I. ÚS 2770/20 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2020

I.ÚS 2770/20 ze dne 20. 10. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Miroslava Pavlinského, zastoupeného JUDr. Vladanou Zemanovou, advokátkou se sídlem Svobodova 137/7, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4230/2018 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 15 Co 448/2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 25. 9 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

3. Ústavní stížností napadeným Městský soud v Praze k odvolání žalobce (vedlejšího účastníka) změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 5. 2017, č. j. 13 Ec 103/2012-229 a uložil žalovanému (stěžovateli) povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku 176 836 Kč s příslušenstvím. Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud napadeným rozsudkem změnil právní názor soudu prvního stupně ohledně hodnocení listiny - smlouvy o půjčce ze dne 18. 6. 2010. Na rozdíl od nalézacího soudu ji shledal platnou a přesunul důkazní břemeno na stěžovatele, aby tvrdil a prokázal, zda a kdy vrátil žalobci částku sjednanou ve smlouvě o půjčce, popřípadě aby tvrdil, že mu v uvedené formě peněžní prostředky neposkytl. Stěžovatel s tímto postupem soudu nesouhlasí a poukazuje na skutečnost, že pokud chtěl odvolací soud hodnotit důkazy odlišně od soudu prvního stupně, měl rozhodné důkazy zopakovat. Stěžovatel nesouhlasí s přesunem důkazního břemene, aniž by žalobce prokázal, že mu byla nějaká půjčka formou investic poskytnuta. Z procesní opatrnosti dostál výzvě, kterou mu odvolací soud dal při jednání dne 14. 11. 2017, totiž, aby prokázal, že půjčené peníze vrátil nebo že mu půjčka v tvrzené formě nebyla poskytnuta. Odvolací soud stěžovatelem navržené důkazy neprovedl a z jeho rozhodnutí není též zřejmé, proč se tak nestalo. Ve věci bylo rozhodnuto bez poučení podle § 118a o.s.ř.

III.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.

6. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy. Stěžovatelovo přesvědčení o protiústavním (ne)dokazování a porušení § 213 odst. 2 o. s. ř. je liché, neboť odvolací soud nezměnil skutková zjištění. Učinil pouze odlišný právní závěr na základě skutkového stavu, k němuž dospěl soud prvního stupně. Odvolací soud považoval účastníky uzavřenou smlouvu za "zvláštní", nicméně platnou. Stěžovatel nezpochybnil, že by tuto smlouvu vůbec neuzavřel. I z toho důvodu lze předpokládat, že účastníci měli v minulosti společnou vůli smlouvu o půjčce uzavřít. Pokud stěžovatel argumentoval v řízení před obecnými soudy tím, že všechny žalobcem tvrzené investice byly pokryty zálohovými platbami, lze odkázat odůvodnění odvolacího soudu, který se s tímto tvrzením řádně vypořádal.

7. Namítá-li stěžovatel, že nebyl odvolacím soudem poučen podle § 118a o.s.ř., nutno uvést, že není zřejmé, které z tam uvedených poučení má stěžovatel na mysli. Pokud se jedná o poučení podle odst. 2 § 118a o.s.ř., lze odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž bylo konstatováno, že absenci poučení podle citovaného ustanovení lze z hlediska ústavnosti akceptovat, není-li pochyb o tom, že ve vztahu k danému právnímu posouzení byl skutkový stav již plně objasněn. Z dokazování provedeného obecnými soudy přitom vyplývá, že skutkové okolnosti byly postaveny najisto, tzn., že účastnici spolu uzavřeli smlouvu o půjčce, přičemž stěžovatel investovanou hodnotu žalobci nevrátil.

8. Stěžovateli lze dát zapravdu v tom smyslu, že odvolací soud v napadeném rozsudku neuvedl důvody, pro které nepřistoupil k provedení stěžovatelem navržených důkazů. Toto pochybení však nepovažuje Ústavní soud, s ohledem na konkrétní okolnosti případu, za natolik intenzivní, aby došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a převzatý soudem druhého stupně byl již dostatečně zjištěn.

9. Z výše vyložených důvodů považuje Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů za ústavně konformní a na jejich odůvodnění lze v podrobnostech odkázat.

10. Předmětnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu