I. ÚS 2554/15 #1Usnesení ÚS ze dne 08.09.2015

I.ÚS 2554/15 ze dne 8. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem Cihlářova 4, 571 01 Moravská Třebová, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, č. j. 22 Co 21/2015-108 ze dne 4. května 2015 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 114C 66/2013-79 ze dne 20. listopadu 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností ze dne 20. 8. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel jako žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 30.000 Kč s 7,75% úrokem z prodlení (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 15.730 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Okresní soud dospěl k závěru, že v době, kdy byl stěžovatel ve výkonu trestu odnětí svobody a žalovaný žil s jeho dcerou, stěžovatel dceři poskytl finanční částky 75.000 Kč a 55.000 Kč. Dle jeho pokynů měla část peněz použít na služby právníka, dar pro sebe a svého syna a částku 100.000 Kč měla uložit či uschovat a po návratu stěžovatele z výkonu trestu mu ji měla vrátit. V době, kdy měla stěžovatelova dcera uvedené prostředky k dispozici, chyběly žalovanému peníze na koupi auta, dcera stěžovatele mu proto poskytla částku 30.000 Kč. Okresní soud uzavřel, že tímto nedošlo k uzavření smlouvy o půjčce mezi účastníky sporu, tedy stěžovatelem a žalovaným, a to ani v případě, že by tyto prostředky byly stěžovatele a k dispozici je měla jeho dcera. Tyto závěry potvrdil napadeným rozhodnutím i Krajský soud v Hradci Králové, který dospěl též k závěru, že nedošlo k uzavření smlouvy o půjčce mezi stěžovatelem jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem, a pokud by byly žalovanému poskytnuty dcerou stěžovatele stěžovatelovy finanční prostředky, byly poskytnuty bez právního důvodu. Jednalo by se tak o bezdůvodné obohacení dle § 456 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013. Právo na jeho vydání by však bylo vzhledem k vznesené námitce promlčení dle § 107 odst. 1 a 2 občanského zákoníku již promlčené. V řízení o vrácení půjčky leží na stěžovateli jako žalobci důkazní břemeno o tom, že plnění žalovanému poskytl, i o tom, že bylo poskytnuto na základě smlouvy o půjčce se žalovaným uzavřené. Dále odvolací soud vysvětlil v napadeném rozhodnutí, že mezi účastníky nemohlo dojít k dohodě o nahrazení závazku novým závazkem dle § 570 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, neboť by musel existovat závazek dosavadní, a jak vyplývá z uvedeného, tak žádná smlouva o půjčce mezi stěžovatelem a žalovaným nevznikla, nebyl zde tedy žádný závazek, který by mohl být nahrazen závazkem novým.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že porušení svého ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že výsledkem soudního řízení nebylo nalezení spravedlnosti a práva, ale jen čistě formální rozhodnutí nešetřící okolnosti případu, postavení účastníků, natož pak slušnost a soulad s dobrými mravy. Stěžovatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že případné bezdůvodné obohacení bylo promlčeno, nepovažuje jej za přesvědčivý, neboť má za to, že vzhledem k okolnostem případu a vztahům, které mezi účastníky řízení byly a jsou, soud nedostatečně uvážil rozpornost takovéto námitky s dobrými mravy. Dále stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jde o hodnocení platnosti následné dohody.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. K tomu však v posuzovaném případě nedošlo.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu