I. ÚS 2406/11 #1Usnesení ÚS ze dne 30.08.2011

I.ÚS 2406/11 ze dne 30. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky D. T. D., zastoupené Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou se sídlem Plzeň, nám. Republiky 28, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 2 As 48/2011-67, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 8. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím byla porušena její základní práva zaručená článkem čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Svou ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem na přiznání odkladného účinku napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Krajského soudu v Plzni byla odmítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Plzeň, kterým bylo podle § 38 odst. 2 část věty před středníkem zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2010, rozhodnuto o zrušení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů, uděleného stěžovatelce za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, a současně jí byla podle § 38 odst. 3 citovaného zákona stanovena třicetidenní lhůta k vycestování z území České republiky. Krajský soud při posouzení žaloby stěžovatelky vycházel ze skutečnosti, že před jejím podáním nevyčerpala řádné opravné prostředky ve správním řízení, když nepodala proti prvostupňovému rozhodnutí správního orgánu odvolání podle § 81 odst. 1 správního řádu; o této možnosti byla přitom správním orgánem prvního stupně v rozhodnutí náležitě poučena. Rozhodnutí krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že dle jejího názoru soudy nesprávně zhodnotily daný stav věci a správní orgány a následně i soudy rozhodovaly formalisticky a nešetřily práva a zájmy stěžovatelky a nezohlednily její aktuální osobní status. Stěžovatelka přiznává, že sice nevyčerpala veškeré zákonné možnosti k ochraně svých práv, ovšem rozhodnutí jí byla vždy předkládána toliko v českém jazyce bez úředního či jakéhokoliv jiného překladu do jejího mateřského jazyka, rovněž jí nikdo srozumitelným způsobem nevysvětlil, jaká další práva jí náleží. Stěžovatelka zdůrazňuje, že neovládá český jazyk, nenarodila se na území ČR a pobývá zde toliko po dobu, za kterou není možné se jazyk naučit v takové podobě, aby mohla plynně na úřadech komunikovat a chápat smysl jednání a obsah jí doručovaných listin. Vzhledem k tomu, že pro podání případného opravného prostředku jí byla stanovena zákonná lhůta 15 dní, aniž by jí byl předložen překlad doručované písemnosti, nebyla stěžovatelka schopna objektivně zjistit, jakým způsobem má postupovat dále a zvolila tak postup "silnějšího přezkumného orgánu", tedy přímo cestu soudního přezkumu bez předchozího podání odvolání ve správním řízení. Stěžovatelka dodává, že považuje Českou republiku, kde již získala vazby, za svůj nový domov, uzavřela zde sňatek a v průběhu měsíce září 2010 se jí narodil syn. Stěžovatelka se v České republice nedopouští žádné nelegální činnosti a řádně plní veškeré své povinnosti, a to jak vůči orgánům daňové správy, tak i správy sociálního zabezpečení. Pakliže by byla stěžovatelka povinna opustit území ČR, došlo by nejen na její straně, nýbrž i na straně jejích rodinných příslušníků, kteří žijí v ČR, a to zejména u jejího manžela, se kterým sdílí společnou domácnost, a syna, ke zcela nepřiměřenému zásahu do jejich rodinného života a tím i k porušení základního práva na ochranu rodiny a rodinného života. Povinností opustit území ČR toliko stěžovatelkou, která již ve Vietnamu nemá téměř žádné zázemí, by pak došlo rovněž k ohrožení zájmů nezletilého dítěte, a to zejména s ohledem na jeho řádný, klidný, plnohodnotný a vyvážený rozvoj.

Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, aniž by považoval za potřebné vyžádat si spisový materiál, vyjádření účastníků řízení či vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu napadeného rozhodnutí bylo zřejmé, že k stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo.

Jak Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.

V dané věci Ústavní soud předesílá, že svým rozhodnutím Nejvyšší správní soud rozhodoval nikoli o meritorním rozhodnutí, nýbrž o rozhodnutí krajského soudu, který podle § 68 písm. a), § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl jako nepřípustnou žalobu stěžovatelky, aniž by se jí věcně zabýval, neboť stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala řádné opravné prostředky ve správním řízení. Toliko v tomto rámci lze tedy přezkoumávat napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu také z ústavněprávního hlediska.

Nejvyšší správní soud stěžovatelce v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí vyložil, že podle § 5 s. ř. s. se lze ve správním soudnictví domáhat ochrany práv jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li je zvláštní zákon, pokud nestanoví tento nebo zvláštní zákon jinak. To znamená, že účastník správního řízení musí zásadně vyčerpat všechny prostředky k ochraně svých práv, které má ve své procesní dispozici, a teprve po jejich marném vyčerpání se může domáhat soudní ochrany. Tvrzení stěžovatelky o tom, že jí bylo pracovnicí správního orgánu, jenž napadené rozhodnutí vydal, sděleno, že její žádosti o udělení víza bude možno vyhovět teprve po podání žaloby proti rozhodnutí o jeho zrušení, není přitom dle Nejvyššího správního soudu právně relevantní. Jakkoliv je možné, že se stěžovatelce takového poučení ze strany pracovnice správního orgánu skutečně dostalo, jakož i to, že si jej nesprávně vyložila tak, že podání žaloby je v daném případě jediným způsobem, jak se lze proti předmětnému rozhodnutí bránit, nelze uvažovat o prominutí nevyčerpání opravných prostředků ve správním řízení, neboť soudní řád správní takový postup soudu neumožňuje.

Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které, jak je z výše uvedeného zřejmé, se všemi námitkami stěžovatelky v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení soudního řádu správního a správního řádu byly provedeny správními orgány i obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že stěžovatelka, která ani v ústavní stížnosti nerozporuje skutečnost, že opravné prostředky ve správním řízení nevyčerpala, se závěrem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Otázkou nedostatku překladu předmětných správních rozhodnutí se Ústavní soud nemohl s ohledem na zásadu subsidiarity zabývat, neboť nebyla předmětem rozhodování v řízení před Nejvyšším správním soudem. Ústavní soud přitom ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že i v soudním řízení správním, stejně jako v soukromoprávních sporech, plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura skripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Soudní řízení správní vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.

Pokud jde o námitku stěžovatelky týkající se nesprávně zhodnoceného skutkového stavu, zde Ústavní soud odkazuje na svou konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.

Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že právo azylu nelze považovat za právo nárokové, Listina ani mezinárodní smlouvy o lidských právech, jimiž je Česká republika vázána, nezaručují, že právo azylu musí být žádajícímu cizinci poskytnuto (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 553/06, Sb. n. u., sv. 44 str. 217). Ústavní soud obecně nevylučuje přezkum a případnou kasaci rozhodnutí o neudělení azylu z pohledu jiných ustanovení chránících základní lidská práva a svobody, zejména tehdy, pokud by orgány veřejné moci interpretovaly a aplikovaly příslušné podústavní normy ústavně nekonformním způsobem, resp. pokud by jejich postup představoval vybočení z kautel hlavy páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, str. 17). K takové situaci však v projednávané věci nedošlo.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. K návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti tedy akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu