I. ÚS 1980/08 #1Nález ÚS ze dne 06.01.2009 Dodržení požadavků spravedlivého procesu v případě bagatelních sporů

Ústavní soud přisvědčil stěžovatelce, pokud jde o námitku přepjatého formalismu a určité nepředvídatelnosti soudního rozhodnutí. Je sice pravda, že obecný soud provedl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., leč toto poučení proběhlo v situaci, kdy stěžovatelka jako účastník řízení byla řádně z účasti na ústním jednání omluvena; ustanovený opatrovník žalovaného se z ústního jednání rovněž omluvil, ale dříve do protokolu uvedl své procesní stanovisko, které směřovalo proti tvrzením obsaženým v žalobě a zpochybňovalo předložené důkazy. Za tohoto stavu - tedy v situaci, kdy proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebyl přípustný opravný prostředek a kdy již dříve byl vydán platební rozkaz plně vyhovující návrhu - stěží mohla stěžovatelka předpokládat, že rozhodnutí soudu bude jiné než dříve. Proto je třeba přisvědčit stěžovatelce, že postupem soudu jí byla odňata možnost vyjádřit se k tvrzením žalovaného (jeho ustanoveného opatrovníka) a navrhnout další důkazy prokazující skutkový stav věci.

Ústavní soud konečně nemůže akceptovat ani závěr obecného soudu, že stěžovatelka neprokázala aktivní legitimaci v daném sporu. Podle ustanovení § 524 odst. 1 občanského zákoníku může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Podle ustanovení § 526 odst. 1 citovaného zákona je postupitel povinen bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi postoupení pohledávky. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli. Z toho jednoznačně vyplývá, že změna na straně oprávněného subjektu nastává (na rozdíl od převzetí dluhu) pouhou smlouvou mezi věřitelem (postupitelem) na straně jedné a novým subjektem (postupníkem) na straně druhé, aniž by bylo zapotřebí souhlasu dlužníka. Vědomost dlužníka o změně na straně věřitele má význam jen potud, že ovlivňuje možnost přivodit zánik závazku jeho splněním i původnímu věřiteli, nemá však vliv na postavení nového věřitele jako aktivně legitimovaného ve sporu o plnění předmětného závazku vůči dlužníkovi. V tomto směru je tedy právní závěr obecného soudu - jak je výše reprodukováno - z hlediska ústavnosti nepřijatelný.

I.ÚS 1980/08 ze dne 6. 1. 2009

N 1/52 SbNU 3

Dodržení požadavků spravedlivého procesu v případě bagatelních sporů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 6. ledna 2009 sp. zn. I. ÚS 1980/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti DT COMPACT, s. r. o., se sídlem v Brně, Havlíčkova 129/15, proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově č. j. 7 C 28/2008-25 ze dne 3. června 2008, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o zaplacení peněžité částky s příslušenstvím.

Výrok

Rozsudek Okresního soudu ve Vyškově č. j. 7 C 28/2008-25 ze dne 3. června 2008 se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově č. j. 7 C 28/2008-25 ze dne 3. června 2008, jímž byla zamítnuta její žaloba o zaplacení částky 1 000 Kč s příslušenstvím. Podle jejího názoru byla napadeným rozhodnutím porušena ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:

Stěžovatelka tvrdí, že porušení uvedeného práva bylo vyvoláno postupem soudu, kterým byla porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí, a v jeho postupu při dokazování. Soud ji nepoučil ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelka dále uvedla, že zamítá-li soud žalobu, musí být jeho rozhodnutí podloženo závěrem, že nároku žalobcem uplatněnému na základě určitých skutkových okolností nelze vyhovět podle hmotného práva vůbec. Z důkazů, které předložila, však vyplývá, že se popisovaný skutek stal a lze ho přiřadit ke hmotnému právu. Stěžovatelka dále uvedla, že se sice z ústního jednání omluvila, čímž naznačila, že souhlasí, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti. Svou omluvu odůvodnila především navyšováním nákladů soudního řízení, která by převyšovala samotnou žalovanou částku; tato argumentace ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi nebyla - podle jejího názoru - lichá. Poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. se poskytuje při soudním jednání, kterého však stěžovatelka omluveně nebyla přítomna. Soud nezohlednil skutečnost, že se jedná o tzv. bagatelní spor, kde stěžovatelka nemá k dispozici opravný prostředek, a nemůže se tak domáhat nápravy nesprávného rozhodnutí. Postup soudu se tak jeví být projevem nepřiměřeného soudního formalismu.

Stěžovatelka rovněž namítá, že soud neprovedl všechny navrhované důkazy, aniž by však v odůvodnění uvedl, z jakého důvodu navržený důkaz neprovedl. Jednalo se o důkaz smluvními přepravními podmínkami Integrovaného dopravního systému Jihomoravského kraje, z nichž jednoznačně vyplývá výše požadovaného příplatku k jízdnému.

Stěžovatelka rovněž prohlásila, že hůře čitelné označení přirážky k jízdnému v zápise o přepravní kontrole nezpůsobuje neurčitost tohoto důkazu, jestliže vyčíslení přirážky k jízdnému vyplývá ze zákona i z dalších důkazů, které v řízení včas, spolu se žalobou, doložila. Stejně tak nesouhlasí s hodnocením soudu v tom, že obvyklé zkratkové uvedení zastávky na zápise o přepravní kontrole, kde došlo k popisovanému skutku, mělo za následek takovou vadu důkazu, pro kterou by tento zápis nemohl být za řádný důkaz považován.

Stěžovatelka konečně nepovažuje za správný právní názor soudu, že nemá aktivní legitimaci ve sporu, neboť neprokázala, "že smlouva o postoupení pohledávky již nabyla účinnosti". Tvrdí, že pro posouzení aktivní legitimace je rozhodné, kdo je vlastníkem pohledávky; z důkazů přiložených k žalobě vyplývá, že vlastníkem pohledávky je právě stěžovatelka. Na aktivní legitimaci ve smyslu vlastnictví pohledávky nemá vliv oznámení o postoupení pohledávky dlužníkovi.

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

II.

Okresní soud ve Vyškově ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v předmětné věci nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky. Soud pouze dospěl k závěru, že předložené důkazy neprokázaly oprávněnost jejího nároku. K námitce, že stěžovatelka nebyla poučena podle ustanovení § 118a o. s. ř., soud uvedl, že z protokolu vyplývá, že účastníci byli řádně poučeni, i když se k jednání nedostavili. Jestliže soud nemohl poskytnout účastníkovi poučení proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen sdělovat mu potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání. Vzhledem k tomu, že ve vyjádření obecného soudu nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadeného rozhodnutí, Ústavní soud k tomuto vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel.

Okresní soud ve Vyškově vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Stěžovatelka v podání ze dne 18. 11. 2008 rovněž vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci a proto od něj se souhlasem účastníků upustil (§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 7 C 28/2008 vedený u Okresního soudu ve Vyškově. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala vůči žalovanému J. D. zaplacení částky 1 000 Kč s příslušenstvím z titulu přirážky k jízdnému v městské hromadné dopravě v Brně. Žalovaný porušil podle názoru stěžovatelky povinnosti stanovené ve smluvních přepravních podmínkách - povinnost prokázat se platným jízdním dokladem. Navrhla vydání platebního rozkazu. Tomuto návrhu Okresní soud ve Vyškově vyhověl a platebním rozkazem č. j. 21 Ro 635/2007-11 ze dne 14. září 2007 uložil žalovanému povinnost zaplatit pohledávku ve výši 1 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 6 669 Kč. Vzhledem k tomu, že platební rozkaz nebyl žalovanému doručen a nepodařilo se zjistit jeho adresu, soud usnesením č. j. 21 Ro 635/2007-17 ze dne 11. ledna 2008 tento platební rozkaz zrušil. Usnesením č. j. 7 C 28/2008-18 ze dne 6. února 2008 ustanovil soud žalovanému jako osobě neznámého pobytu opatrovníka. Ze spisu (č. l. 22) dále vyplývá, že se stěžovatelka k ústnímu jednání nařízenému na den 3. června 2008 řádně omluvila. Z protokolu z ústního jednání (č. l. 24) vyplývá, že stěžovatelka nebyla přítomna, její právní zástupce se omluvil a nebyl přítomen ani žalovaný; jeho ustanovená opatrovnice pouze nadiktovala do zápisu své procesní stanovisko a dále se z jednání omluvila. Z protokolu dále vyplývá, že se soud dotázal (nepřítomných) účastníků na další návrhy na dokazování a poučil (nepřítomného) žalobce (stěžovatelku), že zápis o provedené přepravní kontrole neprokazuje jeho skutková tvrzení uvedená v žalobě o řádně provedené kontrole a následném uložení pokuty 1 000 Kč.

Následně Okresní soud ve Vyškově napadeným rozsudkem č. j. 7 C 28/2008-25 ze dne 3. června 2008 žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka jako žalobce předloženým zápisem o přepravní kontrole neprokázala, ve kterém místě došlo ke kontrole žalovaného a ke zjištění, že cestuje bez platného dokladu; nebyl prý doložen ani žádný důkaz, jaká je výše přirážky k jízdnému. Návrh žalobce proto nepovažoval za důvodný. Dále soud uvedl, že stěžovatelka rovněž neprokázala, že smlouva o postoupení pohledávky již nabyla účinnosti, tj. neprokázala svou aktivní legitimaci ve sporu. Konstatoval, že teprve oznámením původního věřitele dlužníkovi, že k postoupení pohledávky došlo, se postoupení stává ve vztahu k dlužníkovi právně účinným a od tohoto okamžiku je dlužník povinen plnit postupníkovi jako novému věřiteli.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti. Podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V předmětné věci je napaden rozsudek Okresního soudu ve Vyškově, jímž bylo rozhodováno o plnění ve výši 1 000 Kč. Podle ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. není odvolání přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Vzhledem k uvedenému ustanovení neměla stěžovatelka žádné další procesní prostředky, které by mohla využít k ochraně svého práva, a proto je ústavní stížnost přípustná, byť směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně.

K meritu ústavní stížnosti pak Ústavní soud uvádí následující.

Námitku stěžovatelky, že nebyly provedeny důkazy předložené soudu - důkaz listinou (smluvní přepravní podmínky), nelze akceptovat. Uvedený důkaz byl soudem proveden, jak vyplývá z protokolu o ústním jednání (č. l. 24 revers - čteny písemné důkazy na č. l. 2-4, 8-10 spisu).

Ústavní soud však přisvědčil stěžovatelce, pokud jde o námitku přepjatého formalismu a určité nepředvídatelnosti soudního rozhodnutí. Je sice pravda, že obecný soud provedl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., leč toto poučení proběhlo v situaci, kdy stěžovatelka jako účastník řízení byla řádně z účasti na ústním jednání omluvena; ustanovený opatrovník žalovaného se z ústního jednání rovněž omluvil, ale dříve do protokolu uvedl své procesní stanovisko, které směřovalo proti tvrzením obsaženým v žalobě a zpochybňovalo předložené důkazy. Za tohoto stavu - tedy v situaci, kdy proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebyl přípustný opravný prostředek a kdy již dříve byl vydán platební rozkaz plně vyhovující návrhu (viz výše) - stěží mohla stěžovatelka předpokládat, že rozhodnutí soudu bude jiné než dříve. Proto je třeba přisvědčit stěžovatelce, že postupem soudu jí byla odňata možnost vyjádřit se k tvrzením žalovaného (jeho ustanoveného opatrovníka) a navrhnout další důkazy prokazující skutkový stav věci.

Ústavnísoud přisvědčuje stěžovatelce i potud, pokud uvádí, že nečitelně uvedená výše přirážky k jízdnému není takovou vadou zápisu o přepravní kontrole, která by znemožňovala jeho použití jako důkazního prostředku o porušení povinnosti vyplývající z příslušných smluvních přepravních podmínek, protože výše přirážky k jízdnému je stanovena výslovně v těchto podmínkách. To je jednoznačně patrno z obsahu soudního spisu.

Ústavnísoud konečně nemůže akceptovat ani závěr obecného soudu, že stěžovatelka neprokázala aktivní legitimaci v daném sporu. Podle ustanovení § 524 odst. 1 občanského zákoníku může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Podle ustanovení § 526 odst. 1 citovaného zákona je postupitel povinen bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi postoupení pohledávky. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli. Z toho jednoznačně vyplývá, že změna na straně oprávněného subjektu nastává (na rozdíl od převzetí dluhu) pouhou smlouvou mezi věřitelem (postupitelem) na straně jedné a novým subjektem (postupníkem) na straně druhé, aniž by bylo zapotřebí souhlasu dlužníka. Vědomost dlužníka o změně na straně věřitele má význam jen potud, že ovlivňuje možnost přivodit zánik závazku jeho splněním i původnímu věřiteli, nemá však vliv na postavení nového věřitele jako aktivně legitimovaného ve sporu o plnění předmětného závazku vůči dlužníkovi. V tomto směru je tedy právní závěr obecného soudu - jak je výše reprodukováno - z hlediska ústavnosti nepřijatelný.

Ústavnísoud za tohoto stavu dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává.

Proto Ústavnísoud napadené rozhodnutí okresního soudu zrušil.