I. ÚS 2192/11 #1Usnesení ÚS ze dne 14.09.2011

I.ÚS 2192/11 ze dne 14. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Jitkou Dolečkovou, advokátkou se sídlem Šumperk, Hlavní tř. 904/8, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2011, čj. 33 Cdo 5302/2008 - 177, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného rozsudku, údajně porušujícího jeho právo na ochranu jeho vlastnického práva a majetku zaručené čl. 3, čl. 7, čl. 10 a čl. 11 Listiny základních práv (dále "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Nesouhlasí s tím, že jej pracovníci žalované společnosti ČEZ Měření, s. r. o. (dále "žalovaná"), po údajném zjištění poškozené plomby elektroměru, tedy tzv. neoprávněného odběru elektrické energie, odpojili od její dodávky.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. 6. 2007, čj. 13 C 84/2007 - 18, bylo žalované - ČEZ Distribuce, a. s., uloženo obnovit stěžovateli dodávku elektrické energie. K jejímu odvolání bylo rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 17. 6. 2008, čj. 36 Co 356/2007 - 46, napadené rozhodnutí potvrzeno. Na základě jejího dovolání Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 28. 4. 2011, čj. 33 Cdo 5302/2008 - 177, obě předchozí rozhodnutí zrušil a věc vrátil zpět k novému rozhodnutí Okresnímu soudu v Děčíně.

III.

Předtím než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem.

Ústavní soud dále konstatuje, že ústavní stížnost tvoří, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Přímo v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z pojmových znaků ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci.

Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná" v dané věci. Ve své dosavadní praxi opakovaně odmítl jako nepřípustné ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, ale vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 1. vydání 2001, str. 338, usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 650/01, II. ÚS 1179/08, dostupná in http://nalus.usoud.cz).

V posuzované věci směřuje ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, čj. 33 Cdo 5302/2008 - 177, jímž došlo ke zrušení obou předcházejících soudních rozhodnutí a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení. Je tedy zjevné, že věc stěžovatele ještě není s konečnou platností v soustavě obecných soudů uzavřena. Jelikož se tedy nejedná o konečné rozhodnutí ve věci, nelze, s ohledem na výše nastíněnou koncepci ústavního soudnictví, ústavní stížnost stěžovatele uznat jako přípustnou.

Za dané situace Ústavnímu soudu proto nezbylo než návrh stěžovatele, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, což je v kompetenci soudce zpravodaje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2011

František Duchoň, v. r.

soudce Ústavního soudu