I. ÚS 212/11 #1Usnesení ÚS ze dne 19.04.2011

I.ÚS 212/11 ze dne 19. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti L. K., zastoupené JUDr. Miroslavem Pavlasem, se sídlem Fügnerova 12, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2010, č. j. 21 Cdo 3644/2009-99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně (stěžovatelky) rozsudkem ze dne 22. 2. 2005, č. j. 16 Co 274/2004-69, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 5. 2004, č. j. 14 C 69/2003-42, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 22.844,- Kč s přísl. a bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 7.930,- Kč; zároveň rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.040,- Kč k rukám "zástupce žalovaného" a že ve vztahu mezi vedlejším účastníkem a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku městského soudu podali stěžovatelka a vedlejší účastník v řízení před obecnými soudy žalobu pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 10. 2007, č. j. 66 C 20/2005-29, žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že stěžovatelka a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na nákladech řízení 7.824,- Kč. Dospěl k závěru, že žádný uplatněný žalobní důvod není důvodem žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 3 o. s. ř.

K odvolání stěžovatelky a vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 9. 2008, č. j. 11 Cmo 76/2008-56, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že stěžovatelka a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení 10.234,- Kč. Poté, co neshledal za opodstatněnou námitku podjatosti soudkyně JUDr. Jany Šrédlové, která projednávala a rozhodovala věc u soudu prvního stupně, dovodil, že závěr soudu prvního stupně, podle něhož stěžovatelce, popřípadě vedlejšímu účastníku nebyla v řízení před Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím odňata možnost před soudem jednat (§ 229 odst. 3 o. s. ř.), je správný.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo ve výroku pod bodem I. dovolání odmítnuto, neboť dovolací soud usoudil, že dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Konkrétně dospěl Nejvyšší soud k závěru, že stěžovatelka neodstranila vady dovolání (neuvedla dovolací důvody) ve lhůtě, a proto dovolání podle § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 věty první o. s. ř. odmítl. Ve výroku pod bodem II. byla stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.760,- Kč.

Nejvyšší soud argumentoval především následovně: "Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 1. 2009, č. j. 66 C 20/2005-73, rozhodl, že žalobkyni se přiznává osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení (výrok I.) a že se jí pro dovolací řízení ustanovuje zástupcem advokát JUDr. M. P. (výrok II.); zároveň ji znovu vyzval, aby "do 10 dnů od právní moci výroku II. tohoto usnesení prostřednictvím ustanoveného advokáta doplnila podání (dovolání) ze dne 18. 11. 2008 o náležitosti uvedené v § 241a o. s. ř.", které specifikoval, s poučením, že "pokud nebude dovolání řádně a včas doplněno, dovolací soud dovolání odmítne"; uvedené usnesení nabylo právní moci dne 4. 2. 2009. Od tohoto dne začala žalobkyni běžet dvouměsíční lhůta k doplnění (odstranění vad) dovolání (srov. § 241b odst. 3 část druhé věty za středníkem a § 240 odst. 2 větu první o. s. ř.), která uplynula dnem 6. 4. 2009 (srov. § 57 odst. 2 o. s. ř.).

Do uplynutí této lhůty (tj. do dne 6. 4. 2009) však žalobkyně dovolání o uvedení dovolacích důvodů nedoplnila; stalo se tak až písemným podáním jejího zástupce advokáta JUDr. M. P. ze dne 30. 4. 2009, které bylo odevzdáno na provozovně držitele poštovní licence v Bohumíně 1 jako doporučená zásilka pod č. R 047016 dne 12. 5. 2009 a doručeno Městskému soudu v Praze dne 13. 5. 2009, tedy po marném uplynutí lhůty, během níž bylo možno vady dovolání odstranit. Protože k opožděně provedenému doplnění dovolání o údaj, z jakých důvodů se usnesení odvolacího soudu napadá, nelze přihlédnout, žalobkyně tak dovolacímu soudu, který je - jak již výše uvedeno - vázán uplatněnými dovolacími důvody, zabránila, aby mohl napadené usnesení odvolacího soudu po stránce kvalitativní (z hlediska jeho správnosti) přezkoumat.

Na uvedeném závěru ničeho nemění ani skutečnost, že Městský soud v Praze přípisem ze dne 9. 2. 2009 zástupci žalobkyně (ustanovenému advokátovi JUDr. M. P.) sdělil, že "žádá o předložení vypracovaného dovolání žalobkyně do jednoho měsíce od doručení tohoto sdělení", a že k žádosti zástupce žalobkyně ze dne 24. 2. 2009 "o prodloužení lhůty pro podání doplnění dovolání do 30. 4. 2009" přípisem ze dne 11. 3. 2009 žalobkyni (jejímu zástupci) sdělil, že "souhlasí s prodloužením lhůty k vypracování dovolání za L. u K. do 30. 4. 2009", neboť lhůta určená v § 241b odst. 3 o. s. ř. k doplnění dovolání o dovolací důvody je lhůtou zákonnou a soud ji (za stavu, kdy žalobkyni již byl ustanoven zástupce) v žádném případě nemůže prodloužit (srov. § 240 odst. 2 větu první o. s. ř.).".

II.

Petitem ustavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení výroku pod bodem II. shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu (kterým bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení), a to pro porušení článku 1 Ústavy České republiky a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud "nálezem vyslovil: jak dalece a z jakých důvodů, může soud omezit účastníka řízení v jeho procesních právech daných zákonem č. 99/1963 Sb., aby nezavdal důvod k oprávněnému podání žaloby pro zmatečnost dle ust. § 229 odst. 3 o. s. ř. účastníkem řízení, kterému nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem" (srov. str. 3 ústavní stížnosti).

Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby "žaloba pro zmatečnost z důvodu dle § 229/3 o. s. ř. byla vyčleněna z § 229 o. s. ř., jako samostatné ustanovení označené jako § 229a s doplněním odstavcem 2/ ve znění : "Žalovaným při podání žaloby pro zmatečnost z důvodu odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem dle ust. § 229a je soud, který svým nesprávným postupem neumožnil účastníku řízení uplatnit v plném rozsahu procesní práva přiznaná mu tímto zákonem " (srov. str. 3 dole ústavní stížnosti).

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud "při rozhodování o náhradě nákladů řízení, nepřihlédl k tomu, že současná soudní praxe při podání žaloby pro zmatečnost dle ust. § 229/3 o. s. ř., v rozporu s logikou, nesprávně vymezuje okruh účastníků řízení, kdy žaloba není vedena proti soudu, který nesprávným postupem odňal účastníku možnost jednat, před soudem, ale proti žalovanému v řízení předcházejícímu žalobě pro zmatečnost, tj. proti Zajišťovacímu fondu družstevních záložen-Praha. Na podkladě zavedené uzance není žalobě pro zmatečnost dle ust. § 22 odst.3 o. s. ř. přiznána výjimka, že u tohoto mimořádného opravného prostředku nezůstává zachováno postavení účastníků v původním /předchozím/ řízení, tak jako tomu je u žaloby pro zmatečnost dle ust. § 229/odst. a 2 o. s. ř.. Takto stanovený okruh účastníků řízení v žalobě pro zmatečnost dle ust. § 229/odst.3 o. s. ř. a/ je podle názoru dovolatelky, se kterým se do jisté míry ztotožňuje její zástupce, v rozporu s mezinárodní smlouvou, které má přednost přeď zákonem, t.j.s čl. 6/odst.1/ právo ná spravedlivý proces/Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, ve znění protokolů č.3,5 a 8, s kterým je neslučitelné, aby za spravedlivý proces bylo považováno vedení sporu proti odpůrci-žalovanému, který se v případě žaloby pro zmatečnost dle § 229/3 o.s. nijak na zmatečnosti soudu, dané odnětím možnosti účastníku řízení jednat před soudem, nepodílel, b/ není dosud potvrzen nálezem Ústavního soudu, ke kterému měl být dán podnět, ve smyslu ust.§ 109/1/c o. s. ř., již odvolacím soudem, c/ neaplikuje postup, jaký je dán při obdobném protiprávním/ /nesprávném/ postupu soudu, u návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zák.č .6/2002Sb, kdy účastníkem řízení je navrhovatel, který vystupuje proti soudu/, a nikoliv proti druhé straně sporu, d/ má nežádoucí účinky v tom, že vzniklé náklady odvolacího i dovolacího řízení, jsou v rozporu s elementárními zásadami spravedlivého rozhodování, a/ přiznávány žalovanému, když se žalobci nepodaří prokázat, že soud způsobil zmatečnost dle § 229/3 o.s.ř., i přesto, že žalovaný k tomuto výsledku nepřispěl jinak, než snad křivým svědectvím při konfrontaci tvrzení účastníků řízení a ani zmatečnost nezavinil/!/ nebo opačně b/ když žalovaný je zavázán k úhradě nákladů řízení, vynaložených žalobcem, když žalobce dosáhne zrušení nebo změny rozhodnutí, protože tyto náklady by nebyly vznikly, kdyby je nezavinil výlučně soud svým nesprávný procesním postupem v řízení, a nikoliv žalovaný svým jednáním, které jsou ještě navyšovány tím, že - i když okolnosti případu odůvodňují dle ust.§ 151 o.s.ř. uplatnění vyhl.č.177/1996Sb při vyčíslení náhrady nákladů řízení, které jsou asi poloviční, ve srovnání,s náhradou vypočtenou dle vyhl.č.484/2000 Sb - jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, dle ust.§150 o.s.ř, které umožňují náhradu nákladů řízení zcela nebo z části nepřiznat, soudy nevyužívají těchto možností a při rozhodování o nákladech řízení podle § 142 o.s.ř. bezohledně předpisují neúspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení dle vyhl.MS č.484/2000 Sb., což často vede k jeho ekonomické devastaci. Při této příležitosti je třeba vzít do úvahy, že v případě nahrazení žalovaného soudem, který způsobil zmatečnost dle § 229/3 o.s.ř., náhrada nákladů řízení bude při prohraném sporu nulové, protože soudu žádné náklady řízení, které by mohl uplatnit proti žalobci, nevznikají /jsou hrazeny soudními poplatky/."

Podle přesvědčení Ústavního soudu z odůvodnění ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka napadá i výrok I. napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání odmítnuto, tedy nejen výrok o náhradě nákladů řízení; v pochybnostech jednal Ústavní soud ve prospěch stěžovatelky, tedy k umožnění širšího ústavně právního přezkumu napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatelka totiž v ústavní stížnosti namítla, že v dovolání setrvávala na svých vyjádřeních a důvodech podání žaloby pro zmatečnost, spočívajících v tom, že nesprávným procesním postupem odvolacího soudu bylo vedlejšímu účastníku (v řízení před obecnými soudy) a zároveň zástupci stěžovatelky odňata možnost jednat před soudem a uplatnit v plném rozsahu svá procesní práva, s tím, že dovolací soud si sám může ze spisu specifikovat kvalitativní stránku dovolacího důvodu.

Stěžovatelka dále tvrdila, že pozdní podání dovolání dne 30. 4. 2009 bylo do jisté míry zapříčiněno nesprávným pokynem Městského soudu v Praze, který přípisem ze dne 11. 3. 2009 zástupci stěžovatelky sdělil, že "souhlasí s prodloužením lhůty k vypracování dovolání za L. K. do 30. 4. 2009"; to bylo dle stěžovatelky v rozporu se zákonnou lhůtou určenou v § 241b/3 o. s. ř.; městský soud neměl oprávnění tuto lhůtu v žádném případě prodloužit. To bylo za stavu, kdy již byl stěžovatelce ustanoven zástupce. Stěžovatelka namítá, že důsledky nesprávného pokynu městského soudu (zřejmě má na mysli, že dovolání bylo odmítnuto) dopadly jen na dovolatelku.

III.

Ústavní soud uvádí, že v zásadě shodnou ústavní stížností se již zabýval v řízení pod sp. zn. III. ÚS 106/11. V uvedené věci bylo ústavní stížností napadeno rozhodnutí Nejvyššího soudu, které bylo opřeno v podstatě o totožné rozhodovací důvody jako usnesení Nejvyššího soudu nyní napadené.

Ústavní soud v citovaném usnesení ze dne 3. 2. 2011 - ve vztahu k výroku rozhodnutí Nejvyššího soudu o nákladech dovolacího řízení - uvedl následující:

"II.

V ústavní stížnosti, která je nepřehledná a postrádá jakoukoli ústavněprávní argumentaci, stěžovatelka uplatňuje výlučně námitky ve vztahu k rozhodnutí obecných soudů o její žalobě pro zmatečnost a ve vztahu k rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadený výrok rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

1) V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení výroku pod bodem II usnesení Nejvyššího soudu o nákladech dovolacího řízení. Ve vztahu k napadenému výroku usnesení Nejvyššího soudu o nákladech dovolacího řízení však stěžovatelka žádné konkrétní námitky neuplatňuje.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost, směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení, otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).

Žádné z ústavně relevantních pochybení však Ústavní soud v předmětné věci neshledal. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení, náhrady nákladů řízení se týkajících. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o nákladech dovolacího řízení nelze hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle. Dovolací soud své rozhodnutí řádným a zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Napadené rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně konformní.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Protože ústavní stížnost neobsahuje žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých stěžovatelka dovozuje porušení svých ústavně zaručených práv, byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost v této části posoudit jako zjevně neopodstatněnou.

2) Kromě výše uvedeného Ústavní soud navíc shledal, že v další části petitu se stěžovatelka domáhá něčeho, k čemu Ústavní soud není příslušný. Kompetence Ústavního soudu jsou v případě ústavní stížnosti vymezeny v ust. § 82 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud je oprávněn především zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci. Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn zakázat příslušnému orgánu, aby v porušování práva pokračoval, nebo mu přikázat, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné. Z uvedených kompetencí Ústavního soudu však nelze dovodit jeho oprávnění k legislativní činnosti či k provádění výkladu právních předpisů. Pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti domáhá toho, aby Ústavní soud provedl novelizaci občanského soudního řádu, či provedl výklad občanského soudního řádu, Ústavní soud konstatuje, že není podle Ústavy a zákona k takovému rozhodnutí oprávněn.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu z části odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a z části ji odmítl podle ust. § 43 odst.1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.".

Ústavní soud ani v nynější věci nevidí důvod odchýlit se od argumentace a závěrů citovaného usnesení III. senátu - týkajících se ústavněprávního přezkumu nákladového výroku usnesení Nejvyššího soudu, obdobného v nyní posuzované věci vydanému - a proto na něj odkazuje.

Ústavní soud k tomu dodává, že Nejvyšší soud - co do stěžovatelkou napadeného nákladového výroku - postupoval v souladu s § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., pokud rozhodl, aby mimo jiné stěžovatelka žalovanému náklady dovolacího řízení v celkové výši 2.760,- Kč nahradila; její dovolání totiž bylo odmítnuto.

Pokud se stěžovatelka dovolává aplikace § 150 o. s. ř., sluší se uvést, že není žádných pochybností, že úvaha soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci ustanovení (§ 150 o. s. ř.) naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle. Současně však Ústavní soud dodává, že pokud obecný soud nezjistí žádné důvody, pro které by nemusel zcela či zčásti náhradu nákladů řízení ve smyslu ust. § 150 o. s. ř. přiznat, není jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil. Aplikace § 150 o. s. ř. je svou podstatou mimořádná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je zásadně věcí obecného soudu, ten který případ projednávajícího, uvážit, zda dané ustanovení aplikuje či nikoliv. Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto v principu nepřísluší hodnotit, zda důvody hodné zvláštního zřetele pro použití daného ustanovení jsou dány. Jedná se o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů.

IV.

Pokud jde o ústavně právní přezkum výroku I. napadeného usnesení - kterým bylo dovolacím soudem dovolání odmítnuto pro neodstranění jeho vad ve lhůtě (stěžovatelka neuvedla dovolací důvody) - Ústavní soud uvádí následující.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že v dovolání setrvávala na svých vyjádřeních a důvodech podání žaloby pro zmatečnost, spočívajících v tom, že nesprávným procesním postupem odvolacího soudu bylo vedlejšímu účastníku (v řízení před obecnými soudy) a zároveň zástupci stěžovatelky odňata možnost jednat před soudem a uplatnit v plném rozsahu svá procesní práva, s tím, že dovolací soud si může ze spisu specifikovat kvalitativní stránku dovolacího důvodu.

Citovanou námitkou tak stěžovatelka v podstatě zpochybňuje posouzení Nejvyššího soudu, že její dovolání trpělo vadou, k jejíž odstranění byla vyzvána (absence dovolacího důvodu). Tato námitka odporuje obsahu spisu; o tom svědčí samo její dovolání na č. l. 62, kde je v podstatě jen uvedeno: "Dovolávám se /blankytně/ proti usnesení Vrchního sodu v Praze" a toto usnesení pak stěžovatelka toliko označuje.

Konečně, stěžovatelka namítla, že opožděné dovolání vypracované dne 30. 4. 2009 bylo do jisté míry zapříčiněno nesprávným postupem Městského soudu v Praze, který přípisem ze dne 11. 3. 2009 sdělil zástupci stěžovatelky, že souhlasí s prodloužením lhůty k vypracování dovolání za L. K. do 30. 4. 2009; to bylo dle stěžovatelky v rozporu se zákonnou lhůtou určenou v § 241b/3 o. s. ř. Stěžovatelka uvádí, že za stavu, kdy jí byl ustanoven zástupce, neměl městský soud v žádném případě právo lhůtu prodloužit. Namítá, že důsledky nesprávného pokynu městského soudu (patrně odmítnutí dovolání) dopadly jen na dovolatelku.

Jinými slovy, stěžovatelka má zřejmě na mysli, že její dovolání bylo odmítnuto z důvodu nesprávného pokynu městského soudu, dle kterého může odstranit vady do 30. 4. 2009; dle Nejvyššího soudu však skončila zákonná lhůta k doplnění dovolacích důvodů - kterou nelze soudcovsky prodlužovat - již uplynutím dne 6. 4. 2009.

Ani této námitce nelze přisvědčit. Totiž, stěžovatelka (její právní zástupce) podala dovolání k poštovní přepravě až dne 12. 5. 2009 (srov. č. l. 88), tedy teprve po uplynutí lhůty městským soudem stanovené. Je tedy zjevné, že i kdyby byl Nejvyšší soud v napadeném usnesení akceptoval prodloužení lhůty (provedené městským soudem) do 30. 4. 2009 - což by bylo zjevně jeho povinností, neboť vadný postup městského soudu by bylo nutné vyložit v souvislosti s ochranou právní jistoty stěžovatelky dle čl. 1 odst. 1 Ústavy - nemohl by než dospět k závěru stejnému, tedy k odmítnutí dovolání pro neodstranění jeho vad ve lhůtě.

V.

Stěžovatelka se dále v petitu ústavní stížnosti domáhala zásahu, k němuž Ústavní soud není příslušným. Jde o obdobný návrh jako učinila ve výše citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 106/11, na který Ústavní soud z důvodu stručnosti odkazuje.

VI.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu z části odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a z části podle ust. § 43 odst.1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

K tomu Ústavní soud dodává, že ústavní stížnost je velice nepřehledná a postrádá - minimálně konkrétní - ústavněprávní argumentaci; stylisticky se už na první pohled velmi podobá textům psaným v řízení před obecnými soudy samotnou stěžovatelkou. Je zde tak minimálně indicie, že se stěžovatelka pokusila obejít povinné zákonné zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Smyslem povinného zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem je však zaručit, aby Ústavní soud nebyl zatěžován nekvalifikovanými návrhy právních laiků, a tím mu byl zbytečně brán čas na úkor těch případů, kdy je třeba jeho zásahů k ochraně ústavnosti, především k ochraně základních práv či svobod tohoto kterého stěžovatele.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu