchu (článek 1 Ústavy ČR a článek 2 odst.

1, 2 Listiny základních práv a svobod). Konečně též soudy svým

počínáním porušily principy spravedlivé ochrany práv

v demokratickém právním řádu (článek 1, článek 4 a článek 90

Ústavy ČR a článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod),

které vyplývají z požadavku nestrannosti soudů.

Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po

stránce formální (§ 72 odst. 2 a § 43 odst. 1 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání

ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Městského soudu

v Praze ze dne 8. 10. 1993, č.j. 13 Co 330/93-43, nabyl právní

moci dne 22. 12. 1993. Ústavní stížnost je datována 28. 1. 1994

a došla Ústavnímu soudu dne 11. 2. 1994, takže lhůta k jejímu

podání podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. byla

zachována. Ani jiné formální nedostatky předložené ústavní

stížnosti nebyly zjištěny.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci i vedlejší

účastníci řízení.

Obvodní soud pro Prahu 1 prohlásil, že ústavní stížnost není

důvodná, neboť stěžovatelem uplatněný nárok režimu § 6 odst. 1,

2 zákona č. 87/1991 Sb. nepodléhá. Dále sdělil, že souhlasí

s upuštěním od ústního jednání v souladu s ustanovením § 44 odst.

3 zákona č. 182/1993 Sb.

Městský soud v Praze jako účastník řízení uvedl, že

stěžovatel spatřuje v rozhodnutí soudů obou stupňů porušení obecně

uznávaných lidských práv a svobod v tom, že konfiskace

a nevyplacení náhrady za spoluvlastnický podíl byly důsledkem

politické perzekuce a že mu tedy vznikl nárok na vydání ideální

dvacetiny domu čp. 195 se stavebním pozemkem č. 923 v kat. území

P. - N. M. podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č.

87/1991 Sb. S tímto názorem však Městský soud v Praze nesouhlasil.

V projednávané věci šlo o posouzení otázky, zda se na případ

vztahuje zákon č. 87/1991 Sb., když spoluvlastnický podíl

navrhovatele byl konfiskován spolu s celým majetkem osob, jejichž

majetek podléhal konfiskaci, ačkoli jako spoluvlastník podílu

menšího než jedna polovina nemovitostí nespadal mezi osoby

podléhající konfiskaci a měla mu být poskytnuta náhrada podle

§ 2 odst. 5 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.,

o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.

V době konfiskace byl stěžovatel nezletilý a byl zastoupen

poručnicí, která co do náhrady byla odkázána na Fond národní

obnovy v Praze. Náhrada za konfiskovaný spoluvlastnický podíl byla

sice stanovena, ale nebyla vyplacena. I když rozhodnutí

o konfiskaci podle § 1 odst. 4 uvedeného dekretu bylo vydáno dne

16. 3. 1951, tedy v období uvedeném v § 1 odst. 1 zákona č.

87/1991 Sb., mělo toto rozhodnutí jen deklaratorní charakter,

protože k přechodu vlastnictví konfiskovaného majetku na stát

došlo již dnem 30. 11. 1945, kdy byl dekret č. 108/1945 Sb.

vyhlášen ve Sbírce zákonů a nařízení Republiky československé.

Konfiskace tedy nastala ex lege, i když k ní bylo třeba rozhodnutí

podle § 1 odst. 4 dekretu jako deklaratorního správního aktu,

který konfiskaci závazně vyhlásil. Zákon č. 87/1991 Sb. uvedený

dekret nezrušil, takže je pojmově vyloučeno, aby konfiskace

majetku podle něj byla důsledkem politické perzekuce nebo postupu

porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Ostatně

stěžovatel ani nenapadá oprávněnost konfiskace, k níž došlo

v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 dekretu. Skutečnost, že nebyla

poskytnuta náhrada, nemá pro platnost důvodu konfiskace žádný

právní význam, neboť poskytnutí náhrady nebylo podmínkou platnosti

konfiskace a nebylo by to důvodem pro vydání konfiskovaného

spoluvlastnického podílu, ani pro poskytnutí finanční náhrady.

Rozhodnutími soudů obou stupňů tedy nebylo porušeno právo

stěžovatele vlastnit majetek podle článku 11 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod. Proto Městský soud v Praze navrhl

zamítnutí ústavní stížnosti, pokud nebude odmítnuta jako zjevně

neopodstatněná podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.

Městský soud netrvá na ústním jednání a souhlasí s tím, aby bylo

od něho upuštěno.

P., s. p., jako vedlejší účastník sdělil, že možnost domáhat

se vydání věcí, konfiskovaných dekretem prezidenta republiky č.

108/1945 Sb., je výslovně upravena pouze v zákonu č. 243/1992 Sb.

za podmínek uvedených v ustanovení § 2 odst. 1 tohoto zákona,

avšak pouze v souvislosti se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. V daném

případě nejde o zemědělský majetek, takže nelze podle tohoto

právního předpisu věc posuzovat. Dále uvedl, že nebyl-li dekret č.

108/1945 Sb. zákonem č. 87/1991 Sb. výslovně zrušen, ani nebyl

uveden mezi důvody pro navrácení majetku, nelze na samotný postup

podle tohoto dekretu pohlížet jako na postup porušující obecně

uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1

písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. P., s. p ., P. 1, proto navrhl

zamítnutí ústavní stížnosti a současně podle ustanovení § 28 odst.

2 zákona č. 182/1993 Sb. se vzdal postavení vedlejšího účastníka

řízení.

Stěžovatel nesouhlasil s upuštěním od ústního jednání

a požádal, aby ústavní stížnost byla projednána při ústním

jednání.

Vlastní rozbor problematiky

Stěžovatel se dovolává porušení ve stížnosti uvedených článků

Ústavy, Listiny základních práv a svobod a některých článků Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod a dalších ústavních

zákonů. Jedná se o následující ústavní předpisy:

Ústavní zákon č. 1/1993 Sb. - Ústava České republiky

Článek 1 - Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický

právní stát založený na úctě k právům a svobodám

člověka a občana.

Článek 3 - Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina

základních práv a svobod.

Článek 4 - Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní

moci.

Článek 10 - Ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy

o lidských právech a základních svobodách, jimiž je

Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné

a mají přednost před zákonem.

Článek 90 věta první - Soudy jsou povolány především k tomu, aby

zákonem stanoveným způsobem poskytovaly

ochranu právům.

Listina základních práv a svobod

Článek 2 odst. 1 - Stát je založen na demokratických hodnotách

a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii,

ani na náboženské vyznání.

odst. 2 - Státní moc lze uplatňovat jen v případech

a v mezích stanovených zákonem a to způsobem,

který zákon stanoví.

Článek 11 odst. 1 - věta první a druhá - Každý má právo vlastnit

majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má

stejný zákonný obsah a ochranu.

Článek 36 odst. 1 - Každý se může domáhat stanoveným postupem

svého práva u nezávislého a nestranného soudu

a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod

Článek 6 odst. 1 věta první - Každý má právo na to, aby jeho

záležitost byla spravedlivě, veřejně

a v přiměřené lhůtě projednána

nezávislým a nestranným soudem,

zřízeným zákonem, který rozhodne

o jeho občanských právech nebo

závazcích nebo o oprávněnosti

jakéhokoli trestního obvinění proti

němu.

Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina

základních práv a svobod

§ 6 odst. 1 - Zákony a jiné právní předpisy musí být uvedeny do

souladu s Listinou základních práv a svobod

nejpozději do 31. prosince 1991. Tímto dnem

pozbývají účinnosti ustanovení, která s Listinou

základních práv a svobod nejsou v souladu.

Ústavní zákon č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se

zánikem ČSFR

článek 1 odst. 1 - Ústavní zákony, zákony a ostatní právní

předpisy České a Slovenské Federativní

Republiky platné v den zániku České a Slovenské

Federativní Republiky na území České republiky

zůstávají nadále v platnosti. Nelze však použít

ustanovení podmíněná toliko existencí ČSFR

a příslušností České republiky k ní.

Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených rozsudků

(včetně řízení, které jim předcházelo) a se zřetelem k citovaným

ústavním zákonům a k citované mezinárodní smlouvě dospěl Ústavní

soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z obsahu spisu vyplývá, že k přechodu stěžovatelova majetku

na stát došlo konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č.

108/1945 Sb. Podle ustálené judikatury obecných soudů - od níž se

Ústavní soud v této otázce nemíní odchylovat - lze na základě

zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, připustit

vydání takového majetku toliko za podmínek ustanovení § 6 odst.

2 a § 2 odst. 1 písm. c) cit. zákona, pokud správní orgán

rozhodoval o splnění podmínek podle dekretu č. 108/1945 Sb. až po

25. 2. 1948, tedy v rozhodném období ve smyslu ustanovení § 1

zákona č. 87/1991 Sb. Tato podmínka je v souzené věci splněna,

neboť bývalý ONV v Praze 2 vydal konfiskační výměr dne 16. 3.

1951. V tomto směru stěžovatel právem napadá názor Městského soudu

v Praze, podle něhož je z hlediska zákona č. 87/1991 Sb. rozhodný

již den účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb. (30. 11. 1945), který

spadá do období před 25. 2. 1945. Publikovaná judikatura obecných

soudů zastává - jak již bylo řečeno - stanovisko opačné (srov.

R 15, R 16 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek z roku 1994),

které sdílí i Ústavní soud.

Ústavní soud se dále zabýval hlavní skutkovou námitkou

stěžovatele, podle níž mu za konfiskovaný majetek v rozporu

s § 2 odst. 5 dekretu č. 108/1945 Sb. nebyla poskytnuta náhrada.

Ústavní soud doplnil řízení a ze zprávy Majetkového úřadu ČR

- který je právním nástupcem Správy pro věci majetkové a devizové

v Praze - ze dne 29. 9. 1995 zjistil, že na tento úřad byla

převedena agenda poskytování peněžních náhrad za neprávem

konfiskovaný majetek včetně náhrad podle § 2 odst. 5 cit. dekretu.

Poskytování finančních náhrad za takto konfiskovaný majetek

vyřizovala Správa pro věci majetkové a devizové do roku 1991, kdy

bylo vyřizování této agendy u tohoto úřadu ukončeno. V seznamu

žadatelů o finanční náhradu ani v seznamu vyplacených náhrad se

jména R. B. ani V. B. nevyskytují, takže jim - podle názoru

Majetkového úřadu - finanční náhrada poskytnuta nebyla.

Ústavní soud dále vyzval stěžovatele, aby předložil potřebné

doklady, že se jeho matka ucházela o poskytnutí náhrady za

konfiskovanou ideální 1/20 nemovitosti čp. 195 se stav. parcelou

č. 923, zapsané na LV č. 531, kat. úz. N. M., případně aby poskytl

doklad, že tak po dosažení zletilosti učinil sám. Stěžovatel

předložil fotokopii dopisu Ministerstva financí ČSR ze dne 25.

10. 1952, č.j. 295-122.108/52-2/Z, adresovaného V. B., který je

odpovědí na její žádost o náhradu za konfiskovaný podíl domu čp.

195 v Praze II, jenž patřil jejím synům K. a R. B. Ústavní soud

z tohoto dopisu zjistil, že ministerstvo financí jím vyzvalo V.

B., aby předložila potvrzení, zda a jakou hodnotou byla 1/10

uvedeného domu přihlášena k majetkovým dávkám a jakou hodnotou

byla pojata pro vyměření majetkových dávek příslušným obvodním

národním výborem, resp. berní správou. Stěžovatel při předložení

tohoto dokladu uvedl, že si bezpečně vzpomíná (v roce 1952 mu bylo

14 let), že když matka požadované doklady dala k dispozici, bylo

jí při osobní návštěvě pohroženo, že bude jako "třídní nepřítel"

vystěhována z Prahy do pohraničí, pokud od uplatňování náhrady

neustoupí. Podle přesvědčení Ústavního soudu však toto tvrzení

nelze prokázat ani prověřit zejména proto, že stěžovatelova matka

již zemřela. Uvedené tvrzení je výrazně zpochybněno dalším

dokladem, který stěžovatel předložil, a to zápisem sepsaným dne

12. 3. 1956 u Lidového soudu civilního v Praze I, v němž se mimo

jiné praví, že pokud jde o dům čp. 195, uvádí přítomná V. B., že

9/10 tohoto domu bylo konfiskováno, ježto patřilo osobám německé

národnosti; 1/10 domu patří nyní již zletilým K. a R. B. a byla na

ně knihovně převedena. Tento údaj však neodpovídá vlastnickým

vztahům v téže době, tj. v roce 1956. Je sice pravda, že

z částečného výpisu z pozemkové knihy č. 242/92, ze dne 13. 2.

1992, vyplývá, že ohledně domu čp. 195, parc. č. 923, zapsané

v knihovní vložce č. 195 pro kat. území P. - N. M., bylo podle

odevzdací listiny Okresního soudu civilního pro vnitřní Prahu

z 13. 5. 1944, č.j. D II 219/42, a dědické dohody z 24. 9. 1943,

č.j. D II 219/42, vloženo vlastnické právo: a) nezletilému K. B.

na dvacetinu, b) nezletilému R. B. na dvacetinu, ovšem nikoli

v roce 1956, nýbrž ke dni 26. 4. 1945. Oproti tomu pod položkou

12 na straně 3 uvedeného výpisu z pozemkové knihy existuje však

zápis čd. 7965 z 7. 5. 1953, v němž je uvedeno: Podle výměru

Ú. N. V. hlavního města Prahy z 1. 2. 1952, zn. VII/5-193/52, vkládá

se vlastnické právo pro československý stát Ú. N. V. hlavního města

Prahy na dvě dvacetiny. Tyto údaje jsou tedy ve zjevném rozporu

s údaji V. B., které stěžovatel v citovaném zápisu ze dne 12. 3.

1956 výslovně potvrdil.

Podle potvrzení Státního notářství pro Prahu 1 ze dne 13. 2.

1992, připojeného na předmětném výpisu z pozemkové knihy, není

číslo dokladu 7965 k položce 12 založeno ve sbírce listin, takže

citovaný výměr z 1. 2. 1952 nelze přezkoumat. Pod položkou 13 na

straně 3 výpisu je zápis čd. 10204 z 1. 11. 1954, kterým podle

výměru Ú. N. V. hlavního města Prahy z 20. 2. 1952, zn.

VIII/3-A-3183/, vkládá se právo vlastnické pro československý stát

- Bytový podnik hlavního města Prahy na 9/10. Zápisy v pol. 12

a 13 tedy dokazují, že 2/20 domu čp. 195 od 7. 5. 1953 a 9/10

téhož domu od 1. 11. 1954 byly ve vlastnictví československého

státu.

Z předloženého výpisu z pozemkové knihy je tedy patrno, že

při jednání konaném dne 12. 3. 1956 u Lidového soudu civilního

v Praze I již vlastnické právo K. a R. B. k celkem ideální 1/10

domu čp. 195 neexistovalo, avšak V. B. přesto uvedla, že 1/10 domu

patří jejím zletilým synům K. a R., kdežto 9/10 domu bylo

konfiskováno, neboť patřilo osobám německé národnosti. R. B.

v zápise z 12. 3. 1956 potvrdil, že údaje matky jsou správné,

přestože neodpovídaly skutečnosti. Z uvedeného zápisu je tedy

patrno, že ohledně konfiskace 1/10 předmětného domu nebyl

stěžovatel ani v roce 1956, kdy mu bylo 18 let, řádně informován,

takže jeho tvrzení o jednání matky u ministerstva financí v roce

1952, kdy mu bylo 14 let, lze stěží považovat za hodnověrně

prokázáno. O tom svědčí dále i fotokopie dopisu z 3. 4. 1956,

který stěžovatel zaslal Ústřednímu národnímu výboru v Praze,

v němž výslovně uvádí, že minulý týden (jde o nepřesné označení,

neboť se tak stalo 12. 3. 1956) byl volán k Lidovému soudu

civilnímu v Praze ve věci předání majetku po dosažení zletilosti

a teprve pak zjistil, "jak se má věc" s domem v P. I z toho je

patrno, že do 3. 4. 1956 nebyl o konfiskaci své ideální 1/20 domu

správně informován. Rovněž nelze spolehlivě prokázat, jaký další

postup na výzvu Ministerstva financí ČSR ze dne 25. 10. 1952,

č.j. 295-122.108/52-2/Z, zvolila jeho matka V. B.

Okolnosti, týkající se konfiskace, se nepodařilo Ústavnímu

soudu zjistit ani dotazem u Ministerstva financí ČR, které

sdělilo, že spis není uložen ve správním archivu ministerstva

a odkázalo na Moravský zemský archiv v Brně. Ani tam však nebyl

doklad ohledně konfiskace ideální 1/10 domu č. v P. nalezen.

Za této situace se Ústavní soud zabýval tím, zda z hlediska

ochrany základních práv a svobod stěžovatele - zejména těch, jichž

se dovolává - je neposkytnutí náhrady za konfiskovaný majetek

v konkrétním případě relevantní. To zejména znamenalo řešit

otázku, zda - jak tvrdí stěžovatel - přicházelo v úvahu vydání

věci se zřetelem na ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.,

který odkazuje na ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) cit. zákona.

Toto ustanovení váže vydání věci a další zmírnění následků

způsobených křivd na skutečnost, že konkrétní protiprávní postup

byl důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně

uznávaná lidská práva a svobody.

Pokud jde o pojem "politická perzekuce", stanoví ustanovení

§ 2 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., že se jí pro účely tohoto

zákona rozumí postižení osob, které vzniklo:

a) v přímé souvislosti s jejich demokraticky motivovaným

politickým a společenským jednáním a občanskými postoji, nebo

b) jako důsledek jejich příslušnosti k určité sociální,

náboženské, majetkové nebo jiné skupině či vrstvě.

O takový případ však v souzené věci nejde. Ustanovení § 2

odst. 5 dekretu č.108/1945 Sb. jako kogentní norma totiž dopadala

obecně na každého spoluvlastníka, který vlastnil menšinový podíl

na majetku osob podléhajícího konfiskaci bez ohledu na příslušnost

menšinového spoluvlastníka k určité sociální nebo majetkové

skupině či vrstvě. Ostatně, taková motivace odnětí majetku

v konkrétní souzené věci ani prokázána nebyla. Nejde tedy o věc

srovnatelnou s některými konfiskacemi podle téhož dekretu, kdy byl

konfiskační výměr rovněž vydán po 25. 2. 1948 a kdy byl obsah

tohoto dekretu účelově zneužit v tzv. třídním či politickém zájmu

totalitní komunistické vlády.

Zbývá tedy posoudit, zda neposkytnutí náhrady za konfiskovaný

majetek nelze považovat za postup porušující obecně uznávaná

lidská práva a svobody ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 zákona č.

87/1991 Sb. Podle tohoto zákonného ustanovení se pro účely zákona

o mimosoudních rehabilitacích postupem porušujícím obecně uznávaná

lidská práva a svobody rozumí takové jednání, které je v rozporu

se zásadami uvedenými v ustanovení § 1 odst. 1 tohoto zákona. Toto

ustanovení vymezuje předmět úpravy zákona o mimosoudních

rehabilitacích tak, že se vztahuje na zmírnění následků některých

majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními

a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od

25. února 1948 do 1. ledna 1990 v rozporu se zásadami demokratické

společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou

Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv

a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických,

hospodářských, sociálních a kulturních právech. Tato formulace

jednoznačně určuje, že zákon nemá na mysli odstranění následků

všech křivd, nýbrž jen zmírnění následků, a to nikoli všech křivd,

nýbrž jen některých. Z toho vyplývá, že nelze rehabilitovat křivdy

jiné než do zákona zahrnuté a způsobem v zákoně uvedeným; odnětí

majetku provedené z jiných důvodů než upravuje zákon zůstává

v zásadě v platnosti.

Případy, kdy se vydává majetek, za který nebyla vyplacena

náhrada, jsou normovány takto:

§ 6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb. - v případě, kdy

v rozhodném období věc přešla na stát vyvlastněním

bez vyplacení náhrady

§ 2 odst. 3 druhá věta zákona č. 87/1991 Sb. - v případě, že

k odnětí vlastnického práva podle předpisů

o znárodnění z let 1945 až 1948 došlo v rozhodném

období, aniž byla poskytnuta příslušná náhrada,

vzniká osobám oprávněným podle tohoto zákona nárok,

který lze uplatnit podle zvláštního zákona (viz

ustanovení § 47 zákona č. 92/1991 Sb., o převodu

majetku státu na jiné osoby).

Z této zákonné úpravy lze dovodit, že kdyby byl chtěl zákonodárce

odškodňovat i případy konfiskace, za které měla být poskytnuta

náhrada, avšak nebyla vyplacena, zakotvil by to buď výslovně

v ustanovení § 6 odst. 1 citovaného zákona nebo by v jeho rámci na

jiném místě rozšířil možnost zmírnění následků majetkových

a jiných křivd i na případy konfiskace, za kterou nebyla

poskytnuta náhrada, ač poskytnuta býti měla. To však zákonodárce

neučinil. Již z toho důvodu obvodní soud právem dovodil, že

požadavek stěžovatele na vydání ideální 1/20 předmětné nemovitosti

nelze považovat za oprávněný. Za této situace by tedy vydání

požadovaného majetku bylo v rozporu s citovaným zákonem č.

87/1991 Sb., který je platnou součástí právního řádu České

republiky.

Stěžovatelova argumentace - jak již bylo uvedeno - nasvědčuje

tomu, že konfiskaci svého majetku považuje za akt perzekuce

v podstatě i proto, že mu nebyla poskytnuta za konfiskovaný

majetek náhrada. Ze spisu plyne, že podle konfiskačního výměru ONV

v Praze 2 ze dne 16. 3. 1951 byla V. B., poručnice tehdy

nezletilého stěžovatele R. B., odkázána se svými nároky na

poskytnutí náhrady ve formě přídělu (rodinného domku) na Fond

národní obnovy v Praze. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že

matka se o poskytnutí náhrady u příslušných orgánů ucházela, ale

"nikdy nic nepořídila". Toto tvrzení odpovídá obsahu výpovědi

stěžovatele jako účastníka řízení při jednání před Obvodním soudem

pro Prahu 1 dne 28. 4. 1993 (č.l. 21 p.v. spisu) kdy výslovně

uvedl: "Po konfiskaci majetku jsme o náhradě nejednali, byli jsme

živnostníci" a dále "Nárok na náhradu jsem zjistil až poté, co

žalovaný sehnal výměr, předtím jsem o tom nevěděl". Teprve

z doplňujících důkazů, které provedl Ústavní soud, je zřejmé, že

stěžovatel, popř. jeho matka jako poručnice, o přiznání náhrady za

konfiskovaný majetek sice požádali, nepodařilo se však bezpečně

prokázat, jaký byl výsledek řízení o jimi podané žádosti. Citovaná

zpráva Majetkového úřadu nasvědčuje tomu, že k poskytnutí finanční

náhrady nedošlo. Tato okolnost však - jak již Ústavní soud uvedl

- není rozhodná pro posouzení věci, neboť odškodnění případů

konfiskace, za které měla být poskytnuta náhrada, ale nebyla

vyplacena, není v zákonu č. 87/1991 Sb. zakotveno.

Ústavní soud konečně konstatuje, že dekret prezidenta

republiky č. 108/1945 Sb. nebyl zrušen a včetně ustanovení § 2

odst. 5 platí i nadále. Na tom nic nemění odůvodnění Ústavního

soudu v nálezu ze dne 8. 3. 1995, č.j. Pl. ÚS 14/94-30, že dekret

splnil svůj účel, nezakládá již právní vztahy a nemá nadále

konstitutivní charakter. Sama aplikace § 2 odst. 5 tohoto dekretu,

pokud nebyla v rozporu s tímto ustanovením, tedy nemůže být

jednáním, které by porušovalo ustanovení § 2 odst. 1 písm. c)

zákona č. 87/1991 Sb., jež uznává za tzv. restituční titul

i protiprávní postup, který byl důsledkem politické perzekuce nebo

postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.

O takový případ, jak je uvedeno na jiném místě tohoto nálezu, však

v souzené věci nešlo.

Ústavní soud se dále zabýval ustanoveními ústavních zákonů

a mezinárodních smluv, které byly podle názoru stěžovatele

napadenými rozsudky porušeny.

Stěžovatel se v prvé řadě dovolával čl. 1, 3, 4, 10 a 90

Ústavy, aniž však konkrétně uvedl, v čem byl ten který článek

porušen. Toliko obecně tvrdil, že nebyl dodržen ústavní procesní

princip řádné soudní ochrany, aniž by toto tvrzení blíže odůvodnil

(čl. 4, 90 a v širším smyslu i čl. 1 Ústavy). Pokud poukazoval též

na čl. 3 a 10 Ústavy, jde o obecná ustanovení o tom, že součástí

ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv

a svobod a že ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy

o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká

republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před

zákonem. Odkaz na tyto předpisy stěžovatel blíže nezdůvodnil

a uvedené články se předmětné ústavní stížnosti ani přímo

nedotýkají. S cit. čl. 4, 90 Ústavy souvisí i čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod, jehož se stěžovatel rovněž

dovolává. Podle tohoto článku každý se může domáhat stanoveným

postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve

stanovených případech u jiného orgánu. Toto ustanovení tedy

zakotvuje právo na soudní ochranu. Uvedené právo přirozeně nelze

vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Soudní ochrana stěžovateli

odepřena nebyla, neboť soudy o jeho žalobě řádně jednaly, v řízení

provedly řadu důkazů a sám žalobce procesní postup obecných soudů

v řízení před nimi ani nenapadl. O porušení práva na soudní

ochranu (a na spravedlivý proces vůbec) by šlo zejména tehdy,

jestliže by obecný soud ignoroval "stanovený postup" podle čl. 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zejména jestliže by

jednal v rozporu s ústavními procesními principy (obzvláště

s ústavními principy dokazování), které zajišťují rovnost

účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod)

a jejich právo na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů,

v jejich přítomnosti a možnost účastníků vyjádřit se ke všem

provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod). Tyto ústavní procesní principy však podle obsahu spisu

porušeny nebyly a stěžovatel to ostatně ani netvrdil.

Totéž platí i o čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod, který zaručuje každému právo na to, aby jeho

záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě

projednána nezávislým a nestranným soudem. I tohoto článku se

stěžovatel dovolával.

Stěžovatel dále poukazoval na údajné porušení čl. 2 odst. 1

Listiny základních práv a svobod, podle něhož stát je založen na

demokratických hodnotách a nemůže se vázat ani na výlučnou

ideologii ani na náboženské vyznání a na porušení čl. 2 odst. 2

Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze

uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to

způsobem, který zákon stanoví. Stěžovatel však nezdůvodnil, v čem

konkrétně spatřuje porušení těchto předpisů napadenými soudními

rozhodnutími. Ústavní soud příčinnou souvislost uvedených obecných

ustanovení s předmětem ústavní stížnosti nenalezl.

Stěžovatel se ještě dovolával porušení čl. 11 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod, který chrání právo vlastnit majetek,

a zaručuje rovnost vlastnického práva všech vlastníků. V tomto

směru odkazuje Ústavní soud na v podstatě ustálenou judikaturu,

podle níž citovaný článek chrání vlastnické právo již existující,

konstituované a nikoli pouze tvrzený nárok na ně (srov. např.

nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93). Taková právní

situace existuje i v souzené věci.

Stěžovatel konečně tvrdil, že napadenými rozsudky došlo

i k porušení § 6 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb. ve vztahu

k čl. 1 odst. 1 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. Citované ustanovení

§ 6 odst. 1 stanoví, že zákony a jiné právní předpisy musí být

uvedeny do souladu s Listinou základních práv a svobod nejpozději

do 31. 11. 1991. Tímto dnem pozbývají účinnosti ustanovení, která

s Listinou základních práv a svobod nejsou v souladu. Podle názoru

Ústavního soudu má pozbytí účinnosti zákona (jeho ustanovení)

stejné praktické důsledky jako jeho zrušení (dnem, který Ústavní

soud určí), takže uvedená námitka se dotýká otázky ústavnosti čl.

2 odst. 5 dekretu č. 108/1945 Sb. a nikoli napadených soudních

rozsudků. Není proto věcí senátu Ústavního soudu, aby tuto námitku

řešil a v tomto směru se odkazuje na nález pléna Ústavního soudu

ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94. Za tohoto stavu je tedy

nadbytečné zabývati se tvrzením stěžovatele, které se týká recepce

právního řádu ČSFR do právního řádu České republiky ve smyslu

ustanovení zákona č. 4/1993 Sb.

Stěžovatel poukázal i na to, že napadené rozsudky jsou

v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, zejména s nálezy

Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 79/94 a II. ÚS

124/93. V tomto směru se však stěžovatel mýlí, neboť uvedené

nálezy řeší jinou ústavněprávní problematiku a v souzené věci se

o ně opřít nelze.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem uváděné

ústavní zákony a mezinárodní smlouvy o lidských právech

a základních svobodách nebyly napadenými rozsudky porušeny.

Ze všech uvedených důvodů byla ústavní stížnost v celém

rozsahu zamítnuta.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 26. března 1996