I. ÚS 2/15 #1Usnesení ÚS ze dne 08.07.2015

I.ÚS 2/15 ze dne 8. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., t. č. ve Věznici Znojmo, zastoupeného Mgr. Radslavem Janečkem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 44, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2014 č. j. 5 Tdo 984/2014-34, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2014 sp. zn. 8 To 113/2014 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. února 2014 sp. zn. 9 T 181/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 1. ledna 2015, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále namítal porušení čl. 40 odst. 2 Listiny.

2. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. února 2014 sp. zn. 9 T 181/2013 uznán vinným pod bodem I. výroku o vině přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku a dále pod bodem II. téhož výroku zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu, přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku. Za trestné činy uvedené pod bodem I. výroku o vině byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Za trestné činy uvedené pod bodem II. výroku o vině byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 50 měsíců. Pro výkon uložených trestů byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatel byl také zčásti zproštěn obžaloby, a to pro dva skutky, resp. útoky pokračující majetkové trestné činnosti a pro dva jiné skutky kvalifikované jednak jako zločin vydírání a jednak jako přečin nebezpečného vyhrožování.

3. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Brně podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 1. dubna 2014 sp. zn. 8 To 113/2014 podané odvolání zamítl jako nedůvodné.

4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. září 2014 č. j. 5 Tdo 984/2014-34 dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že skutkový stav vyjádřený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a potvrzený soudem druhého stupně, je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Podle jeho názoru ve věci rozhodující soudy nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a při hodnocení důkazů pak pečlivě nezvážily všechny okolnosti případu, jejich postup proto považuje za zcela svévolný. Stěžovatel rovněž namítal porušení zásady in dubio pro reo. Konkrétně stěžovatel poukázal na rozpory k důkazům popsaným pod bodem 1.), 2.), 3.), 4.) a na skutečnost, že v části výroku popsaném pod bodem II. 11) jej obecné soudy shledaly vinným pouze na základě jediného nepřímého důkazu - a to jeho pachové stopy údajně nalezené na pouzdru na brýle. K tomu stěžovatel uvedl, že nebyl při výslechu v den 25. ledna 2013 řádně poučen, a proto nelze přihlížet k původní verzi jeho výpovědi či tuto původní verzi dokonce považovat za usvědčující důkaz. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. II. ÚS 418/99 a II. ÚS 1975/08.

6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy), a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

8. Ústavní soud připomíná, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li provést důkazy, ač hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Dále pak by bylo možné shledat porušení článku 36 odst. 1 Listiny v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v projednávaném případě nedošlo.

9. Ústavní soud neshledal v postupu ve věci rozhodujících soudů pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti opakuje námitky, s nimiž se již soudy přesvědčivě vypořádaly v průběhu trestního řízení. Žádá-li stěžovatel přezkum těchto námitek, staví Ústavní soud do role další soudní instance, která však Ústavnímu soudu nepřísluší.

10. Ústavní soud z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 9 T 181/2013 a z odůvodnění napadených rozhodnutí ověřil, že soud prvního stupně náležitě popsal, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková tvrzení opřel, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídil a na základě jakých skutečností kvalifikoval jednání stěžovatele jako přečin krádeže, přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, zločin krádeže, přečin poškození cizí věci a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku. Z obsahu protokolu o výslechu obviněného ze dne 25. ledna 2013 (č. listu 41 - 46 trestního spisu) pak plyne, že stěžovatel byl řádně poučen o svých právech, včetně práva k věci nevypovídat podle § 33 odst. 1 trestního řádu a o následcích křivého obvinění podle § 345 trestního zákoníku, což potvrdil svým podpisem.

11. Krajský soud v Brně na základě odvolání podaného stěžovatelem přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch oddělitelných výroků rozsudku soudu prvního stupně, proti nimž podal stěžovatel odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad; dále přezkoumal všechny odsuzující výroky napadeného rozsudku, které se stěžovatele týkaly. Krajský soud konstatoval, že stěžovatel měl od samého počátku trestního řízení obhájce, tudíž nedošlo ke zkrácení jeho práv na obhajobu. K namítanému pochybení soudu prvního stupně, že při zjišťování skutkového stavu vyšel z pachových stop, uvedl, že také přiznává výsledkům srovnávacích pachových zkoušek charakter procesního důkazu se zdůrazněním potřeby náležitě obezřetného hodnocení tohoto důkazu, přičemž závěr o pachatelství stěžovatele není ani zdaleka založen toliko na výsledku odorologické expertizy, jak přiléhavě rozebral v odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně.

12. Nejvyšší soud pak dovodil správnost závěrů učiněných soudem prvního stupně a soudem odvolacím a připomenul, že stěžovatel omezil rozsah svého dovolání na jediný útok, resp. skutek spadající pod majetkovou trestnou činnost [bod II. 11) výroku o vině]. Nejvyšší soud nad rámec dovolacího přezkumu konstatoval, že v posuzovaném případě nedošlo ke tvrzenému zásadnímu porušení práva na spravedlivý proces, přičemž stěžovatel v dovolání uplatnil stejné námitky, které byly součástí jeho obhajoby před soudem prvního stupně i v podaném odvolání a soudy obou stupňů se s nimi ve svých rozhodnutích dostatečně přesvědčivým způsobem vypořádaly. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení podrobně rozvedl, z jakých důvodů podané dovolání podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl a Ústavní soud i toto usnesení posoudil jako ústavně konformní.

13. Ústavní soud již v minulosti uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 329/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a svévoli však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna. Ústavní soud v posuzované věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.

14. Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do odkazovaného práva stěžovatele na spravedlivý proces či k porušení zásady in dubio pro reo. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2015

David Uhlíř v. r.

předseda senátu