I. ÚS 22/03Usnesení ÚS ze dne 03.02.2004

I.ÚS 22/03 ze dne 3. 2. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., roz. O., zastoupeného Mgr. Z. V., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 585/2002, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 3. 2002, čj. 12 To 67/2002 -215, a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 14. 1. 2002, čj. 2 T 112/2001 - 180,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním, předaným k poštovní přepravě dne 10. 10. 2003, napadl stěžovatel shora označená rozhodnutí obecných soudů. Po výzvě k odstranění vad tohoto podání byla Ústavnímu soudu, dne 19. 2. 2003, doručena řádná ústavní stížnost, sepsaná advokátem.

Stěžovatel ve stížnosti uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud"), ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), byl odsouzen pro trestný čin znásilnění svého spolubydlícího z azylové ubytovny. Obecné soudy porušily, podle stěžovatele, jeho právo na spravedlivé soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soudy se podle názoru stěžovatele nevypořádaly s jeho obhajobou, bagatelizovaly nebo nepřipustily jím navržené důkazy a přeceňovaly věrohodnost důkazů prokazujících jeho vinu, nerespektovaly zásadu in dubio pro reo. Poškozený opakovaně měnil svoji výpověď, lišil se nejen v nepodstatných okolnostech, jeho výpověď si odporuje nebo odporuje výpovědím jiných svědků. Soud vycházel zejména ze znaleckého posudku o duševním stavu poškozeného, nepřihlédl k sexuologickému znaleckému posudku stěžovatele. Podle stěžovatele je trestní řízení třeba opakovat a odstranit tak nedostatky.

V souladu s ust. § 42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla vyžádána k ústavní stížnosti vyjádření účastníků řízení.

Okresní soud ve vyjádření uvedl, že si není vědom žádného pochybení při řízení ani při rozhodování o věci.

Krajský soud uvedl, že se k námitkám stěžovatele již vyjadřoval ve svém rozhodnutí, které bylo správné, a proto k závěrům v něm uvedeným nemá co dodat.

Nejvyšší soud ČR odkázal na obsah svého rozhodnutí. Dále uvedl, že neexistuje zaručené právo na přezkum trestních věcí ve třetí instanci, a to ve stejném rozsahu jako v řízení o řádných opravných prostředcích, tedy i z hlediska správnosti skutkových zjištění a úplnosti provedeného dokazování. Ve věci stěžovatele bylo dovolání založeno na argumentech, jež není možno podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Podle Nejvyššího soudu ČR v řízení před ním vedeným nedošlo k porušení žádné v ČR účinné normy, zejména ne Listiny.

Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti, nutné k meritornímu projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla shledána jako způsobilá dalšího přezkumu. Další podmínkou meritorního projednání ústavní stížnosti je, že se nejedná o návrh zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí či jiný zásah orgánu veřejné moci, které jsou stížností napadeny, jsou způsobilé porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání návrhu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

Ze spisového materiálu obecného soudu bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu ze dne 14. 1. 2002, čj. 2 T 112/2001 - 180, uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 TrZ, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků nepodmíněně. Stěžovatel byl shledán vinným na základě zjištění soudu prvního stupně, že dne 3. 8. 2001 v přesně nezjištěnou dobu v podvečer nebo večer po předchozím požívání alkoholických nápojů v pokoji č. 6 azylové ubytovny Městského bytového podniku J. v obci Čejkovice nejprve vyzval svého spolubydlícího (poškozeného), aby mu rukou třel pohlavní úd, načež si přisedl k němu na postel, a když ho poškozený odmítl, chytil ho pod krkem a vyhrožoval mu nožem, který měl v ruce, že ho zapíchne, čímž ho donutil, aby vzal jeho pohlavní úd do ruky, třel ho a následně mu přes jeho odpor svlékl kalhoty a zasunul pohlavní úd do konečníku a vykonal na něm anální pohlavní styk, tedy pohrůžkou bezprostředního násilí donutil jiného k jinému obdobnému pohlavnímu styku.

Odvolání proti rozsudku okresního soudu zamítl krajský soud usnesením ze dne 28. 3. 2002, čj. 12 To 67/2002 - 215.

Proti usnesení krajského soudu si podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 585/2002, odmítl.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C.H.Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C.H.Beck, Praha 1995, str. 281].

Ústavní soud nejprve zkoumal opodstatněnost ústavní stížnosti ve vztahu k usnesení dovolacího soudu, který odmítl dovolání stěžovatele. Ústavní soud nezjistil, že by rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod, považuje postup dovolacího soudu za ústavně konformní, v této části je tedy nutno označit návrh jako zjevně neopodstatněný.

Stěžovatel ve své stížnosti napadá způsob provádění důkazů a jejich hodnocení tak, jak je provedly obecné soudy prvního a druhého stupně, a v tom spatřuje porušení práva na spravedlivý proces. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu může porušení práva na spravedlivý proces spočívat v nesprávném provádění důkazů a jejich hodnocení [viz nález sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení svazek 3, C. H. BECK, Praha, str. 257; nebo nález sp. zn. III. ÚS 166/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4, C. H. Beck, Praha 1996, str. 255]. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel se na základě pouze některých vybraných skutečností snaží ilustrovat nevěrohodnost poškozeného, na jehož výpovědi především postavily obecné soudy svá rozhodnutí, když předkládá tvrzení poškozeného (viz např. popálení cigaretou, zamčení pokoje nebo oblečení poškozeného), která se později ukázala jako nepravdivá. Se všemi jeho námitkami, týkajícími se rozporů ve výpovědi poškozeného, se však obecné soudy prvního i druhého stupně uspokojivě vyrovnaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Na druhé straně stěžovatel již neuvádí skutečnosti, které měly prokázat pravdivost jeho tvrzení o jeho nevině, rovněž s nimi se obecné soudy dostatečně vypořádaly a vyvrátily pravdivost tvrzení stěžovatele (viz např. o jeho odvozu strážníky městské policie nebo jeho neschopnosti držet nůž v ruce). Lze uzavřít, že ze spisového materiálu je zřejmé, z jakých svědeckých výpovědí, znaleckých posudků a ostatních důkazů soudy vycházely, jak důkazy hodnotily, mj. jakým způsobem posoudily znalecké posudky týkající se jak stěžovatele, tak poškozeného. Obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně a řádně odůvodnily. Ústavní soud je, s ohledem k výše uvedenému, toho názoru, že právo stěžovatele na spravedlivý proces, zaručené ust. čl. 36 odst. 1 Listiny, nebylo porušeno.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy v rozsahu, v jakém je namítal, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. února 2004

JUDr. František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu