I. ÚS 193/21 #1Usnesení ÚS ze dne 16.02.2021

I.ÚS 193/21 ze dne 16. 2. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného JUDr. Dušanem Hebortem, Ph.D., advokátem se sídlem Marie Pujmanové, Most, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2020, č. j. 4 Tdo 666/2020-932, a návrhu na zrušení vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 75/1986 Sb., kterou se provádí zákon o umělém přerušení těhotenství, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 23. 1. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 26, čl. 36, čl. 38 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 11. 5. 2018, č. j. 2 T 61/2013-748, uznán vinným, že dne 25. 4. 2012 ve své soukromé gynekologicko-porodnické ambulanci, na základě písemné žádosti o umělé přerušení těhotenství pacientky v rozporu s podmínkami pro tento zákrok upravenými v § 4 a 7 zákona č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, a § 4 a § 6 vyhlášky č. 75/1986 Sb., kterou se provádí tento zákon, instrumentálním zásahem v děloze přerušil těhotenství poškozené s jejím souhlasem přesto, že má oprávnění poskytovat ambulantní diagnostickou, léčebně-preventivní a poradenskou péči v oboru gynekologie a porodnictví, nikoliv však jako zařízení ústavní či jednodenní péče, ve kterém lze umělé přerušení těhotenství provádět. Uvedeným jednáním měl stěžovatel spáchat přečin nedovoleného přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy podle § 160 odst. 1 tr. z. Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let.

K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem při nezměněném výroku o vině tak, že napadený rozsudek okresního soudu částečně zrušil ve výroku o trestu a uložil stěžovateli peněžitý trest ve výši 60 000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl mu uložen trest odnětí svobody v délce trvání 6 měsíců.

Následně podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

Stěžovatel namítá, že se vytýkaného pochybení nedopustil, neboť podle zákona č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství (dále jen "zákon"), může interupci provádět zdravotnické zařízení, jímž je i gynekologická ambulance. Zúžení místa výkonu interupce pouze na ústavní zařízení provádí až vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 75/1986 Sb. kterou se provádí zákon o umělém přerušení těhotenství (dále jen vyhláška"). Toto zúžení považuje stěžovatel za rozporné se zákonem. Stěžovatel tak byl odsouzen za jednání, které samotný zákon prohlašuje za legální - výkon interrupce ve zdravotnickém zařízení, jímž je nepochybně i ambulance. Stěžovatel považuje jak zákon, tak i vyhlášku za společensky, medicínsky i právně neaplikovatelnou. Porušení vyhlášky nemohlo založit podmínku společenské nebezpečnosti podle § 12 tr. z.

Skutková podstata § 160 tr. z. obsahuje toliko trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti, přičemž stěžovateli byl uložen trest peněžitý, který považuje stěžovatel za přísnější, než trest odnětí svobody. Odvolací soud nezkoumal majetkové poměry stěžovatele.

Obecné soudy ztotožnily nedostatek v registračních podmínkách s nepřípustným způsobem umělého přerušení těhotenství. Nepřípustným by byl takový způsob, který by byl proveden nelékařem, mimo zdravotní infrastrukturu. Není důvod zahrnovat pod pojem "nepřípustný způsob" extenzivně i splnění registračních podmínek na krajském úřadě. Když bude zákrok provádět lékař zaměstnanec, tak u něj nebude rozhodné, že nemá registrované podnikání, ale zda-li přerušení těhotenství vykonal přípustným způsobem.

Odvolací soud nepřipustil provedení některých stěžovatelem navržených důkazů, čímž zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces. Krajský soud se při hodnocení důkazního stavu věci nevypořádal s tím, zda se jednalo o nitroděložní či mimoděložní těhotenství. Stejně tak nebylo přihlédnuto ke stanovisku vědecké rady České lékařské komory, která uzavřela, že v případě poškozené se jednalo o mimoděložní těhotenství a že zákrok v děloze tak nebyl interrupcí, ale revizí. Rovněž nebylo provedeno vyjádření D., který uvedl, že miniinterrupce není rizikový výkon, aby musel být prováděn v nemocniční infrastruktuře.

Stěžovatel dále uvedl, že se nemohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům a nemohl klást dotazy předvolaným svědkům, neboť byl dne 16. 2. 2017 z hlavního líčení vyloučen. Stěžovatel přitom výslovně uvedl, že si nepřeje, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Stěžovatel byl v průběhu hlavního líčení vystaven šikaně ze strany předsedy senátu. Stěžovatel tak neměl možnost řádné obhajoby. Vyloučením stěžovatele z hlavního líčení tento nemohl klást dotazy svědku K., svědkyni S. a P., který mohl z histologie dosvědčit, že v případě poškozené nebylo prokázáno nitroděložní těhotenství.

Závěrem stěžovatel vznesl námitku porušení zásady zákonného soudce. Touto námitkou se sice již zabýval Nejvyšší soud, ovšem nevypořádal se s tím, že rozvrh práce určoval k projednání věci dva předsedy senátu 5 To (Šnajdr a Kurešová) a tito předsedové si mohli vybírat zbylé dva členy senátu podle svého uvážení. Objektivně bylo určeno pouze soudní oddělení 5 To, předseda soudního senátu a zbylí dva členové již objektivně určení nebyli. Členové odvolacího senátu byli uvedeni v rámci oddělení 5 To, ale nikde nelze dohledat nebo získat uspokojivé vysvětlení, jak proběhla redukce všech v úvahu přicházejících členů senátu na konkrétní tři členy.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústřední námitkou stěžovatele je tvrzení, podle něhož zákon nevylučuje, aby interrupce byla prováděna i ambulantně, neboť se jedná o zdravotnické zařízení, jak to má na mysli zákon o umělém přerušení těhotenství. K této argumentaci je třeba uvést, že samotný pojem zdravotnického zařízení nelze vykládat příliš striktně, neboť v posledních desetiletích prošel určitým vývojem, což vedlo z hlediska jeho obsahu k nejednotnému používání. Není pochyb o tom, že ambulance představuje zdravotnické zařízení, což však samo o sobě neznamená, že jej lze klást na roveň s ostatními zdravotnickými zařízeními, např. jednodenními či lůžkovými. Provádění interrupce ve zdravotnickém zařízení je tak pouze jednou z podmínek, jež musí být v souvislosti s realizací zákroku naplněny. Jinými slovy řečeno skutečnost, že lékař je schopen lékařský zákrok provést, ještě neznamená, že tak může bez dalšího učinit. Zdravotnické zařízení, v němž má být interrupce prováděna, musí disponovat určitou kvalitou, stanovenou stěžovatelem sporovanou vyhláškou, kterou však ambulance jako taková nenaplňuje. Uvedené se pak projevuje mimo jiné i v tom, že interrupce není pokryta veřejným zdravotním pojištěním - ze zprávy Všeobecné zdravotní pojišťovny vyplývá, že takovýto výkon nemá nasmlouvané žádné ambulantní zařízení, pouze nemocnice. Obdobný závěr pak vyplývá též ze zprávy Ministerstva zdravotnictví, z níž je patrno, že výkon interrupce lze provádět pouze při hospitalizaci (k tomu srov. str. 36 rozsudku odvolacího soudu).

Ke vztahu zákona a prováděcí vyhlášky lze připomenout, že při důsledném respektování zásady zákonnosti nullum crimen, nulla poena sine lege scripta, může být pramenem trestního práva pouze zákon. Trestněprávní norma vymezující trestnost činu a trestní sankce může mít podobu toliko zákona, tudíž je vyloučeno, aby z hlediska trestnosti a trestních sankcí bylo postupováno za užití např. podzákonných norem. Uvedené však samo o sobě neznamená, že by naplnění určitých trestněprávních pojmů z hlediska jejich výkladu nemohlo být stanoveno právě v podzákonných normách (srov. např. § 154 tr. zákoníku, kterým je vláda zmocněna, aby nařízením stanovila, co se považuje za nakažlivé lidské nemoci; srov. obdobně též § 289 tr. zákoníku a § 308 tr. zákoníku). V souvislosti s uvedeným pak lze odkázat i na stěžovateli známé usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3444/17.

Namítá-li stěžovatel, že odvolací soud uložením peněžitého trestu pochybil, když mu neuložil trest vyplývající z ustanovení § 160 tr. z. (trest odnětí svobody nebo trest zákazu činnosti), nelze mu dát zapravdu. Je tomu tak proto, že obecný soud musí při ukládání trestu přihlédnout k tomu, který trest je nejlépe způsobilý naplnit požadavky účelu trestu. Trest odnětí svobody je obecně vnímán jako trest nejpřísnější a pokud soud nazná, že účelu trestu lze dosáhnout i trestem mírnějším (např. trestem peněžitým), nelze mu tento postup v zásadě vytknout. Bez ohledu na to, že stěžovatel považuje uložený peněžitý trest za trest přísnější, než je trest odnětí svobody, v obecné rovině je tomu právě naopak. O tom ostatně svědčí i to, že současně s peněžitým trestem se ukládá náhradní trest odnětí svobody, který by byl realizován až v případě, kdy by nebyl splněn trest peněžitý. Ostatně je na stěžovateli, zda zaplatí trest peněžitý nebo vykoná trest náhradní.

Namítá-li stěžovatel, že byl dne 16. 2. 2017 soudem vyloučen z hlavního líčení a tudíž se nemohl vyjádřit k prováděnému dokazování, je třeba odkázat na napadené usnesení Nejvyššího soudu, který se touto skutečností zevrubně zabýval. Z ústavněprávního pohledu je přitom podstatnou především ta skutečnost, že v rámci hlavního líčení konaného dne 4. 7. 2017 byl zopakován podstatný obsah předchozích hlavních líčení a stěžovatel se k těmto mohl vyjádřit, což také učinil.

Stran stěžovatelem navržených a neprovedených důkazů lze opět odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, které se touto námitkou již zabývaly. Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Samotné nepřipuštění navržených důkazů ještě neznamená zásah do základních práv a svobod účastníka řízení. Podstatné je, jak se obecné soudy s tímto postupem v rámci svých odůvodnění vypořádají. Z napadeného rozsudku jak nalézacího, tak i odvolacího soudu vyplývá, že tyto se navrženými a neprovedenými důkazy dostatečně zabývaly a v podrobnostech lze na jejich odůvodnění odkázat.

Závěrem ústavní stížnosti vznesl stěžovatel námitky týkající se zákonného soudce v řízení před odvolacím soudem. S tímto okruhem námitek se však dle náhledu Ústavního soudu řádně vypořádal již Nejvyšší soud, který poukázal na obsazování členů senátu 5 To prostřednictvím elektronického algoritmu, a to s ohledem na výši jejich podílu na rozhodovací činnosti senátu.

Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Obecné soudy se danou věcí podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah ke svým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně souladné a není důvod je zpochybňovat.

Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 75/1986 Sb., sdílí - jako návrh akcesorický - osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. února 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu