I. ÚS 2194/11 #1Usnesení ÚS ze dne 31.10.2011

I.ÚS 2194/11 ze dne 31. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. V. Ž., zastoupeného JUDr. Josefem Monsportem, advokátem se sídlem Vladislavova 16, Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 3 To 46/2008, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 158/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud ze soudního spisu zjistil následující.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2007, sp. zn. 46 T 5/2004, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákona č. 140/1961 Sb. (nadále jako tr. zák.) jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák., a odsouzen podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na čtyři léta. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen též peněžitý trest ve výměře 5.000.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto též o vině a trestu spoluobviněného G. N.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2009, sp. zn. 3 To 46/2008, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že oba obvinění (tedy i stěžovatel) byli uznáni vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a odsouzeni oba shodně podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na čtyři léta.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. dubna 2010, sp. zn. 8 Tdo 1452/2009, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2009, sp. zn. 3 To 46/2008, v části týkající se stěžovatele. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolání spoluobviněného bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud v označeném usnesení odvolacímu soudu na podkladě konkrétních pokynů uložil, aby se zevrubněji zabýval otázkou účinné lítosti podle § 66 písm. a) tr. zák. v intencích závěrů vyslovených Ústavním soudem v nálezu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3093/08, a aby znovu posoudil, zda jeho názor, na jehož podkladě odmítl aplikovat ustanovení o účinné lítosti, v konfrontaci s nimi obstojí.

Vrchní soud v Praze poté, co mu věc byla vrácena k dalšímu řízení, ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 3 To 46/2008, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2007, sp. zn. 46 T 5/2004, zrušil v části týkající se stěžovatele. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., za což jej odsoudil podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvě léta. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu stanovou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na dvě léta.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se stěžovatel trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. dopustil tím, že

1) dne 20. 7. 1998 již odsouzený G. N. na Celním úřadu R. - letiště P. po předchozí dohodě se stěžovatelem v úmyslu zkrátit clo a daň z přidané hodnoty (dále jen DPH) podal návrh na propuštění obrazů Zátiší s rybou, Žena se psem, Zátiší s krabem od autora Emila Filly, Hráč kulečníku od autora André Nemese a Zátiší s košem, ovocem a láhví od Alfréda Justitze zakoupených v galerii S. v L. do režimu tranzit, ve kterém, ač skutečným majitelem předmětných obrazů byl stěžovatel, jenž kupní cenu uhradil dne 26. 3. 1998 ze svého účtu č. 3483-24917/6 vedeného u Živnostenské banky, a. s., a G. N. při nákupu obrazů na aukci podle ústní dohody stěžovatele zastupoval, G. N. předstíral, že obrazy jsou jeho osobním majetkem, který dováží při převedení svého obvyklého místa pobytu ze zahraničí do tuzemska, a na základě těchto informací mu Celní úřad P. jako fyzické osobě dříve žijící v zahraničí, na kterou se vztahovalo ustanovení § 2 vyhlášky MF ČR č. 136/1998 Sb., dle kterého osobní majetek fyzických osob dovážený při převedení jejich obvyklého místa pobytu v zahraničí do tuzemska je osvobozen od cla, v důsledku čehož dne 4. 8. 1998 uvedené obrazy, jejichž celní hodnota při navržení do celního režimu tranzit byla 6.734.987,- Kč, celní úřad propustil do režimu volného oběhu s podmíněným osvobozením od cla a rovněž stanovil zákonnou podmínku nezcizitelnosti těchto obrazů ve lhůtě dvanácti měsíců od data jejich propuštění do volného oběhu a před uplynutím této lhůty G. N. předal obrazy stěžovateli a uvedenou transakcí způsobili českému státu škodu ve výši 1.481.697,- Kč jako únik na DPH, kterou dodatečným rozhodnutím ze dne 2. 5. 2001 č. 08-16/01 vyměřil Celní úřad P. se sídlem v P.

2) dne 24. 4. 1998 již odsouzený G. N. na celním přechodu Celního úřadu R. - letiště P. po předchozí dohodě se stěžovatelem v úmyslu zkrátit clo a DPH písemně prohlásil, že obraz Jákobův žebřík od Marca Chagalla v hodnotě v přepočtu 20.454.000,- Kč, který si dne 16. 2. 1998 PhDr. V. Ž. zakoupil v C. G. v N. Y., je jeho soukromý majetek a na základě jeho prohlášení byl obraz propuštěn do režimu volného oběhu s osvobozením od dovozního cla na základě ustanovení § 26 vyhlášky MF ČR č. 93/1993 Sb. jako vybavení domácnosti určené k zařízení přechodného bydliště, neboť se na něj vztahoval § 2 téže vyhlášky, dle kterého osobní majetek fyzických osob dovážený při jejich přestěhování z trvalého bydliště v zahraničí do tuzemska je osvobozen od dovozního cla, po propuštění obrazu do volného oběhu obraz předal zpět stěžovateli a uvedenou transakcí způsobil českému státu škodu ve výši 4.498.880,- Kč jako únik DPH, když tuto částku by musel stěžovatel jako faktický majitel obrazu při jeho dovozu do ČR zaplatit.

Odvolací soud, vázán právním názorem dovolacího soudu, doplnil dokazování o důkazy významné ve světle posouzení otázky dobrovolného napravení škodlivého následku trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák. a uzavřel, že pro aplikaci ustanovení § 66 písm. a) tr. zák. nebyly splněny zákonné podmínky. Za zásadní v procesu kontroly daně z příjmu fyzických osob za r. 1995 - 1998 daňového subjektu PhDr. V. Ž. (stěžovatele) zahájené u Finančního úřadu pro P. dne 13. 8. 1999 odvolací soud označil protokol o ústním jednání z 20. 12. 2000. Z obsahu protokolu vyplývá, že stěžovatel se osobně účastnil ústního jednání u Finančního úřadu pro P. 6, přičemž předmětem jednání byla mimo jiné i otázka dovozu obrazů a obviněný se k ní vyjadřoval. Vrchní soud připomněl, že 18. 1. 2001 stěžovatel odeslal prostřednictvím daňového poradce PAS Finančnímu úřadu pro P. 6. prokázání příjmů podle zaslané výzvy, přičemž dovozu obrazů se věnuje bod III. Odvolací soud též upozornil na článek na internetových stránkách iDnes.cz pod názvem "Ž. je podezřelý z daňových úniků", z něhož vyplývá, že média již 20. 2. 2001 měla informace, že "finanční úřad a policie podezřívají V. Ž., že nezaplatil daň ze všech příjmů, které si jako ředitel TV N. vydělal". V odstavci Obrazy a domy se článek věnuje dovozu obrazů z března 1998. Týž soud dále rekapituluje, že dne 11. 4. 2001 je podáno trestní oznámení Generálním ředitelstvím cel a stěžovatel dne 12. 4. 2001 podává u policejního orgánu vysvětlení. Z protokolu o podání vysvětlení se podává, že výslechu byli přítomni dva obhájci podezřelého (stěžovatele), není z něj patrno, kdy výslech začal, ale na konci výslechu byl z důvodu výměny kazety ve 12.32 hodin výslech do 12.35 hodin přerušen a poté stěžovatel prohlásil, že je ochoten uhradit případné celní poplatky či jiné poplatky a následně vymáhat náhradu této škody na panu N. v rámci občanskoprávní procedury. Následně dal pokyn k zaplacení vzniklé škody. Dne 13. 4. 2001 je stěžovateli sděleno obvinění a téhož dne byla škoda uhrazena. Vrchní soud poznamenal, že stěžovatel, jemuž potencionálně jistě hrozilo trestní stíhání ihned po spáchání činu, zcela konkrétně minimálně od 20. 12. 2000 věděl, že finanční úřady se jeho přiznáními k dani z příjmů fyzických osob vážně zabývají, a to mimo jiné i ve vztahu k dovozu obrazů. Dovozoval, že i kdyby se stěžovatel nedozvěděl o podání ČNTS z 29. 6. 1999, jímž žádala o prošetření, zda stěžovatel splnil své povinnosti vyplývající z daňových předpisů, okruh otázek, které mu byly kladeny při podání vysvětlení dne 12. 4. 2001, mu nemohl být neznámý a nepředpokládaný. Třebaže odvolací soud ze spisu nezjistil, kdy byla finanční kontrola za inkriminované roky u daňového subjektu stěžovatele ukončena, jistě byla započata již 13. 8. 1999. Odvolací soud vyjádřil přesvědčení, že ve chvíli, kdy stěžovatel ještě coby podezřelý dával pokyn k úhradě škody, mu již trestní stíhání bezprostředně hrozilo a škodlivý následek trestného činu nebyl napraven dobrovolně (strany 7, 8 napadeného rozsudku). Podle odvolacího soudu jeho závěry nikterak nekolidují s právním názorem obsaženým v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3093/08, jelikož Ústavním soudem posuzovaná věc se od nyní projednávané věci skutkově významně odlišuje.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2010 sp. zn. 3 To 46/2008 podal stěžovatel dovolání směřující proti výroku o vině.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné [dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.]. V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud uvedl především následující:

"... Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je patrné, že všech těchto požadavků si byl odvolací soud vědom a otázku dobrovolného napravení škodlivého následku posuzoval se zřetelem ke všem rozhodným skutkovým zjištěním. V souladu s výsledky doplněného dokazování připomněl, že dne 13. 8. 1999 byla u Finančního úřadu pro P. 6 zahájena kontrola daně z příjmu fyzických osob za r. 1995 - 1998 daňového subjektu PhDr. V. Ž., který byl také vyzván k doložení údajů svých přiznání k dani z příjmů fyzických osob, čemuž poplatník beze zbytku nevyhověl. Ze zpráv finančního úřadu se mimo jiné podává, že předmětem jeho zájmu byla i "oblast dovozu obrazů" (bod 2), jmenovitě pak těch, jež jsou uvedeny pod bodem 1) výroku o vině napadeného rozsudku. Je třeba souhlasit s názorem, že za zásadní z hlediska možného závěru o dobrovolném napravení škodlivého následku je třeba označit protokol o ústním jednání podle § 12 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, ze dne 20. 12. 2000, jehož se osobně zúčastnil daňový subjekt PhDr. V. Ž. i jeho "daňový zástupce" JUDr. A.R. Předmětem ústního jednání byly jednak nejasné platby označeného daňového subjektu, smlouva o půjčce z 1. 8. 1996, ale také žádost o potvrzení dovozu obrazů z aukce konané v L. u firmy S. do České republiky, k čemuž daňový subjekt mimo jiné uvedl, že obrazy zakoupil od galeristy G. N. a nabyl je až na území České republiky, avšak nemohl vyloučit, že na pokyn tohoto obchodníka bylo finanční vypořádání provedeno přímo na účet zahraniční aukční síně (č. l. 2013). V návaznosti na ústní jednání bylo dne 18. 1. 2001 doručeno Finančnímu úřadu pro P. podání, jímž daňový subjekt PhDr. V. Ž. prostřednictvím PAS, s. r. o., doručil finančnímu úřadu podání k prokázání požadovaných příjmů a bez významu není vyjádření pod bodem III. označené Obrazy dovezené do ČR p. G. N. a následně prodané Dr. Ž., v němž je znovu zopakováno tvrzení, že obrazy PhDr. V. Ž. nakupoval od G. N. Ten je kupoval v zahraničí svým jménem a na svůj účet a tyto také svým jménem a na svůj účet dovážel do České republiky, což měla doložit kopie přiloženého dokumentu opatřeného razítkem celního úřadu, prokazující, že obrazy skutečně dovážel G. N. (č. l. 2020). Ač obviněný Finančnímu úřadu pro P. sděloval informace, které od něj měly odvrátit podezření ze spáchání jakéhokoliv daňového deliktu, není možné přehlédnout, že z jeho vyjádření zjevně vyplývá vzájemná vazba mezi ním a již odsouzeným G. N. při dovozu obrazů vyjmenovaných pod bodem 1) napadeného rozsudku, jež se stala předmětem dalšího prošetřování a nakonec i podání trestního oznámení, jak rekapituloval odvolací soud. Odvolací soud přesvědčivě spojil výsledky ústního jednání u správce daně z 20. 12. 2000 s dalším opatřením tohoto orgánu adresovaným Generálnímu ředitelství cel, které posléze také podává trestní oznámení dne 11. 4. 2001, a podáním vysvětlení podezřelého PhDr. V. Ž. policejnímu orgánu dne 12. 4. 2001, z nichž skutečně plyne, že okruh otázek, které mu byly kladeny při podání vysvětlení dne 12. 4. 2001, mu nemohl být neznámý a nepředpokládaný. Z obsahu záznamu o podání vysvětlení ze dne 12. 4. 2001 (č. l. 1461 až 1463) není bez významu připomenout tu pasáž, v níž se PhDr. V. Ž. zmiňuje o tom, že byl kontaktován pracovníkem celní správy, který se ho dotazoval na "případ dražených obrazů z L. a Chagallova obrazu". Logickým závěrem těchto zjištění je, že dal-li obviněný pokyn k úhradě celního dluhu po skončení tohoto procesního úkonu, nenapravil škodlivý následek trestného činu dobrovolně. Učinil tak totiž zjevně pod bezprostřední hrozbou trestního stíhání, které bylo následujícího dne, tedy 13. 4. 2001, zahájeno sdělením obvinění pro skutky, v nichž byl původně spatřován návod k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák., § 148 odst. 1, 4 tr. zák. [později došlo ke změně právní kvalifikace na pomoc k uvedenému trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a nakonec na spolupachatelství trestného činu podle § 9 odst. 2 tr. zák., § 148 tr. zák.]. Není od věci dodat, že pro dovolatele nemohlo být překvapivé, že dovoz obrazů je předmětem zájmu nejen finančního úřadu, ale zejména policejních orgánů, neboť způsob kooperace se spoluobviněným G. N. nesl jasně znaky trestného činu podle § 148 tr. zák., o čemž oba obvinění věděli a způsobení následku předvídaného tímto ustanovením, tj. nezaplacení cla na základě nepravdivého prohlášení spoluobviněného G. N., bylo jejich předem dohodnutým záměrem.

K námitkám obviněného je třeba uvést, že se zřetelem na obsah ústního jednání ze dne 20. 12. 2000 není v daných souvislostech skutečně významné, kdy a zda vůbec byl seznámen se závěry kontroly správce daně v tom smyslu, že mu hrozí akutní nebezpečí, že podá trestní oznámení, jelikož věděl, že předmětem zájmu správce daně je i dovoz obrazů... Ostatně bezprostřední hrozba trestního stíhání není ani odvolacím soudem spojována s ústním jednáním na Finančním úřadu pro P. dne 20. 12. 2000, ale až s procesním úkonem podání vysvětlení u policejního orgánu dne 12. 4. 2001, po němž teprve obviněný dává pokyn k úhradě celního dluhu...

Závěry odvolacího soudu však nekolidují ani s právními závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3093/08...".

II.

Proti v záhlaví tohoto usnesení citovaným rozhodnutím obecných soudů podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody (jeho základní právo na spravedlivý proces). Konkrétní námitky budou zmíněny a vypořádány v textu níže.

Vrchní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti toliko odkázal na své napadené rozhodnutí.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl v podstatě následující.

Nejvyšší soud se v napadeném usnesení nedistancoval od svých závěrů učiněných v usnesení ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1452/2010. Vždy zdůrazňoval, že aplikace § 66 tr. zákona je výsledkem pečlivého posouzení konkrétní situace; v tomto případě po doplnění dokazování, jež provedl odvolací soud, přisvědčil názoru, že předpoklady použití ustanovení § 66 tr. zák. o účinné lítost splněny nebyly. V těchto souvislostech není třeba zvláště připomínat podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák. (či § 240 tr. zákoníku), jíž není nic jiného než úmyslné podvodné jednání pachatele v určité oblasti společenských vztahů, a z toho vyplývající relativně přísné požadavky na splnění podmínek dobrovolnosti napravení škodlivého následku. Proto byl také akcentován požadavek upřímné dobrovolnosti jednání v účinné lítosti, který není v daném kontextu nepřiměřený či dokonce nepředvídatelný. Současně si není Nejvyšší soud vědom ani rozporu mezi závěry obsaženými v napadeném usnesení a respektovanou judikaturou soudů. Z hlediska trestní odpovědnosti za trestný čin podle § 148 tr. zák. a použití ustanovení § 66 tr. zák. není také podstatné, zda v rozhodné době již existovalo či nikoliv rozhodnutí příslušného orgánu o vyměření celního dluhu, a tato okolnost není relevantní ani co do nalézání společných či odlišných skutkových rysů s věcí, k níž se vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3093/08. Z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jakož i Nejvyššího soudu vyplývá, že oba soudy pokládaly za významný poznatek o tom, že stěžovatel byl v souvislosti s dovozem předmětných obrazů již "státem kontaktován", a to nejméně při ústním jednání u Finančního úřadu pro Prahu 6 dne 20. 12. 2000. To, že byl kontaktován pracovníkem celní správy, který se ho dotazoval na "případ dražených obrazů z Londýna a Chagallova obrazu", stěžovatel zmínil i při podávání vysvětlení dne 12. 4. 2001. Tyto poznatky musely objektivně u stěžovatele, vzdělaného, nesporně inteligentního a společensky všestranně orientovaného člověka, nadto zastupovaného a poučovaného advokáty, logicky vést k odůvodněnému závěru, že dovoz předmětných obrazů je v šetření orgánu státu. Tím nemá být řečeno, že pokud by byl stěžovatel ještě v této době uhradil celní dluh, nestalo by se tak dobrovolně, poněvadž hrozba trestního stíhání byla toliko potencionální. Stěžovatel ale celní dluh neuhradil a neměl to ani v úmyslu, společné podvodné jednání popřel a vlastně vyčkával, zda a s jakou přesvědčivostí bude jeho trestná činnost předmětem zájmu policejního orgánu. Třebaže bylo obvinění pro skutky, v nichž byl spatřován trestný čin podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. (resp. původně návod k tomuto trestnému činu), sděleno stěžovateli následující den, neznamená to, že hrozba trestního stíhání již dne 12. 4. 2001 nebyla bezprostřední, jak vyvozoval odvolací soud, byť G. N. byl vyslechnut až po prohlášení stěžovatele o ochotě uhradit celní dluh. Jen pro úplnost lze dodat, že Vrchní soud v Praze jako odvolací soud ve výroku o trestu zohlednil, že stěžovatel celní dluh uhradil, a na rozdíl od Městského soudu v Praze mu neuložil peněžitý trest. Proto Nejvyšší soud dovodil, že základní práva stěžovatele nebyla porušena a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.

Stěžovatel v replice k vyjádření obecných soudů (k ústavní stížnosti) uvedl v podstatě následující.

Není pravda, že posledním usnesením, jimž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, se Nejvyšší soud v otázce účinné lítosti nijak nedistancoval od svého předchozího usnesení, jímž stěžovatelovu dovolání vyhověl. Nejvyšší soud naopak na tutéž věc postupně vyjádřil dva různé náhledy, což stěžovatele v ústavní stížnosti vedlo k tvrzení o nepředvídatelnosti názorů a rozhodnutí tohoto soudu. Je to patrné mj. z toho, že v nynějším vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud uvádí, že není podstatné, zda v rozhodné době (platby stěžovatele) existovala či nikoli rozhodnutí příslušného orgánu o vyměření celního dluhu, ač v usnesení ze dne 28. 4. 2010 výslovně tentýž soud uvedl, že nelze nechat bez povšimnutí (při dalším projednání a rozhodnutí o věci) zjištění, že celní dluh byl vyměřen celními orgány až ve dnech 30. 4. a 2. 5. 2001, tedy až po jeho obvinění a zaplacení dlužné částky. Je to dále patrné z toho, že ve svém prvém usnesení ze dne 28. 4. 2010 Nejvyšší soud uvedl, že nelze přehlédnout ani sdělení stěžovatele obsažené v záznamu o podání vysvětlení ze dne 12. 4. 2001, jímž týž projevil ochotu uhradit případné celní či jiné poplatky a následně škodu vymáhat na panu N.; k tomu také bezprostředně poté došlo, což nebylo možné z kontextu tehdejšího zrušujícího usnesení, jímž bylo vyhověno dovolání, vnímat jinak než jako zdůraznění okolnosti ve prospěch stěžovatele při posuzování otázky účinné lítosti. Oproti tomu v nynějším vyjádření obhajujícím napadené usnesení Nejvyšší soud tentýž důkaz, který měl k dispozici již dříve, resp. tutéž okolnost hodnotí negativně a sice tak, že stěžovatelovo prohlášení o ochotě uhradit celní dluh nebylo učiněno z jeho iniciativy, ale stalo se tak až po dotazech policejního orgánu. K tomu navíc stěžovatel dodává, že posledně uvedené tvrzení ve vyjádření Nejvyššího soud je rozporné s obsahem záznamu o podání vysvětlení ze dne 12. 4. 2001, neboť je z něj patrno, že uvedené prohlášení stěžovatel učinil nikoli po dotazu policejního orgánu, ale samostatně v závěru tohoto úkonu po výměně kazety bez opuštění výslechové místnosti a porady s právními zástupci.

Podle stěžovatelovy repliky tkví rozpornost názorů Nejvyššího soudu při posuzování otázky účinné lítosti i v tom, že podle nynějšího vyjádření Nejvyššího soudu bylo významným poznatkem to, že stěžovatel byl k dovozu obrazů kontaktován správcem daně a absolvoval u něj již 20. 12. 2000 ústní jednání, kdy z tohoto a následného podání vysvětlení na policii musel stěžovatel jako inteligentní člověk dovodit, že věc je předmětem vážného zájmu státních orgánů a již při uvedeném policejním úkonu musel vědět o bezprostřední hrozbě trestního stíhání; nicméně prvé zrušující usnesení vydal Nejvyšší soud při znalosti téhož, tedy že stěžovatel již ve věci podával vysvětlení na policii a že již při tomto úkonu do záznamu mj. uvedl, že již dříve byl v této věci kontaktován pracovníkem celní správy.

Stěžovatel ve své replice k podstatě věci dodal, že nelze souhlasit s vyjádřením Nejvyššího soudu, že samotná skutečnost, že byl obviněn teprve 13. 4. 2001, neznamená, že by mu nebezpečí trestního stíhání nehrozilo již předchozí den 12. 4. 2001 při podávání vysvětlení a pokynu k platbě, tedy naopak že stěžovatel již tento předchozí den "měl být bezprostředně ohrožen a být si toho vědom" (při vydání pokynu k úhradě celního dluhu). Sám tehdejší vyšetřovatel M. jako osoba nejpovolanější k zhodnocení míry podezření a důvodnosti obvinění svědecky před soudem uvedl, že trestní oznámení MF-Generálního ředitelství cel neposkytovalo dostatečný podklad ke stěžovatelovu obvinění a k změně v náhledu na to došlo teprve po půlnočním výslechu G. N. z 12. na 13. 4. 2001. Tedy, objektivně v době podání stěžovatelova vysvětlení ve věci dovozu obrazů dne 12. 4. 2001 a v době vydání pokynu stěžovatelem k platbě po skončení tohoto úkonu bezprostřední nebezpečí trestního stíhání, resp. obvinění stěžovatele (podle důkazů) nehrozilo. Ani po subjektivní stránce stěžovatel toto nemohl předpokládat či si být toho vědom, neboť průběh dne 12. 4. 2001 byl (podle již v ústavní stížnosti zdůrazněných a přiložených důkazů) jednoznačně zaměřen k objasňování jiné nesouvisející trestní věci, kde po mnoha letech došlo k pravomocnému zproštění z obžaloby. Stěžovatel tedy nemohl předpokládat přítomnost občana USA G. N. na území ČR a jeho půlnoční výslech několik hodin poté; stěžovatel byl policejním orgánem předvolán na následující den 13. 4. 2001 nikoli v souvislosti s dovozy obrazů, ale kvůli další již zmíněné trestní věci, v níž byl stěžovatel dne 12. 4. 2011 obviněn; nedostatek jeho vědomí či srozumění s hrozícím obviněním potvrzuje i písemné prohlášení jeho tehdejšího právníka JUDr. R., které bylo předloženo Vrchnímu soudu v Praze při posledním jednání.

III.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v nyní posuzované věci nastala obdobná situace jako ve věci řešené nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3093/08 ze dne 28. 3. 2009. Je tak v podstatě toho názoru, že závěr vyslovený v citovaném nálezu o naplnění podmínek tzv. účinné lítosti (dle § 66 zákona č. 140/1961 Sb.) dopadá i na nyní posuzovaný případ.

Stěžovatel na podporu svého názoru předkládá dva zásadní důvody.

Stěžovatel konkrétně argumentuje tak, že ve věci řešené citovaným nálezem tehdejší stěžovatelka daňový dluh uhradila až po jeho vyměření příslušným finančním úřadem, zatímco ve stěžovatelově věci došlo nejprve k úhradě a teprve po 2 - 3 týdnech k vydání rozhodnutí o vyměření celního dluhu. Dále stěžovatel předkládá argument, že tehdejší stěžovatelka byla seznámena s výsledky finanční kontroly, kdy z jejích závěrů i z následných doměrků jí zřejmě mohlo být jasné, že věc bude oznámena orgánům činným v trestním řízení. Naproti tomu ve věci stěžovatele nebyl opatřen žádný důkaz o tom, že by byl seznámen s výsledky finanční kontroly a že by z nich mohl dedukovat následný vývoj věci a s ohledem na názor správce daně dovozovat případné trestní oznámení a reálnost obvinění.

Tu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel opomíjí adekvátně reflektovat následující podstatnou odlišnost tehdejší věci od jeho vlastní věci, což bylo stěžovateli vysvětlováno již v napadeném rozsudku vrchního soudu (srov. str. 8 dole). Šlo zejména o to, že tehdejší stěžovatelka napravila své jednání celých devět měsíců před zahájením trestního stíhání, tedy - jak dovozuje vrchní soud - nikoli pod jeho bezprostřední hrozbou.

Zde nelze přehlédnout ani následující skutečnosti.

I kdyby byl totiž stěžovatel uhradil celní dluh (snad) bez seznámení s výsledky finanční kontroly a i bez znalosti rozhodnutí o vyměření celního dluhu, významný je fakt, že stěžovatel již byl - před uhrazením celního dluhu - v souvislosti s dovozem předmětných obrazů (k nimž se vztahuje trestný čin, pro jehož spáchání byl odsouzen) státem "kontaktován". K tomu došlo jednak při ústním jednání u Finančního úřadu pro Prahu 6 dne 20. 12. 2000, jednak při jednání s pracovníkem celní správy (který se měl stěžovatele dotazovat na "případ dražených obrazů z Londýna a Chagallova obrazu").

Jak racionálně akceptovatelně usuzuje Nejvyšší soud (ve svém vyjádření k ústavní stížnosti), tyto poznatky objektivně musely u stěžovatele, vzdělaného, nesporně inteligentního a společensky všestranně orientovaného člověka - nadto zastupovaného a poučovaného advokáty - logicky vést k odůvodněnému závěru, že dovoz předmětných obrazů je v šetření orgánu státu. Ostatně, jak dodává Nejvyšší soud (na str. 9 napadeného usnesení), pro stěžovatele nemohlo být překvapivé, že dovoz obrazů je předmětem zájmu státních orgánů, neboť způsob kooperace stěžovatele se spoluobviněným nesl jasně znaky trestného činu podle § 148 tr. zák., o čemž oba věděli a způsobení následku předvídaného tímto ustanovením, tj. nezaplacení cla na základě nepravdivého prohlášení spoluobviněného bylo jejich předem dohodnutým záměrem.

Zásadním z hlediska otázky (ne)splnění podmínky "dobrovolnosti (ve smyslu § 66 zákona č. 140/1961 Sb.) je i to, že ke shora uvedeným faktům dále přistoupilo (oproti případu řešeném citovaným nálezem Ústavního soudu) - a přitom stále před stěžovatelovým uhrazením celního dluhu - podání vysvětlení stěžovatelem u policejního orgánu dne 12. 4. 2001; to se stalo (mimo jiné) v souvislosti s dovozem předmětných obrazů, tedy právě (mj.) v kontextu s předcházejícími "kontakty" stěžovatele ze strany státu (finančního úřadu, celního orgánu).

Ze všech těchto specifických okolností případu stěžovatele - ve spojení s tím, že k uhrazení celního dluhu dal stěžovatel pokyn až po skončení podání vysvětlení před policejním orgánem - tudíž obecné soudy dovodily nikoli excesivní závěr, že stěžovatel dal pokyn k uhrazení celního dluhu až pod bezprostřední hrozbou trestního stíhání (které ostatně bylo následující den zahájeno), tedy že nešlo o dobrovolné napravení škodlivého následku trestného činu (ve smyslu § 66 zákona č. 140/1961 Sb.). Racionální je i úvaha (Nejvyššího soudu ve vyjádření k ústavní stížnosti), že stěžovatel neuhradil celní dluh již po té, co byl opakovaně státem "kontaktován" ohledně dovozu předmětných obrazů a neměl to ani v úmyslu, jestliže společné podvodné jednání popřel a vlastně vyčkával, zda a s jakou přesvědčivostí bude jeho trestná činnost předmětem zájmu policejního orgánu.

Z uvedených konkrétních okolností, jež znamenají podstatnou odlišnost od případu řešeného nálezem sp. zn. IV. ÚS 3093/08, lze dovozovat, že závěr vyslovený v citovaném nálezu o naplnění podmínek tzv. účinné lítosti na věc stěžovatele nedopadá.

Tu ostatně obecně platí teze, že srovnávat lze jen srovnatelné. V tomto kontextu vrchní soud v napadeném rozsudku (str. 9 nahoře) přiléhavě konstatoval, že Ústavní soud v citovaném nálezu připomněl (prostřednictvím citace judikatury Nejvyššího soudu), že vždy záleží na konkrétních okolnostech případu, například s jakou bezprostředností trestní stíhání hrozí.

IV.

Stěžovatel dále uvedl (str. 4 ústavní stížnosti), že podle nálezu sp. zn. IV. ÚS 3093/08 ani již ukončená kontrola se známým negativním závěrem nemusí dobrovolnost jako znak účinné lítosti vylučovat. S tím má být dle stěžovatele (patrně) v rozporu akcentování protokolu o ústním jednání u finančního úřadu ze dne 20. 12. 2000 ze strany obecných soudů.

Stěžovatel však citovanou námitkou obsah napadených soudních rozhodnutí adekvátně neinterpretuje. Ta jsou totiž založena nikoli na samotném protokolu o ústním jednání u finančního úřadu, nýbrž i na okolnostech dalších (srov. bod III. tohoto usnesení Ústavního soudu). Tedy, napadená rozhodnutí staví svůj závěr o neexistenci dobrovolné úhrady celního dluhu především na citovaném protokolu a na dotazu celního orgánu právě ve spojení s podáním vysvětlení stěžovatelem u policejního orgánu. Proto ani v tomto aspektu nelze shledat rozpor s citovaným nálezem Ústavního soudu (či snad i s judikaturou Nejvyššího soudu).

V.

Stěžovatel dále namítá, že pro jeho obvinění (ze dne 13. 4. 2001) nebylo rozhodující ani trestní oznámení MF - Generálního ředitelství cel ze dne 11. 4. 2001 ani obsah jím podaného vysvětlení ze dne 12. 4. 2001, ale obsah výpovědi G. N.; ta se však uskutečnila dne 13. 4. 2001 až mezi 00,30 hod. a 02,20 hod., tedy v době, kdy již stěžovatel pokyn k úhradě vydal. Z toho dovozuje, že - objektivně - v době podání vysvětlení (stěžovatelem) dne 12. 4. 2001 a v době vydání pokynu k platbě po skončení podání vysvětlení trestní stíhání stěžovateli bezprostředně nehrozilo. To má být dle stěžovatele potvrzováno například i výpovědí tehdejšího vyšetřovatele M. před nalézacím soudem dne 31. 7. 2006, kde jmenovaný mj. uvedl: "já jsem mu druhý den sdělil obvinění, aniž bych to den předtím plánoval tzn. po výslechu pana N., kde se ukázalo, že jsou bych řekl, důvodné skutečnosti pro to, že mohl být spáchán trestný čin a že se ho měl dopustit dr. Ž.".

K tomu Ústavní soud poukazuje na to, že již Nejvyšší soud stěžovateli dostatečně vysvětlil judikaturu, dle níž je podstatná nikoli objektivní rovina bezprostředního nebezpečí trestního stíhání, nýbrž rovina subjektivní, tedy zda měl pachatel za to - i třeba mylně - že jeho trestný čin je již prozrazen či že mu bezprostředně hrozí trestní stíhání (srov. str. 8 napadeného usnesení Nejvyššího soudu: "Z judikatury soudů, na niž bylo v podrobnostech odkazováno v předchozích rozhodnutích odvolacího i dovolacího soudu, také vyplývá, že jednání pachatele není dobrovolné, jestliže jej k němu vede vědomí (případně i mylné), že jeho trestný čin je již prozrazen, nebo jedná-li pod tlakem již bezprostředně hrozícího trestního stíhání. O dobrovolnost podle stávající praxe soudů nejde ani tehdy, vyčkává-li pachatel s odstraněním škodlivého následku na to, zda příslušný orgán odhalí jeho trestný čin.").

I kdyby měl tedy stěžovatel pravdu, že pro jeho obvinění byl podstatný toliko obsah výpovědi G. N. (který se uskutečnil až v době, kdy již byl stěžovatelem vydán pokyn k úhradě), argument v jeho prospěch by to nebyl.

Nadto, v této objektivní rovině bezprostředního nebezpečí trestního stíhání stěžovatel argumentuje výpovědí tehdejšího vyšetřovatele M. K tomu je nutno podotknout, že stěžovatel opomíjí citovat podstatnou část této výpovědi, v níže M. uvádí: "Nejsem si jistý, jakým způsobem to bylo v této konkrétní věci, ale myslím, že to může odpovídat zhruba tomuto. Já jsem vedl vyšetřování pana Ž. ve více trestních věcech souběžně, takže je možné, že jsem ho vyslýchal v jiné trestní věci a že jsem měl naplánovaný výslech na druhý den a mezitím tam byla výpověď G. N. a já jsem mu druhý den sdělil obvinění, aniž bych to den před tím, plánoval tzn. po výslechu pana N., kde se ukázalo, že jsou bych řekl důvodné skutečnosti pro to, že mohl být spáchán trestný čin a že se ho měl dopustit dr. Ž. ..." (č. l. 1314). Z uvedené - neizolované (tedy kontextuální) - citace plyne, že M. vyslovil tam uvedené toliko hypoteticky, nikoli kategoricky (srov. např. "Nejsem si jistý, jakým způsobem to bylo v této konkrétní věci... je možné..." aj.).

Stěžovatel posléze argumentuje i v subjektivní rovině bezprostředního nebezpečí trestního stíhání. Tu uvádí, že pozdější výslech G. N. a jeho obsah nemohl předpokládat (mj. i proto, že jmenovaný je současně občanem USA a stěžovatel netušil, že by se ještě v danou dobu dále mohl zdržovat na území ČR).

Ústavní soud však konstatuje, že obecné soudy nechápaly uvedenou argumentaci jako relevantní a v podstatě usuzovaly následovně. Stěžovatel byl opakovaně kontaktován státem ve věci dovozu předmětných obrazů. Posléze k této otázce podával vysvětlení před policejním orgánem. Až po podání vysvětlení k této věci celní dluh uhradil. Z toho podle obecných soudů vyplynulo, že stěžovatel uhradil celní dluh až pod bezprostřední hrozbou trestního stíhání (tedy nikoli dobrovolně ve smyslu § 66 zákona č. 140/1961 Sb.). Tu Ústavní soud nevidí důvod, aby tuto úvahu obecných soudů nechápal jako racionální a logickou. Jde o takovou úvahu, která se pohybují v rovině správnosti jednotlivých zjištění a z nich vyvozených logických úsudků, jež samy roviny ústavnosti nedosahují.

K tomu Ústavní soud dodává následující.

Stěžovatel sám nijak nevysvětluje, z jakých důvodů uhradil celní dluh právě až (těsně) po podání vysvětlení před policejním orgánem, tedy proč nikoli dříve, například po té, co již byl kontaktován jinými státními orgány ohledně předmětných obrazů.

Stěžovatel tvrdí, že si nebyl vědom bezprostřední hrozby trestního stíhání před uhrazením celního dluhu. Leč, v rozporu s tím je v záznamu o podání vysvětlení (č. l. 1463) uvedeno uvedeno: "Tolik k uvedených nákupů obrazů s tím, že pokud pan N. vydával při přechodu hranic obrazy za mé, pak vědomě lhal. I v takovém případě, z opatrnosti prohlašuji, že jsem ochoten uhradit případné celní poplatky, či jiné pohledávky a následně vymáhat náhradu této škody na panu N., v rámci občanskoprávní procedury.". Z toho by bylo možné dovozovat, že stěžovatel si byl vědom bezprostřední hrozby trestného stíhání (byť na základě údajně "lživé" výpovědi N.), a proto se "z opatrnosti" rozhodl celní dluh uhradit.

Stejně tak, nahlíženo v subjektivní rovině, stěžovatel si logicky musel položit otázku, z jakých důvodů byl nucen podat vysvětlení právě v otázce dovozu předmětných obrazů. Tedy, musel vědět, že o předmětnou věc se již zajímá policejní orgán, vyšetřovatelé. I proto (tedy ze všech shora uvedených důvodů) je nepřesvědčivá jeho nynější verze, že si v podstatě bezprostřední hrozby trestního stíhání vědom nebyl.

VI.

Stěžovatel v replice k vyjádření Nejvyššího soudu dále namítá, že je mylné tvrzení Nejvyššího soudu uvedené ve vyjádření k ústavní stížnosti, že prohlášení o úmyslu uhradit celní dluh měl stěžovatel učinit při podávání vysvětlení k jinému podezřelému jednání. Totiž, dle stěžovatele, z obsahu záznamu o podání vysvětlení je zřejmé, že zde bylo pojednáváno právě a pouze o dovozu obrazů a o ničem jiném.

Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že prohlášení o úmyslu uhradit celní dluh měl učinit při podávání vysvětlení k nikoli jinému podezřelému jednání, nýbrž právě a jen k otázce dovozu obrazů.

Tato skutečnost však svědčí o to více pro závěr opačný než zaujímá stěžovatel. Tedy, tím spíše si stěžovatel musel být vědom toho, že otázka dovozu obrazů je předmětem samostatného zájmu vyšetřovatelů, a tudíž tím spíše si musel být vědom bezprostřední hrozby trestního stíhání i ve vztahu k dovozu předmětných obrazů.

VII.

Stěžovatel rovněž akcentoval údajný rozpor mezi předchozím kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu a nyní ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu; to má dle stěžovatele značit nepředvídatelnost názorů a rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Stěžovatel na podporu svého závěru argumentuje následovně.

Stěžovatel uvádí, že zatímco nyní Nejvyšší soud v podstatě deklaruje, že není klíčové, zda v rozhodné době (platby) rozhodnutí příslušného orgánu o vyměření celního dluhu existovala či nikoli, v předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že nelze nechat bez povšimnutí zjištění, že celní dluh byl vyměřen celními orgány až ve dnech 30. 4. a 2. 5. 2001, tedy až po zaplacení dlužné částky stěžovatelem.

Stěžovatel dále tvrdí, že Nejvyšší soud ve svém prvním usnesení uvedl, že nelze (při dalším projednání a rozhodnutí věci) přehlédnout ani sdělení stěžovatele obsažené v záznamu o podání vysvětlení, jímž týž projevil ochotu uhradit případné celní či jiné poplatky a následně škodu vymáhat na panu N,, k čemuž také bezprostředně poté došlo. Nyní však tentýž důkaz, který měl k dispozici již dříve, resp. tutéž okolnost, hodnotí Nejvyšší soud negativně.

Stěžovatel konečně, namítá, že Nejvyšší soud své první rozhodnutí vydal při znalosti faktu, že on sám již ve věci podával vysvětlení u policejního orgánu a že již dříve byl kontaktován pracovníkem celní správy. Avšak, nyní prý Nejvyšší soud tyto skutečnosti v podstatě vykládá ve prospěch závěru, že stěžovatel musel vědět o bezprostřední hrozbě trestního stíhání (tedy je vykládá v neprospěch účinné lítosti stěžovatele).

Ústavní soud k těmto námitkám uvádí, že je vždy třeba reflektovat celý obsah toho kterého rozhodnutí obecného soudu, tedy i kasačního usnesení Nejvyššího soudu. To znamená, že se nelze uchylovat k izolovaným interpretacím (jakéhokoli textu), nereflektujícím tu kterou část textu původního rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud totiž zrušil původní rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (ze dne 11. 5. 2009, sp. zn. 3 To 46/2008) v podstatě z důvodů formálních. Učinil tak proto, že v době vydání uvedeného (zrušeného) rozhodnutí nemohl být vrchnímu soudu znám pozdější nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3093/08 (ze dne 28. 7. 2009), a proto jej vrchní soud ve svém rozhodnutí reflektovat ani nemohl. Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí vrchního soudu s tím, že se bude muset citovaným nálezem Ústavního soudu nově zabývat; k tomu toliko uvedl, jaké otázky bude muset vrchní soud zodpovědět a jaké skutečnosti bude muset výslovně hodnotit, aniž by tím (Nejvyšší soud) jakkoli tyto otázky zodpovídal či tyto skutečnosti hodnotil sám (Nejvyšší soud v kasačním usnesení totiž především uvedl: "Odvolací soud se otázkou účinné lítosti podle § 66 písm. a) tr. zák. v intencích závěrů Ústavního soudu zevrubněji nezabýval (nebyly mu známy) a bude na něm, aby tak učinil a znovu posoudil, zda jeho názor, na jehož podkladě odmítl aplikovat ustanovení o účinné lítosti, v konfrontaci s nimi obstojí... neopomene přihlédnout ke skutečnostem relevantním...absenci tohoto poznatku je třeba v dalším řízení odstranit... nelze ponechat bez povšimnutí ani... nelze přehlédnout ani... teprve poté nechť odvolací soud znovu pečlivě posoudí, zda jsou splněny předpoklady pro použití ustanovení o účinné lítosti., či nikoliv."").

Tedy nelze úspěšně argumentovat - jak činí stěžovatel - že Nejvyššímu soudu měla být ta která okolnost známa již ze spisu (apod.), a že - pokud ji v napadeném usnesení použil v neprospěch stěžovatele - jde o rozpor mezi oběma usneseními.

Rozdíl mezi oběma rozhodnutími Nejvyššího soudu je toliko ten, že zatímco v kasačním usnesení uložil Nejvyšší soud vrchnímu soudu zabývat se tou kterou okolností (kterou vrchní soud ve zrušeném rozhodnutí nehodnotil a neučinil to v kasačním rozhodnutí ani Nejvyšší soud), v nyní napadeném usnesení se již Nejvyšší soud k hodnocení těchto okolností věcně vyjadřuje a v podstatě souhlasí s hodnocením provedeným vrchním soudem. Tento podstatný rozdíl v povaze a obsahu obou rozhodnutích Nejvyššího soudu stěžovatel zcela opomíjí, takže srovnává (i zde) nesrovnatelné.

O skutečný rozpor mezi postupně vydanými rozhodnutími Nejvyššího soudu ve věci stěžovatele tak jít zjevně nemůže.

VIII.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu