I. ÚS 217/15 #1Nález ÚS ze dne 04.05.2015 Porušení práva na osobní svobodu a na spravedlivý proces v důsledku nedostatečného přezkumu trvajících důvodů tzv. útěkové vazby

Při opakovaném soudním přezkumu důvodnosti dlouhotrvající útěkové vazby není možné, aby soudy jen rekapitulovaly závěry předchozího rozhodování o vazbě, bez toho, aby v reálném čase, kdy důvodnost vazby přezkoumávají, zvážily námitky a argumenty obviněného a zkoumaly, zda konkrétní skutečnosti zakládající důvodnost vazby v počáteční fázi trestního stíhání během delšího trvání vazby již neztratily na významu či přesvědčivosti, a bylo by tak zapotřebí ospravedlnit delší trvání vazby dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jinými opatřeními podle trestního řádu. Porušení této zákonné povinnosti orgánů činných v trestním řízení průběžně zkoumat a řádně odůvodňovat, zda důvody vazby u obviněného ještě trvají a zda nelze vazbu nahradit některým z mírnějších zákonem stanovených opatření, zakládá porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a způsobuje tím porušení práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny.

I.ÚS 217/15 ze dne 4. 5. 2015

N 85/77 SbNU 247

Porušení práva na osobní svobodu a na spravedlivý proces v důsledku nedostatečného přezkumu trvajících důvodů tzv. útěkové vazby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Davida Uhlíře a Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) - ze dne 4. května 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15 ve věci ústavní stížnosti Zdeňka Stodoly, zastoupeného Mgr. Romanou Mrózkovou, advokátkou, se sídlem Národní třída 856/1, Havířov-Město, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2014 sp. zn. 37 T 2/2014 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2015 sp. zn. 5 To 103/2014, jakož i usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2015 sp. zn. 37 T 2/2014 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. 5 To 31/2015, kterými byly zamítnuty stěžovatelovy žádosti o propuštění z vazby.

I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2014 sp. zn. 37 T 2/2014 a usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2015 sp. zn. 5 To 103/2014, jakož i usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2015 sp. zn. 37 T 2/2014 a usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. 5 To 31/2015 bylo porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu a právo na spravedlivý proces garantované v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Tato rozhodnutí se proto ruší.

Odůvodnění:

I. Rekapitulace obsahu ústavní stížnosti a procesního vývoje v předmětné věci

1. Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel s odkazem na porušení svých ústavně zaručených práv domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále též jen "vazební soud") a Vrchního soudu v Olomouci (dále též jen "stížnostní soud"), na základě kterých bylo rozhodnuto o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby tak, že byl ponechán ve vazbě podle § 72 odst. 1, 3 trestního řádu z důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu (tzv. útěková vazba) a jeho žádost o propuštění z vazby podle § 71a trestního řádu byla zamítnuta, přičemž též nebyla přijata záruka důvěryhodné osoby a písemný slib stěžovatele, a následně o stížnosti stěžovatele tak, že byla podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.

2. Stěžovatel je trestně stíhán pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 7. 2013 č. j. 0 Nt 3220/2013-12, když byla v jeho případě shledána existence vazebních důvodů dle § 67 písm. a) a b) trestního řádu. O vazbě stěžovatele bylo opakovaně rozhodováno v přípravném řízení a řízení před soudem. Ústavní stížností napadená rozhodnutí vazebních soudů odůvodňovala vazbu stěžovatele okolnostmi vzniklými v době před vzetím stěžovatele do vazby, konkrétně potížemi s kontaktováním a zjištěním místa faktického bydliště stěžovatele, který měl opakovaně orgánům činným v trestním řízení zastírat místo svého skutečného pobytu, jakož i zastíráním reálných majetkových poměrů jeho a jeho rodiny, čímž se dle obecných soudů pokoušel zmařit průběh vyšetřování. Dále byla v rámci domovní prohlídky v bydlišti stěžovatele zajištěna značná finanční hotovost a klíče od bezpečnostních schránek umístěných ve třech různých bankovních ústavech na území Slovenské republiky. V jedné ze schránek pak byla zajištěna finanční hotovost ve výši 4,8 milionu Kč, obsah ostatních schránek se nepodařilo zjistit, protože další byla bezprostředně po zajištění první schránky obžalovanou družkou stěžovatele bez příslušného klíče naléhavě za pomoci speciální zámečnické firmy otevřena a obsah odnesen. Dle vazebního soudu je vazba stěžovatele plně odůvodněna i hrozbou vysokého trestu, neboť je stíhán pro skutky, za něž mu může hrozit trest odnětí svobody ve výměře od pěti do deseti let.

3. Během trvání vazby nebylo vyhověno ústavní stížnosti, kterou stěžovatel brojil proti neústavnosti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2014 č. j. 5 To 20/2014-2718, konkrétně usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 1528/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), kterým byla stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v tomto usnesení dal stěžovateli za pravdu, že hrozba vysokého trestu sama o sobě bez dalšího pro naplnění citovaného vazebního důvodu není dostačující a samotný fakt trestního stíhání pro trestný čin ohrožující stěžovatele vysokým trestem odnětí svobody nedovoluje rozhodnout o uvalení vazby či o ponechání ve vazbě, bez přihlédnutí k dalším konkrétním okolnostem posuzované věci, nicméně shledal, že v dané věci Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadené rozhodnutí nezaložil výlučně na hrozbě vysokého trestu, nýbrž zohlednil další konkrétní okolnosti případu, mimo jiné skutečnost, že stěžovatel může mít přístup k finančním prostředkům, které by mu umožňovaly útěk do zahraničí, a uzavřel, že hrozba vysokého trestu nebyla jediným a už vůbec ne rozhodujícím důvodem pro ponechání stěžovatele ve vazbě. Stěžovatel se tehdy ke dni vydání napadeného usnesení nacházel ve vazbě přibližně 8 měsíců. Ústavní soud uzavřel, že byť se jednalo o jistě citelné omezení jeho osobní svobody, okolnosti projednávaného případu neodůvodňovaly závěr, že by se jednalo o zásah překračující hranice ústavnosti.

4. Naposledy rozhodl Krajský soud v Ostravě jako vazební soud dne 13. 3. 2015 tak, že zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, nepřijal jeho slib a ponechal ho nadále ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu. Proti tomuto usnesení si stěžovatel podal stížnost k Vrchnímu soudu v Olomouci, kterou tento soud dne 31. 3. 2015 usnesením č. j. 5 To 31/2015-3015 podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Podáním ze dne 20. 1. 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15, došlým Ústavnímu soudu dne 13. 4. 2015, stěžovatel rozšířil svou ústavní stížnost o tato rozhodnutí obecných soudů, přičemž poukázal na to, že v argumentaci obecných soudů se nic nezměnilo, a fakticky setrval na argumentech původní ústavní stížnosti, s kterými se Ústavní soud vypořádal v tomto nálezu.

5. Rozhodnutím obecných soudů napadeným ústavní stížností stěžovatel vytýká porušení ústavně zaručených práv, zejména práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny. Zásah do ústavně zaručených práv spatřuje v oblastech důvodnosti dalšího trvání vazby a délky trvání vazby.

6. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavních práv na spravedlivý proces a presumpci neviny v tom, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o okolnosti z doby před vzetím do vazby, zejména o potíže s kontaktováním a místem faktického bydliště stěžovatele, zastírání rodinných a majetkových poměrů a sofistikovaný způsob páchání trestné činnosti. Při rozhodování v listopadu 2014 nevzaly v rozporu se zákonem a ustálenou judikaturou Ústavního soudu v potaz námitky stěžovatele ohledně konkrétních skutečností eliminujících obavu z následků uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu, dále toho, že při dlouhotrvající vazbě je nutno uplatnit doktrínu zesílených důvodů, podle které plynutím času oslabuje důkazní význam okolností zakládajících obavu z útěku nebo skrývání se za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání nebo trestu po případném propuštění z vazby na svobodu, a je proto zapotřebí ospravedlnit delší trvání vazby dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jinými opatřením podle trestního řádu, a konečně změnu důkazní situace v hlavním líčení, týkající se usvědčující výpovědi klíčového svědka. Hrozba vysokého trestu je dle stěžovatele vyvozena pouze z typové sazby pro stíhaný trestný čin, nikoliv jako individualizovaná předpokládaná sazba nejméně kolem osmi let odnětí svobody, která by byla uložena v případě shledání stěžovatele vinným, jak to vyžaduje konstantní judikatura Ústavního soudu.

II. Vyjádření stran řízení o ústavní stížnosti k jejímu obsahu

7. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

8. Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření došlém dne 11. 2. 2015 uvedl, že námitky stěžovatele považuje za neopodstatněné, a v plném rozsahu odkázal na obsah odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení. Dále se konkrétně vyjádřil k hrozbě vysokého trestu a důvodnosti trestního stíhaní, přičemž uvedl, že v kontextu dalších skutečností shledává obavu z útěku důvodnou. Vrchní soud taktéž poukázal na to, že stěžovatelem uvedené námitky byly projednány Ústavním soudem již v rámci rozhodnutí o jeho předchozí ústavní stížnosti, přičemž těmto Ústavní soud nepřisvědčil. Dle vrchního soudu tak ze strany stěžovatele jde toliko o snahu o další přezkum vazby, neboť z jeho strany jde v podstatě o opakování již projednaných a zamítnutých námitek.

9. Krajský soud v Ostravě ve vyjádření došlém dne 26. 2. 2015 jenom stručně konstatoval, že již dvakrát rozhodl o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu. Ke stížnosti Krajského státního zastupitelství v Ostravě Vrchní soud v Olomouci vždy rozhodl tak, že usnesení o propuštění stěžovatele z vazby zrušil a rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě. Za této situace Krajsky´ soud v Ostravě v následných rozhodnutích o vazbě stěžovatele vzal v úvahu stanovisko Vrchního soudu v Olomouci a opakovaně rozhodl tak, že nadále trvají vazební důvody, a proto se stěžovatel ponechává ve vazbě.

10. Krajské státní zastupitelství v Ostravě ve vyjádření doručeném dne 6. 2. 2015 úvodem rekapitulovalo dosavadní průběh řízení. K námitkám stěžovatele v obecné rovině uvedlo, že je nelze považovat za důvodné, a dále detailně rozebíralo jednotlivé okolnosti odůvodňující vazební stíhání, zejména problémy s kontaktností stěžovatele a aktivní zatajování místa reálného pobytu a též ukrytí finančních prostředků v částce 4,8 mil. Kč v zahraničí družkou stěžovatele (v současné době již zajištěných) i domněnku, že v zahraniční úschově nebo v dispozici družky stěžovatele mohou být i další ukryté prostředky. Krajské státní zastupitelství se taktéž vyjádřilo, že nepovažuje osobní charakteristiky stěžovatele, jeho rodinné zázemí a nabízenou záruku důvěryhodné osoby za dostatečné důvody pro nahrazení vazby mírnějším zajišťovacím institutem.

11. Ústavní soud upustil od rozeslání doplňujícího podání rozšiřujícího ústavní stížnost o následná rozhodnutí obecných soudů těmto soudům k vyjádření, jelikož ke svým závěrům došel již na základě argumentů v původní ústavní stížnosti a k ní zaslaným vyjádřením ze strany účastníků a vedlejších účastníků řízení, a další vyjádření ze strany orgánů činných v trestním řízení by byla v tomto ohledu nadbytečná.

III. Posouzení důvodů ústavní stížnosti

12. Po přezkoumání ústavní stížností napadených usnesení a prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

13. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Výklad zákonných a podzákonných právních norem, který nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody.

14. U řízení vazebních Ústavní soud opakovaně judikuje, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází, a na základě znalostí všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů nezabývá. Do rozhodnutí obecných soudů se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky [srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 (N 77/37 SbNU 83), sp. zn. III. ÚS 1926/10 ze dne 24. 8. 2010 (N 169/58 SbNU 469)].

15. K nastoleným důvodům ústavní stížnosti se Ústavní soud vyjadřoval již mnohokrát. Ustálená judikatura ohledně posuzování a náležitostí odůvodnění útěkové vazby je vyjádřena kupř. v nálezech sp. zn. IV. ÚS 389/05 ze dne 18. 8. 2005 (N 162/38 SbNU 291), sp. zn. I. ÚS 2183/12 ze dne 22. 5. 2013 (N 91/69 SbNU 429), sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 (N 215/71 SbNU 517), sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013 (N 217/71 SbNU 545), sp. zn. I. ÚS 2883/13 ze dne 21. 1. 2014 (N 7/72 SbNU 93), sp. zn. I. ÚS 185/14 ze dne 10. 4. 2014 (N 56/73 SbNU 119) a nálezy sp. zn. I. ÚS 980/14 ze dne 18. 6. 2014 (N 125/73 SbNU 887) a sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014 (N 170/74 SbNU 469), na které se taktéž odvolává stěžovatel. Ústavněprávní kautely posuzování argumentů pro důvodnost útěkové vazby shrnul Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014 (N 146/74 SbNU 241), kde konstatoval, že "vazba v trestním řízení má svou specifickou funkci a musí striktně sledovat zákonem vymezené účely. Útěkovou vazbu lze použít pouze za účelem zamezení reálnému riziku, že obviněný či obžalovaný uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu. Argumenty použité soudy k odůvodnění tohoto reálného rizika či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Vazbu nelze v žádném případě používat jako bezprostředně uplatněný trest pro osobu obviněnou ze spáchání trestného činu. V právním státě založeném na úctě k právům a svobodám člověka (čl. 1 Ústavy) trest následuje až po pravomocném shledání viny ve spravedlivém řízení před příslušným soudem. Do té doby se na obviněného/obžalovaného hledí jako na nevinného (čl. 40 odst. 2 Listiny)".

16. Zároveň je pro posouzení předložené ústavní stížnosti nutné poukázat na zákonná ustanovení ohledně přezkoumávání důvodnosti vazby, dle kterých jsou orgány činné v trestním řízení povinny průběžně zkoumat, zda důvody vazby u obviněného ještě trvají nebo se nezměnily a zda nelze vazbu nahradit některým z opatření uvedených v § 73 a 73a trestního řádu (§ 71 odst. 1 trestního řádu). Obviněny´ má právo kdykoli po právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby žádat o propuštění z vazby, přičemž o takové žádosti musí být rozhodnuto bez zbytečného odkladu (§ 71a trestního řádu). Konečně § 72 trestního řádu stanovuje tříměsíční lhůtu jako nejdelší přípustnou dobu pro další rozhodnutí soudce o tom, zda se obviněny´ i nadále ponechává ve vazbě nebo zda se z vazby propouští, pro přípravné řízení, dále 30 dní jako lhůtu pro rozhodnutí soudu o vazbě po podání obžaloby a v následovném řízení před soudem opět tříměsíční lhůtu.

17. Ve světle výše uvedených zákonných ustanovení a konstantní judikatury přezkoumal Ústavní soud jednotlivé argumenty stěžovatele a dospěl k závěru, že je nevyhnutelné přisvědčit jim v tom, že obecné soudy se dopustily pochybení dosahujícího ústavněprávní úrovně.

18. Nejzásadnější pochybení vazebního soudu Ústavní soud shledává v tvrzení, že "musel vzít v úvahu, že ve věci již dvakrát rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že nadále trvá vazební důvod uvedeny´ v § 67 písm. a) trestního řádu, a pokud Krajsky´ soud v Ostravě rozhodl jinak, jeho rozhodnutí nebylo potvrzeno, ale naopak zrušeno. Krajsky´ soud v Ostravě při svém rozhodování vzal v úvahu stanovisko Vrchního soudu v Olomouci, že vazební důvod ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu u obžalovaného nadále přetrvává" (s. 2-3 usnesení ze dne 26. 11. 2014).

19. Vazební soud tímto patrně odkazoval na závěry stížnostního soudu v usnesení ze dne 21. 8. 2014 č. j. 5To 59/2014-2814, ke kterým dospěl po přezkoumání stížnosti Krajského státního zastupitelství v Ostravě proti rozhodnutí vazebního soudu ze dne 22. 7. 2014 č. j. 37T 2/2014-2786 o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu.

20. Ústavní soud shledává, že vazební soud v podstatě opřel důvodnost vazby o argumentaci stížnostního soudu z doby před více než třemi měsíci, čímž rezignoval na svou zákonnou povinnost průběžně (tedy v čase rozhodování) zkoumat, zda důvody vazby u obviněného ještě trvají nebo se nezměnily a zda nelze vazbu nahradit některým z mírnějších zajišťovacích opatření. Ve světle tohoto postoje osvojeného vazebním soudem se vazební zasedání ze dne 26. 11. 2014, z kterého vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí, jeví pouze jako formalita, nikoliv stěžejní místo, kde se v konkrétním čase (tedy v době 16 měsíců od uvalení vazby) rozhoduje o základním právu na osobní svobodu trestně stíhané osoby, u které se však za každých okolností musí respektovat presumpce neviny.

21. Nemůže tak být překvapivé, že vazebním soudem dále blíže rozebrané konkrétní důvody a okolnosti postrádají na kvalitě, kterou je nutno předpokládat v dané fázi vazebního stíhání. Vazební soud měl v čase rozhodování zohlednit skutečnost, že vazba v případě stěžovatele trvala 16 měsíců, co již je v konkrétním případě možné považovat za dlouhotrvající vazbu.

22. Z ustálené judikatury Ústavního soudu pro vazbu na základě důvodu dle § 67 písm. a) trestního řádu plyne, že byť hrozba vysokým trestem sama o sobě zakládá důvodnost obavy před vyhýbáním se trestnímu stíhání, musí se jednoznačně jednat o konkrétní hrozbu vysokého trestu, tedy hrozbu podloženou jedinečnými specifickými okolnostmi spáchaného skutku ve spojení s dalšími aspekty dané trestní věci, a to v rámci rozpětí trestní sazby stanovené trestním zákonem. Typová hrozba vysokého trestu sama o sobě bez dalšího pro naplnění citovaného vazebního důvodu není dostačující. Hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let za níže uvedených okolností.

23. Při posuzování důvodnosti uvalení vazby, jakož i při posuzování důvodnosti dalšího trvání vazby musí totiž i v takovém případě soud taktéž zvážit případné námitky obviněného, který má právo prokazovat za těchto okolností existenci konkrétních skutečností (silných důvodů), jež důvodnou obavu z následků uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu eliminují, a vylučují tak aplikaci předmětného vazebního důvodu. Může jimi být zejména míra celkové uspořádanosti životních poměrů obviněného, mobilita daná jeho zdravotním stavem, rozsah jeho místně založených citových a prozatím (nejen hmotně) řádně a především dlouhodobě plněných zaopatřovacích vazeb, rámec jím dosud sdíleného společensky konformního jednání ve spojení s možnými zárukami ze strany jiných subjektů apod. To vše přirozeně nahlíženo ve vzájemných souvislostech se zřetelem na konkrétní okolnosti případu.

24. Dále musí soud při posouzení důvodnosti dalšího trvání vazby vzít v úvahu faktor plynutí času. Konkrétní skutečnosti zakládající důvodnost vazby v počáteční fázi trestního stíhání během trvání vazby mohou ztrácet na významu či přesvědčivosti a pro ospravedlnění dalšího trvání zbavení osobní svobody obviněného ve vazbě již nemusí postačovat. S ohledem na nutnost rozhodnout o vazbě v přísných časových limitech obvykle již v počátečním stadiu trestního stíhání (po vznesení obvinění) ani není od orgánů činných v trestním řízení možné vyžadovat, aby konkrétní skutečnosti zakládající obavu z útěku podložily detailními informacemi; v této počáteční fázi postačí informace zakládající důvodné riziko útěku nebo skrývání se za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání. Obecně však platí, že dlouhodobost trvání vazby snižuje s postupem času konkrétní relevanci jejího skutkového základu, jinými slovy, po uplynutí delšího času je zapotřebí zvažovat, jestli jsou okolnosti z doby vzetí do vazby aktuální a dostatečné pro to, aby ospravedlnily pokračující zásah do práva obviněného na osobní svobodu. Důvodnost dlouhotrvající vazby je nevyhnutelné posuzovat ve světle doktríny zesílených důvodů, podle které plynutím času oslabuje význam těchto okolností, a je proto zapotřebí ospravedlnit delší trvání vazby dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jinými opatřením podle trestního řádu. Orgány činné v trestním řízení nesmí během vazebního trestního stíhání rezignovat na to, aby podezření z možnosti útěku z doby vzetí do vazby (např. podezřelé dispozice s finančními prostředky, kontakty se zahraničím atp.) prověřovaly do větších detailů s využitím zákonných prostředků, které mají k dispozici; což by bylo v rozporu s doktrínou zesílených důvodů a způsobovalo protiústavní zásah do práva na osobní svobodu.

25. Ústavní soud taktéž zcela důrazně poukazuje na to, že při rozhodování o útěkové vazbě dle § 67 písm. a) trestního řádu musí orgány činné v trestním řízení zohledňovat a posuzovat veškeré důkazy a tvrzení výhradně v souvislosti s hrozbou uprchnutí nebo skrývání se za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání nebo trestu; nikoli například s tvrzeným mařením vyšetřování, jak bylo uvedeno v napadených rozhodnutích.

26. Při opakovaném soudním přezkumu důvodnosti dlouhotrvající útěkové vazby není možné, aby soudy jen rekapitulovaly závěry předchozího rozhodování o vazbě, bez toho, aby v reálném čase, kdy důvodnost vazby přezkoumávají, zvážily námitky a argumenty obviněného a zkoumaly, zda konkrétní skutečnosti zakládající důvodnost vazby v počáteční fázi trestního stíhání během delšího trvání vazby již neztratily na významu či přesvědčivosti, a bylo by tak zapotřebí ospravedlnit delší trvání vazby dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jinými opatřeními podle trestního řádu. Porušení této zákonné povinnosti orgánů činných v trestním řízení průběžně zkoumat a řádně odůvodňovat, zda důvody vazby u obviněného ještě trvají a zda nelze vazbu nahradit některým z mírnějších zákonem stanovených opatření, zakládá porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a způsobuje tím porušení práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny.

27. Ústavní soud shledává, že obecné soudy dovodily aprobovatelnost svého rozhodování poukazem na předchozí odmítavé usnesení Ústavního soudu o první ústavní stížnosti stěžovatele proti vazbě, avšak nenapravily v něm vytknuté nedostatky. Předně jde o to, že Ústavní soud již ve svém výše citovaném rozhodnutí dal stěžovateli za pravdu, že hrozba vysokého trestu sama o sobě bez dalšího pro naplnění citovaného vazebního důvodu není dostačující a samotný fakt trestního stíhání pro trestný čin ohrožující stěžovatele vysokým trestem odnětí svobody nedovoluje rozhodnout o uvalení vazby či o ponechání ve vazbě bez přihlédnutí k dalším konkrétním okolnostem posuzované věci, a vazbu aproboval jenom proto, že v daném případě poukaz na hrozbu vysokého trestu sloužil pouze jako subsidiární argument. V čase rozhodování o první ústavní stížnosti, kdy byl stěžovatel ve vazbě 8 měsíců, ještě Ústavní soud neshledal takové oslabení vazebního důvodu dlouhotrvající vazbou, které by zapříčiňovalo neústavnost vazby.

28. V současné době se dle názoru Ústavního soudu situace mění. Vazební soud ani stížnostní soud nenapravily nedostatek ohledně konkretizace výše trestu. Naopak, zejména stížnostní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti dle Ústavního soudu zcela nepochopitelně uvedl, že nesdílí právní názor, že hrozba vysokým trestem musí být v rozhodnutích o vazbě dostatečně individualizována. Povinnost konkretizovat výši hrozícího trestu s poukazem na individuální okolnosti případu, jak ji již mnohokrát vyjádřil Ústavní soud, si stížnostní soud celkem mylně zaměnil za posouzení otázky viny a stanovení konkrétní výměry trestu.

29. Jak již bylo uvedeno výše, vazebnísoud v první řadě nedostál své povinnosti průběžně prozkoumávat důvodnost vazby. Mechanicky přebíraje předchozí, několik měsíců starý názor stížnostního soudu, vazební soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí pouze rekapituloval skutkové okolnosti existující v době vzetí stěžovatele do vazby. Nijak se nezabýval tím, zda v případě stěžovatele již s ohledem na plynutí času nebylo zapotřebí nahlížet na vazbu jako na dlouhotrvající a posoudit okolnosti odůvodňující obavu z útěku nebo skrývání se přítomné v čase vzetí do vazby ve světle doktríny zesílených důvodů [v souladu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.), sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013]. To, že se vazební soud nijak nevypořádal se skutečností, že plynutím času mohla zeslabit relevance skutkového základu z doby rozhodování o vzetí do vazby, vedlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a zapříčinilo protiústavnost dalšího trvání vazby, čímž bylo taktéž zasaženo základní právo stěžovatele na osobní svobodu.

30. Pochybení stížnostníhosoudu v ústavněprávní rovině pak Ústavní soud shledává v tom, že aproboval takto zcela nedostatečný přezkum existence vazebních důvodů vazebním soudem v aktuálním čase a za aktuálních okolností, jelikož se místo poskytnutí soudní ochrany základnímu právu stěžovatele na spravedlivý proces spokojil s tím, že vazební soud zcela explicitně vyjádřil, že přebírá jeho předchozí závěr.

31. V souhrnu lze uzavřít, že postupem obecnýchsoudů při rozhodování o dalším trvání vazby stěžovatele tyto porušily jeho základní práva na osobní svobodu a na spravedlivý proces zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K těmto porušením došlo již v prvních ústavní stížností napadených rozhodnutích vazebního a stížnostního soudu a v dalším vazebním zasedání ani přezkumu stížnosti proti druhému napadenému rozhodnutí vazebního soudu stížnostním soudem nedošlo k žádné nápravě vad rozhodnutí, jimiž došlo k zásahu do základních práv stěžovatele. Jelikož Ústavní soud shledává protiústavnost vazby počínajíc ústavně nekonformním rozhodnutím vazebního soudu ze dne 26. 11. 2014, což nebylo napraveno vně systému obecného soudnictví, bylo namístě zrušit i ostatní rozhodnutí o vazbě stěžovatele.

32. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání (za splnění podmínek § 44 citovaného zákona ve znění zákona č. 404/2012 Sb.), vyhověl a ve výroku uvedená usnesení Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci zrušil.