I. ÚS 236/99Usnesení ÚS ze dne 28.07.1999

I.ÚS 236/99 ze dne 28. 7. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera s soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele L. J., zastoupeného JUDr. P. N., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 11. 1998, sp. zn. 19 Co 159/98, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 29 Cdo 372/99,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 7. 5. 1999, které došlo Ústavnímu soudu dne 11. 5. 1999.

Svým podáním se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové shora uvedeného, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. 1. 1998, sp. zn. 6 C 78/96 v určovacím výroku - že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí jedné ideální čtvrtiny domu čp. 379 na stavební parcele č. 420, jedné ideální čtvrtiny stavební parcely č. 420 a jedné ideální čtvrtiny pozemkové parcely č. 578/2 - zahrady, nemovitostí zapsaných na LV č. 2530, obec Č. v katastrálním území P. u Katastrálního úřadu v Ústí nad Orlicí. Rovněž žádá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo dovolání žalovaného, nyní stěžovatele, proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovatel má za to, že citovanými rozhodnutími byl dotčen ve svém ústavně zaručeném právu vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, když soud neposkytl oběma sporným stranám stejnou ochranu a v právu na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod.

K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jinak důkazy provedené obecnými soudy nehodnotí.

K namítanému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod je třeba si z obecného pohledu uvědomit, že rozsah práva není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Z obsahu spisu sp. zn. 6 C 78/96 Okresního soudu v Ústí nad Orlicí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 9. 1. 1998 bylo rozhodnuto o žalobě navrhovatelky L. J. (matky stěžovatele) vůči odpůrci, nyní stěžovateli, kterou se domáhala vrácení daru tak, že jednak je odpůrce povinen vrátit navrhovatelce jednu čtvrtinu rodinného domu a jednak se určuje, že navrhovatelka je podílovou spoluvlastnicí jedné ideální čtvrtiny domu. Soud dospěl k závěru, že odpůrce hrubě porušil dobré mravy tím, že použil padělané plné moci a bez vědomí navrhovatelky jednal namísto ní v dědickém řízení a disponoval bez jejího vědomí dědictvím, k jehož dispozici byla oprávněna navrhovatelka.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. 11. 1998, sp. zn. 19 Co 159/98, napadený rozsudek soudu prvního stupně hodnotil jako věcně správný a změnil ho tak, že pouze určil, že navrhovatelka je podílovou spoluvlastnicí jedné ideální čtvrtiny domu. Poukázal přitom na ustanovení

§ 630 obč. zákoníku, podle něhož se dárce může domáhat vrácení daru a na existenci naléhavého právního zájmu navrhovatelky ve smyslu ustanovení

§ 80 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud ČR rozhodl svým usnesením ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 29 Cdo 372/99, k dovolání odpůrce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové tak, že jej odmítl s tím, že nebylo zjištěno naplnění žádného z případů možné přípustnosti dovolání, a proto nebylo možno se zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí.

Předsedkyně senátu Krajského soudu v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že rozhodnutí ve věci samé spočívalo především na hodnocení důkazů, které bylo provedeno v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. Domnívá se, že v řízení před okresním ani krajským soudem nedošlo k porušení ústavních procesních principů a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky, které vznášel již v řízení před obecnými soudy. Vlastní závěry ústavní stížnosti jsou pouhou polemikou se skutkovými i právními závěry obecných soudů.

Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Hradci Králové se námitkami stěžovatele, uplatněnými v průběhu řízení před oběma soudy, zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi vypořádal. Pokud jde o hodnocení důkazů, Ústavní soud má za to, že v řízení před obecnými soudy bylo postupováno v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. a k rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu, jakož i s ochranou vlastnického práva v souvislosti s aplikací práva soudy, nedošlo. Ústavní soud rovněž neshledal porušení stěžovatelových práv při rozhodování Nejvyššího soudu ČR, když tento soud vyslovil nepřípustnost dovolání.

Vzhledem ke skutečnosti, že z návrhu ústavní stížnosti nevyplývá, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavních práv stěžovatele, nezbylo Ústavnímusoudu než návrh pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 1999JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu