I. ÚS 1841/15 #2Usnesení ÚS ze dne 15.09.2015

I.ÚS 1841/15 ze dne 15. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků MÁNESOVA, čp. 1652-1653 Sokolov, sídlem Mánesova 1652, Sokolov, zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Jiráskova 1343/2, proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 4. 5. 2015 č. j. 28 EXE 2420/2013-14 a příkazu k úhradě nákladů exekuce JUDr. Ivo Luhana ze dne 13. 1. 2015 č. j. 099 EX 8451/14-14, spojené s návrhem na zrušení § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost spolu s návrhem se odmítají.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 19. 6. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), garantujícího, že jsou si všichni účastníci v řízení rovni.

2. Napadeným usnesením okresního soudu byly zamítnuty námitky proti napadenému příkazu k úhradě nákladů exekuce, jímž bylo povinnému uloženo nahradit oprávněnému náklady exekuce ve výši 484 Kč, přičemž exekutor vycházel při svém rozhodování z napadeného ustanovení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).

3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že pokud byl soudním exekutorem i obecným soudem na posuzovaný případ aplikován §14b odst. 2 advokátního tarifu, nejednali v souladu s ústavně zaručeným principem rovnosti účastníků, neboť dotčené aplikované ustanovení vyhlášky je v rozporu s deklarovanou rovností účastníků řízení. Nerovnost stěžovatel spatřuje v tom, že případné náklady na straně povinné by byly stanoveny obecným způsobem zejména podle § 7 advokátního tarifu, tj. pokud jde o první dva úkony právní služby na straně povinné, byla by odměna na straně povinné v tomto případě téměř v jedenáctinásobné výši oproti výši odměny na straně oprávněné, a to aniž je k tomuto znerovnoprávnění jakýkoliv rozumný důvod. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že jde v takovýchto případech o jednoduché a typově shodné úkony, neboť takto by bylo možné hodnotit i jiná podání, která tímto způsobem "sankcionována" nejsou. Obecný soud měl účelnost vynaložených nákladů posuzovat na základě své vlastní úvahy, a nikoliv direktivně stanoveným podzákonným právním předpisem, který stěžovatel považuje za ústavně nekonformní.

4. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Jak Ústavní soud judikoval v obdobných věcech (tedy ve kterých šlo o bagatelní částku a kde bylo rovněž aplikováno ustanovení § 14b advokátního tarifu), opodstatněnost ústavní stížnosti zde přichází v úvahu (zpravidla) jen za situace zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální; tam, kde soud své rozhodnutí řádně (tj. racionálně a srozumitelně) zdůvodní a kde v ústavní stížnosti jsou fakticky pouze opakovány argumenty vznesené v opravném prostředku, nejeví se tento konkrétní případ být způsobilým "nosičem", na kterém by bylo možné založit případný přezkum ústavní konformity předmětného ustanovení advokátního tarifu, i když spolu s ní byl podán návrh na jeho zrušení [srov. např. usnesení ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 251/15 a ze dne 17. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 672/15 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

6. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, neboť okresní soud krátce vysvětlil, z jakého důvodu nepovažuje svůj postup podle předmětného ustanovení za porušení zásady rovnosti (vycházel z rozdílné povahy příslušných úkonů oprávněného a případných úkonů povinné). K argumentu stěžovatele, že u jednoduchých a typově shodných úkonů by nemělo být významné, zda je předmětem exekučního řízení částka přesahující 50 000 Kč, možno uvést, že i kdyby se Ústavní soud s ním ztotožnil, na danou věc, kde šlo o částku nižší než 50 000 Kč, by to žádný dopad nemělo. V případě námitky, že částka 484 Kč neodpovídá skutečně (a účelně) vynaloženým nákladům, ústavní stížnost žádné konkrétní údaje a z nich vycházející argumentaci neobsahuje.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Návrh na zrušení shora citovaného ustanovení pak - coby návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu