I. ÚS 2386/15 #1Usnesení ÚS ze dne 03.11.2015

I.ÚS 2386/15 ze dne 3. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Suverénní řád Maltézských rytířů - České Velkopřevorství, IČO: 00569623, se sídlem Velkopřevorské nám. 485/4, 118 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře na adrese Giese & Partner, s.r.o., Praha 1, Ovocný trh 1096/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 05. 2015 č. j. 23 Cdo 1962/2015-201, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2014 č. j. 3 Cmo 45/2014-166 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2013 č. j. 10 Cm 6/2013-123, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi došlo k porušení čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že žalobou se domáhal ochrany svého jména (názvu) a ochrany před nekalosoutěžním jednáním proti žalovanému nadačnímu fondu Nadační fond maltézského kříže (dále jen "vedlejší účastník"). Požadoval, aby vedlejší účastník upravil svůj název a aby se zdržel užívání grafických označení podobajících se osmihrotému kříži, ale jeho žaloba byla zamítnuta. Odvolací soud rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v meritu potvrdil a změnil nákladový výrok. Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

3. Stěžovatel tvrdil, že v jeho případě bylo zasaženo do práva stěžovatele na ochranu jména zaručeného čl. 10 Listiny a došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ze strany obecných soudů. Stěžovatel uvedl, že obecné soudy nepřihlédly k jeho tvrzením a jím označeným důkazům, neúplně zjistily skutkový stav věci, dospěly na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jejich rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatel poukázal na nepřezkoumatelnost rozhodnutí napadených ústavní stížností, neboť odůvodnění rozhodnutí je nedostatečné v rozporu s § 157 o. s. ř. a nelze se spokojit s neurčitým argumentem hlediska průměrného spotřebitele.

4. Stěžovatel se obával vzniku újmy na své straně, jež spočívá v zaměnitelnosti názvu vedlejšího účastníka a nekalosoutěžním jednání a ve vyvolání nebezpečí záměny, parazitování na dobré pověsti stěžovatele a porušování dobrých mravů. Dle stěžovatele může vedlejší účastník svým jednáním získat finanční prostředky na svou činnost v důsledku toho, že těží z dobré pověsti stěžovatele a u třetích osob může vyvolat klamný dojem o jejich propojení. Dárcům finančních prostředků na charitativní činnost tak zcela zjevně hrozilo nebezpečí záměny. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu i zahraničních soudů a navrhl, aby rozhodnutí napadená ústavní stížností byla zrušena.

5. Ústavní soud nebude podrobně rekapitulovat předchozí řízení před obecnými soudy, neboť je stěžovateli dobře známo.

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

7. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

8. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde především o to, zda užitým výkladem a aplikací ustanovení § 19b odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), § 44 a § 53 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen "obch. zák."), aktuální právní úprava § 2976 a násl. zákona č. 89/2012 občanský zákoník (dále jen o. z.), při posuzování existence soutěžního vztahu mezi účastníky, nebyly v dané věci založeny nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nebyl soudy uplatněn výklad, jež je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z těch standardů, jež jsou v soudní praxi respektovány (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000, N 33/17 SbNU 235).

9. Podle § 44 odst. 1 obch. zák. je nekalou soutěží jednání v hospodářské soutěži nebo v hospodářském styku, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, spotřebitelům nebo dalším zákazníkům. Nekalá soutěž se zakazuje.

10. Úvaha založená na aplikaci ustanovení § 44 odst. 1 obch. zák. musí být v každém projednávaném případě podložena konkrétními zjištěními, z nichž plyne, že předmětné jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže skutečně je, přičemž posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům soutěže přísluší zásadně soudům obecným.

11. "Dobré mravy" jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu a také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 249/97 ze dne 26. 2. 1998, U 14/10 SbNU 383, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 189/2005 ze dne 15. 2. 2006).

12. Výklad rozhodných podmínek pro závěr, že konkretizované jednání stojí "v rozporu s dobrými mravy", je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu (srov. v širších souvislostech - k § 3 odst. 1 obč. zák. - nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99 ze dne 28. 8. 2001, N 126/23 SbNU 217). Interpretace právní normy zde vystihuje požadavek stanovit - a to zpravidla jen demonstrativním výčtem konkrétních znaků nebo určením neuzavřené množiny obecných hledisek - kritéria, s jejichž pomocí se lze k normativně užitému pojmu přiblížit. Z takto identifikovaného pojmu vycházející právní posouzení věci pak lze - z povahy věci - mít za nesprávné, je-li k dispozici spolehlivý závěr, že určená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímají (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) anebo jsou-li ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta).

13. Vzhledem k výše vymezeným zásadám přezkumu ústavněprávního je důvodem k zásahu Ústavního soudu pak až stav, kdy soudy podaný výklad pojmu závislého na soudním uvážení je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít zpravidla za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou libovůli (srov. usnesení Ústavního soudu usnesení sp. zn. III. ÚS 1257/09 ze dne 22. 7. 2009 dostupné na http://nalus.usoud.cz); není samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně obecný soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně.

14. Podobné, co je uvedeno ohledně aplikace § 44 odst. 1 obch. zák., se v ústavněprávním kontextu nutně prosadí i ve vztahu k rozhodným hlediskům speciální skutkové podstaty vyvolání nebezpečí záměny vtěleným do § 47 písm. a) obch. zák., "klamavosti", "zaměnitelnosti" nebo "parazitování na pověsti" podle ustanovení § 48 obch. zák., neboť i zde jde o výklad, jež spočívá v rovině soudního uvážení směřujícího rovněž k identifikaci relativně neurčitého pojmu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1257/09 ze dne 22. 7. 2009 dostupné na http://nalus.usoud.cz).

15. V jednotlivostech Ústavní soud podotýká, že již soud prvního stupně měl k dispozici dostatek skutkových zjištění pro rozhodnutí ve sporu. Námitka stěžovatele o tom, že obecné soudy neúplně zjistily skutkový stav věci, neobstojí již proto, že základ skutkového stavu ani nebyl mezi účastníky sporný. Pokud soudy tato nesporná skutková tvrzení účastníků vzaly za svá skutková zjištění (srov. § 120 odst. 4 o. s. ř) a tato pouze právně posoudily, nelze jim vytknout pochybení. Podle názoru Ústavního soudu nelze nic vytknout ani právnímu posouzení uplatněných nároků a lze uvést, že dospěly ke správnému závěru o tom, že žaloba důvodná není. V takto vymezeném ústavněprávním rámci však proti závěrům, které učinily obecné soudy, není přesvědčivých námitek.

16. Ústavní soud sdílí názor obecných soudů, které správně dovodily, že uplatněné nároky nejsou důvodné ani z hlediska posouzení vytýkaného jednání vedlejšího účastníka z pohledu respektování pravidel hospodářské soutěže. Konstatovaly, že mezi účastníky existuje vztah soutěžitelů v hospodářské soutěži (soutěži na poli získávání dárců finančních prostředků na charitativní činnost), ale že krom splnění tohoto znaku nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák. nejsou další znaky splněny a jednání žalovaného nelze klasifikovat jako jednání zakázané nekalé soutěže, a to ani ve smyslu porušení generální klauzule nekalé soutěže, ani naplnění některých ze speciálních skutkových podstat. Soudy přesvědčivě zdůvodnily, proč označení "maltézský kříž", jak v jeho slovní tak i grafické podobě, nelze přiznat příznačnost pro stěžovatele, tedy proč nelze dovozovat, že by si spotřebitelská veřejnost spojovala s označením "maltézský kříž" ve slovní i grafické podobě pouze stěžovatele. Užití takového označení vedlejším účastníkem proto nemůže být jednáním v rozporu s dobrými mravy hospodářské soutěže ve smyslu § 44 odst. 1 obch. zák. a § 2976 o. z. Již pro absenci tohoto znaku nelze v jednání vedlejšího účastníka spatřovat nekalou soutěž (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 40/2011).

17. Ústavní soud nepřisvědčil ani další námitce stěžovatele ohledně otázky právního posouzení zaměnitelnosti či klamavosti označování názvu stěžovatele a vedlejšího účastníka, že je třeba vycházet z hlediska průměrného spotřebitele. Obecné soudy k vymezení pojmu průměrného spotřebitele odkázaly na judikaturu Nejvyššího soudu, která dostatečně tento pojem vymezuje (např. rozsudky ze dne 26. 3. 2013 sp. zn. 23 Cdo 1757/2012, ze dne 26. 3. 2013 sp. zn. 23 Cdo 1757/20102 a ze dne 10. 1. 2011 sp. zn. 23 Cdo 5184/2009).

18. Ústavní soud konstatuje, že nelze vytýkat Nejvyššímu soudu, když dovolání stěžovatele odmítl ze zákonných důvodů. V odůvodnění vyložil, že dle ustanovení § 237 o. s. ř. není dovolání přípustné ve věcech, kdy soud rozhodl v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud tak odmítnutím stěžovatelova dovolání jako nepřípustného neporušil stěžovatelem uváděná ustanovení Ústavy a Listiny. Odkaz stěžovatele na uvedené nálezy Ústavního soudu je nepřípadný, neboť jejich závěry nemají žádného průmětu do projednávané věci.

19. Existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tím doložena nebyla; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2015

David Uhlíř v. r.

předseda senátu