I. ÚS 2196/11 #1Usnesení ÚS ze dne 07.09.2011

I.ÚS 2196/11 ze dne 7. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ANDRA AGENCY, s.r.o., IČ: 26974533, se sídlem Moutnice 319, Moutnice, zastoupeného JUDr. Ludmilou Lejnarovou, advokátkou, se sídlem Růženínská 904, Praha 4, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 21. 6. 2011, č. j. 16 EC 261/2010-22, za účasti Okresního soudu v Šumperku jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení výroku II. shora označeného rozsudku Okresního soudu v Šumperku. Výrokem I. tohoto rozsudku bylo rozhodnuto tak, že žalovaný D. Š. je povinen stěžovatelce zaplatit částku 1 022,- Kč, a výrokem II. tak, že žalovaný je povinen stěžovatelce nahradit náklady řízení ve výši 3 420,- Kč. Stěžovatelka tvrdí, že postupem obecného soudu byla porušena ústavně zakotvená pravidla, zejména princip rovnosti účastníků řízení, garantovaný čl. 96 Ústavy České republiky a čl. 37 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod, právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod, a právo na ochranu vlastnictví, garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti popsala dosavadní průběh řízení, v němž vystupovala jako žalobkyně.

Stěžovatelka uvádí, že dne 25. 7. 2011 jí byl doručen ústavní stížností napadený rozsudek, jímž bylo vyhověno její žalobě o zaplacení částky ve výši 1 022,- Kč rovnající se dlužnému jízdnému zvýšenému o přirážku. Výrokem II. tohoto rozsudku bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení za použití ustanovení § 151 odst. 2 občanského soudního řádu, kdy soud aplikoval při stanovení výše náhrady nákladů řízení vyhlášku č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Soud dle stěžovatelky nesprávně aplikoval ustanovení § 151 odst. 2 občanského soudního řádu, kdy v okolnostech případu spatřoval tzv. jednoduchost sporu spočívající v typizovaných žalobách. Své rozhodnutí dále odůvodnil tím, že výše nákladů řízení stanovená za použití vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, mnohonásobně převyšuje dlužné jízdné a také s ohledem na poměry účastníků, kdy žalobcem je právnická osoba, která provozuje podnikatelskou činnost a žalovaným je osoba fyzická, dospěl k závěru, že krácení těchto nákladů postupem dle ustanovení § 151 odst. 2 občanského soudního řádu nijak nezasáhne do majetkové sféry žalobce a naopak ve vztahu k žalovanému nebude placení nákladů nepřiměřenou tvrdostí.

Dle stěžovatelky se zde vytváří absurdní situace, kdy k majetkové újmě dochází nikoliv na straně žalovaného (delikventa za porušení přepravního řádu), ale žalobce, který byl jeho chováním donucen se bránit s využitím právních služeb. Redukcí zákonné odměny za použití vyhlášky č. 177/1996 Sb. má soud zmenšovat majetek stěžovatelky spočívající v přiznání peněžité částky. Žalobce dle stěžovatelky při uzavírání smlouvy s advokátem počítá s tím, že většinu anebo celou částku, kterou mu zaplatí, získá od neúspěšného účastníka sporu. Soud dle stěžovatelky uvedenou redukci provedl použitím naprosto nepřezkoumatelného, nepředvídatelného a neurčitého kritéria, tj. tzv. typizovanou žalobou, a skutečností, že náklady řízení žalobce mnohonásobně převyšují dlužné jízdné, a také s ohledem na poměry účastníků, kdy žalobcem je právnická osoba, která provozuje podnikatelskou činnosti a žalovaným je osoba fyzická. Dle stěžovatelky nelze ani pominout fakt, že žalovaný nepředložil soudu žádné důkazy, které by takový mimořádný postup pro aplikaci ustanovení o snížení náhrady nákladů řízení zdůvodňovaly. Okolností, která by byla důvodem pro postup podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, může být dle stěžovatelky například to, že v řízení bylo bez zavinění toho, komu náhrada nákladů řízení přísluší, učiněno neobvykle mnoho úkonů právní služby, nebo že náklady vznikly náhodou, která se účastníkům přihodila. Žádná z těchto okolností však v projednávané věci nenastala, ze samotného odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobci byly přiznány pouze dva právní úkony.

Dle stěžovatelky měl obecný soud rozhodnout v rozporu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. Cpjn 201/2008, dle nějž "při určování odměny za zastupování advokátem nebo notářem nejsou důvodem pro postup podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně okolnosti, že advokát činil v řízení úkony formou automatizovaných výstupů a podání, že spor je veden o nízkou částku, že projednávaná věc není právně složitá nebo náročná, že řízení bylo krátké, že se jedná o obdobné žaloby, nebo že nároky mohly být uplatněny jednou žalobou, anebo jiné typové charakteristiky věci, nýbrž jen konkrétní (individuální) okolnosti případu."

Stěžovatelka tedy uzavírá, že obecný soud nepostupoval v souladu s jejím návrhem, ve věci rozhodl pro ni zcela nepředvídatelným způsobem soudního rozhodnutí, kdy ve výroku II. o náhradě nákladů řízení rozhodl za použití § 151 odst. 2 občanského soudního řádu, kdy aplikoval ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. o mimosmluvní odměně. Tím měl zasáhnout do práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek. Stejně tak uvádí, že žalovaný netvrdil a ničím neprokazoval důvody hodného zvláštního zřetele, které by umožnili redukci výše nákladů. V rozhodnutí rovněž postrádá odkaz na ustanovení § 150 občanského soudního řádu.

S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud výrok II. napadeného rozsudku zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy České republiky, Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:

Čl. 96 Ústavy České republiky:

(1) Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.

(2) Jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.

Čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:

Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod:

Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.

Čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod:

Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.

II.

Z předloženého rozsudku a ústavní stížnosti bylo zjištěno, že před Okresním soudem v Šumperku probíhalo řízení o žalobě stěžovatelky proti výše uvedenému žalovanému o zaplacení částky 1 022,- Kč jako dlužného jízdného zvýšeného o přirážku za jízdu hromadnou dopravou bez dokladu. Pohledávka byla na stěžovatelku postoupena na základě rámcové smlouvy uzavřené s Dopravním podnikem města Brna.

Výrokem I. rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 21. 6. 2011, č. j. 16 EC 261/2010-22, bylo žalobě vyhověno. Výrokem II. tohoto rozsudku bylo rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen stěžovatelce nahradit náklady řízení ve výši 3 420,- Kč.

Okresní soud v Šumperku v odůvodnění napadeného rozsudku uvádí, že při jízdě městskou hromadnou dopravou se žalovaný neprokázal platným jízdním dokladem. Proto soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl. Co se týče náhrady nákladů řízení, vycházel Okresní soud v Šumperku z ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, dle nějž platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Soud dále aplikoval ustanovení § 151 odst. 2 občanského soudního řádu, dle nějž platí, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem, přičemž současně platí, že odůvodňují-li to okolnosti případu, postupuje se podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Tímto předpisem je vyhláška

č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Dle soudu okolnosti případu tento postup odůvodňují, neboť ze strany stěžovatelky se jedná o typizovanou žalobu, navíc o částku 1 022,- Kč. Soud v odůvodnění dále uvádí, že v situaci, kdy žalovaný byl postižen sankcí, která několikanásobně převyšuje hodnotu dlužného jízdného, a také s přihlédnutím k majetkovým poměrům účastníků, kdy stěžovatelka je právnickou osobou (podnikatelem) a žalovaný je osobou fyzickou, případné krácení nákladů stěžovatelku nezasáhne do její majetkové sféry a současně nebude představovat nepřiměřenou tvrdost vůči žalovanému. Proto byla výše nákladů stanovena na částku 3 420,- Kč.

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozsudkem obecného soudu Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky na zrušení napadeného rozsudku je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.

V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že předmětná ústavní stížnost směřovala proti výroku II. napadeného rozsudku, tedy pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení.

Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud konstantně judikuje, že problematika nákladů řízení, ač se často může citelně dotknout majetkové sféry některého z účastníků řízení, není předmětem ústavní ochrany, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity porušení ústavně garantovaných lidských práv a svobod. Výjimka je pak připuštěna v případě vadného procesního postupu, kdy je účastníku řízení odepřeno využití některého procesního práva uplatnitelného v procesu rozhodování o nákladech řízení či jestliže samotné rozhodnutí trpí tak závažnými nedostatky, že je neslučitelné s požadavky, jež Ústavní soud klade na obsah soudního rozhodnutí. K takové situaci v posuzované věci nedošlo.

Okresní soud v Šumperku v odůvodnění napadeného rozhodnutí přesně rozvádí, na základě kterých ustanoveních procesních předpisů určil konečnou výši náhrady nákladů řízení, resp. na základě kterých ustanovení určil výši náhrady nákladů za právní zastoupení stěžovatelky jako žalobce.

Ústavní soud se nemůže ztotožnit s argumenty stěžovatelky. Stěžovatelka v ústavní stížnosti mimo jiné vychází z v výše citovaného stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, tedy že "při určování odměny za zastupování advokátem nebo notářem nejsou důvodem pro postup podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně okolnosti, že advokát činil v řízení úkony formou automatizovaných výstupů a podání, že spor je veden o nízkou částku, že projednávaná věc není právně složitá nebo náročná, že řízení bylo krátké, že se jedná o obdobné žaloby, nebo že nároky mohly být uplatněny jednou žalobou, anebo jiné typové charakteristiky věci, nýbrž jen konkrétní (individuální) okolnosti případu." V uvedeném stanovisku je současné řešení této otázky postaveno mimo jiné na zájmu snížit počet úkonů právní služby, které by mohly být zástupcem činěny jen proto, aby došlo k navýšení konečné odměny. Ústavní soud však k tomu uvádí, že obecný soud v odůvodnění neargumentuje jednoduchostí sporu. Obecný soud, ač sice výslovně hovoří také o typizovaných žalobách, konečnou výši nákladů odvodil od zcela jiné skutečnosti. Rozhodující pro uplatnění § 151 odst. 2 občanského soudního řádu, konkrétně odkaz na zvláštní právní předpis o mimosmluvní odměně, byla ta skutečnost, že žalovaný byl za jízdu bez dokladu již sankcionován přirážkou, která mnohonásobně převyšuje dlužné jízdné. Za této situace obecný soud vidí v redukci výše nákladů odstranění nepřiměřené tvrdosti vysokých nákladů řízení vůči žalovanému, což však neovlivní majetkové poměry stěžovatelky jako žalobce.

Z těchto důvodů lze rovněž konstatovat, že nedošlo ani k zásahu do principu rovnosti účastníků, garantovaného čl. 96 Ústavy České republiky, a čl. 37 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ani do práva vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jestliže tedy obecný soud zmíněnou otázku posoudil odlišně od stěžovatelčina přesvědčení, přičemž své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, jde o právní závěry ústavně nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.

Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. září 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu