I. ÚS 2727/17 #1Usnesení ÚS ze dne 09.01.2018

I.ÚS 2727/17 ze dne 9. 1. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti P. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Bláhou, advokátem se sídlem Poděbradova 54, 512 51 Lomnice nad Popelkou, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 208/2017-29 ze dne 10. 5. 2017, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 193/2016-244 ze dne 19. 7. 2016 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně č. j. 1 T 202/2015-213 ze dne 21. 3. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Jičíně byl stěžovatel uznán vinným jednak přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), jednak přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku, kterých se dopustil způsobením dopravní nehody. Při ní byl v důsledku porušení povinnosti dát přednost v jízdě osobním automobilem řízeným stěžovatelem sražen a středně těžce zraněn cyklista, a to za okolností blíže rozvedených ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku okresního soudu. Za to byl stěžovatel podle § 151 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 26 měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 26 měsíců. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") byla stěžovateli současně uložena povinnost zaplatit náhradu škody Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 7 698 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený cyklista odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, jež Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví citovaným usnesením dle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vyhověl vpředu uvedeným usnesením toliko v tom, že dle § 265l odst. 2 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu doplnit rozsudek o chybějící zprošťující výrok týkající se žalovaného skutku, jehož se měl dopustit vůči zasahujícím policistům (přečin křivého obvinění).

Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel uvedl, že na podporu své obhajoby navrhl soudu provedení jím předložených důkazů v podobě vyšetřovacího pokusu dle § 104c odst. 1 trestního řádu a přibrání znalce dle § 105 odst. 1 trestního řádu k ověření zrakových schopností svědkyně Jitky Nové. Soudy je však dle jeho mínění zamítly pro nadbytečnost, aniž tuto svoji úvahu dále jakkoli rozvedly. Stěžovatel dále namítl, že soudy neprokázaly stěžovateli naplnění subjektivní stránky trestného činu, tedy že o nehodě věděl a že věděl i o tom, že došlo ke zranění cyklisty. Soudy svůj závěr o vině stěžovatele navíc postavily na okolnostech vzbuzujících pochyby, v důsledku čehož dle názoru stěžovatele došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Odvolacímu soudu pak stěžovatel vytkl, že při veřejném zasedání konaném dne 19. 7. 2016 mu odepřel právo posledního slova, když po jeho vyjádření k závěrečné řeči obhájce bylo slovo uděleno ještě státnímu zástupci a poškozenému, aniž mu následně bylo umožněno reagovat na jejich přednesy. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaných soudních aktů i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nejprve je nutno připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů. Rovněž je nutno upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Sama skutečnost, že se s výsledkem trestního řízení stěžovatel subjektivně neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou.

Výhradám stěžovatele Ústavní soud nepřisvědčuje. Návrhy obhajoby na dokazování odvolací soud zamítl pro nadbytečnost. Tento svůj postup odůvodnil tím, že vina stěžovatele je v dostatečném rozsahu prokázána již provedenými relevantními důkazy. Ač to krajský soud neuvedl přímo v souvislosti se zamítnutím těchto důkazních návrhů, je zřejmé, že jejich nadbytečnost spatřoval především v tom, že svědci, na základě jejichž výpovědí soudy dospěly k závěru o vině stěžovatele, byli oběma soudy shodně hodnoceni jako věrohodní a konzistentní ve svých výpovědích, aniž u nich byly zjištěny jakékoli zdravotní problémy, které by mohly mít vliv na jejich schopnosti řádně vnímat prožité události a následně je zprostředkovat (viz zejm. str. 12 napadeného rozsudku soudu prvního stupně). To se týká hlavně návrhu obhajoby na přibrání znalce k ověření zrakových schopností svědkyně Jitky Nové. Naproti tomu návrh na provedení vyšetřovacího pokusu soud neakceptoval zjevně proto, že skupina svědků slyšených na návrh obhajoby byla soudy hodnocena jako nevěrohodná s ohledem na jejich známost se stěžovatelem i jejich nápadnou přesností líčení vzpomínek popisů událostí majících podporovat skutkovou verzi předestřenou stěžovatelem, s níž kontrastoval zbývající nadmíru obecný až zkreslený popis dalších okolností. Nadto až na jednoho svědka měli tito svědci se stěžovatelem v daný den požívat alkoholické nápoje, což jejich výpovědím na přesvědčivosti z pohledu soudů nepřidalo (úvahy na str. 12 - 13 rozsudku okresního soudu, s nimiž se krajský soud ztotožnil). Popřípadě některé jejich svědecké výpovědi neměly pro projednávanou věc větší význam. Nešlo tedy o situaci, kdy by zde byly ze strany soudů vážné pochybnosti o průběhu skutkového děje, jež by mohl vyšetřovací pokus odstranit.

S právě uvedeným úzce souvisí i další námitka stěžovatele stran nedodržení zásady in dubio pro reo. Jak zdůraznil odvolací soud, okresní soud v intencích této zásady také rozhodoval a stěžovatele v tomto ohledu neuznal vinným dalším trestným činem, na který z provedeného dokazování nebylo lze spolehlivě usoudit. O vině stěžovatele přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti a přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku však pochybnosti nevyvstaly. Stěžovatel byl usvědčen řetězcem svědeckých výpovědí, které soudy vyhodnotily jako věrohodné, a proto se zde ani nevyskytl prostor pro pochybnosti, které by k aplikaci zmíněného principu zavdaly příčinu (str. 10 - 11 rozsudku odvolacího soudu).

Pokud jde o výhrady ohledně prokázání stěžovateli naplnění subjektivní stránky obou přečinů, ani jim Ústavní soud nepřisvědčuje. Ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že stěžovatel po nárazu nejprve přibrzdil, následně po dopadení cyklisty na vozovku zrychlil a odjel směrem na Dolní Lochov (str. 5, 7 a 8 rozsudku okresního soudu). Za této situace soudy nemohly uzavřít, že stěžovatel o střetu nevěděl.

Konečně k námitce stěžovatele o tom, že mu nebylo předsedou senátu krajského soudu uděleno poslední slovo při veřejném zasedání, Ústavní soud uvádí následující. Již ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 218/02 ze dne 19. 8. 2002 Ústavní soud poukázal na odlišný charakter řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem, kdy těžiště dokazování leží bezpochyby před soudem prvního stupně, kde je koncentrován prostor pro obžalovaného, aby se vyjádřil k provedeným důkazům a navrhl na svoji obhajobu příslušné důkazy. V odvolacím řízení pak musí být dán prostor stranám k přednesu jejich návrhů a musí jim být poskytnut prostor se k těmto návrhům vyjádřit, to vše za podmínek stanovených příslušnými ustanoveními trestního řadu, upravujících průběh řízení před odvolacím soudem. Ústavní soud se dále ztotožnil s tehdejším názorem odvolacího soudu, dle něhož trestní řád v zásadě nestanoví právo obžalovaného na poslední slovo v rámci veřejného zasedání, konaného v odvolacím řízení (s výjimkou případu, kdy je prováděno dokazování), na rozdíl od hlavního líčení. Podle § 235 odst. 1 tr. ř. osoba, která dala svým návrhem k veřejnému zasedání podnět, návrh přednese a osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jakož i státní zástupce, se k návrhu vyjádří, nejsou-li sami navrhovateli. Tak je tomu i v nyní souzené věci. Nelze také odhlédnout od skutečnosti, vyplývající ze zvukového záznamu předmětného veřejného zasedání, že žádné dokazování se před odvolacím soudem neprovádělo, návrhy obhajoby na doplnění dokazování byly zamítnuty, přičemž stěžovatel sám uvedl, že souhlasí s tím, co řekl jeho obhájce. Konečně přehlédnout nelze ani to, že i kdyby právo posledního slova stěžovateli v daném veřejném zasedání náleželo, pak by bylo nutné konstatovat, že stěžovatel a zvláště ani jeho obhájce předsedu senátu na udělení závěrečného slova neupozornili, resp. se jej nijak ani nedomáhali, jak se z téhož audiozáznamu jednoznačně podává. Z toho důvodu Ústavní soud dané námitce žádnou relevanci nepřiznal.

Z výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 9. ledna 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu