I. ÚS 2194/13 #1Usnesení ÚS ze dne 20.08.2013

I.ÚS 2194/13 ze dne 20. 8. 2013

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti JUDr. Stanislava Mečla, zastoupeného Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem Újezd 450/40, 118 01 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2013 č. j. 12 Co 97/2013 - 49, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 2 Listiny a také čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva). Stěžovatel zároveň navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, byl stěžovatel usnesením Obvodního soud pro Prahu 4 připuštěn jako vedlejší účastník na straně žalované v řízení vedeném u téhož soudu ve věci žalobkyně Ireny Válové proti žalované České republice - Vrchnímu státnímu zastupitelství, v níž se žalobkyně domáhá náhrady ušlého zisku ve výši 77 000 Kč. Podle nalézacího soudu stěžovatel prokázal naléhavý právní zájem na výsledku sporu, když právě on jménem žalované učinil úkony, jejichž údajná neplatnost je právním důvodem vzniku tvrzeného nároku žalobkyně.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze napadeným usnesením změnil rozhodnutí prvního stupně tak, že stěžovatele do řízení nepřipustil. Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že by stěžovatelův právní zájem na výsledku sporu byl prokázán. Stěžovatel totiž podle odvolacího soudu nedokázal odůvodnit, jakým způsobem by se výsledek sporu mohl dotknout jeho právního postavení. Tvrzení stěžovatele, že jeho zájem na vítězství žalované ve sporu je dán převážně z důvodu osobní a profesní cti a loajality k žalované, považoval soud za nedostatečná.

Stěžovatel proti tomuto usnesení podal ústavní stížnost, přičemž argumentaci v ní obsaženou lze rozdělit na dvě části. V té první stěžovatel s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 553/03 odvolacímu soudu vyčítá, že nesprávně posoudil otázku stěžovatelova právního zájmu na výsledku řízení.

V uvedeném nálezu Ústavní soud podle stěžovatele odmítl názor, dle kterého by jako právní zájem na výsledku sporu neměl stačit pouze zájem morální, ale mělo by jít o právní zájem s přímým dopadem do hmotného práva. Ústavní soud měl naopak zaujmout postoj, podle něhož je právní zájem nutno posuzovat z širšího hlediska přirozenoprávního. To však odvolací soud údajně neučinil. Jak stěžovatel uvádí, v rámci předmětného řízení se řeší také otázka jeho jmenování do funkce vrchního státního zástupce. Tato otázka je mediálně sledovaná, dotýká se prestiže stěžovatele a má dopad na jeho život. Jestliže Městský soud v Praze tyto skutečnosti nezohlednil, postupoval v rozporu s uvedenou judikaturou Ústavního soudu a porušil stěžovatelova ústavně zaručená práva.

Stěžovatel také podotýká, že smyslem vedlejšího účastenství je posílit v konkrétním řízení postavení toho účastníka, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje. Stěžovatel v této souvislosti připomíná, že to byl on, kdo za žalovanou učinil právní úkon, na základě jehož údajné neplatnosti se žalobkyně domáhá náhrady škody. Jeho vůle posílit postavení žalované v řízení je tak podle stěžovatelova názoru v tomto světle zcela legitimní.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby byla jeho věc projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Podle stěžovatelova mínění je pojem "jeho věc" nutno vykládat extenzivně a zahrnout pod něj i případy, kdy je v řízení projednávána věc, jež má přímý dopad na osobu, která však v řízení není ani žalobcem ani žalovaným. Jelikož se bude v předmětném řízení jako předběžná otázka řešit platnost jmenování stěžovatele do funkce vrchního státního zástupce, stejně jako platnost jím učiněného právního úkonu, má stěžovatel za to, že by předmět řízení měl být kvalifikován jako "jeho věc" ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.

Vzhledem k okolnostem případu pak stěžovatel žádá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Klíčovou otázkou ústavní stížnosti je interpretace podmínek stanovených pro připuštění vedlejšího účastníka do řízení podle § 93 občanského soudního řádu. Jak Ústavní soud již několikrát uvedl, hlavním účelem vedlejšího účastenství je pomoc ve sporu jedné ze stran, přičemž samozřejmým předpokladem je, že vedlejší účastník má na výsledku sporu právní zájem. Pojem "právní zájem na výsledku řízení" přitom není v občanském soudním řádu blíže specifikován, zůstává tedy na obecných soudech, aby tento pojem vyložily a aplikovaly vždy s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu (viz nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 2036/08). Ústavnímu soudu pak do této činnosti obecných soudů přísluší zasahovat pouze výjimečně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. II. ÚS 30/12).

V daném případě Ústavní soud důvod ke své intervenci neshledal. Aplikace § 93 o. s. ř. provedená odvolacím soudem je přiléhává okolnostem případu, přičemž Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že by v předmětné věci bylo postupováno v rozporu s nálezem sp. zn. I. ÚS 553/03. Ústavní soud ve zmiňovaném nálezu skutečně uvedl, že při posuzování otázky právního zájmu vedlejšího účastníka řízení nelze akcentovat pouze úzké hledisko hmotněprávní. Z toho ovšem v žádném případě nevyplývá, že by k naplnění podmínky přípustnosti vedlejšího účastenství již nebyl nutný zájem právní, nýbrž by stačil např. pouze zájem "pocitový" či majetkový. Ústavní soud naopak i v následujících rozhodnutích zdůrazňoval, že zájem založený na cti či majetku za zájem právní ve smyslu § 93 o. s. ř. považovat nelze (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2011 sp. zn. I. ÚS 1789/11 či usnesení ze dne 16. 8. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2490/12).

Ohledně interpretace nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 553/03 je nutno připomenout zcela specifické okolnosti, které Ústavní soud musel v daném případě zohlednit. Ústavní soud tehdy řešil otázku, zda má vysoká škola právní zájem na výsledku řízení, v němž byla posuzována lidská práva a svobody (především práva politická) reprezentantů studentské obce na pozadí polistopadového demokratického procesu. Právní zájem vysoké školy na výsledku sporu pak byl shledán v jejím zájmu na permanentním hájení akademických práv a svobod a na ochraně politických práv studentů. Klíčovým přitom bylo zohlednění specifického postavení vysokých škol jakožto legitimních ochránců těchto práv. Jak Ústavní soud uvedl, "vysoké škole nelze odepřít možnost podílet se na ochraně politických práv a svobod studentů podle Listiny a spolupůsobit jako garant toho, že studenti nebudou šikanováni, ani jinak postihováni za své názory vyslovené na akademické půdě, a to jak v zájmu ochrany těchto jejich práv, tak i v zájmu dobré pověsti VUT."

Skutečnost, že názor vyjádřený v nálezu sp. zn. I. ÚS 553/03 je nutno vnímat s ohledem na výše uvedená specifika případu, pak byla zdůrazněna i v nálezu ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 2036/08, v němž Ústavní soud upozornil, že ustanovení § 93 o. s. ř. není možno podrobit nepřiměřeně extenzivnímu výkladu.

S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud nepovažuje za svévolný či nepřiměřený názor soudu odvolacího, podle něhož stěžovatelův zájem, spočívající v profesní a osobní cti či snad v loajalitě k žalované, za zájem právní ve smyslu § 93 o. s. ř. označit nelze.

To stejné je možno konstatovat i k argumentu stěžovatele, že v rámci řízení bude údajně posuzována platnost jeho jmenování do funkce vrchního státního zástupce. Ústavní soud již několikrát uvedl, že posouzením předběžné otázky v odůvodnění rozhodnutí není nikterak dotčeno právní postavení osob, které nejsou účastníky předmětného řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2490/12). Stěžovatelův zájem na pro něj příznivém vyřešení předběžné otázky je tedy opět pouze otázkou jeho hrdosti či prestiže a obecnému soudu nelze z ústavního hlediska vytýkat, že tyto stěžovatelovy pocity jako právní zájem neuznal.

Ústavní soud si navíc dovoluje podotknout, že případná povinnost žalované uhradit žalobkyni ušlý zisk by neplynula z profesního pochybení stěžovatele, nýbrž z toho, že by stěžovatel byl do funkce dosazen nesprávným postupem, což by ovšem nebylo jeho pochybení, ale pochybení ministra spravedlnosti. Stěžovatelovy argumenty poukazující na zásah do jeho profesní a osobní cti či prestiže jsou pak nutně oslabeny. V tomto ohledu je možno poukázat i na to, že předmětem řízení není žaloba na ochranu osobnosti, jejíž morální dimenze je v ní inherentně obsažená a často přechází i do roviny práva (viz již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 553/03), nýbrž pouze otázka náhrady ušlého zisku.

Ústavní soud k této části ústavní stížnosti uzavírá, že obecný soud aplikoval ustanovení § 93 o. s. ř. přiléhavě a v souladu s judikaturou Ústavního soudu. K porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces proto při posuzování přípustnosti vedlejšího účastenství nedošlo.

Za neopodstatněnou je nutno považovat také argumentaci založenou na porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Jak ostatně stěžovatel sám uvádí, hlavním smyslem vedlejšího účastenství je pomoc ve sporu jednomu z účastníků. Ačkoli tedy může touto cestou dojít k určité nepřímé ochraně práv vedlejšího účastníka, o jeho práva a povinnosti v řízení nejde. Z toho důvodu mu pak ani nelze při rozhodování o věci samé (hmotná) práva přiznat či povinnosti uložit. Z výše uvedeného vyplývá, že předmětem daného řízení nemohla být "stěžovatelova věc" ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, pročež ani nemohlo dojít k porušení práv tímto článkem garantovaných (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2490/12). Ke stěžovatelovým obavám stran výsledku posouzení předběžné otázky se Ústavní soud již vyjádřil výše, pro podrobnosti pak lze odkázat na citované usnesení sp. zn. IV ÚS 2490/12.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že ústavní stížnost nepovažoval za nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ačkoli stěžovatel nevyužil všechny dostupné opravné prostředky, jmenovitě dovolání. Stěžovatel tak totiž postupoval na základě nesprávného poučení odvolacího soudu (k otázce přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nepřipuštění vedlejšího účastníka srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. 29 Cdo 9/2013 ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), přičemž vadné poučení nemůže jít k tíži účastníka (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. III. ÚS 27/06).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. srpna 2013

Ludvík David, v. r.

předseda senátu