Ustanovení § 250f občanského soudního řádu tvoří výjimku z principu obecného, znamená prolomení zásady veřejnosti, ústnosti a bezprostřednosti soudního jednání, takže je třeba splnění jeho podmínek vykládat přísně a restriktivně, nikoli toliko gramaticky. Takový výklad ustanovení § 250f o.s.ř. je na místě i z toho důvodu, že soudní řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů podle § 247 a násl. o.s.ř. je řízením jednostupňovým, takže eventuální pochybení procesního soudu již obecný soud vyššího stupně napravit nemůže (srov. nálezy Ústavního soudu IV. ÚS 97/94, IV. ÚS 105/94 ).
Pro postup soudu podle ustanovení § 250f o.s.ř. nestačí sama skutečnost, že jde o posouzení otázky právní, neboť musí být splněna i základní podmínka aplikace citovaného ustanovení, totiž aby šlo o případ jednoduchý. "Jednoduchý případ" však nespočívá toliko v tom, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu, neboť tento text je v zákoně uveden jen příkladmo, takže existují i jiná hlediska pro posouzení právní věci jako případu, který je či není jednoduchý.
V souzené právní věci jde o zcela novou a vysoce závažnou společenskou problematiku, před niž jsou správní úřady i soudy postaveny, kdy ve srovnatelných případech neexistují precedenty a kdy rozhodnutí v dané věci může mít zásadní význam pro postavení stěžovatele ve společnosti i pro jeho další praktický život vůbec.
Za této - či srovnatelné - situace je proto třeba umožnit každému, aby ve složitém procesu nalézání práva a spravedlnosti osobně vystoupil před nezávislým a nestranným soudem ve veřejném ústním jednání, v němž by měl šanci náležitě hájit své zájmy, přednést svoji verzi věci, argumentovat a tím i působit na očekávané soudní rozhodnutí.
I.ÚS 2/95 ze dne 30. 4. 1996
N 38/5 SbNU 305
K výkladu a aplikaci § 250f o.s.ř.
ČESKÁ REPUBLIKA
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky
rozhodl dnešního dne v I. senátě
ve věci stěžovatele Ing. P. U., zastoupeného JUDr. P. R.,
účastníka řízení - Městského soudu v Praze a vedlejšího účastníka
- Magistrátu hlavního města Prahy, o ústavní stížnosti stěžovatele
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 1994, č.j.
38 Ca 4/94-13,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. října 1994, č.j.
38 Ca 4/94-13, se zrušuje.
Odůvodnění.
Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 31. 10. 1994, č.j. 38 Ca 4/94-13, jímž byla
zamítnuta jeho žaloba se žádostí o přezkoumání rozhodnutí
Magistrátu hl. m. Prahy, odboru vnitřní správy, ze dne 11. 8.
1994, č.j. MHMP 70379/OVS 1176/1994, kterým bylo zamítnuto jeho
odvolání proti rozhodnutí Obvodního úřadu v Praze 2 ze dne 6. 6.
1994, č.j. 606/4-2571/94. Tímto rozhodnutím bylo určeno, že podle
ustanovení § 13 písm. c) a § 17 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání
a pozbývání státního občanství České republiky, nelze stěžovateli
vydat osvědčení o státním občanství České republiky.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že podle ustanovení §
3 zákona Národní rady Slovenské republiky č. 40/1993 Zb. získal
dnem 30. 6. 1993 volbou státní občanství Slovenské republiky. Poté
požádal Obvodní úřad v Praze 2 o vystavení osvědčení o státním
občanství České republiky a výslovně uvedl, že jako občan České
republiky získal volbou dne 30. 6. 1993 slovenské státní
občanství. Zdůraznil, že projevil pouze vůli k získání i slovenské
příslušnosti, neprojevil však vůli pozbýt občanství české. Obvodní
úřad v Praze 2, odbor vnitřní správy, rozhodl dne 6. 6. 1994 pod
č.j. 606/4-2571/94, že podle § 13 písm. c) a § 17 zákona č.
40/1993 Sb. osvědčení o státním občanství nelze vydat.
V odůvodnění svého rozhodnutí správní orgán uvedl, že pozbytí
státního občanství České republiky je vázáno podle těchto
zákonných ustanovení na nabytí cizího státního občanství
s výjimkou v zákoně uvedených případů. Forma, jakou žadatel
projevil vůli získat cizí státní občanství, není rozhodující.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které
odbor vnitřní správy Magistrátu hl. m. Prahy rozhodnutím ze dne
11. 8. 1994, č.j. MHMP 70379/OVS 1176/1994, zamítl a rozhodnutí
správního orgánu 1. stupně potvrdil z důvodů, které uvedl obvodní
úřad. Dodal ještě, že žadatel nebyl zbaven státního občanství
České republiky aktem státního orgánu ve smyslu článku 12 odst.
2 Ústavy.
Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího orgánu správní
žalobu podle § 247 a násl. o.s.ř. Poukázal na znění článku 12
odst. 2 Ústavy České republiky, podle něhož nikdo nemůže být proti
své vůli zbaven státního občanství a prohlásil, že on sám vůli
směřující k pozbytí státního občanství České republiky nikdy
neprojevil. Současně navrhl - pro případ, že by soud dospěl
k závěru, že ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb. upravuje způsob
zániku (pozbytí) státního občanství nezávisle na vůli nebo proti
vůli občana pouze jako důsledek získání cizího státního občanství
volbou - aby soud ve smyslu ustanovení § 64 odst. 4 zákona č.
182/1993 Sb. podal Ústavnímu soudu ČR návrh na zrušení § 17 zákona
č. 40/1993 Sb. a aby až do rozhodnutí Ústavního soudu přerušil
řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 1994, č.j.
38 Ca 4/94-13, byla uvedená žaloba zamítnuta. Městský soud
považoval za nepochybně prokázáno, že žalobce jako státní občan
České republiky si dne 30. 6. 1993 zvolil podle § 3 zákona č.
40/1993 Zb. Národní rady Slovenské republiky slovenské státní
občanství a tímto dnem také státní občanství Slovenské republiky
nabyl. V takovém případě není rozhodné, zda současně projevil vůli
pozbýt státní občanství České republiky, neboť s nabytím cizího
státního občanství zákon č. 40/1993 Sb. spojuje bez dalšího
pozbytí státního občanství České republiky (vyjma taxativně
uvedených případů) a těchto důsledků si měl být žalobce vědom.
I když zákon Národní rady Slovenské republiky č. 40/1993 Zb.
rozlišuje volbu státního občanství Slovenské republiky a udělení
tohoto občanství na základě žádosti, je třeba vycházet z toho, že
k nabytí cizího státního občanství došlo na základě vlastního
projevu vůle žalobce. Za takový projev vůle nelze pokládat pouze
žádost o udělení státního občanství Slovenské republiky, ale
i volbu tohoto státního občanství. Je nutno vzít na zřetel
i skutečnost, že možnost volby se vztahovala pouze na bývalé
občany České a Slovenské Federativní Republiky, kteří nebyli
k 31. prosinci 1992 státními občany Slovenské republiky. Jedná se
tedy o specifický způsob nabytí státního občanství Slovenské
republiky a z toho, že tento způsob není výslovně uveden
v ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb., nelze dovodit, že
v takovém případě k pozbytí státního občanství nedochází. Z těchto
důvodů měl soud za to, že ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb.
není v rozporu s článkem 12 Ústavy, jak namítal navrhovatel, neboť
nabytí cizího státního občanství, s výjimkou taxativně uvedených
případů, je spojeno s projevem vůle, a proto nelze konstatovat, že
státní občan České republiky je v takovém případě zbavován
občanství České republiky proti své vůli. Proto soud řízení
nepřerušil a návrh na zrušení ustanovení § 17 zákona č. 40/1993
Sb. Ústavnímu soudu ČR nepodal. Poněvadž je prý nepochybné, že
správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu
a jde jen o posouzení právní otázky, rozhodl Městský soud v Praze
o žalobě bez jednání (§ 250f o.s.ř.).
Stěžovatel podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, podal spolu s ústavní stížností návrh na zrušení § 17
zákona č. 40/1993 Sb. Toto ustanovení stanoví, že státní občan
České republiky pozbývá státní občanství České republiky
okamžikem, kdy na vlastní žádost nabyl cizí státní občanství
s výjimkou, kdy cizí státní občanství nabyl v souvislosti
s uzavřením manželství nebo narozením. Stěžovatel zejména uvedl,
že ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb. je v rozporu s článkem
12 odst. 1 Ústavy, protože napadený předpis spojuje pozbytí
státního občanství České republiky pouze s nabytím cizího státního
občanství, aniž by uvedený následek podmiňoval nepochybným
zjištěním, že pozbytí státního občanství není v rozporu s vůlí
státního občana.
Usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 25. 1.
1995, sp. zn. I. ÚS 2/95, bylo řízení o ústavní stížnosti podle
ustanovení § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
přerušeno a návrh na zrušení ustanovení § 17 zákona č. 40/1993
Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky,
byl postoupen plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle článku 87
odst. 1 písm. a) Ústavy.
Ze spisu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/95 vyplývá, že
nálezem pléna Ústavního soudu ČR ze dne 8. 11. 1995, sp. zn. Pl.
ÚS 5/95, byl návrh ing. P. U. na zrušení ustanovení § 17 zákona č.
40/1993 Sb. zamítnut.
Po tomto rozhodnutí přistoupil senát Ústavního soudu
k projednání vlastní ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítal, že pro výklad
projevu vůle být zbaven státního občanství musí analogicky platit
obecná výkladová pravidla, která jsou uvedena v ustanovení § 35
občanského zákoníku. Především však i zde platí, že právní úkon je
projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv
a povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle
spojují (§ 34 občanského zákoníku). Jestliže tedy Ústava
nezakazuje dvojí nebo víceré státní občanství, nelze projev vůle
směřující k získání státního občanství jiného státu ztotožňovat
s projevem vůle směřujícím ke ztrátě státního občanství České
republiky. Napadená správní rozhodnutí a napadený rozsudek
Městského soudu v Praze představují "při použité interpretaci
ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb." potenciální ohrožení
svobody stěžovatele; jde o právo nebýt nucen k opuštění své vlasti
a o právo na svobodný návrat do ní, tedy o práva, která jsou
zaručena článkem 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
článkem 3 protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod a článkem 12 odst. 4 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech. Stěžovatel pak jako údajný
cizinec je vyřazován z ochrany zákona a cítí se v porovnání
s ostatními občany České republiky diskriminován. Napadený
rozsudek, potvrzující správní rozhodnutí konstatující pozbytí jeho
státní příslušnosti k České republice ex lege, představuje "při
použité aplikaci ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb." porušení
zásady rovnosti před zákonem, tedy základního práva stěžovatele
vyjádřeného v článku 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
v článku 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
a v článku 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech.
Při ústním jednání předložil stěžovatel písemné doplnění
ústavní stížnosti ze dne 29. 4. 1996. Poukázal zejména na to, že
již nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 11. 1995, sp. zn. Pl. ÚS
5/95, akcentoval význam rozdílné terminologie v článku 12 odst.
1 a odst. 2 Ústavy ("pozbývání" státního občanství a "zbavení"
státního občanství) a dovodil, že stejně je třeba u zákona č.
40/1993 Sb. odlišovat termíny (a způsoby) nabytí cizího státního
občanství "na vlastní žádost" a "volbou". Podle § 17 citovaného
zákona dochází k pozbytí českého státního občanství pouze získáním
cizího státního občanství na základě žádosti, nikoli provedením
volby. V souzené věci však stěžovatel žádost o udělení slovenského
státního občanství nepodal, ale získal je volbou, takže nejsou
splněny podmínky § 17 zákona č. 40/1993 Sb. Volbu slovenského
státního občanství provedl prý vědomě, neboť důvěřoval v platnost
ústavních principů právního státu a věděl, že podle znění zákona
k pozbytí českého státního občanství nedochází tehdy, jestliže
český občan získá cizí státní občanství nikoli na základě žádosti,
nýbrž volbou. Stěžovatel konečně apeloval na to, že napadený
rozsudek byl vydán v řízení konaném bez jeho účasti, což je
v rozporu s článkem 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod
a s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod.
Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po
stránce formální, avšak závady neshledal (§ 72 odst. 2 a § 43
odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
K ústavní stížnosti se vyjádřil jako účastník řízení Městský
soud v Praze. Uvedl zejména, že zamítl žalobu na základě zjištění,
že žalobce nabyl slovenské státní občanství na základě vlastního
projevu vůle, kterým může být i volba, jež byla jako zvláštní
prostředek nabývání slovenského státního občanství upravena
v zákoně Národní rady Slovenské republiky č. 40/1993 Zb.
v souvislosti s rozpadem ČSFR. Obdobný prostředek umožňoval
i zákon ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního
občanství České republiky, pro státní občany Slovenské republiky.
Skutečnost, že pojem "volba státního občanství" není výslovně
v ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb. uveden, nic na uvedeném
závěru nemění. Nabytí cizího státního občanství na žádost či
volbou má za následek pozbytí státního občanství České republiky.
Městský soud v Praze má za to, že samotným projevem vůle ing.
P. U. nabýt cizí státní občanství a jeho skutečným nabytím na na
základě tohoto projevu pozbyl stěžovatel státní občanství České
republiky. Není rozhodující, že nedal výslovně najevo vůli státní
občanství ČR pozbýt. Tento důsledek je dle názoru soudu obsažen
v provedené volbě státního občanství Slovenské republiky.
Stěžovatel tedy nebyl zbaven státního občanství České republiky
proti své vůli (článek 12 odst. 2 Ústavy).
Proto Městský soud v Praze navrhl, aby byla ústavní stížnost
zamítnuta. Dále sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního
jednání.
Vedlejší účastník - Magistrát hl. m. Prahy - uvedl, že
stěžovatel pozbyl státní občanství České republiky v důsledku
nabytí cizího státního občanství [§ 13 písm. c), § 17 zákona č.
40/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], když podle ustanovení
§ 3 zákona č. 40/1993 Zb., o státním občanství Slovenské
republiky, si prohlášením zvolil státní občanství Slovenské
republiky. Magistrát hl. m. Prahy souhlasil s upuštěním od ústního
jednání.
Stěžovatel však podáním ze dne 26. 2. 1996 oznámil Ústavnímu
soudu, že trvá na tom, aby ve smyslu § 44 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb. bylo ve věci nařízeno ústní jednání.
Vlastní rozbor problematiky
Stěžovatel se dovolává ve stížnosti uvedených článku 12 odst.
2 Ústavy, článku 3 odst. 1 a článku 14 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, článku 3 odst. 1 a 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě
o ochraně lidských práv a základních svobod, článku 12 odst. 4
a článku 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech
a článku 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve
znění protokolů č. 3, 5 a 8.
Ústavní soud usoudil, že ještě před zkoumáním namítaného
porušení uvedených ústavních předpisů je třeba se zabývat otázkou,
zda v řízení před obecným soudem byly dodrženy všechny ústavní
procesní principy, zejména ty, jež jsou zakotveny v hlavě páté
Listiny základních práv a svobod (která upravuje právo na soudní
a jinou právní ochranu) a v Mezinárodním paktu o občanských
a politických právech.
Podle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez
zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke
všem prováděným důkazům. Podle článku 14 odst. 1 Mezinárodního
paktu o občanských a politických právech každý má právo, aby byl
spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem,
který rozhodne buď o jeho právech a povinnostech nebo o jakémkoli
trestním obvinění vzneseném proti němu.
Výjimku ze zásad ústnosti a veřejnosti soudního řízení
upravuje ustanovení § 250f občanského soudního řádu, které je
zařazeno do hlavy druhé, části páté o.s.ř. (rozhodování o žalobách
proti rozhodnutím správních orgánů). Toto ustanovení praví, že
v jednoduchých případech, zejména je-li nepochybné, že správní
orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a jde-li jen
o posouzení právní otázky, může soud bez jednání rozhodnout
o žalobě rozsudkem. Stejně postupuje, je-li napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů.
První věta citovaného ustanovení tedy váže rozhodnutí soudu
o správní žalobě bez jednání na splnění dvou zákonných podmínek.
První z nich je jednoduchost případu, která spočívá zejména v tom,
že skutkový stav byl ve správním řízení nepochybně správně
zjištěn; to je ovšem toliko příklad "jednoduchého případu", aniž
by byly vyloučeny případy jiné (arg. "zejména"). Druhou podmínkou
je skutečnost, že soud má posoudit toliko otázku právní. Citované
ustanovení tvoří výjimku z principu obecného, znamená prolomení
zásady veřejnosti, ústnosti a bezprostřednosti soudního jednání,
takže je třeba splnění jeho podmínek vykládat přísně
a restriktivně, nikoli toliko gramaticky. Takový výklad ustanovení
§ 250f o.s.ř. je na místě i z toho důvodu, že soudní řízení
o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů podle § 247 a násl.
o.s.ř. je řízením jednostupňovým, takže eventuální pochybení
procesního soudu již obecný soud vyššího stupně napravit nemůže
(srov. nálezy Ústavního soudu IV. ÚS 97/94, IV. ÚS 105/94). V této
souvislosti je třeba zdůraznit, že - jak již Ústavní soud
judikoval - pro postup soudu podle ustanovení § 250f o.s.ř.
nestačí sama skutečnost, že jde o posouzení otázky právní, neboť
musí být splněna i základní podmínka aplikace citovaného
ustanovení, totiž aby šlo o případ jednoduchý (srov. citovaný
nález Ústavního soudu IV. ÚS 105/94).
V souzené věci postupoval Městský soud v Praze podle
ustanovení § 250f o.s.ř. a rozhodl o žalobě bez jednání. Podle
přesvědčení Ústavního soudu však obě podmínky tohoto ustanovení
nejsou splněny, poněvadž o jednoduchý případ nešlo. Jak již
Ústavní soud uvedl, "jednoduchý případ" nespočívá toliko v tom, že
správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu,
neboť tento text je v zákoně uveden jen příkladmo, takže existují
i jiná hlediska pro posouzení právní věci jako případu, který je
či není jednoduchý. Ústavní soud přihlíží zejména k tomu, že
v souzené právní věci jde o zcela novou a vysoce závažnou
společenskou problematiku, před niž jsou správní úřady i soudy
postaveny, kdy ve srovnatelných případech neexistují precedenty
a kdy rozhodnutí v dané věci může mít zásadní význam pro postavení
stěžovatele ve společnosti i pro jeho další praktický život vůbec.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že kvalita soudního řízení
(i jeho průběh sám) by měla odpovídat i významu práv a povinností,
o které se v řízení jedná. Za této - či srovnatelné - situace je
proto třeba umožnit každému, aby ve složitém procesu nalézání
práva a spravedlnosti osobně vystoupil před nezávislým
a nestranným soudem ve veřejném ústním jednání, v němž by měl
šanci náležitě hájit své zájmy, přednést svoji verzi věci,
argumentovat a tím i působit na očekávané soudní rozhodnutí.
Takovou možnost však stěžovatel v řízení před Městským soudem
v Praze nedostal.
Při zkoumání otázky, zda byly splněny podmínky ustanovení §
250f o.s.ř., vzal Ústavní soud v úvahu i skutečnost, že - jak
zjistil ze spisu Obvodního úřadu v Praze 2 č.j. 606/4-2571/94 a ze
spisu Magistrátu hl. m. Prahy sp. zn. MHMP 70379/OVS 1176/1994
- stěžovatel nebyl vyslechnut ani před orgánem správním, a to ani
v řízení před obvodním úřadem ani v řízení před správním orgánem
druhého stupně. Ze správních spisů je tedy patrno, že před vydáním
správních rozhodnutí nebyla stěžovateli dána možnost, aby se
vyjádřil k jejich podkladům a ke způsobu jejich zjištění,
popřípadě, aby mohl navrhnout doplnění správního řízení (§ 33
odst. 2 zákona č. 71/1967, o správním řízení). To platí tím spíše
v souzené věci, neboť již v souvisejícím a věcně v podstatě
shodném správním řízení vedeném u Obvodního úřadu v Praze 2 pod
č.j. OM 606/4-29272/93 - v němž tento úřad rozhodl, že Ing. P. U.
pozbyl státní občanství České republiky - stěžovatel v odvolání ze
dne 30. 11. 1993 navrhoval, aby byl jako účastník řízení
vyslechnut. K tomu však, jak již bylo uvedeno, ve správním řízení
nikdy nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavní soud usuzuje, že řízení jako celek
nebylo v souladu se zásadami spravedlivého procesu, zakotvenými
v článcích 90, 96 odst. 2 Ústavy, v článku 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod a v článku 14 odst. 1 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech.
Vzhledem k tomu se Ústavní soud již nezabýval otázkou, zda
byla napadeným rozsudkem porušena i další ustanovení ústavních
zákonů a mezinárodních smluv, jichž se stěžovatel dovolával.
Proto bylo ústavní stížnosti zcela vyhověno a napadený
rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 30. dubna 1996
Odlišné stanovisko JUDr. Ivy Brožové k odůvodnění nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 2/95:
Razí-li Ústavnísoud zásadu materiálního nazírání na právo, pak "pouhé" nesplnění podmínek uvedených v ustanovení § 250f o.s.ř. nemůže být důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí, byť by tak došlo k porušení článků 90; 96 odst. 2 Ústavy; čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 14 odst. 1 Paktu. Ostatně logickým důsledkem takto kruciálně chápaného a ústavně zaručeného práva každého, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů, v jeho přítomnosti a tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, by měl být postup Ústavního soudu dle § 78 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., tj. přerušení řízení o ústavní stížnosti a návrh na zrušení § 250f o.s.ř. Vzhledem k uvedenému se nález Ústavního soudu měl vypořádat i s meritem projednávané věci. V tomto směru mám za to, že za situace, kdy stěžovatel byl jako občan zaniknuvší ČSFR nositelem československého občanství zastřešujícího i slovenské občanství, lze stěží konstatovat, že volbou dle zákona Národní rady SR č. 40/1993 Sb. nabyl cizí státní občanství v tom smyslu, jak odpovídá vlastnímu významu tohoto slova. Jinými slovy, protože stěžovatel byl československým občanem, nemohl pojmově nabýt slovenské občanství coby cizí státní občanství, jak předpokládá § 17 zák. č. 40/1993 Sb. pro pozbytí českého státního občanství. Jde tedy o to, že napadené rozhodnutí je rozhodnutí zakládající porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 2 Ústavy nejen proto, že bylo vydáno aniž byly splněny podmínky § 250f o.s.ř., ale též proto, že nebyla
splněna ani podmínka ustanovení § 17 zák. č. 40/1993 Sb. ve slovech cizí. Navíc tak v prvém směru založilo porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a v druhém čl. 12 odst. 2 Ústavy.
V Brně dne 30. 4. 1996
JUDr. Iva Brožová