I. ÚS 198/02Usnesení ÚS ze dne 11.05.2004

I.ÚS 198/02 ze dne 11. 5. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr.Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti P. O., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 2. 2002, čj. 9 C 64/2001 - 23,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje formální náležitosti, stěžovatel napadl v záhlaví usnesení označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 11. 2. 2002, čj. 9 C 64/2001 - 23, jímž tento soud zamítl jeho žalobu, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 22. 1. 2001, čj. 560/3231/00-Pell, a odložení jeho vykonatelnosti. Uvedeným rozhodnutím Ministerstvo životního prostředí zamítlo odvolání stěžovatele proti pokutě uložené mu rozhodnutím Správy chráněné krajinné oblasti Moravský Kras.

Stěžovatel odůvodnil ústavní stížnost tvrzením, že obvodní soud se při svém rozhodování nevypořádal s vadami předcházejícího správního řízení, které údajně svým charakterem a intenzitou znamenají porušení zákona. Stěžovateli byla znemožněna jeho osobní účast ve správním řízení před orgánem prvního stupně (Správou chráněné krajinné oblasti Moravský Kras), v tomto řízení mu bylo znemožněno kvalifikované právní zastoupení, rozhodnutí správního orgánu prvního stupně považuje za nepřezkoumatelné. Existence subjektivní stránky spáchání přestupku, za který mu byla uložena pokuta, nebyla prokázána. O který zákon se v daném případě mělo jednat, stěžovatel neuvedl. Neuvedl rovněž, jakým způsobem měly mít jím tvrzené vady vliv na celkovou zákonnost správního rozhodnutí.

V rovině ústavněprávní argumentace se stěžovatel omezil na tvrzení, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i jeho právo na právní pomoc, zakotvené v čl. 37 odst. 2 Listiny.

Ze spisového materiálu, který měl Ústavní soud k dispozici, vyplývá zjištění, že rozhodnutím Správy chráněné krajinné oblasti Moravský kras ze dne 6. 9. 2000, čj. 154/1427/Kt/2000, byl stěžovatel uznán vinným z přestupku podle § 87 odst. 3 písm. n) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 114/1992 Sb."), kterého se dopustil tím, že na území I. zóny Chráněně krajinné oblasti Moravský kras (dále jen "CHKO"), vykonával zakázanou činnost (ve smyslu § 26 odst. 2 písm. a), písm. b) zákona č. 114/1992 Sb.) tím, že v březnu a dubnu roku 2000 prováděl stavbu minigolfového hřiště na pozemku p. č. 607 v katastrálním území A. bez souhlasu orgánu ochrany přírody. Za uvedené protiprávní jednání mu byla uložena pokuta ve výši 35 000,-- Kč. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se uvádí, že pracovníci Správy CHKO zjistili při terénním šetření dne 19. 4. 2000 u penzionu "U kola", že na pozemku p. č. 607 v katastrálním území A. byla v rozsahu cca 500 m2 shrnuta kulturní vrstva zeminy a navezeny vrstvy kamení a štěrku, které byly zhutněny. Byly provedeny i další konkrétní práce při výstavbě hřiště na minigolf. Z místního šetření byla pořízena fotodokumentace, jež se stala součástí správního spisu.

Na základě podnětu Správy CHKO zahájil odbor výstavby a územního plánování Městského úřadu A. se stěžovatelem (v uvedením řízení stavebníkem) řízení o odstranění neoprávněné stavby na výše označeném pozemku, podle § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Důvodem byla zejména skutečnost, že pozemek p. č. 607 v katastrálním území A. je součástí I. zóny ochrany přírody, což znamená, že podle § 26 odst. 2 písm. a) zákona č. 114/1992 Sb. je na území této zóny zakázáno umísťovat a povolovat nové stavby a podle § 26 odst. 2 písm. b) citovaného zákona je zakázáno povolovat a měnit využití takového území. Výjimku ze zákazů může udělit pouze Ministerstvo životního prostředí, což se však nestalo.

O odvolání stěžovatele proti rozhodnutí o pokutě rozhodlo Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 22. 1. 2001, čj. 560/3231/00-Pell, kterým odvolání stěžovatele zamítlo podle § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, a napadené rozhodnutí Správy CHKO Moravský kras potvrdilo.

Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 2. 2002, čj. 9 C 64/2001 -23, bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí Ministerstva životního prostředí. V žalobě zpochybnil všechny závěry napadeného správního rozhodnutí, namítal porušení svého práva na řádné projednání věci před správním orgánem I. stupně a porušení práva na své zastoupení; dále namítal nedostatek odůvodnění rozhodnutí, i chybu stavebního úřadu v opomenutí zákonné poučovací povinnosti. Podle jeho názoru byla všechna skutková zjištění v průběhu správního řízení pouze tvrzena, nikoli však prokázána.

Obvodní soud žalobu stěžovatele, podanou podle ustanovení § 250b odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ.") zamítl a současně zamítl i návrh na odložení vykonatelnosti předmětného rozhodnutí. Obvodní soud rozhodoval o zákonnosti rozhodnutí orgánu státní správy bez nařízení jednání (podle § 250f odst. 2 OSŘ) poté, co s takovým postupem vyslovili účastníci souhlas.V odůvodnění rozsudku obvodní soud konstatoval, že měl k dispozici všechny relevantní listiny správního spisu, včetně sdělení Městského úřadu v A.ě ze dne 15. 3. 2000, kterým se tento stavební úřad vyjádřil k stěžovatelem ohlášené "drobné stavbě" (minigolfového hřiště). Právě z této listiny vyplývá, že dne 15. 3. 2000 stěžovatel podal "ohlášení montáže minigolfového hřiště na pozemku p. č. 607 v katastrálním území A." s tím, že "hřiště se skládá z 18 sekcí, okolo nichž bude chodník z dřevěné dlažby. Celé hřiště o rozloze 500 m2 bude oploceno nízkým dřevěným plotem." Reakcí Městského úřadu v A.ě na toto podání bylo sdělení, že proti provedení "těchto venkovních úprav" v rozsahu uvedeném v ohlášení nemá námitky.

Z protokolu o vymezení zón ochrany č. j. OOP/3180/94, jak dále konstatoval obvodní soud, plyne i to, že I. zóna ochrany přírody CHKO Moravský kras byla vyhlášena v roce 1994, a skutečnost, že předmětný pozemek podléhá zvýšené ochraně přírody, vyplývá jak z katastrální mapy příslušného území, tak z výpisu z listu vlastnictví č. 927, kde je vyznačeno vlastnické právo stěžovatele k pozemku p. č. 607 v katastrálním území A.. Obvodní soud dospěl k závěru, že ve správním řízení bylo mimo jakoukoli pochybnost prokázáno, že stěžovatel provedením stavby odňal pozemek p. č. 607, vedený v katastru nemovitostí jako pastvina, jeho účelu, bez nezbytného předchozího souhlasu příslušného orgánu ochrany přírody. Činnost stěžovatele je proto v rozporu s § 26 odst. 2 písm. a), písm. b) zákona č. 114/1992 Sb. Stěžovatel v řízení neprokázal, že by, byť i jen dodatečně, požádal příslušný správní orgán o souhlas s provedením stavby podle § 43 a § 44 zákona č. 114/1992 Sb.

Pokud stěžovatel tvrdí, že celou situaci zavinil stavební úřad tím, že ho nepoučil o povinnosti požádat v takovém případě o stanovisko orgánu ochrany přírody, jak to ukládá § 11 odst. 2 vyhl. č. 132/1998 Sb., dovodil obvodní soud, že v takovém případě nejde o povinnost stavebního úřadu, kterou by bylo možno podmínit vlastní průběh stavebního řízení. Je nepochybné, že stěžovatel přestupek spáchal nedbalostní formou (§ 4 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů). Obvodní soud zdůraznil, že vybudováním minigolfového hřiště na pozemku vedeném jako pastvina, který se nachází v I. zóně ochrany, odňal stěžovatel tento pozemek jeho účelu, ač o stupni ochrany tohoto pozemku věděl. Zákonnost rozhodnutí o přestupku stěžovatele podle § 87 odst. 3 písm. n) zákona č. 114/1992 Sb. nebyla stěžovatelovými námitkami, uplatněnými v řízení před soudem, zpochybněna. Popis skutku a odůvodnění rozhodnutí obsahují náležitosti, jimiž je nepochybně identifikován skutkový děj i právní hodnocení. Stěžovatel se dopustil jednání, které má znaky přestupku podle uvedeného ustanovení, a to z nedbalosti ve smyslu § 4 odst. 2 přestupkového zákona. Vady správního řízení soud bere v úvahu jen v případě, kdy by mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí (§ 250i odst. 3 OSŘ). K takovým vadám, podle závěru obvodního soudu, ve věci nedošlo.

Po posouzení všech podstatných skutečností, obsažených v ústavní stížnosti a ve výše citovaných rozhodnutích, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především nemohl pominout skutečnost, že námitky, obsažené v ústavní stížnosti, jsou v podstatě opakováním námitek, které již byly předmětem řízení jak před odvolacím správním orgánem, tak i před obvodním soudem, a se kterými se jak správní orgány, tak i obvodní soud náležitým způsobem vypořádaly. Jak již zdůraznil obvodní soud v ústavní stížností napadeném rozsudku, soud v řízení zkoumá především zákonnost správních rozhodnutí a k vadám ve správním řízení přihlíží pouze tehdy, pokud mohou mít význam pro jejich zákonnost. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny tvrzením, že obvodní soud zcela pominul porušení jeho procesních práv, ke kterým mělo dojít v řízení před správním orgánem I. stupně.

Z rozhodnutí Správy CHKO ze dne 6. 9. 2000 jasně vyplývá, že toto tvrzení stěžovatele neodpovídá skutečnosti. Byl to právě stěžovatel, kdo se snažil svým jednáním prodlužovat řízení o přestupku. Stěžovatel byl řádně a včas správním orgánem I. stupně předvolán na ústní jednání ve věci na den 14. 6. 2000 a toto předvolání bylo stěžovateli doručeno do vlastních rukou dne 30. 5. 2000. Den před jeho konáním (tj. dne 13. 6. 2000) byla tomuto orgánu doručena písemná omluva z jednání, odůvodněná neodkladným lékařským vyšetřením stěžovatele (ale bez příslušného lékařského potvrzení). Při opakovaném předvolání k ústnímu jednání na den 25. 7. 2000 byl stěžovatel opětovně výslovně upozorněn na důsledky, pokud se nedostaví bez řádné omluvy. Teprve v den nařízeného ústního jednání (tj. dne 25. 7. 2000) právní zástupce stěžovatele písemně omluvil sebe i stěžovatele s tím, že je časově zaneprázdněn a má problém, v době dovolených, zajistit substituci.

Tuto druhou omluvu již správní orgán neakceptoval a projednal přestupek bez přítomnosti stěžovatele a jeho právního zástupce. Výše uvedený procesní postup správního orgánu byl, podle názoru Ústavního soudu, zcela v souladu se zákonem, neboť procesní práva účastníka byla jeho opakovaným řádným předvoláním k ústnímu jednání zachována. Stěžovatel tím, že se na včas a s dostatečným předstihem obeslaná jednání bez vážných důvodů nedostavoval, vědomě svým jednáním přivodil vznik těch důsledků, na něž byl předem upozorněn.

K dalším námitkám stěžovatele považuje Ústavní soud za vhodné poznamenat, že tvrzení, jakož i případné důkazy, které by vyvracely skutková zjištění správních orgánů, měl stěžovatel uplatnit u jednání před obecným soudem. Pokud souhlasil s upuštěním od ústního jednání ve věci, je jeho tvrzení o údajném porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu v řízení před obvodním soudem, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, nedůvodné. Nedůvodným je výše uvedené tvrzení také z toho důvodu, že z napadeného rozsudku obvodního soudu se zjišťuje, že se důkladně zabýval žalobou stěžovatele a v souladu se svou přezkumnou činností se v napadeném rozsudku zabýval všemi námitkami stěžovatele a řádně se s nimi vypořádal.

Jak správně konstatoval obvodní soud, ve správním řízení bylo celou řadou provedených důkazů (zejména místním šetřením a fotodokumentací) prokázáno, že stěžovatel, bez udělení výjimky příslušného správního orgánu, provedl skrývku kulturní vrstvy zeminy a navezl vrstvu kamení a štěrku na pozemek p. č. 607 v katastrálním území A.. Tímto jednáním porušil zákaz, uvedený v ustanovení § 26 odst. 2 písm. a), písm. b) zákona č. 114/1992 Sb. S ohledem na skutečnost, že předmětný pozemek (ve vlastnictví stěžovatele), vedený v katastru nemovitostí jako pastvina, byl již v roce 1994 Ministerstvem životního prostředí (v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 114/1992 Sb.) zařazen do I. zóny ochrany CHKO Moravský kras, došlo výše popsaným jednáním stěžovatele ke spáchání přestupku podle § 87 odst. 3 písm. n) zákona č. 114/1992 Sb. v nedbalostní formě.

Jak vyplývá z ustanovení § 66 zákona č. 114/1992 Sb. orgán ochrany přírody je oprávněn stanovit fyzickým či právnickým osobám podmínky pro výkon činnosti, která by mohla způsobit nedovolenou změnu, v daném případě zvláště chráněné části přírody, případně tuto činnost zakázat. Jde tedy, ve smyslu výše citovaného zákona, o přímý vztah mezi tím, kdo porušil právem chráněný veřejný zájem a místně příslušným orgánem ochrany přírody, který má povinnost tento veřejný zájem střežit. Z tohoto důvodu proto neobstojí námitka stěžovatele o údajné odpovědnosti místně příslušného stavebního úřadu, který stěžovatele "špatně poučil" o jeho povinnostech v případě stavby golfového hřiště na pozemku p. č. 607 v katastrálním území A..

Ústavní soud proto, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2004

JUDr. František Duchoň, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu