I. ÚS 27/03Usnesení ÚS ze dne 28.04.2004

I.ÚS 27/03 ze dne 28. 4. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. O.-Ď., zastoupené JUDr. B. M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2002, čj. 28 Co 309/2002 - 36, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností, podanou na poště dne 14. 1. 2003, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2002, čj. 28 Co 309/2002 - 36, pro porušení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak vyplývá z ústavní stížnosti i ze spisu Okresního soudu Praha - západ, sp. zn. 5 C 6/2002, který si Ústavní soud vyžádal, výše označeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - západ (dále jen "okresní soud"), čj. 5 C 6/2002 - 17, ze dne 7. 5. 2002. Uvedeným rozsudkem okresní soud rozhodl o žalobě V. H. proti stěžovatelce, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu tak, že právo společného nájmu obou účastníků zrušil a výlučným nájemcem určil žalobce. Stěžovatelce uložil povinnost vyklidit byt do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování. Okresní soud přihlédl zejména k tomu, že žalobce žije v bytě nepřetržitě od roku 1985, řádně plní své povinnosti s tím spojené a nemá jinou možnost bydlení. Stěžovatelka se z bytu odstěhovala ještě před rozvodem s žalobcem (jejím prvním manželem), následně uzavřela dvě nová manželství a na nájemné přispívala jen krátkou dobu po rozvodu. V bytě, o nějž ve věci jde, žije nyní žalobce se svou nynější manželkou a zletilý syn účastníků sporu (žalobce a stěžovatelky) se snoubenkou. Stěžovatelka žije v současné době u své matky v Praze. Okresní soud rovněž přihlédl k příčinám rozvratu manželství, protože stěžovatelka v průběhu manželství se žalobcem navázala vztah s jiným mužem a společnou domácnost opustila. K odvolání stěžovatelky Krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil poté, co se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ve stručné právní argumentaci namítla, že odvolací soud zcela pominul otázku solventnosti obou účastníků sporu, neboť žalobce nebude pravděpodobně schopen vypořádat majetkový podíl stěžovatelky. Dále namítla, že jednáním před okresním soudem "nebyl spor z hlediska dokazování zcela a jednoznačně objektivně posuzován ..." Tím měla být zkrácena na právech podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

V této souvislosti je nezbytné poznamenat, že článek 36 odst. 2 Listiny se týká soudního přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné správy. O takový případ se v přezkoumávané věci nejedná, protože Krajský soud v Praze rozhodoval, jako soud odvolací, o odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ. Okresní soud orgánem veřejné správy není.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu krajského soudu při vydání napadeného rozhodnutí. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním pořádkem ČR (srov. již nález sp. zn. I. ÚS 68/93, sv. 1, str. 123). Stěžovatelkou namítané skutečnosti se přitom týkají zejména otázek skutkových, tedy oblasti, do níž Ústavní soud vstupuje jen zcela výjimečně, a která je zásadně záležitostí obecných soudů, před nimiž dokazování bezprostředně probíhá. Není úkolem ani není v kompetenci Ústavního soudu, aby právní a skutkové závěry rozhodnutí obecných soudů znovu detailně přezkoumával a nahrazoval je řešeními vlastními. Napadená rozhodnutí nevykazují žádné vady ústavněprávní povahy.

Namítá-li stěžovatelka porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v tomto článku by došlo tehdy, pokud by jí byla upřena možnost domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu, eventuelně pokud by odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by v řízení zůstal bez zákonného důvodu nečinný (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2/93, C.H.Beck, Praha, sv. I., str. 267 a násl.). Ústavní soud, po prostudování napadeného rozhodnutí nezjistil, že by bylo stěžovatelce nějak bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů. Sama skutečnost, že obecné soudy opřely své závěry o právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejího práva nespravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 Listiny.

Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2004

JUDr. František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu