I. ÚS 2035/15 #1Usnesení ÚS ze dne 15.03.2016

I.ÚS 2035/15 ze dne 15. 3. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, se sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava, korespondenční adresa Elektrárenská 125, Frýdlant nad Ostravicí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015 č. j. 3 Tdo 322/2015-19, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2014 sp. zn. 3 To 283/2014 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 7. 2014 č. j. 73 T 80/2014-48, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces a na právní pomoc podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) trestního zákoníku a za to odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 6 měsíců nepodmíněně. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že řádně nenastoupil k výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu dříve pravomocným rozhodnutím soudu, ačkoli k tomu byl několikrát vyzván a v dobrovolném nástupu mu nebránila žádná vážnější překážka, pročež do výkonu trestu odnětí musel být dodán Policií České republiky. Stěžovatel si sice požádal o odklad výkonu trestu ze zdravotních důvodů, nicméně odklad mu nebyl povolen, o čemž byl stěžovatel zpraven, neboť podle vyjádření vedoucího lékaře Zdravotní služby Vazební věznice Ostrava je Vězeňská služba ČR schopna stěžovateli zajistit přiměřenou zdravotní péči během výkonu trestu. Stěžovatelovy zdravotní potíže tak nemohly být závažným důvodem k nenastoupení výkonu trestu, stejně jako jím tvrzený nedostatek financí. Mimoto, z lékařských zpráv v případě stěžovatele navíc vyplynulo, že ani před nástupem výkonu trestu nebyl jeho přístup k léčbě jeho zdravotních potíží příliš zodpovědný. Trest byl stěžovateli s ohledem na všechny okolnosti případu vyměřen v jedné čtvrtině zákonné trestní sazby, která činí až dva roky. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Ostravě se stěžovatel bránil odvoláním, které bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě zamítnuto jako nedůvodné. Následné dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

3. Stěžovatel nesouhlasí s napadenými rozhodnutími, jakož ani se samotným rozhodnutím okresního soudu, kterým nebyl povolen odklad nástupu jeho trestu. Podle stěžovatele mělo být v nynějším řízení přezkoumáno, zda byly skutečně splněny podmínky pro nepovolení odkladu nástupu trestu, tedy zejména zda věznice byla schopna poskytnout stěžovateli dostatečně kvalifikované lékařské ošetření. Stěžovatel přitom upozorňuje, že Věznice Karviná nemá lůžkovou část pro nemocné a že i přes své bolesti nyní nedostává potřebné léky v dostatečné míře, neboť nemá finanční prostředky na jejich úhradu. Rovněž stěžovatel zdůrazňuje, že během jeho pobytu ve věznici došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu. Podle stěžovatele dále nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, tedy úmysl, neboť on se nástupu výkonu trestu nijak nebránil, jen nebyl schopen se tam dopravit, a to s ohledem na své zdravotní potíže (potíže s chůzí) i nedostatek financí. S ohledem na tyto i další okolnosti případu se rovněž uložený trest jeví stěžovateli nepřiměřeně přísný. Obecné soudy navíc podle názoru stěžovatele v dané věci neprovedly dostatečné dokazování, neboť nevyhověly jeho důkazním návrhům. Mimoto stěžovatel poukazuje na své právo vybrat si svého ošetřující lékaře, a to zejména po své špatné zkušenosti s některými dřívějšími ošetřujícími lékaři. Konečně stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že pří svém výslechu dne 6. 6. 2014, kdy se již nacházel ve výkonu trestu, neměl obhájce, ač podle zákona jej měl mít.

4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 73 T 80/2014, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Stěžovatel ve své stížnosti namnoze opakuje námitky a argumenty, které vznesl již v řízení před obecnými soudy a které jimi byly náležitě posouzeny. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními odpovídajícího procesního řádu (zde trestního řádu), Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s jejich hodnocením neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud totiž neposuzuje samu zákonnost vydaných rozhodnutí, ale toliko jejich ústavnost. Ústavní soud tedy může do postupu obecných soudů zasáhnout jen za mimořádných podmínek (například v případech tzv. opomenutých důkazů), které dosahují ústavněprávní relevance. Takové podmínky ovšem ve věci stěžovatele naplněny nebyly.

8. Ústavní soud konstatuje, že všechna napadená rozhodnutí obsahují dostatečná, srozumitelná a přesvědčivá odůvodnění, v nichž se soudy vypořádaly se všemi námitkami a argumenty stěžovatele a z nichž je patrné, k jakým skutkovým zjištěním a následně právním závěrům soudy dospěly, včetně závěrů ohledně naplnění všech znaků skutkové podstaty shledaného trestného činu. Obecné soudy, zejména okresní soud, se rovněž zabývaly stěžovatelovými návrhy na doplnění dokazování a odůvodnily, proč jim nebylo vyhověno (pro nadbytečnost). Výše trestu uloženého stěžovateli byla také náležitě odůvodněna. Obecné soudy se pak rovněž vyjádřily k tvrzenému porušení stěžovatelova práva na obhajobu s tím, že skutečně došlo k porušení zákona při jeho výslechu ve zkráceném přípravném řízení, nicméně k reálné újmě na právech stěžovatele nedošlo, neboť při tomto výslechu stěžovatel odmítl vypovídat a později u hlavního líčení, v němž již vypovídal, obhájce měl a jeho prostřednictvím také činil návrhy na doplnění dokazování. Za této situace tak i Ústavní soud konstatuje, že nemohlo dojít k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na právní pomoc a na obhajobu. K dalším stížnostním námitkám pak Ústavní soud upozorňuje, že dané trestní řízení nemělo představovat řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí o nepovolení odkladu výkonu stěžovatelova trestu, jak se snad stěžovatel domnívá. Pokud ke stěžovatelově žádosti nebyl tento odklad povolen, byl stěžovatel povinen k výkonu trestu řádně nastoupit. Pokud se pak stěžovatel domnívá, že ve věznici mu není poskytována odpovídající, respektive potřebná lékařská péče, ba snad že vlivem pobytu ve věznici došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu, není to důvodem pro shledání protiústavnosti napadených rozhodnutí, a stěžovateli se nabízí zákonné právní prostředky k obraně proti případným pochybením orgánů veřejné moci (Vězeňské služby) při jeho pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody. Konečně Ústavní soud konstatuje, že ústavněprávní relevanci postrádá i stížností námitka ohledně práva stěžovatele vybrat si svého ošetřujícího lékaře, neboť výkon trestu odnětí svobody s sebou vždy nese určité omezení práv a svobod odsouzených.

9. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelovy výtky proti napadeným rozhodnutím nedosahují ústavněprávní intenzity, a shledává, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2016

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu