I. ÚS 2024/11 #1Usnesení ÚS ze dne 21.09.2011

I.ÚS 2024/11 ze dne 21. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem se sídlem Praha 10, V Olšinách 10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2011, čj. 12 Co 596/2010 - 112, spolu s opravným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2011, čj. 12 Co 596/2010 - 115, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 7. 2010, čj. 26 C 362/2008 - 91, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení výroku III. a IV. v záhlaví označeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 a rozsudku Městského soudu v Praze, neboť má za to, že postupem těchto soudů byl porušen čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a ze spisu sp. zn. 26 C 362/2008 Obvodního soudu pro Prahu 10 zjistil Ústavní soud, že stěžovatel podal žalobu na zaplacení částky 52.129,- Kč, jako doplatku díla. Účastníci sporu totiž uzavřeli smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení a montáž konstrukce s nerezovým opláštěním v obchodním centru Palladium. Po uzavření smlouvy, ale ještě před započetím prací, žalovaný navrhl rozšířit "předmět díla" o detaily, uvedené v žalobě. Po e-mailové korespondenci a ústních jednáních účastníci sjednali cenu takto rozšířeného díla ve výši 297.500,- Kč bez DPH. Stěžovatel předal žalovanému dílo dne 30. 10. 2007, ale ten mu zaplatil jen část ceny, sníženou o žalovanou částku.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 28. 7. 2010, čj. 26 C 362/2008 - 91, zamítl žalobu stěžovatele v částce 35.159,- Kč, o částce 16.790,- Kč řízení zastavil a vrátil stěžovateli přeplatek soudního poplatku ve výši 680,- Kč. Stěžovateli uložil zaplatit náklady řízení ve výši 17.736,- Kč. Obvodní soud takto rozhodl poté, co dospěl k závěru, že stěžovatel nemohl po žalovaném požadovat zvýšenou cenu díla, neboť nedošlo k písemné změně původní, mezi účastníky uzavřené, smlouvy o dílo. Proti zamítavému výroku a proti výroku o náhradě nákladů řízení podal stěžovatel odvolání, o kterém odvolací soud rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění mimo jiné konstatoval, že závěry soudu prvního stupně odpovídaly ustálenému výkladu § 272 odst. 2 a § 549 obchodního zákoníku, jakož i judikatuře Nejvyššího soudu ČR. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2856/2009. Pokud účastnící zmíněného smluvního vztahu nezměnili písemně původní smlouvu o dílo (což měli m.j. dohodnuto v čl. 14 smlouvy), nemá stěžovatel, jako zhotovitel, nárok na zvýšenou cenu díla v případě jeho rozšíření nebo změny. Ke změně smlouvy o dílo nedošlo, i když tuto změnu stěžovateli navrhoval sám žalovaný. Stěžovatel však na zprávu žalovaného ze dne 2. 10. 2007, ve které byl tento požadavek obsažen, nijak nereagoval.

Stěžovatel zpochybnil výše uvedené závěry obecných soudů a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv obsáhle polemizuje se způsobem provádění a hodnocení důkazů ve zmíněném řízení. Podle stěžovatele obvodní soud své závěry řádně neodůvodnil a odvolací soud se vůbec nezabýval jeho odvolacími důvody. Napadená rozhodnutí tedy jsou, podle stěžovatele, projevem přepjatého formalismu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud neustále zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.

Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovatel své námitky v ústavní stížnosti opřel především o polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů a právním posouzením věci. Staví tak Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, vycházely z dostatečného množství relevantních důkazů a ze standardní judikatury, přičemž srozumitelně zdůvodnily, o které skutečnosti opřely své právní závěry. Nelze tak přisvědčit argumentaci stěžovatele o nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí.

Ústavní soud tedy v napadených rozhodnutích nezjistil porušení základních práv stěžovatele. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. září 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu