I. ÚS 2343/08 #1Nález ÚS ze dne 25.03.2009 Tzv. opomenutý důkaz v kontextu požadavků na spravedlivý proces

Jak Ústavní soud již konstatoval např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) či v nálezu sp. zn. I. ÚS 2568/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 20/48 SbNU 213), z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Pokud soud shledá nadbytečnost důkazních návrhů stěžovatele, přičemž tento svůj postoj řádně a logickým způsobem odůvodní (§ 125 odst. 1 trestního řádu), tato jeho myšlenková operace k důkaznímu řízení se upínající se zakládá na racionální argumentaci a je reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy České republiky.

I.ÚS 2343/08 ze dne 25. 3. 2009

N 67/52 SbNU 663

Tzv. opomenutý důkaz v kontextu požadavků na spravedlivý proces

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 25. března 2009 sp. zn. I. ÚS 2343/08 ve věci ústavní stížnosti J. B. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2008 č. j. 53 Co 157/2008-94, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku pro zmeškání.

Výrok

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2008 č. j. 53 Co 157/2008-94 se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného (odvolacího) soudu. Domnívá se, že v odvolacím řízení bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a navrhuje, aby Ústavní soud toto rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 7 C 89/2005. Z něj zjistil následující skutečnosti.

Obvodní soud pro Prahu 10 (dále též "obvodní soud") rozsudkem pro zmeškání ze dne 31. 10. 2005 sp. zn. 7 C 89/2005 uložil stěžovateli jako žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni (vedlejší účastníci v řízení o ústavní stížnosti) částku 161 300 Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku a ve stejné lhůtě zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 35 310 Kč. Podle rozsudku byly splněny všechny zákonné předpoklady vydání rozsudku pro zmeškání podle § 153b občanského soudního řádu, soud prvního stupně proto považoval tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech za nesporná a rozhodl o žalobě rozsudkem pro zmeškání.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, jež Městskému soudu v Praze (dále též "městský soud" či "odvolací soud") bylo doručeno dne 7. 8. 2006. Stěžovatel považoval své odvolání za včasné, protože odvozoval běh odvolací lhůty ode dne 21. 7. 2006, kdy při nahlížení do spisu rozsudek převzal. V době doručování rozsudku, konkrétně ve dnech 2. až 16. 11. 2005, se prý zdržoval v Maďarsku, kde zařizoval záležitosti spojené s rozvojem podnikání firmy CommOnline, s. r. o., což mu mohou dosvědčit v odvolání vyjmenovaní svědci. Jinak nebyly splněny předpoklady k vydání rozsudku pro zmeškání, protože stěžovateli nebylo doručeno ani předvolání k jednání; v tu dobu se zdržoval s rodinou na dovolené v Bulharsku.

Podle napadeného usnesení Městského soudu v Praze soud prvního stupně provedl - k ověření tvrzení stěžovatele o včasnosti podaného odvolání - při ústním jednání dne 17. 3. 2008 dokazování výslechem svědka V. PaP. B. a vyslechl také stěžovatele; ten tvrdil, že na podzim 2005 byl asi 25 dnů mimo republiku, na Slovensku bydlel v Žilině u příbuzných, vždy na dva až tři dny odjížděl do Maďarska a dvakrát se potkal se svědkem P. v Budapešti. Svědek P. vypověděl, že dne 7. 11. 2005 byl v Budapešti a stěžovatel tam byl v tu dobu také. Není mu známo, zda stěžovatel odjížděl domů, nemůže vyloučit, že se dne 14. 11. 2005 nacházel v České republice. Svědek B. vypověděl, že žalovaný jel jednou či dvakrát s P. do Maďarska.

Odvolací soud se po postoupení spisu nejprve zabýval otázkou, zda bylo odvolání stěžovatele podáno včas, tedy v patnáctidenní lhůtě běžící od jeho doručení, jak předvídá § 204 odst. 1 o. s. ř. Odvolání stěžovatele však shledal opožděným. Stěžovateli byl doručován rozsudek pro zmeškání na adresu definovanou v § 46 odst. 6 o. s. ř.; uložen byl 4. 11. 2005. Bylo tedy na něm, aby prokázal, že se v době od 4. 11. 2005 do 14. 11. 2005 v místě doručování nezdržoval, to se mu však dle odvolacího soudu nepodařilo. Svědci, jichž se dovolal, nepotvrdili, že by se stěžovatel po celé toto období zdržoval mimo svou adresu; svědectví P. zmiňuje toliko den 7. 11. 2005, svědek B. byl ještě méně konkrétní, takže stěžovatel ani svou vlastní výpovědí bez podpory dalších důkazů (dle odvolacího soudu) neprokázal, že by se od 4. 11. 2005 do 14. 11. 2005 nepřetržitě zdržoval mimo doručovací adresu. V takovém případě mu ovšem začala dnem 15. 11. 2005 běžet zákonná patnáctidenní lhůta, jejíž poslední den připadl na 29. 11. 2005. Pokud stěžovatel podal odvolání 7. 8. 2006, šlo tedy o odvolání zjevně opožděné, takže odvolací soud jeho odvolání podle § 218a o. s. ř. odmítl (bez jednání).

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nejdříve namítá protiústavnost rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy rozsudku pro zmeškání, který prý nebyl vydán v souladu se zákonem. Podmínky vydání rozsudku pro zmeškání nebyly naplněny, neboť stěžovateli nebyla do vlastních rukou doručena žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a o následcích nedostavení se nebyl poučen. Dále namítá, že na základě tvrzení obsažených v žalobě o skutkových okolnostech sporu nebylo možné rozhodnout v neprospěch stěžovatele, neboť právní posouzení těchto tvrzených skutkových okolností neodůvodňovalo závěr, že žaloba je opodstatněná. (Vedlejší účastnice požadovala vůči stěžovateli zaplacení finanční částky v souvislosti s havárií automobilu - jeho odtažením a hlídáním, i když v době havárie stěžovatel nebyl vlastníkem vozidla, což bylo již dříve prokázáno při šetřeni havárie Policií České republiky a vedlejší účastnici Policií České republiky oznámeno. Stěžovatel prý vůbec nebyl pasivně legitimován.)

Stěžovatel - ve vztahu k napadenému usnesení odvolacího soudu - tvrdil, že v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není uvedeno, které skutečnosti měl soud za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnoceni důkazů řídil, proč neprovedl i další stěžovatelem navržené důkazy (jednalo se mimo jiné o všechny důkazy navržené k prokázání skutečnosti, že v době doručováni předvolání a žaloby se na adrese trvalého pobytu nezdržoval), jaké učinil závěry o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Dne 4. 8. 2006 podal stěžovatel odvolání proti rozhodnutí prvoinstančního soudu, ve kterém mimo jiné navrhoval následující důkazy: a) svědeckou výpověď B. L., jednatele společnosti CommOnline Rt., k osvědčení nemožnosti převzít rozsudek prvoinstančního soudu z důvodu pracovní cesty stěžovatele v Maďarsku, b) svědeckou výpověď T. A., jednatelky společností CommOnline Rt., k osvědčení nemožnosti převzít rozsudek prvoinstančního soudu z důvodu pracovní cesty stěžovatele v Maďarsku, c) písemné potvrzení o pracovní cestě stěžovatele od společnosti CommOnline Rt., kdy stěžovatel navrhoval, aby soud v souladu s ustanovením § 128 o. s. ř. požádal společnost CommOnline Rt. o vydání listin, zejména zápisů z jednání, která byla vedena stěžovatelem na pracovní cestě v Maďarsku, jež se uskutečnila v době, kdy měl být rozsudek prvoinstančního soudu stěžovateli doručen; stěžovatel nemohl listiny předložit, protože obsahují podrobnosti, které jsou obchodním tajemstvím společnosti, a tato skutečnost by osvědčila nemožnost převzít rozsudek prvoinstančního soudu z důvodu pracovní cesty stěžovatele v Maďarsku, d) listiny společnosti CommOnline, s. r. o., k prokázáni nemožnosti převzít rozsudek prvoinstančního soudu z důvodu pracovní cesty stěžovatele v Maďarsku, e) svědeckou výpověď M. B. k prokázání nemožnosti převzít předvolání k jednání soudu prvního stupně, žaloby a poučení o důsledcích zmeškání jednání z důvodu pobytu s rodinou na zahraniční dovolené v Chorvatsku, f) svědeckou výpověď D. B. k prokázání nemožnosti převzít předvolání k jednání soudu prvního stupně, žaloby a poučení o důsledcích zmeškání jednáni z důvodu pobytu s rodinou na zahraniční dovolené v Chorvatsku; g) svědeckou výpověď J. B., k prokázání nemožnosti převzít předvolání k jednání soudu prvního stupně, žaloby a poučení o důsledcích zmeškání jednání z důvodu pobytu s rodinou na zahraniční dovolené v Chorvatsku, h) kupní smlouvu mezi stěžovatelem a K. F. ze dne 8. 2. 2002 k prokázání skutečnosti, že v době předmětné dopravní nehody (z důvodu které byla částka žalobou požadována) nebyl automobil ve vlastnictví stěžovatele, tedy jakékoliv finanční nároky z dopravní nehody týkající se předmětného vozidla není možné požadovat po stěžovateli, neboť s vozidlem nemohl disponovat a nedisponoval, ch) úřední záznam o podání vysvětlení ze dne 11. 6. 2002 č. j.: PSP-188/D1-2-406-2002 k prokázání skutečností, že automobil v době předmětné havárie nebyl ve vlastnictví stěžovatele a že tato skutečnost byla zjištěna Policií České republiky a známa i vedlejšímu účastníku. Stěžovatel dodal, že soud má rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci, což se nestalo, neboť nezjistil relevantní skutečnosti k posouzení, zda si stěžovatel listiny zasílané mu soudem, u kterých bylo třeba převzetí do vlastních rukou, nemohl převzít. Soud neuvedl, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy; o tom, že další důkazy neprovede, nerozhodl.

Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřil a prohlásil ji za nedůvodnou. Odvolací soud se v prvé řadě musel vypořádat s tím, zda odvolání stěžovatele proti shora zmíněnému rozsudku bylo podáno včas. V tomto ohledu odkázal na obsah spisu, zejména na řízení před odvolacím soudem a na jeho závěry, na jejichž podkladě odvolání stěžovatele jako opožděně podané odmítl. Za situace, kdy bylo odvolání shledáno opožděným, nemohl odvolací soud přezkoumávat námitky stěžovatele, že nebyly splněny podmínky vydání rozsudku pro zmeškání, tím méně pak námitky směřující do věci samé. Odvolací soud má za to, že jeho rozhodnutí bylo vydáno po řádném dokazování v souladu s procesními předpisy i s právem stěžovatele na řádný proces. S upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem vyslovil odvolací soud souhlas.

Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Stěžovatel s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem nesouhlasil.

III.

1. Ústavní soud se musel nejdříve zabývat otázkou, které rozhodnutí orgánu veřejné moci stěžovatel ústavní stížností napadal. V ústavní stížnosti totiž tvrdí, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody jak rozhodnutím odvolacího soudu, tak i rozhodnutím soudu prvního stupně, přičemž na podporu obojího tvrzení předkládá určité důvody. Ústavní soud však nemohl přehlédnout skutečnost, že ve zcela jednoznačném a srozumitelném petitu ústavní stížnosti, v samotném závěru, systematicky v postavení jakési výslednice odůvodnění ústavní stížnosti, je uváděno: "nezbývá stěžovateli než podat tuto ústavní stížnost a navrhovat, aby Ústavní soud vydal tento nález: usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2008 č. j. 53 Co 157/2008-94 se zrušuje.". Z takto objektivizovaným způsobem jasně vyjádřené vůle stěžovatele plyne, že jakkoli se stěžovatel zjevně domníval, že protiústavní je rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodl se z určitého důvodu (např. že při eventuální kasaci rozhodnutí odvolacího soudu se otevře prostor pro přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně) navrhnout, aby Ústavní soud zrušil jen rozhodnutí soudu odvolacího. Tento závěr přitom potvrzuje i fakt, že stěžovatel na úvodní straně označil za účastníka toliko Městský soud v Praze, nikoli soud prvního stupně. Totéž plyne i ze skutečnosti, že v plné moci k zastupování v řízení o této ústavní stížnosti je uvedeno, že účastníkem řízení je toliko Městský soud v Praze (argument per eliminationem). Jakkoli Ústavní soud není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, jejím petitem vázán je.

Ústavní soud se proto zabýval jen tou částí ústavní stížnosti, která rozporuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu.

2. Ústavní soud považuje s ohledem na vlastní judikaturu za nutné (srov. příkladmo nálezy Ústavního soudu citované níže) zabývat se následujícím aspektem řízení před obecnými soudy, který by mohl - vzhledem k ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces - projednávanou věc za určitých okolností posunout do ústavněprávní roviny. Jedná se o to, že stěžovatel při jednání v odvolacím řízení navrhl důkaz konkrétní svědeckou výpovědí k prokázání tvrzení, že v době, kdy mu byl doručován rozsudek pro zmeškání, se na své adrese nezdržoval ("Na Slovensku jsem bydlel u sestry mého dědy, které je dnes již 80 let, tuto paní bych nechtěl navrhovat jako svědka a tahat ji do Prahy, jako svědka bych navrhl její dceru, která bydlí ve stejném domě, a to D. P., bytem ..." (srov. č. l. 91 spisu). Obvodní soud pro Prahu 10 však na tento návrh nijak nereagoval. Věc následně postoupil Městskému soudu v Praze, který rozhodl o odvolání, aniž nařídil jednání, a v odůvodnění rozhodnutí se nevyhovění návrhu na důkaz výslechem uvedené svědkyně vůbec nevěnoval.

Ústavní soud poukazuje v této souvislosti na nálezy sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) či sp. zn. I. ÚS 2568/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 20/48 SbNU 213), v nichž konstatoval zejména toto: "Z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná a neodpovídající povaze a závažnosti věci. ... V posuzované kauze ve věci jednající Městský soud v Brně, jak se z rekapitulovaného podává, shledal nadbytečnost důkazních návrhů stěžovatele, přičemž tento svůj postoj řádně a logickým způsobem odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu). Tato jeho myšlenková operace k důkaznímu řízení se upínající se zakládá na racionální argumentaci a je reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy České republiky.".

3. Ústavní soud tedy posuzoval, zda v odvolacím řízení byly dodrženy požadavky plynoucí z citovaného právního názoru, který je závazný i pro něj samotný (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

Ústavní soud konstatuje, že navržený důkaz výslechem svědkyně P. obecný soud zcela opomenul. V protokole o ústním jednání před obvodním soudem nebyly předestřeny myšlenkové konstrukce racionálně hodnotící navržený důkaz, pokud jde o potřebu jeho provedení či neprovedení. Městský soud se pak s předmětnou otázkou nevypořádal vůbec. Navrhovanou svědkyni nevyslechl a ve svém rozhodnutí ani nepředestřel důvody, proč tomuto důkaznímu návrhu nevyhověl. Pochybení obvodního soudu tudíž městský soud nijak nereparoval. Jedná se ve své podstatě o věc principu, neboť v této rovině se zobrazuje zásada právního státu zakazující libovůli; ignorování důkazních návrhů účastníků řízení bez věcně adekvátního odůvodnění zatěžuje takový postup soudu nepřezkoumatelností, a tím v rovině potenciality libovůli umožňuje.

4. Řádné vypořádání se s navrženým důkazem výslechu svědkyně P. bylo přitom o to více potřebné právě v kontextu této posuzované věci a její povahy. Odvolací soud totiž vycházel ve svém závěru o opožděnosti odvolání stěžovatele "pouze" z domněnky (tedy jen z určité míry pravděpodobnosti), že se stěžovatel v místě doručení v předmětné době zdržoval (§ 46 odst. 6 o. s. ř.). Za tohoto stavu mohl být výslech svědkyně P. důležitým důkazem, který by in eventum mohl vyvrátit zákonnou (vyvratitelnou) domněnku doručení písemnosti. Tato okolnost kladla o to větší nároky na náležité odůvodnění postupu soudu, který implicitně tomuto důkaznímu návrhu nevyhověl.

5. To, co je uvedeno výše, pokud jde o opomenutý důkaz ohledně navrženého výslechu svědkyně P., se týká i důkazních návrhů stěžovatele obsažených též v odvolání (č. l. 23-26 soudního spisu). K prokázání tvrzení, že se v době doručování rozsudku pro zmeškání nacházel mimo adresu doručování, totiž stěžovatel uvedl (na což ostatně poukazoval v ústavní stížnosti), že "Tyto skutečnosti může dosvědčit jak prokurista společnosti CommonOnline, s. r. o., pan V. P., případně jednatel společnosti P. B., tak i akcionáři CommonOnline Rt. pan B. L., jednatel společnosti Visual Power Kft., a T. A., jednatelka společnosti Penthouse Hungary Kft. S ohledem na to, že dva ze svědků jsou ze zahraničí, žalovaný netrvá na provedení všech důkazů v případě, že soudu postačí provedení svědecké výpovědi pana V. P. a P. B. Žalovaný dále navrhuje, aby soud v případě, že by neshledal jako dostačující důkazy výpovědi svědků P. a B., postupem dle § 128 o. s. ř. požádal společnost o vydání listin, zejména zápisů z jednání, která byla vedena žalovaným na pracovní cestě a která sám nemůže předložit s ohledem na to, že obsahují podrobnosti, které jsou obchodním tajemstvím společnosti." (srov. č. l. 25 spisu). Za tohoto stavu bylo třeba, aby soud reagoval na důkazní návrhy výslechem svědků B. L. a T. A. a na návrh důkazů listinných, zejména zápisů z jednání, která vedl žalovaný stěžovatel na pracovní cestě, neboť právě k této procesní situaci stěžovatel citované důkazní návrhy vztahoval (šlo v jistém smyslu o eventuální důkazní návrh, tj. pokud by k prokázání tvrzení stěžovatele nevedly již předtím provedené důkazy). Obvodní soud se však při ústním jednání dne 17. 3. 2008 těmito důkazními návrhy nijak nezabýval, byť byly obsaženy - jak již bylo uvedeno - v odvolání ze dne 4. 8. 2006. To neučinil v napadeném usnesení ani soud odvolací. I tímto opomenutím (citovaných důkazních návrhů) byla založena existence tzv. opomenutých důkazů ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

K napadenému usnesení odvolacíhosoudu lze ještě v tomto směru pro úplnost poznamenat, že byť soud na jedné straně v odůvodnění používá metodu explicitního výčtu důkazů, jež stěžovatel navrhl v odvolání (neboť uvádí, co týž k prokázání svého tvrzení navrhl), je s podivem, že v tomto výčtu na druhé straně nelogicky zcela opomíjí další stěžovatelem navržené důkazy výslechem svědků P., L. a T. (body 3-5 výše).

IV.

V posuzované věci jednal obvodnísoud i po podání odvolání stěžovatele (tj. prováděl dokazování k odvolání stěžovatele při ústním jednání 17. 3. 2008) a, jak se z rekapitulovaného textu podává, implicitně zamítl citované důkazní návrhy stěžovatele, aniž by tento svůj postoj řádně a logickým způsobem odůvodnil; tím naplnil judikaturou Ústavního soudu dovozený pojem tzv. opomenutého důkazu. Nelze usuzovat, že by se jeho myšlenková operace (k důkaznímu řízení se upínající) zakládala na racionální argumentaci, a tudíž že by byla reflexí nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy České republiky. Městský soud jako soud rozhodující o odvolání uvedený nedostatek v odvolacím řízení rovněž neodstranil.

Proto Ústavnímusoudu nezbylo, než ústavní stížnosti domáhající se zrušení rozhodnutí odvolacího soudu pro rozpor s ústavně zaručeným právem stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyhovět a napadené rozhodnutí odvolacího soudu dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit. Tím ovšem Ústavní soud nepředjímá výsledek nového - ústavně konformně provedeného - odvolacího řízení, které v budoucnu proběhne.