I. ÚS 2537/07 #1Usnesení ÚS ze dne 17.06.2008

I.ÚS 2537/07 ze dne 17. 6. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. T., zastoupeného Zdeňkem Machálkem, advokátem se sídlem Uherské Hradiště, Růžová 1254, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 29. 5. 2003, čj. 14 C 96/2001 - 164, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2005, čj. 38 Co 337/2003 - 186, rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 4. 2006, čj. 21 Cdo 1679/2005 - 201, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2007, čj. 38 Co 239/2006 - 231, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti navrhl zrušení shora označeného rozsudku Okresního soudu v Hodoníně, jímž bylo určeno, že nedobrovolná dražba označené nemovitosti, provedená dne 13. 10. 2000, je neplatná. Dále navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2005, čj. 38 Co 337/2003 - 186, jímž byl rozsudek zmíněného okresního soudu potvrzen a zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, čj. 21 Cdo 1679/2005 - 201, kterým dovolací soud shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konečně navrhl i zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2007, čj. 38 Co 239/2006 - 231, kterým byl shora uvedený rozsudek okresního soudu zrušen, řízení zastaveno a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalovaným náklady řízení.

Stěžovatel uvedl, že již při jednání konaném u Okresního soudu v Hodoníně dne 8. 3. 2002 upozornil na souběžně podanou žalobu o neplatnost stejné dražby u téhož soudu proti stejnému žalovanému. Návrhu na spojení věcí okresní soud nevyhověl a o zmíněné druhé žalobě bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 38 Co 179/2002, tak, že dražba je neplatná. Obecné soudy tedy nerespektovaly překážku litispendence a překážku věci rozhodnuté, řízení nezastavily, a tím postupovaly v rozporu s ústavním zákazem libovůle. Stěžovatel považuje za nespravedlivé, aby nesl náklady řízení, které proběhlo v rozporu se zákonem. Podle stěžovatele byly uvedeným postupem obecných soudů překročeny hranice ústavnosti. V uvedeném řízení tak obecné soudy postupovaly v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušily i jeho základní právo, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z obsahu spisu sp. zn. 14 C 96/2001 Okresního soudu v Hodoníně bylo zjištěno, že rozsudkem ze dne 29. 5. 2003 bylo, na základě žaloby stěžovatele podané dne 12. 1. 2001, určeno, že nedobrovolná dražba označeného domu a pozemku, ze dne 13. 10. 2000, je neplatná a žalovaným SONEVEND, v. o. s. a R. Š. byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení. K odvolání žalovaných byl rozsudek okresního soudu potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2005, čj. 38 Co 337/2003 - 186. Po dovolání žalované SONEVEND, v. o. s., Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Naposledy rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 6. 2007, kterým rozsudek soudu prvního stupně (ze dne 29. 5. 2003 - viz shora) zrušil a řízení zastavil. Stěžovateli, jako žalobci, uložil povinnost nahradit na nákladech řízení oběma žalovaným celkem 45 271,-- Kč. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že k zastavení řízení došlo poté, co stěžovatel podáním ze dne 26. 6. 2007 vzal žalobu v plném rozsahu zpět, protože jeho právní zájem na určení neplatnosti dražby pominul. Rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 38 Co 179/2002, bylo totiž určeno, že zmíněná dražba je neplatná. Stěžovatel požádal o přiznání náhrady nákladů řízení před soudy všech stupňů. Krajský soud rozhodl o nákladech řízení podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 OSŘ, s tím, že důvody zpětvzetí žaloby nelze hodnotit jako chování žalovaných, jímž by uspokojili, ve smyslu § 146 odst. 2 OSŘ, nárok uplatněný žalobou. K zastavení řízení došlo tedy zaviněním stěžovatele, který je proto povinen nahradit náklady řízení žalovaným.

Ústavní stížnost je částečně nepřípustná a částečně zjevně neopodstatněná.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel navrhl zrušení všech rozhodnutí obecných soudů v jeho věci. Přitom konečným rozhodnutím ve věci je usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2007, čj. 38 Co 239/2006 - 231. To znamená, že jeho ústavní stížnost, navrhující zrušení všech rozhodnutí, která předcházela kasačnímu rozsudku Nejvyššího soudu, včetně jeho rozsudku, je nepřípustná. To je důvod pro její odmítnutí soudcem zpravodajem podle § 43 odst. l písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížností lze totiž napadnout jen rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Takovýmto rozhodnutím je tedy shora označené usnesení Krajského soudu v Brně.

Podstatou ústavní stížnosti je nespokojenost stěžovatele s povinností zaplatit náklady řízení, uloženou mu napadeným usnesením krajského soudu. Zmíněné usnesení pokládá za projev libovůle ze strany tohoto soudu. To odůvodnil tím, že přes jeho upozornění (při jednání ve věci dne 8. 3. 2002 u okresního soudu v Hodoníně), na souběžně podanou žalobu o neplatnost stejné dražby u téhož soudu, proti stejnému žalovanému, nebylo vyhověno jeho návrhu na spojení věcí. Obecné soudy tak jednaly o dvou souběžných žalobách na neplatnost téže dražby. Podle stěžovatele mělo dojít buď ke spojení obou řízení, nebo k zastavení řízení pro překážku litispendence či překážku věci rozhodnuté. K ústavní stížnosti připojil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 38 Co 179/2002, ve věci žalobkyně S. P. proti žalovanému SONEVEND, v. o. s., kterým zmíněný soud určil, že nedobrovolná dražba nemovitého majetku žalobkyně (označení tohoto majetku se zcela shoduje s označením nemovitostí, které byly předmětem žaloby podané stěžovatelem), je neplatná.

Ze spisu sp. zn. 14 C 96/2001 Okresního soudu v Hodoníně bylo zjištěno, že usnesením ze dne 3. 3. 2002 soud uložil, v zájmu hospodárnosti a rychlosti řízení, účastníkům, aby uvedli rozhodné skutečnosti a označili důkazy k jejich provedení nejpozději do 30 dnů od doručení tohoto usnesení. Při jednání dne 8. 3. 2002 (č. l. 125 spisu) právní zástupce žalovaných navrhl "spojení dalších věcí vedených u zdejšího soudu, a to sp. zn. 5 C 82/2001 a 7 C... bez bližší specifikace s tím, že další údaje sdělí neprodleně soudu". Právní zástupce stěžovatele souhlasil se spojením věcí. Jednání bylo odročeno na neurčito za účelem posouzení návrhu na spojení věcí a případném rozhodnutí o spojení věcí a vydání rozhodnutí o koncentraci řízení. V návaznosti na usnesení ze dne 3. 3. 2002 právní zástupce stěžovatele, dopisem ze dne 23. 5. 2002, navrhl soudu provedení výslechu všech účastníků dražby a výslech znalce oceňujícího předmět dražby pro potřeby odhadní ceny dražební vyhlášky (č. l. 154 spisu). Žádné další skutečnosti, např. ohledně překážky litispendence, zástupce stěžovatele neuvedl. Z protokolu o jednání dne 29. 5. 2003 (č. l. 160 spisu), po kterém okresní soud vyhlásil rozsudek, vyplývá, že právní zástupce stěžovatele uplatnil pouze řadu námitek, týkajících se neplatnosti dražby.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako neopodstatněnou, neboť není podložena žádnými konkrétními důkazy, prokazujícími existenci jeho námitek o litispendenci či věci pravomocně rozsouzené. Pokud okresní soud na návrhy advokátů obou stran, vznesené při jednání dne 8. 3. 2002, nijak nereagoval, měl stěžovatel dost času s těmito námitkami přijít v řízení odvolacím či dovolacím. Posouzení zmíněných otázek je zcela v kompetenci obecných soudů a nelze je uplatňovat až v řízení před Ústavním soudem. Řízení před Ústavním soudem totiž není řízením, v němž by bylo možno napravovat to, co účastník předchozího řízení před orgány veřejné moci svým vlastním postupem zanedbal, když si řádně a včas nehájil svá práva, ačkoliv tak učinit mohl a měl (srov. nález sp. zn. III. ÚS 126/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 35, str. 18 - 19).

Na základě shora uvedeného I. senát Ústavního soudu ústavní stížnost stěžovatele odmítl částečně jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. l písm. e), částečně jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. června 2008

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu